Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 500/2011Usnesení NS ze dne 27.09.2012

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.500.2011.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 4809/12 ze dne 05.02.2013 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Pavel Rychetský


přidejte vlastní popisek

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÁ REPUBLIKA

23 Cdo 500/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce: Ing. J. Č., zastoupen JUDr. Irenou Tšponovou, advokátkou se sídlem v Přerově, Kratochvílova 142/15, proti žalovaným: 1) I. B., a 2) H. B., oba zastoupeni JUDr. Zdeňkem Novákem, advokátem se sídlem v Přerově, Čechova 2, o zaplacení 370.907,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 12 C 336/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, ze dne 22. června 2010, č. j. 69 Co 190/2008-491, takto:

I. Dovolání, se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od doručení tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Zdeňka Nováka.

Odůvodnění:

Okresní soud v Přerově rozhodl rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 10. října 2007, č. j. 12 C 336/99-192, že řízení se částečně zastavuje, pokud jde o úrok z prodlení ve výši 19% z částky 322.508,- Kč od 10. 1. 1998 do 18. 1. 1998 (výrok I.), že žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 75.010,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% od 11. 11. 1999 do zaplacení (výrok II.), dále žalobu, aby žalovaní 1) a 2) zaplatili žalobci částku 295.897,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% od 11. 11. 1999 do zaplacení, zamítl (výrok III.) a konečně ve výrocích IV., V. a VI. rozhodl soud o povinnostech žalobce zaplatit žalovaným náklady řízení a žalovaných a žalobce zaplatit náklady státu.

Předmětem řízení je nárok na zaplacení ceny stavebních prací na základě smlouvy o dílo z 13. 4. 1997, popř. i zaplacení ceny víceprací nad rámec uvedené smlouvy.

Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce je ve sporu aktivně legitimován na základě smlouvy o postoupení pohledávek a vyšel ze základního zjištění, že právní předchůdce žalobce jako zhotovitel a žalovaní jako objednatelé uzavřeli smlouvu o dílo, shora zmíněnou, jejímž předmětem byly stavební práce na rodinném domku v Brodku u Přerova podle odbytového rozpočtu, který je nedílnou součástí smlouvy. Soud dále provedl rozsáhlé dokazování fakturami, zápisem o odevzdání a převzetí z 19. 12. 1997 a ze znaleckého posudku Ing. Toláše, jakož i soupisu provedených a požadovaných prací a zápisů ve stavebním deníku a rovněž výpovědí svědků.

Na základě provedeného dokazování, zejména znaleckým posudkem, soud prvního stupně dovodil, že žalovaným se dostalo jednak plnění ze smlouvy ve výši 325.153,- Kč, jednak plnění nad rámec rozpočtu v hodnotě 164.713,- Kč. O částku 164.713,- Kč se majetek žalovaných plněním žalobce zvýšil, protože smlouva na tyto vícepráce uzavřena nebyla a tudíž v tomto rozsahu se žalovaní bezdůvodně obohatili a jsou povinni bezdůvodné obohacení vydat, a to ve formě peněžní náhrady.

Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaní měli žalobci ze smlouvy o dílo zaplatit 325.153,- Kč a dále peněžitou náhradu ve výši 164.713,- Kč, celkem tedy částku 489.866,- Kč, přičemž zaplatili částku 414.856,- Kč, takže rozdíl činí částku 75.010,- Kč. Soud proto vyhověl žalobě v rozsahu 75.010,- Kč, kdežto ve zbytku 295.897,- Kč žalobu zamítl. Současně soud zavázal žalované k úhradě příslušných úroků z prodlení ve výši 10%, tj. ve výši dvojnásobku diskontní sazby podle nař. vlády č. 142/1994 Sb.

K odvolání žalobce i obou žalovaných Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, rozsudkem v záhlaví označeným rozhodl, že rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. ve výroku II. mění tak, že žaloba, aby žalovaní 1) a 2) byli povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 75.010,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% od 11. 11. 1999 do zaplacení, se zamítá (výrok I.), v další napadené části, tj. ve výroku III. se rozsudek okresního soudu potvrzuje (výrok II.) a konečně ve výrocích III., IV. a V. rozhodl odvolací soud, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 164.374,80 Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení 53.997,- Kč a na náhradě nákladů státu částku 36.826,- Kč.

Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadené části (vyjma výroku I.) včetně řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že soud prvního stupně věc po právní stránce vadně posoudil, což nalezlo svůj výraz v částečné změně rozsudku okresního soudu.

Odvolací soud se především ztotožnil s okresním soudem v právním posouzení otázky aktivní věcné legitimace žalobce, avšak nesouhlasil s ním v otázce právního posouzení smlouvy o dílo, kterou okresní soud posoudil podle § 631 an. občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“), ani v otázce posouzení uplatněného nároku podle § 451 obč. zák.

Odvolací soud poukázal na článek X. smlouvy o dílo, v němž se účastníci dohodli, že smlouva se řídí obchodním zákoníkem a že změny nebo doplňky k této smlouvě mohou být učiněny pouze po vzájemné dohodě obou smluvních stran písemnými, chronologicky číslovanými dodatky. Na závazkový vztah ze smlouvy o dílo měla být tudíž aplikována ustanovení § 536 an. obch. zák. Nicméně i když okresní soud posuzoval otázku platnosti smlouvy o dílo podle ustanovení občanského zákoníku, je jeho závěr, že smlouva je platným právním úkonem, správný.

Odvolací soud nesouhlasil s právním závěrem soudu prvního stupně, že na straně žalovaných došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalobce jako zhotovitele tím, že žalovaní získali hodnotu víceprací nad rámec dohodnutého rozsahu ve smlouvě o dílo. Tento právní názor podle odvolacího soudu nerespektuje ustanovení § 546 odst. 1 a § 549 obch. zák.

Z těchto ustanovení podle názoru odvolacího soudu vyplývá, že objednatel není povinen zaplatit zhotoviteli jinou než ve smlouvě dohodnutou cenu díla (případně cenu určenou způsobem stanoveným ve smlouvě), nejde-li o snížení či zvýšení ceny díla za podmínek § 549 obch. zák. Provede-li proto zhotovitel práce nad sjednaný rozsah díla a nejsou-li dány podmínky podle § 549 obch. zák. pro vznik povinnosti objednatele zaplatit zhotoviteli cenu přiměřeně zvýšenou, nemůže zhotovitel hodnotu takových víceprací požadovat z titulu bezdůvodného obohacení, neboť v takovém případě se nenaplní žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení upravených v § 451 a § 454 obč. zák. V takovém případě totiž nejde o plnění bez právního důvodu, nýbrž o plnění na základě smlouvy o dílo, u něhož nebyly splněny podmínky pro úhradu těchto prací (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1043/2005 a 32 Cdo 2595/2008).

Odvolací soud dále zdůraznil, že v projednávané věci nebyla dodržena písemná forma dodatku pro úhradu víceprací, resp. prací na dvorním traktu a proto nelze tento nedostatek nahradit uplatněním nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Provedení nesjednaných víceprací totiž není plněním bez právního důvodu, ani plněním neplatného právního úkonu. Dohoda o změně smlouvy o dílo, jejímž předmětem je rozšíření či kvalitativní změna díla, není samostatnou právní skutečností a změnu v právních vztazích vyvolá vždy jen ve spojení se smlouvou, kterou mění. Je-li proto taková dohoda o změně neplatná podle § 40 obč. zák. pro nedostatek písemné formy, pak plnění, které zhotovitel v jejích intencích provedl nad rámec díla sjednaný ve smlouvě, není plněním z neplatné smlouvy, nýbrž jde o plnění na základě smlouvy o dílo v situaci, kdy nebyly splněny sjednané podmínky pro takové plnění. V posuzované věci nebyla dodržena písemná forma dohody o změně smlouvy o dílo.

Odvolací soud rekapituloval, že žalobce po částečném zpětvzetí žaloby v rozsahu částky 322.508,- Kč s příslušenstvím učinil předmětem řízení úhradu víceprací v rozsahu částky 375.151,- Kč, resp. částky 370.907,- Kč poté, co žaloba byla v rozsahu 4.244,- Kč s příslušenstvím rozsudkem Okresního soudu v Přerově z 17. 9. 2003, č. j. 12 C 336/99-187, zamítnuta. Podle tvrzení žalobce žalovaná částka představuje hodnotu prací provedených dle smlouvy o dílo ve výši 294.435,- Kč, kterou však žalovaní uhradili částkou 397.482,- Kč (tj. 364.856,- Kč mimo 17.341,- Kč plus 50.000,- Kč DPH a dále představuje hodnotu víceprací provedených nad rámec odbytového rozpočtu ve výši 485.313,- Kč, hodnotu víceprací provedených na dvorním traktu v částce 137.430,- Kč po odpočtu nákladů na opravu vad díla ve výši 162.420,- Kč + 5% DPH 17.865,- Kč.

Odvolací soud uzavřel, že nárok žalobce na úhradu víceprací není tedy důvodným a proto rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.) a ve vyhovující části jej změnil tak, jak ve výroku uvedeno (§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání „do celého jeho rozsahu“, jehož přípustnost opírá o ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, pokud jde o výklad ustanovení § 549 obch. zák., a dovolací důvod odvozuje z ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, záležejícím v nesprávné aplikaci § 549 obch. zák.

Dovolatel po rekapitulaci průběhu celého předcházejícího řízení konstatuje, že mezi účastníky je nesporné, že byla uzavřena smlouva o dílo se specifikovaným předmětem plnění a cenou za dílo v částce 694.964,- Kč s 5% DPH, přičemž některé práce podle smlouvy provedeny nebyly a naopak byly provedeny práce nad rámec smlouvy, když celková hodnota prací skutečně žalobcem provedených byla znaleckým posudkem vyčíslena na částku 763.741,50 Kč. Dále je mezi stranami nesporné, že žalovaní zaplatili žalobci jen částku 414.856,- Kč a že žalovaní stavbu užívají nejméně od roku 1999.

Dovolatel má za to, že s ohledem na výklad ust. § 549 obch. zák., zaujatý odvolacím soudem, tedy že neexistuje žádný relevantní právní důvod pro to, aby žalovaní zaplatili cenu zvýšenou a tudíž a contrario neexistuje žádný relevantní důvod pro to, aby žalovaní nezaplatili cenu díla ve smlouvě sjednanou, když toto poskytnuté plnění by rovněž nemohlo být považováno za bezdůvodné obohacení. Jinými slovy, jestliže nedošlo platně ke změně ceny díla pro případ víceprací, nemohlo dojít ani ke změně ceny díla pro případ menšího rozsahu prací. Jakýkoliv jiný výklad je diskriminující, odpovídající doktríně o rovném postavení účastníků. V této otázce spatřuje dovolatel otázku zásadního právního významu.

Dovolatel uzavírá, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil chybným výkladem ust. § 549 obch. zák.

Dovolatel proto navrhuje, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Oba žalovaní ve vyjádření k dovolání je nemají za přípustné, protože napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatelem položená otázka je podle názoru žalovaných zcela bez předmětná.

Žalovaní připomínají, že po částečném zpětvzetí žaloby žalobce omezil vymáhaný nárok na částku 375.151,- Kč s příslušenstvím a podřadil je pod skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení a učinil tak předmětem řízení pouze úhradu víceprací. Pokud by podle tvrzení žalobce žalovaná částka představovala hodnotu prací provedených podle smlouvy o dílo, žalovaní s tím nesouhlasí, neboť za práce provedené podle smlouvy o dílo žalobci řádně zaplatili. Pokud nebyla uhrazena celá cena, sjednaná ve smlouvě o dílo, stalo se tak proto, že žalobci nevznikl nárok na její zaplacení, když svůj závazek ze smlouvy provést dílo řádně a včas nesplnil a v tomto směru ani neunesl své důkazní břemeno.

Žalovaní považují dovolání nejen za nepřípustné, ale též za nedůvodné a navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.) a musel se na prvním místě zabývat přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.)

Dovolání směřuje podle jeho znění do napadeného rozsudku odvolacího soudu „do celého jeho rozsahu“, tedy do všech výroků I. – V. a proto je třeba posoudit přípustnost dovolání diferencovaně.

Odvolací soud ve výroku I. napadeného rozsudku rozsudek soudu prvního stupně změnil v jeho výroku II. tak, že žalobu co do částky 75.010,- Kč s příslušenstvím zamítl.

V tomto rozsahu je tudíž dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. – ač to žalobce jako dovolatel neuvedl – jelikož v předmětném rozsahu bylo rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodnutím odvolacího soudu změněno ve věci samé.

Podstatnější z hlediska rozsahu je nicméně ta část dovolání ve věci samé, která směřuje proti výroku II. napadeného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve výroku III. (zamítnutí žaloby o zaplacení částky 295.897,- Kč) rozsudek soudu prvním stupně potvrzen. Tuto část dovolání dovolatel správně opírá o přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) [a podle tohoto písmena dovolání v tomto případě vskutku přípustné není] a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo

má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v otázce výkladu a aplikace ustanovení § 549 obch. zák., které považuje v napadeném rozhodnutí za nesprávné.

Podle ustanovení § 549 odst. 1 obch. zák. dohodnou-li se strany po uzavření smlouvy na omezení rozsahu díla a nesjednají-li jeho důsledky na výši ceny, je objednatel povinen zaplatit jen cenu přiměřeně sníženou; dohodnou-li se tímto způsobem na rozšíření díla, je objednatel povinen zaplatit cenu přiměřeně zvýšenou.

Podle odstavce 2 cit. ustanovení obch. zák. dohodnou-li se strany po uzavření smlouvy na změně díla a nesjednají-li její důsledky na výši ceny, je objednavatel povinen zaplatit cenu zvýšenou nebo sníženou s přihlédnutím k rozdílu v rozsahu nutné činnosti a v účelných nákladech spojených se změněným prováděním díla.

Je na místě zdůraznit, že ke změně díla nebo změně rozsahu díla může po uzavření smlouvy o dílo dojít jen na základě dohody. Ustanovení § 549 obch. zák. se týká případů, kdy sice k takové dohodě dojde, avšak strany si nedohodnou současně, jaké důsledky má mít změna díla na výši ceny. Odstavec 1 se týká změny rozsahu a odstavec 2 změny povahy (kvality) díla. Ustanovení § 549 obch. zák. se použije při každé změně díla nebo jeho omezení či rozšíření, ale pouze tehdy, nedohodnou-li se strany o nové ceně díla.

V posuzovaném případě se účastníci nedohodli na změně rozsahu díla (omezení či rozšíření díla). Předmětem řízení podle žaloby je zaplacení ceny víceprací, provedených nad rámec rozsahu díla podle smlouvy. Účastníci si ohledně zaplacení víceprací nesjednali písemnou změnu smlouvy o dílo, tj. rozšíření rozsahu díla za podmínek stanovených v § 549 odst. 1 obch. zák. Odvolací soud proto správně usoudil, že na vymáhané zaplacení ceny víceprací nemá žalobce nárok, což je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu vykládající ust. § 549 odst. 1 obch. zák.

Odvolací soud věc správně právně posoudil a dovolací soud se s jeho právními závěry ztotožňuje.

Pokud dovolatel namítal, že nedošlo-li platně „ke změně ceny díla pro případ víceprací, nemohlo dojít ani ke změně ceny díla pro případ menšího rozsahu prací“, je k tomu nutné uvést, že aplikace § 549 odst. 1 obch. zák. je podmíněna tím, že se strany smlouvy dohodly po uzavření smlouvy o dílo o omezení či rozšíření rozsudku díla a nasjednaly si z toho vyplývající důsledek pro cenu díla. Nedošlo-li v posuzovaném případě ke sjednání omezení rozsahu díla, nelze aplikovat ust. § 549 odst. 1 obch. zák. o změně ceny díla.

Pokud jde o změnu ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, provedenou ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu tak, že žaloba na zaplacení 75.010,- Kč s příslušným úrokem z prodlení, se zamítá, není tudíž dovolání přípustné, neboť přípustnost dovolání je podle ust. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. vyloučena u obchodních věcí, je-li dovolání dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšující 100.000,- Kč. Vdané věci jde o věc obchodní – viz volba obchodního zákoníku.

V tomto rozsahu proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.)

V rozsahu výroku II. napadeného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výroku III. rozsudku soudu prvního stupně, který se zakládá na stejném právním důvodu, dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.), neboť právní otázku řešenou odvolacím soudem nelze pokládat za zásadně významnou, neboť je řešena ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a odvolací soud se od této judikatury neodchýlil.

Poněvadž dovolatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, musel dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítnout též v rozsahu výroků III., IV. a V. rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, protože z žádného ustanovení o přípustnosti dovolání v § 238 až 239 o. s. ř. přípustnost dovolání směřujícího proti nákladům řízení dovodit nelze.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo jen ze zanedbatelné části zamítnuto, kdežto v převažujícím rozsahu bylo odmítnuto a proto je žalobce povinen nahradit žalovaným náklady právního zastoupení advokátem, a to odměnu advokáta (vyjádření k dovolání) podle § 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. v částce 10.000,- Kč, dále jeden paušál hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb., ve výši 300,- Kč, s připočtením 20% DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř. v částce 2.060,- Kč tak činí celková náhrada nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč, kteroužto částku je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta žalovaných.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 27. září 2012

JUDr. Ing. Jan Hušek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru