Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 4988/2016Rozsudek NS ze dne 12.07.2017

HeslaSmluvní pokuta
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.4988.2016.1
Dotčené předpisy

§ 265,301 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 4988/2016

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobce města Velká Bíteš, se sídlem ve Velké Bíteši, Masarykovo náměstí 87, identifikační číslo osoby 00295647, zastoupeného Mgr. Filipem Lederem, advokátem se sídlem v Praze, Opletalova 1284/37, proti žalované M-SILNICE a. s., se sídlem v Pardubicích – Bílé Předměstí, Husova 1697, identifikační číslo osoby 42196868, zastoupené JUDr. Daliborem Kalcso, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Resslova 956/13, o 720.617,88 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 111 C 45/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 8. 6. 2016, č. j. 18 Co 532/2015-181, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 8. 6. 2016, č. j. 18 Co 532/2015-181, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 17. 6. 2015, č. j. 111 C 45/2014-140, zcela vyhověl žalobě a uložil žalované, aby žalobci zaplatila 720.617,88 Kč s příslušenstvím a nahradila mu náklady řízení.

Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl a žalobci uložil nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního i druhého stupně.

Odvolací soud vyšel (shodně se soudem prvního stupně) mimo jiné ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 22. 11. 2011 smlouvu, jejímž předmětem bylo zhotovení stavby – „silnice III/3791 – 2. etapa“. Žalovaná jako zhotovitel se zavázala dílo žalobci jako objednateli předat 29. 7. 2013, předala je však s prodlením 134 dnů. Strany si totiž sjednaly, že k předání díla dojde teprve podepsáním protokolu o předání a převzetí, protokol byl podepsán až 10. 12. 2013. Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně v tom, že smluvní pokuta, které se žalobce za prodlení s předáním díla po žalované domáhá, byla uvedenou smlouvou platně sjednána, nebyla nepřiměřeně vysoká, a nelze ji moderovat podle § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Dospěl však na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že přiznat právo na ni by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 obch. zák.). Uvedl, že cena díla byla stanovena na 6.246.108 Kč, požadovaná smluvní pokuta v celkové výši 2.010.000 Kč by dosahovala cca 1/3 celkové ceny díla. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobci vznikla daným prodlením škoda či jinak byla omezena jeho práva. Dílo bylo užíváno od 29. 7. 2013 (bylo povoleno předčasné užívání díla), dne 9. 10. 2013 byl udělen kolaudační souhlas k užívání díla. Žalobce vytýkal žalované několik vad, které provozu díla nijak nebránily a které žalovaná postupně odstranila, některé ihned poté, co byly vytknuty, jiné (vada na povrchu plochy sjezdu z cyklostezky na 0,54 km) s ohledem na roční období až na jaře 2014. Uložená smluvní pokuta tak již nemohla plnit zajišťovací funkci, ani svoji úlohu prevenční, protože žalobce ji vyúčtoval v situaci, kdy byl zajišťovaný závazek takřka splněn (odvolací soud v té souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 416/2001). Podle odvolacího osudu je smluvní pokuta vymáhána způsobem a v rozsahu, který je vůči žalované zneužívající. Její část ve výši 1.289.382,12 Kč (tj. 64% smluvní pokuty) byla již totiž započtena proti pohledávce na zaplacení ceny díla, tuto částku vzhledem k okolnostem považuje odvolací soud za dostačující.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Dovolatel předkládá k řešení otázky, zda je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák. jednání věřitele, který uplatní svou peněžitou pohledávku spočívající ve smluvní pokutě za prodlení zhotovitele s řádným ukončením a předáním díla objednateli dle smlouvy o dílo vůči dlužníku v situaci, kdy se vymáhaná pohledávka ze smluvní pokuty jeví soudu nepřiměřeně vysoká. Zda v takovém případě pro nepřiměřenost výše smluvní pokuty je namístě pouze využití moderace podle § 301 obch. zák., nikoli obcházení moderace nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty závěry soudu o rozpornosti jednání se zásadami poctivého obchodního styku. Zda se závěr o rozpornosti jednání věřitele se zásadou poctivého obchodního styku musí opírat výhradně či zejména o jiné okolnosti, než je eventuelně nepřiměřená výše smluvní pokuty. Zda může být v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku jednání věřitele, který je obcí a který má zákonem o obcích uloženu povinnost hospodárně nakládat s obecním majetkem a včas uplatňovat právo na náhradu škody. Zda může být v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku jednání věřitele, který je obcí a zadavatelem ve smyslu zákona o veřejných zakázkách, a který tudíž nemůže po proběhnuvším zadávacím řízení zpětně měnit podmínky tohoto zadávacího řízení, když nevymáhání smluvních pokut by tyto zadávací podmínky značně měnilo.

Žalovaná navrhla dovolání jako nedůvodné odmítnout, případně zamítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je přípustné zásadně pro řešení právních otázek, proto jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné pro řešení dovolatelem předložených otázek, zda v projednávané věci je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák. jednání věřitele, který uplatní svou peněžitou pohledávku spočívající ve smluvní pokutě za prodlení zhotovitele s řádným ukončením a předáním díla objednateli dle smlouvy o dílo vůči dlužníku v situaci, kdy se vymáhaná pohledávka ze smluvní pokuty jeví soudu nepřiměřeně vysoká, a zda v takovém případě pro nepřiměřenost výše smluvní pokuty je namístě pouze využití moderace podle § 301 obch. zák. Dovolací soud totiž dospěl k závěru, že soud odvolací se při řešení těchto otázek odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.

Dovolání je též důvodné.

Podle ustanovení § 265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.

Ustanovení § 265 obch. zák., které je speciální pro obchodní závazkové vztahy, je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vykládáno tak, že toto ustanovení předpokládá, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla. Jde-li o ujednání, ze kterého účastníku vzešla práva, jejichž uplatnění by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, není neplatné, ale tato práva nejsou vymahatelná – soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2003, sp. zn. 32 Odo 400/2002, ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004, a ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003, jež jsou – stejně jako níže odkazovaná rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz). V rozsudku ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007 (a dále například v rozsudku ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009), pak Nejvyšší soud navázal závěrem, že korektiv zásadami poctivého obchodního styku má být poslední možností (ultima ratio), jak – ve výjimečných případech – zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým, a že ustanovení § 265 obch. zák. tak je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou (srov. též závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 171/2005). V rozsudku ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006 (a dále například v rozsudku ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4388/2007), pak Nejvyšší soud dovodil, že porušení zásad poctivého obchodního styku je třeba zkoumat ve vazbě na okolnosti jednotlivého případu.

Nejvyšší soud se v řadě svých rozhodnutí vyjádřil k aplikaci korektivu § 265 obch. zák. Vychází z toho, že § 265 obch. zák. je normou s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, která [stejně jako například ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen („obč. zák.“)] přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva skutečně je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a proto nepožívá právní ochrany (v souvislosti s posuzováním výkonu práv v rozporu s dobrými mravy srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013).

Otázkou vztahu § 265 obch. zák. a § 301 obch. zák., který upravuje moderační právo soudu k smluvní pokutě, se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1281/2008, ve kterém vyslovil, že je třeba mít na zřeteli odlišnost zákonných předpokladů, za kterých podle § 265 obch. zák. výkon práva nepožívá právní ochrany a za kterých podle § 301 obch. zák. může soud smluvní pokutu snížit. Předpoklad nepřiměřené smluvní pokuty je podmínkou pro použití moderačního práva soudu podle § 301 obch. zák., není však zákonem stanovenou podmínkou pro rozpor výkonu práva se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák.; rozporný se zásadami poctivého obchodního styku může být totiž i výkon práva na smluvní pokutu, jejíž výše není nepřiměřená. Samotná skutečnost, že smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, nevypovídá nic o tom, jakým způsobem a za jakých okolností vykonává věřitel svá práva na smluvní pokutu a zda jde o výkon jeho práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, tedy o takový výkon práva, který je vůči dlužníku zneužívající (například šikanózní). Posoudí-li soud smluvní pokutu jako nepřiměřeně vysokou, nejsou tím současně bez dalšího naplněny všechny předpoklady pro aplikaci ustanovení § 265 obch. zák., tedy pro závěr, že výkon práva na smluvní pokutu nepožívá právní ochrany, nýbrž jen pro postup podle § 301 obch. zák. V takovém případě soud nemá na výběr, která z uvedených ustanovení použije, neboť jejich vztah je konkurující právě pro odlišnost předpokladů, za nichž jsou tato ustanovení aplikovatelná. V usnesení ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4286/2009, pak dovolací soud uvedl, že pouze z důvodu sjednané nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty nelze považovat toto ujednání za neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.), stejně tak skutečnost, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta neodůvodňuje aplikaci § 265 obch. zák., tedy že by výkon práva byl v rozporu s poctivým obchodním stykem (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1281/2008.)

Odvolací soud v rozporu s citovanými rozhodnutími nesprávně akcentoval výši požadované smluvní pokuty (ve výši cca 1/3 celkové ceny díla), když posuzoval, zda jsou dány okolnosti aplikace § 265 obch. zák.

Za další důvody, pro které lze odepřít žalobci výkon práva na smluvní pokutu, označil odvolací soud také to, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobci vznikla daným prodlením žalované s plněním škoda; přitom neexistence vzniku škody nezakládá rozpor se zásadami poctivého obchodního styku při uplatnění práva na smluvní pokutu, neboť z § 544 odst. 1 obč. zák. plyne, že sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Naopak, výše a existence škody vzniklé porušením smluvní povinnosti je rozhodná pro rozsah moderačního oprávnění dle § 301 obch. zák. V této souvislosti lze též odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 202/2006, ve kterém dovolací soud uvádí, že samozřejmě není vyloučeno posuzovat jednání smluvní strany, kterým vymáhá smluvní pokutu, za rozporné se zásadami poctivého obchodního styku. Soud by však musel hodnotit samo toto jednání, nikoli jednání jiné a musel by prozkoumat všechny okolnosti tohoto jednání. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu smluvní pokuty, nevycházel by z jeho smyslu, popř. by jej dokonce zneužíval k poškození dlužníka. Z uvedeného je pak patrné, že v projednávané věci samo zjištění o tom, že dílo bylo již fakticky provedeno a žalovaná se zavázala vytýkané vady odstranit, z čehož odvolací soud dovozuje absenci zajišťovací funkce takové smluvní pokuty, neznamená, že by smluvní pokuta v tomto případě neplnila své další funkce, a bez dalšího by tak její vymáhání představovalo jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.

Odvolací soud v rozporu se shora citovanou judikaturou dostatečně nevymezil hypotézu relativně neurčité právní normy, nenaplnil ji odpovídajícím obsahem a zjištění, která učinil, jako podklad pro závěr, že žalobcův výkon práva na smluvní pokutu byl šikanózní, prozatím nemohou obstát. Obrana žalované byla založena na tvrzení, že žalobce záměrně zdržoval předání díla. Je-li existence předávacího protokolu, jako tomu bylo v tomto případě, sjednána jako hmotněprávní podmínka převzetí díla a objednatel splnění této podmínky záměrně a bezdůvodně oddaluje, s cílem zvýšit smluvní pokutu a snížit tak (jejím případným zápočtem proti zhotovitelovým pohledávkám) cenu díla, může takový výkon práva vůči dlužníku být zneužívající. Ze skutkových zjištění soudů však prozatím neplyne závěr o tom, že by žalobce takto postupoval a že s tímto záměrem bez objektivních důvodů zdržoval přejímací řízení.

Vzhledem ke specifickým podmínkám, za nichž soud (v souladu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu) může učinit závěr o rozporu určitého jednání se zásadou poctivého obchodního styku, jsou východiska a z nich plynoucí závěry odvolacího soudu neúplné, napadené rozhodnutí tudíž není správné, nejsou však podmínky pro jeho změnu, dovolací soud je proto zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř.

O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. července 2017

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru