Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 5160/2009Rozsudek NS ze dne 20.12.2011

HeslaBezdůvodné obohacení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.5160.2009.1
Dotčené předpisy

§ 451 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 5160/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce: ALIA STEEL, s. r. o., se sídlem v Brně, Komárovská 2, IČ 41601092, zast. JUDr. Ivou Kremplovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Botanická 9, proti žalovaným: 1) Statutární město Brno, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 1, IČ 44992785, zast. Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou, se sídlem AK v Brně, Cihlářská 19, 2) STaVO, s. r. o., se sídlem v Brně, Palackého třída 318/159, IČ 18829708, o zaplacení částky 1,747.305,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 45 C 176/97, o dovolání žalobce i žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2009, č. j. 28 Co 465/2005-399, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2009, č. j. 28 Co 465/2005-399, se ve výroku I. a souvisejících výrocích III. až VIII. o nákladech řízení zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Dovolání žalobce pokud směřovalo proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2009, č. j. 28 Co 465/2005-399, se zamítá; dovolání žalobce směřující proti zbývajícím výrokům uvedeného rozsudku se odmítá.

III. Dovolání žalovaného pokud směřovalo proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2009, č. j. 28 Co 465/2005-399, se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 5. 2005, č. j. 45 C 176/97-259 uložil 1. žalovanému (Statutární město Brno) povinnost uhradit žalobci částku 1,747.305,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a dále ve výroku III. zamítl žalobu ve vztahu k 2. žalovanému (STaVO, s. r. o., se sídlem v Brně, Hlinky 80) a na to rozhodl o nákladech řízení (výroky II., IV. a V.) a ve výroku VI. rozhodl o vrácení přeplatku soudního poplatku.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 6. 2009, č. j. 28 Co 465/2005-399 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající částky 150.099,60 Kč, ve zbývající části co do částky 1,597.205,40 Kč tento výrok změnil tak, že žalobu zamítl (výroky odvolacího soudu I. a II.). Odvolací soud v dalších výrocích III. až VIII. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, popř. o náhradě nákladů České republice.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že se zhotovitel (žalobce) zavázal pro objednatele (2. žalovaného STaVO, s. r. o., se sídlem v Brně) provést rekonstrukci Divadla bratří Mrštíků v rozsahu dle schválené projektové dokumentace předané objednatelem zhotoviteli ve dvou provedeních před zahájením prací. Projektová dokumentace byla však zpracována pro účely stavebního povolení a dílo mělo být zhotoveno podle projektové dokumentace pro provedení stavby a tato dokumentace zpracována nebyla. Podobně byla cena ve smlouvě v částce 1,606.450,- Kč označena jako předběžná. Ve smlouvě nebylo zjištěno, že by se strany smlouvy shodly na uzavření smlouvy bez určení ceny díla, neboť cena díla měla být upřesněna na základě předané dokumentace, která vypracována nebyla a na základě písemných dodatků ke smlouvě, které uzavřeny nebyly. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že nebyl ve smlouvě o dílo řádně vymezen předmět a ani cena, tedy podstatné části této smlouvy, a vzhledem k tomu odvolací soud uzavřel, že smlouva o dílo nevznikla. Žalobcův návrh byl proto posouzen podle ust. § 451 odst. 1 obč. zák. jako plnění bez právního důvodu.

Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že účastníkem odvolacího řízení zůstal pouze 1. žalovaný, neboť je vlastníkem nemovitosti, která byla pracemi provedenými žalobcem zhodnocena a žalobce se tak též ve vztahu k 1. a 2 žalovanému domáhal vydání bezdůvodného obohacení.

Při posuzování zhodnocení nemovitosti provedenými pracemi odvolací soud vycházel ze závěrů obsažených v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 761/2003 a ze znaleckého posudku z 13. 2. 2009, č. j. 3753-34/09 zpracovaného znaleckým ústavem STAVEXIS, s. r. o., Brno. Podle znaleckého posudku zvýšení hodnoty nemovitosti – Městského divadla Brno – Divadla bratří Mrštíků – pracemi provedenými žalobcem představovalo částku 5,300.000,- Kč, což byl rozdíl mezi tržní (obvyklou) cenou předmětné nemovitosti po rekonstrukci (provedení stavebních prací žalobcem) a před rekonstrukcí. Vzhledem k tomu, že žalobce obdržel za jím provedené práce částku 5,139.900,40 Kč (správně 5,149.900,40 Kč), odvolací soud vyhověl žalobě, v níž žalobce požadoval zaplacení 1,774.305,- Kč, pouze v částce 150.099,60 Kč, ve zbytku žalobu zamítl, jak bylo uvedeno shora a rozhodl znovu o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Dovoláním ze dne 5. 10. 2009 napadl žalobce rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích a pokládá dovolání za přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci a dále vada řízení spočívající v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 2 písm. b), § 241a odst. 3 o. s. ř. )

Ve stručném odůvodnění dovolání žalobce uvedl, že je pro něho významná otázka rozsahu a výše bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, kterou odvolací soud podle jeho názoru řešil v rozporu s hmotným právem. Podle žalobce měl být doplněn znalecký posudek, což navrhoval. Znalec se měl vyjádřit při „stanovení věcné hodnoty, výnosové hodnoty a porovnávací hodnoty nikoliv k celé nemovitosti“, ale ke stanovení těchto hodnot „pouze k té části nemovitosti, která zahrnuje divadlo a jeho technické zázemí“. Stanovení těchto hodnot z celého objektu zkresluje výsledná zhodnocení a nepostihuje výjimečnost předmětné nemovitosti.

Žalobce proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Dovoláním ze dne 22. 9. 2009 napadl 1. žalovaný rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích s tím, že v dovolání uplatnil dovolací důvody upravené v ust. § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci a nesprávnosti ve skutkovém zjištění).

V odůvodnění dovolání 1. žalovaný především nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že mezi žalobcem a 1. žalovaným (správně 2. žalovaným) nevznikla smlouva o dílo ze dne 17. 7. 1995, jejímž předmětem plnění byla rekonstrukce Městského divadla v Brně. Podle dovolatele předmětná smlouva splňovala veškeré formální požadavky a závěr o její neplatnosti nemá oporu v provedeném dokazování. Dodatkem č. 002/95 ze dne 28. 4. 1995 k dohodě o vzájemné spolupráci ze dne 8. 4. 1993 uzavřené mezi 1. a 2. žalovaným se 2. žalovaný zavázal zajistit vyhotovení prováděcí projektové dokumentace a byla mu zaplacena částka 740.000,- Kč, tvrzení, že projektová dokumentace neexistovala je účelové. Odvolací soud taktéž neposuzoval, zda mezi žalobcem a 2. žalovaným nevznikla ústní smlouva o dílo.

Dovolatel dále v dovolání poukázal na to, že částku 5,149.900,- Kč žalobci uhradil 2. žalovaný. Při neexistenci smluvního vztahu mezi nimi by se jednalo o bezdůvodné obohacení a závěr soudu prvního stupně, že platba byla uhrazena 1. žalovaným prostřednictvím 2. žalovaného je absurdní. Platby mezi 1. a 2. žalovaným měly podklad ve smlouvě o vzájemné spolupráci ze dne 8. 4. 1993 vč. jejich dodatků.

Uhrazení ceny díla se podle dovolatele měl žalobce domáhat na 2. žalovaném a neplatnosti smlouvy o dílo se nemůže domáhat ten, kdo její neplatnost způsobil, tj. v dané věci 2. žalovaný, který neplatnost způsobil nedodáním prováděcí dokumentace.

Pokud by dovolatel připustil neplatnost předmětné smlouvy o dílo, je toho názoru, že není správný závěr odvolacího soudu při určení adresáta a výše bezdůvodného obohacení a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 31. 7. 2003, č. j. 29 Cdo 2631/2000-158 popř. rozhodnutí z 29. 5. 2003, sp. zn. 33 Odo 258/2003, podle nichž se bezdůvodné obohacení neváže k věci, ale k osobě, která se plněním bezdůvodně obohatila. Odvolací soud dospěl k závěru, že bezdůvodné obohacení vzniklo na straně 1. žalovaného, přičemž odečítá finanční prostředky, které žalobci za rekonstrukci divadla zaplatil 2. žalovaný a pomíjí, že 1. žalovaný za rekonstrukci divadla plně zaplatil 2. žalovanému, tj. i za práce provedené žalobcem. Odvolací soud se tak nezabýval tím, na čí straně vzniklo bezdůvodné obohacení, zda na straně 1. žalovaného jako vlastníka nemovitosti, který v plné výši zaplatil cenu rekonstrukce divadla 2. žalovanému nebo na straně 2. žalovaného, který ač sám dostal zaplaceno, jednomu ze svých subdodavatelů práce nezaplatil. Dovolatel je přesvědčen, že za tohoto stavu by bezdůvodné obohacení vzniklo na straně 2. žalovaného, neboť 2. žalovanému (generálnímu dodavateli) zaplatil částku 11,279.967,- Kč jako smluvenou cenu díla za III. etapu rekonstrukce divadla. Je proto nepřípustné, aby žalobce dlužnou pohledávku požadoval na třetím subjektu, který s ním nebyl ve smluvním vztahu a na tom nemůže nic změnit ani neplatnost smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobcem a 2. žalovaným. Nelze vytvářet stav, aby se věřitel mohl hojit na třetím subjektu a byla popírána funkce generálního dodavatele, který odpovídá za provedení díla a do vztahu s jednotlivými subdodavateli vstupuje vlastním jménem a úhrada subdodávek je realizována na základě smluvních vztahů mezi generálním dodavatelem a subdodavateli a objednatel neručí za závazky svého generálního dodavatele.

Vzhledem k uvedenému 1. žalovaný navrhuje, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V podání ze dne 4. 11. 2009 se k dovolání 1. žalovaného vyjádřil žalobce. Ve vyjádření žalobce zejména uvedl, že z provedeného dokazování je zřejmé, že předmětná smlouva o dílo nemohla být uzavřena ani v ústní formě, a to minimálně z důvodu neurčitosti předmětu plnění, který nebyl znám v celém rozsahu téměř do konce stavby.

Žalobce ve vyjádření dále uvedl, že je jeho právem domáhat se úhrady předmětné částky z jakéhokoliv titulu a na komkoli, kdo je podle jeho názoru v dané věci pasivně věcně legitimován. V právním vztahu z titulu bezdůvodného obohacení je k žalobci pouze 1. žalovaný. Pro tento vztah je právně bezvýznamné jakou částku uhradil 1. žalovaný 2. žalovanému a k tomu žalobce dodává, že právní úkony učiněné mezi 1. a 2. žalovaným jsou taktéž absolutně neplatné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v souladu s čl. II. bod 12 zák. č. 7/2009 Sb., konstatoval, že dovolání je třeba projednat a rozhodnout o něm podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinné do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“).

Dovolací soud dále konstatoval, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami (žalobcem a 1. žalovaným), včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokáty a jimi bylo dovolání též sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4, § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Poté se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání podaným žalobcem a uplatněnými dovolacími důvody.

Žalobce dovoláním napadl všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, tj. výrok I. až VIII.

Ve výroku I. odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 150.099,60 Kč a ve výroku II. odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ohledně částky 1,597.205,40 Kč žalobu zamítl.

Z toho je zřejmé, že proti výroku II. je dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť zde odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání žalobce však je subjektivně nepřípustné proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, neboť v tomto rozsahu bylo žalobci vyhověno a tak mu nebyla způsobena újma na jeho právech, kterou by bylo možné v dovolacím řízení napravit.

Pokud žalobce napadl všechny výroky o nákladech řízení (výrok III. až VIII.) je obecně nutné konstatovat, že přípustnost dovolání ohledně těchto výroků nevyplývá z ust. § 238, § 238a popř. § 239 o. s. ř. a dále je nutné poznamenat, že pouze výroky III., IV., VI. a VII. se týkaly žalobce a dovolání je nutné v tomto rozsahu odmítnout.

Dovolací soud se s ohledem na uvedené bude nadále zabývat přezkoumáním výroku II. rozsudku odvolacího soudu (zamítnutí žaloby o zaplacení 1,597.205,40 Kč) z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Z dovolání vyplývá, že žalobce uplatnil dovolací důvody nesprávného právního posouzení věci a nedostatků ve skutkovém zjištění. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud posoudil otázku rozsahu a výše bezdůvodného obohacení v rozporu s hmotným právem. K tomu uvedl, že navrhoval doplnění znaleckého posudku a v podstatě napadal způsob stanovení výše zhodnocení budovy divadla provedenou rekonstrukcí.

Z takto obsahově vymezeného dovolacího důvodu je zřejmé, že žalobce především nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům soud dospěl (zejména na základě znaleckých posudků), popř. namítal vady při zjišťování skutkového stavu věci (doplnění znaleckého posudku).

Dovolací soud vzhledem k tomu, že dovolání je procesním úkonem účastníka řízení, v němž účastník vymezuje dovolací důvody, který se posuzuje podle jeho obsahu, i když je nesprávně označen (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), dospěl k závěru, že v předmětném dovolání nebyl podle obsahového vymezení uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), ale byl uplatněn dovolací důvod dle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, popř. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za takové zjištění je třeba pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně procesního) práva.

Dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož správnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů, nelze dovoláním úspěšně napadnout. Zásada volného hodnocení důkazů promítnutá do § 132 o. s. ř. vyjadřuje, že závěr, který si soudce učiní o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností vzhledem ke zprávám získaným z provedených důkazů, je věcí vnitřního soudcova přesvědčení a jeho logického myšlenkového postupu.

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ohledně rozsahu a výše bezdůvodného obohacení vyplývá, že soud usnesením ze dne 30. 6. 2005, č. j. 28 Co 465/2005-331 ustanovil znalcem znalecký ústav STAVEXIS, s. r. o., se sídlem v Brně, který vypracoval znalecký posudek ze dne 13. 2. 2009, č. 3753-34/09 a dospěl k závěru, že zvýšení hodnoty nemovitosti – Městského divadla Brno – Divadlo bratří Mrštíků – k datu 1. 12. 1995 vzhledem ke stavebním pracím provedeným žalobcem představuje částku 5.300.000,- Kč. Znalecký posudek byl vypracován po místním šetření na místě samém za účasti účastníků a uvedená částka byla stanovena na základě určení tržní (obvyklá) ceny předmětné nemovitosti před a po rekonstrukci budovy divadla.

Účastníkům řízení bylo umožněno vyjádřit se k závěrům znaleckého posudku, k jejich připomínkám se znalecký ústav vyjádřil dne 10. 4. 2009 a ve vyjádření setrval na svých závěrech. Odvolací soud dále při jednání dne 29. 4. 2009 zástupce znaleckého ústavu podrobně vyslechl k dalším námitkám účastníků a mj. k námitkám účastníků zástupce znaleckého ústavu uvedl, že částka 5,300.000,- Kč vychází z metody porovnávací a ke stejné částce by se dospělo i při zpracování položkového rozpočtu (z něho vycházel znalecký posudek Ing. Lederera).

Odvolací soud poté nevyhověl návrhu účastníků na doplnění znaleckého posudku, popř. provádění dalšího dokazování a považoval závěry zpracovaného znaleckého posudku za dostatečné pro závěr o zhodnocení předmětné nemovitosti.

Dovolací soud s ohledem na uvedené, a to i s přihlédnutím k ust. § 120 odst. 1, 2 věta o. s. ř., dospěl k závěru, že odvolací soud nevycházel ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a tato vada není v posuzované věci dána. Dovolání žalobce není proto důvodné a dovolací soud v tomto rozsahu dovolání zamítl.

Dovoláním z 22. 9. 2009 napadl 1. žalovaný (Statutární město Brno) všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, tj. výrok I. až VIII. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a že napadené rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, které nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) a důvod přípustnosti dovolání nebyl dovolatelem uveden.

Dovolací se tedy nejprve zabýval tím, zda je v posuzované věci dovolání přípustné.

Ve výroku I. rozsudku odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, jímž byla 1. žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 150.099,60 Kč. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žaloba o zaplacení částky 1,597.205,40 Kč byla zamítnuta. Ve zbývajících výrocích III. až VIII. odvolací soud rozhodoval o nákladech řízení.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu může být přípustné pouze při splnění podmínek upravených v ust. § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

Dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn v části týkající se zaplacení 1,597.205,40 Kč výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žaloba byla zamítnuta, je z hlediska 1. žalovaného subjektivně nepřípustné, neboť tímto výrokem nebyla 1. žalovanému způsobena žádná újma, která by byla odstranitelná zrušením napadeného výroku.

Pokud dovolání směřuje proti výrokům III. až VIII. rozsudku odvolacího soudu, v nichž tento soud rozhodoval o nákladech řízení, přípustnost dovolání proti těmto výrokům nevyplývá z ust. § 238, § 238a a § 239 o. s. ř.

Dovolací soud se proto bude dále zabývat tím, zda je v posuzované věci dovolání přípustné proti výroku I. rozsudku odvolacího ohledně částky 150.099,60 Kč podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009.

V posuzované věci není dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.

Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, které v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejich řešení v dovolání zpochybnil.

V posuzovaném případě 1. žalovaný, dále jen „dovolatel“ nejprve napadl posouzení platnosti smlouvy o dílo ze dne 17. 7. 1995 uzavřené mezi žalobcem (subdodavatelem) a společností STaVO, s. r. o., se sídlem v Brně, která byla generálním dodavatelem rekonstrukce Městského divadla v Brně – Divadla bratří Mrštíků ve vztahu k 1. žalovanému.

Z rozsáhlých skutkových zjištění soudů obou stupňů, které se týkají předmětu díla dospěly oba soudy ke shodnému závěru, že nebyl vymezen řádně předmět díla, neboť dílo mělo být vymezeno projektovou dokumentací pro provedení stavby, která však nebyla zpracována a situace byla v průběhu prací řešena dílčími projekty a uvedené se pak nepromítalo do změn smlouvy uzavřenými dodatky.

Ve smlouvě o dílo byla cena díla označena jako předběžná, která měla být též zpřesněna v dodatcích ke smlouvě o dílo na základě předané projektové dokumentace, které nebyly, jak je uvedeno shora, uzavřeny.

Dovolací soud proto pokládá za správný závěr odvolacího soudu, že smlouva o dílo je neplatná, resp. nevznikla s ohledem na to, že v ní nebyl řádně vymezen její předmět ani cena, popř. nebylo zjištěno, že by strany ve smlouvě projevily vůli uzavřít ji bez určení ceny. Z uvedeného je zřejmé, že předmětná smlouva neobsahovala podstatné části, které smlouva o dílo musí podle § 536 odst. 1 a 3 obch. zák. obsahovat. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.

V dovolání 1. žalovaný napadl, při závěru o neplatnosti smlouvy o dílo ze dne 17. 7. 1995, právní posouzení toho, kdo byl v daném případě bezdůvodně obohacen a jaká byla výše tohoto bezdůvodného obohacení.

V posuzovaném případě se žalobce jako subdodavatel společnosti STaVO, s. r. o., Brno (2. žalovaný) domáhal zaplacení částky 1,747.305,- Kč za provedené práce na stavbě rekonstrukce Divadla bratří Mrštíků v Brně, které měly být realizovány na základě smlouvy o dílo ze dne 17. 7. 1995.

Společnost STaVO, s. r. o., dále uzavřela dne 8. 4. 1993 s 1. žalovaným (Statutárním městem Brno) dohodu o vzájemné spolupráci a poté v dodatku č. 1 k dohodě byla uzavřena smlouva, jejímž předmětem byla rekonstrukce Divadla bratří Mrštíků.

Odvolací soud při závěru o neplatnosti smlouvy o dílo ze dne 17. 7. 1995, a poté co účastníkem odvolacího řízení zůstal 1. žalovaný, tj. Statutární město Brno a nikoliv již 2. žalovaný, tj. STaVO, s. r. o., posuzoval nárok žalobce z titulu bezdůvodného obohacení dle ust. § 451 obč. zák. a dospěl k závěru, s odvoláním na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 761/2003, že vlastníku nemovitosti (Statutárnímu městu Brno) bylo plněno bez právního důvodu, neboť mezi žalobcem a tímto žalovaným nebyl žádný smluvní vztah, byla zhodnocena jeho nemovitost a tím mu vznikl majetkový prospěch ve výši tohoto zhodnocení, nikoliv v rozsahu vynaloženého nákladu na provedení prací.

Podle § 451 odst. 1 a 2 obč. zák. ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Z uvedeného ustanovení vyplývá, že povinnost vydat majetkový prospěch je ukládána osobě, která se tímto plněním bezdůvodně obohatila a není spojena s věcí, která byla vloženou investicí zhodnocena (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 5. 2003, sp. zn. 33 Odo 258/2003).

Podle § 458 odst. 1 obč. zák. má pak být vydáno vše co bylo nabyto, tj. co bylo bezdůvodně získáno, nikoliv to co bylo tím, kdo bezdůvodně plnil vydáno (vynaloženo).

V daném případě je proto nutné při posuzování toho, komu majetkový prospěch vznikl vycházet ze vztahů vzniklých při realizaci rekonstrukce Divadla bratří Mrštíků.

Rekonstrukci divadla zajišťovala na základě smlouvy z 8. 4. 1993 a jejich dodatků, zejména dodatku č. 1, Společnost STaVO, s. r. o., Brno, v předchozím řízení 2. žalovaný, a to pro objednatele, tj. Statutární město Brno (1. žalovaný). Pro společnost STaVO, s. r. o. zajišťoval určité práce jako subdodavatel žalobce. Práce jím byly prováděny na základě neplatné smlouvy, resp. smlouvy, která nevznikla. Předmětnou žalobou se žalobce domáhá doplacení části ceny za provedené práce na 1. žalovaném z titulu bezdůvodného obohacení, neboť podle jeho názoru a názoru odvolacího soudu byla zhodnocena věc, jejímž vlastníkem je 1. žalovaný.

Dovolací soud je za uvedeného stavu toho názoru, že závěr odvolacího soudu o tom, že bezdůvodně obohaceným a tím, kdo je povinen získaný majetkový prospěch vydat je 1. žalovaný, je nesprávný.

První žalovaný totiž získal plnění spočívající v rekonstrukci Divadla bratří Mrštíků od svého dodavatele, tj. společnosti STaVO, s. r. o., jemuž byl také povinen provedené práce uhradit. Poté není rozhodné, zda potřebné práce tato společnost prováděla sama nebo prostřednictvím subdodavatelů, v tomto případě prostřednictvím žalobce. Za této situace není též významné, zda žalobce plnil společnosti STaVO, s. r. o. na základě smlouvy ze 17. 7. 1995, u níž bylo posléze shledáno, že je neplatná. Z toho je zřejmé, že plněním žalobce, jako subdodavatele, nemohlo 1. žalovanému vzniknout bezdůvodné obohacení, neboť předmětné plnění získal v rámci plnění od svého smluvního partnera, jímž byla společnost STaVO, s. r. o.

V této souvislosti dovolací soud poznamenává, že není případný odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 761/2003, neboť v tam posuzované věci se nejednalo o případ subdodavatelského vztahu. Naopak lze odkázat na podpůrné užití rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2631/2000, popř. 33 Odo 258/2003, na něž odkazoval v dovolání 1. žalovaný.

Dovolacímu soudu proto vzhledem k uvedenému nezbývá, než rozhodnutí odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně povinnosti 1. žalovaného zaplatit žalobci částku 150.099,60 Kč, zrušit, neboť shledal dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože věc byla posouzena v rozporu s hmotným právem a důvodným.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 a 3, § 243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 218 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání žalobce pokud směřovalo proti výroku II. rozsudku zamítl pro nedůvodnost a ve zbývajícím rozsahu jeho dovolání odmítl pro nepřípustnost, taktéž pro nepřípustnost odmítl dovolání 1. žalovaného pokud směřovalo proti výroku II. a dále zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., jímž byla potvrzena povinnost žalovaného 1) zaplatit žalobci částku 150.099,60 Kč a související výroky o nákladech řízení (výrok III. až VIII.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude podle ust. § 243d odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. prosince 2011

JUDr. Ing. Jan Hušek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru