Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 5013/2017Usnesení NS ze dne 26.09.2019

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.5013.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 3814/19


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 5013/2017-333

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně LB Cemix, s.r.o., se sídlem v Borovanech, Tovární 36, PSČ 373 12, IČO 27994961, zastoupené JUDr. Lenkou Kamišovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Goethova 356/5, PSČ 301 00, proti žalované EVEREST servis s.r.o., se sídlem v Šestajovicích, Běchovická 555, PSČ 250 92, IČO 27631257, zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Štefánikova 75/48, PSČ 150 00, o zaplacení částky 1 029 774 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 19 C 317/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2017, č. j. 21 Co 379/2016-254, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15 391 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Lenky Kamišové, advokátky, se sídlem v Plzni, Goethova 356/5, PSČ 301 00.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 21. 3. 2016, č. j. 19 C 317/2014-150, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 029 774 Kč s úrokem z prodlení ve výši vymezené ve výroku pod bodem I a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 3. 2017, č. j. 21 Co 379/2016-254, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž proti napadenému rozhodnutí formulovala čtyři námitky.

Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla odmítnutí dovolání žalované.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem odvolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.

Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.

Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.

Protože dovolání může být podle § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Dovolání žalované není přípustné.

Na úvod svého právního posouzení Nejvyšší soud připomíná, že již ve svém usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSCR 55/2013, nebo v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, jež bylo publikováno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, konstatoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dospěl v nich také k závěru, že může-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje citace textu tohoto ustanovení. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této právní otázky odchyluje.

Dovolatelka v rámci první námitky formulované jako „námitka, že žalovaný je pouze zprostředkovatelem obchodu“, pouze polemizovala se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a odkázala na tři rozhodnutí Nejvyššího soudu (ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3356/2012, ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 29 Odo 3/2005, a ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 2216/2007). Dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že hodnocení této otázky bylo provedeno v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to navíc i procesně chybně, neboť odvolací soud podstatu námitky ani správně nespecifikoval. Žalovaná ve svém dovolání, posuzovaném podle jeho obsahu, nevymezila v této souvislosti žádnou právní otázku, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu, pouze vytýkala odvolacímu soudu, že s ohledem na jí tvrzenou zcela zřejmou simulaci úkonu by mělo být na žalovanou s největší pravděpodobností nahlíženo jako na zprostředkovatelku obchodu. Dovolatelkou citovaná judikatura týkající se simulovaných a zastřených právních úkonů pak navíc byla na nyní posuzovaný případ zcela nepřiléhavá. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího se přitom nepodává, že by v daném případě došlo k simulaci právního úkonu. Za takovou simulaci nelze považovat ujednání stran o tom, že žalobkyně bude plnit na určené místo a určené osobě.

Dále dovolatelka uplatňovala „námitku, že žalovaný není ve sporu věcně pasivně legitimován“, v rámci níž opět pouze polemizovala se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu z hlediska posouzení, zda jde či nejde v případě kupních smluv uzavřených mezi stranami o simulované právní úkony. Z dovolání je patrné, že se dovolatelka neztotožňuje se závěrem soudu, že žalobkyně splnila své závazky, když plnila osobě odlišné od žalované. Podle dovolatelky měl soud učinit z provedených důkazů jiné skutkové závěry, než učinil. Podle žalované „tato problematika ve výše uvedeném celkovém spektru v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena nebyla“. Dovolatelka však žádnou právní otázku, na níž by záviselo napadené rozhodnutí, opět nevymezila, neboť vychází z toho, že šlo o simulované právní úkony. Tato skutečnost se však ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu nepodává (konečně i sama dovolatelka uvádí, že na právní úkony stran mělo být nahlíženo jako na úkony simulované s největší pravděpodobností).

Nejvyšší soud navíc na tomto místě připomíná, že zpochybňuje-li dovolatelka skutková zjištění odvolacího soudu tím, že předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž buduje jiné právní posouzení věci než odvolací soud, nezakládá těmito svými námitkami přípustnost dovolání, neboť nejde o přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

V rámci „námitky, že žalobce není ve sporu věcně aktivně legitimován“ dovolatelka odvolacímu soudu vytýkala, že v důsledku zcela nedostatečného vypořádání se se dvěma předchozími námitkami chybně aplikoval právní větu z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1028/2007, týkající se důsledků porušení závazku kupujícího zaplatit řádně a včas sjednanou cenu v případě, že byla mezi stranami sjednána výhrada vlastnictví. Dovolatelka však opět pouze polemizovala s právním posouzením věci ze strany odvolacího soudu, když předestřela několik možných scénářů, jak mohl odvolací soud věc posoudit a pokud by tak učinil, vždy by se podle dovolatelky odchýlil od výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dovolatelka nevymezila žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu a při níž by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

Právní závěry obsažené v rozsudku ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1028/2007, odvolací soud použil přiléhavě, když odmítal námitku žalované o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně s odůvodněním, že ani výhrada vlastnictví nezbavuje kupujícího povinnosti zaplatit cenu dodaného zboží sjednanou v kupní smlouvě, neboť v případě, že kupující svůj závazek zaplatit kupní cenu dodaného zboží nesplní, má prodávající možnost buď od smlouvy odstoupit a požadovat vrácení věci (což v posuzovaném případě není možné) nebo ve smluvním vztahu setrvat a požadovat zaplacení kupní ceny.

Podle názoru dovolatelky tím, že žalobkyně, ač byla podle ujednání ve smlouvě ke vzniku synalagmatického vztahu zavázána, nedodala zboží žalované, ale jinému subjektu, byť žalovanou určenému, vyloučila se z realizace možných alternativních postupů, a to jak odstoupení od kupní smlouvy s požadavkem na vrácení plnění či práva na zaplacení kupní ceny. Navrhla proto, aby právní věta uvedeného rozhodnutí byla doplněna o text – „bylo-li však v písemné smlouvě dohodnuto, že prodávající je zavázán zboží kupujícímu dodat, a ten je oproti tomu zavázán je převzít a zaplatit, není závazek prodávajícího splněn za situace, dodá-li zboží kupujícím kontrahované přímo jinému subjektu, byť by tomu bylo podle dispozice kupujícího“. Nejvyšší soud však neshledává žádného důvodu k tomu, aby se odchýlil od závěrů přijatých v citovaném rozsudku ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1028/2007. Z napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, že písemné smlouvy, na které dovolatelka odkazuje, byly pouze rámcovými smlouvami, na jejichž základě docházelo k uzavření jednotlivých kupních či nájemních smluv zejména poskytnutím plnění na základě její objednávky určenému subjektu. To však nepředstavuje důvod k tomu, aby sjednaná výhrada vlastnictví zbavovala dovolatelku jako kupující její povinnosti zaplatit sjednanou cenu poskytnutého plnění žalobkyni jako prodávající.

Dovolatelka konečně namítla, že „pohledávky žalobce za žalovaným zanikly započtením vzájemných pohledávek“. Dovolatelka polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že dovolatelka, byť byla poučena podle § 118a o. s. ř., nedoplnila svá tvrzení o tom, zda, kdy a jakým způsobem vyzvala žalobkyni k zaplacení pohledávky ve výši 1 898 725 Kč. Dovolatelka v dovolání předestřela svůj náhled na skutkový stav věci, neztotožnila se skutkovými zjištěními nalézacích soudů a uvedla, že ze spisu vyplývá, že minimálně formou procesní obrany proti žalobkyní vznesenému nároku (v rámci odporu proti platebnímu rozkazu a v dalších svých procesních úkonech) své vzájemné pohledávky žalovaná vyúčtovala a tyto započetla, a odkázala na zcela nepřiléhavý rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, týkající se rozdílu mezi procesní obranou žalované a vzájemným návrhem ve smyslu § 98 o. s. ř. Dovolatelka neformulovala žádnou otázku, jež by měla založit přípustnost dovolání, z obsahu dovolání se pak podává, že dovolatelka vychází z toho, že z konstantní judikatury dovolacího soudu (kterou však nespecifikuje) vyplývá, že právní úkon započtení učiněný formou procesní obrany představuje současně výzvu věřitele k zaplacení dluhu. Takový závěr však z konstantní judikatury Nejvyššího soudu nevyplývá. Nejvyšší soud naopak dovodil, že pokud „žalovaný ve svém podání projevil toliko vůli směřující k započtení své pohledávky na žalovanou pohledávku, nelze ji ztotožnit s výzvou k plnění podle § 563 občanského zákoníku“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006). Skutkový závěr odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, že žalovaná neunesla břemeno tvrzení, že vyzvala žalobkyni k úhradě pohledávky ve výši 1 898 725 Kč, dovolací soud přezkoumávat nemůže a je jím vázán.

Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že v rozsudku ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, vyložil, že „úkon směřující k započtení pohledávky splatné na požádání věřitele nemá žádné právní účinky, jestliže jej věřitel učinil, aniž předtím vyzval dlužníka k zaplacení pohledávky. Podmínka splatnosti započítávané pohledávky není splněna, jestliže věřitel v jedné listině vyzve dlužníka k zaplacení pohledávky a zároveň v ní učiní projev započtení této pohledávky“. Obdobný závěr učinil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006. V rozsudku ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1630/2016, pak Nejvyšší soud dovodil, že nesplatnou pohledávku z obchodních závazkových vztahů lze započítat proti pohledávce splatné jen tehdy, jde-li o pohledávku vůči dlužníku, který není schopen plnit své peněžité závazky (§ 359 obchodního zákoníku). Závěr odvolacího soudu tudíž není v rozporu ani s touto judikaturou Nejvyššího soudu.

Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustné, a podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jej odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. 9. 2019

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru