Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 4891/2010Rozsudek NS ze dne 26.01.2012

HeslaVýklad projevu vůle
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.4891.2010.2
Dotčené předpisy

§ 266 obch. zák.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 1262/12 ze dne 03.05.2012 (odmítnuto)
soudce zpravodaj prof. JUDr. Jan Musil, CSc.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 4891/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně ELQA, s.r.o., se sídlem v Kuřimi, Blanenská 1856, PSČ 664 34, IČO 49977121, zastoupené JUDr. Petrem Fialou, advokátem, se sídlem v Brně, Mezníkova 273/13, proti žalované AGROAD, s.r.o., se sídlem v Kuřimi, Blanenská 1338, PSČ 664 34, IČO 63468638, o zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 Cm 101/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. srpna 2010, č. j. 14 Cmo 117/2010-85, takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. srpna 2010, č. j. 14 Cmo 117/2010-85, se ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém odvolací soud změnil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. února 2010, č. j. 43 Cm 101/2008-53, tak, že žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 200 000 Kč s 9,5% úrokem z prodlení od 1. 4. 2007 do 30. 6. 2007, s 9,75% úrokem z prodlení od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, s 10,5% úrokem z prodlení od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, s 10,75% úrokem z prodlení od 1. 7. 2007 do 30. 12. 2008 a dále s úrokem z prodlení ve výši odpovídající procentní výši reposazby stanovené Českou národní bankou a platné vždy pro první den kalendářního pololetí, v němž prodlení dlužníka trvá, zvýšené o 7 procentních bodů, od 1. 1. 2009 do zaplacení, a ve výrocích pod body II a III zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou domáhala na základě dvou kupních smluv, které jako prodávající uzavřela dne 13. 10. 2005 s žalovanou jako kupující, zaplacení dosud neuhrazené části kupní ceny dvou pozemků. U prvé kupní smlouvy byla kupní cena sjednána na částku 2 273 460 Kč, doplatek činí 200 000 Kč a u druhé kupní smlouvy byla kupní cena sjednána na 757 260 Kč a doplatek činí 100 000 Kč.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. února 2010, č. j. 43 Cm 101/2008-53, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 300 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši stanovené ve výroku rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně posoudil obě kupní smlouvy jako platné právní úkony s tím, že jejich účinnost nastala vkladem vlastnického práva ve prospěch kupující do katastru nemovitostí. Vyšel ze zjištění, že v obou kupních smlouvách byla úhrada kupní ceny nemovitostí sjednána prostřednictvím notářské úchovy u JUDr. V. K. V první kupní smlouvě byla sjednána kupní cena ve výši 2 273 460 Kč, tato byla před podpisem kupní smlouvy kupující složena do notářské úschovy JUDr. V. K., přičemž notářka byla povinna uhradit žalobkyni její část ve výši 2 073 460 Kč do 5 pracovních dnů poté, co jí bude předložena kupní smlouva s vkladovou doložkou příslušného katastrálního úřadu a současně list vlastnictví se zápisem žalované jako vlastníka převáděné nemovitosti. Zbývající část kupní ceny ve výši 200 000 Kč měla notářka žalobkyni vyplatit do pěti pracovních dnů poté, co jí bude předloženo pravomocné územní rozhodnutí o umístění stavby administrativně-skladovacího objektu na pozemku parc. č. 2994/6 s tím, že pokud notářce nebude toto územní rozhodnutí předloženo do 28. 2. 2006, je povinna vrátit tuto část kupní ceny do 5. 3. 2006 zpět kupující. Stejným způsobem byla splatnost kupní ceny sjednána i ve druhé kupní smlouvě - kupní cenu ve výši 757 260 Kč měla notářka vyplatit žalobkyni dvěma platbami - po předložení kupní smlouvy s vkladovou doložkou a listu vlastnictví se zápisem žalované jako vlastníka převáděné nemovitosti částku 657 260 Kč a zbývající část kupní ceny ve výši 100 000 Kč do pěti pracovních dnů po předložení pravomocného územního rozhodnutí o umístění stavby administrativně-skladovacího objektu na pozemku parc. č. 2994/6 s tím, že pokud nebude toto územní rozhodnutí předloženo notářce do 28. 2. 2006, je notářka povinna vrátit tuto část kupní ceny do 5. 3. 2006 zpět kupující. První část kupní ceny byla u obou smluv žalobkyni vyplacena, zbývající část kupní ceny ve výši 200 000 Kč a 100 000 Kč notářka vrátila zpět žalované, neboť jí nebylo ve sjednané lhůtě předloženo předmětné územní rozhodnutí.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ujednání o vrácení části kupní ceny ve výši 200 000 Kč a 100 000 Kč notářkou zpět kupující nelze vykládat tak, že prodávající a kupující sjednaly snížení kupní ceny pro případ nepředložení pravomocného územního rozhodnutí do 28. 2. 2006; bylo vůlí stran, aby pouze do tohoto data byla zbývající část kupních cen uložena u notářky a aby nebyly předmětné finanční prostředky neúměrně dlouhou dobu ve svěřenecké úschově. Jednalo se tedy o podmínku odkládací, nikoliv rozvazovací. Vrácení uvedených částí kupních cen nebylo přitom zamýšleno ani jako smluvní pokuta vůči prodávající, ani jako náhrada škody, neboť prodávající nebyla v kupní smlouvě uložena žádná povinnost, k jejímuž porušení by mohlo pro konání či nekonání prodávající dojít. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že úmyslem kupující a prodávající v obou kupních smlouvách bylo vyplacení zbytku kupních cen po vydání pravomocného územního rozhodnutí, přičemž žalobkyni nebyla uložena povinnost zajistit jeho vydání a předložit je notářce ve sjednané lhůtě. Z předloženého územního rozhodnutí vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobkyně a žalovaná požádaly o vydání územního rozhodnutí dne 18. 11. 2006, tedy až po roce od uzavření kupních smluv a po předmětném datu 28. 2. 2006. Žalovanému tak vznikla povinnost zaplatit žalobkyni kupní cenu ve výši, jak je uvedena v odstavci 1 článku III kupních smluv.

K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. srpna 2010, č. j. 14 Cmo 117/2010-85, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body II a III).

Odvolací soud po zopakování listinných důkazů oběma kupními smlouvami a územním rozhodnutím dospěl ke stejným skutkovým závěrům jako soud prvního stupně, s tím, že doplnil skutkové zjištění ohledně vydaného územního rozhodnutí. Územní rozhodnutí bylo vydáno Městským úřadem Kuřim, odbor stavební a vodoprávní dne 13. 12. 2006 pod názvem „zástavba průmyslového areálu firem AGROAD, s.r.o. a ELQA, s. r. o.“ na pozemcích parcelní číslo 2994/6, 2994/13, 2994/33 a 2994/34 v k. ú. Kuřim, včetně přístupového chodníku a přípojek inženýrských sítí na pozemcích parc. č. 2994/1, 2994/11 a 2994/12 v k. ú. Kuřim. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 8. 1. 2007. Poté odvolací soud provedl výklad předmětných kupních smluv podle § 35 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle kterého právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podle stávající judikatury přitom nelze výkladem podle § 35 odst. 2 obč. zák. již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat. Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že obsah posuzovaných kupních smluv v článku III bodu 2 písmenu B) je natolik jednoznačný, že neumožňuje učinit závěr o povinnosti žalované doplatit žalobkyni zbývající nezaplacené části kupních cen, které jí byly z notářské úschovy dle sjednaných podmínek již jednou provždy vráceny.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu že spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)], a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.].

Podstata dovolacích námitek žalobkyně spočívá v jejím nesouhlasu se závěrem odvolacího soudu, že vyplacením zbývajících částí kupních cen žalované zaniklo právo žalobkyně na jejich úhradu. Argumentuje tím, že sporné ustanovení kupních smluv bylo do smluv vloženo na základě požadavku notářky pro jasnost jí udílených pokynů (aby byla vyloučena situace, že notářce zůstanou na účtu deponovány peněžní prostředky z důvodu, že žádná ze smluvních stran kupní smlouvy prokázání splnění podmínek pro její vyplacení nedoloží). Odvolací soud neprovedl správný výklad kupních smluv a porušil zákaz již učiněný projev vůle stran výkladem podle § 35 odst. 2 obč. zák. doplňovat. Ze skutečnosti vyplacení zůstatků kupních cen žalované nelze dovozovat žádnou další písemně nezachycenou vůli stran, která nebyla v řízení nikterak prokázána, a zároveň tak zcela přehlíží účel notářské úschovy. Výklad odvolacího soudu dovolatelka označila za ryze účelový, ke svému závěru dospěl odvolací soud jen na základě gramatického výkladu (jako nejnižší formy výkladu) sporného ustanovení, aniž by vůli stran v tomto směru blíže prokazoval nebo provedl alespoň výklad jeho vyšší formou, např. výklad účelový.

Není-li výslovně dohodnuto jinak, nelze po marném plynutí lhůty k předložení kupních smluv s vkladovou doložkou notáři bez dalšího usuzovat, že smluvní strany měly v úmyslu zbavit kupující (žalovanou) povinnosti uhradit kupní ceny ve sjednané výši. Splněním příkazu notářkou zaniklo zajištění povinnosti kupující uhradit zbývající části kupních cen, nezanikla však samotná povinnost zbývající části kupních cen. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Povinnost žalované zaplatit žalovanou částku přímo žalobkyni v případě, že nebudou naplněny podmínky stanovené v kupních smlouvách, nelze z daných právních úkonů dovodit, jak správně uzavřel odvolací soud. Tento názor podporuje i to, že v kupních smlouvách nebyl sjednán případný další režim, který by nastal v případě, že prodávající nedodá územní rozhodnutí v termínu uvedeném v kupní smlouvě. Tvrzení dovolatelky, že nebylo její povinností zajistit předmětné pravomocné územní rozhodnutí, představuje novou skutečnost, kterou není oprávněna v dovolacím řízení uplatnit, a navíc toto tvrzení není pravdivé. Kupní smlouvy předložila dovolatelka, a proto v odkazem na § 266 odst. 4 obchodního zákoníku má žalovaná za to, že při nejasných či neúplných ustanoveních kupní smlouvy „musí být přihlíženo k tíži předkladateli“. Žalovaná částka 300 000 Kč má charakter slevy z kupní ceny. Žalovaná předmětné pozemky kupovala výlučně za účelem výstavby administrativně skladovacího areálu, který hodlala pronajímat. Požadované rozhodnutí byla dovolatelkou dodáno s téměř dvouletým zpožděním a vzniklá škoda byla částečně sanována z částky 300 000 Kč. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání však není podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč.

V dané věci napadá žalobkyně dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím a o peněžitém plnění ve výši

200 000 Kč s příslušenstvím. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu je zřejmé, že předmětné kupní smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem - pozemkům byly uzavřeny mezi podnikatelkami, přičemž s přihlédnutím ke všem okolnostem bylo při vzniku závazku zřejmé, že se závazkový vztah týká jejich podnikatelské činnosti (k uzavření obou kupních smluv došlo za účelem výstavby administrativně-skladovacího objektu). Jejich vztah má podle § 261 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) obchodní charakter a případný spor mezi těmito stranami je z hlediska procesního, tedy i z hlediska § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. věcí obchodní. Ačkoliv součet obou částek převyšuje hranici 100 000 Kč, je jednoznačné, že se skládá ze dvou samostatných nároků se samostatným skutkovým základem spojených do jednoho řízení, takže rozhodnutí odvolacího soudu má ohledně každého z nich charakter samostatného výroku, a proto je nutno i přípustnost dovolání zkoumat u každého výroku odděleně bez ohledu na to, že o obou nárocích bylo rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem. Vzhledem k tomu, že se u částky 100 000 Kč s příslušenstvím jedná o peněžité plnění, jehož výše nedosahuje zákonné hranice stanovené pro obchodní věci, není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. v této části přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v rozsahu, ve kterém směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod bodem I, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím se zamítá, podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Nejvyšší soud poté posoudil podle § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolání žalobkyně v rozsahu, ve kterém je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, tedy v rozsahu, v němž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, a dospěl k závěru, že dovolání je v této části důvodné.

Dovolací soud je podle § 242 odst. 1 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání.

Dovolatelka uvádí, že uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Z obsahu dovolání se však podává, že uplatňuje pouze jeden dovolací důvod, a to podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen, Nejvyšší soud posoudil dovolání žalobkyně podle jeho obsahového vymezení.

Dovolatelka namítla, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil z hlediska výkladu projevu vůle účastníků v kupní smlouvě ze dne 13. 10. 2005, jejímž předmětem byla nemovitost v ceně 2 273 460 Kč. V této části dovolání lze přisvědčit dovolatelce, že odvolací soud neprovedl výklad obsahu právních úkonů účastníků tak, jak bylo jeho povinností podle občanského zákoníku a podle zákoníku obchodního.

Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro takový případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně (nikoliv konkludentně podle § 35 odst. 3 obč. zák.) podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže být považována za nahrazování či měnění již učiněných projevů vůle, jestliže použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního jednání. Teprve v případě, že pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu úkonu jsou natolik nejednoznačné či nejasné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k vůli účastníků usuzovat na záměr, jenž měly naplnit, může být opodstatněn závěr o neurčitosti právního úkonu podle § 37 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. srpna 2009, sp. zn. 33 Cdo 3957/2007, zveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

V posuzovaném případě odvolací soud sice správně odkázal na ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., avšak pouze v obecné rovině konstatoval, že v případě pochybností o obsahu právního úkonu je nutno provést jeho výklad, aniž by příslušný výklad sporných částí kupní smlouvy provedl a rovnou dospěl k závěru, že v kupní smlouvě povinnost žalované doplatit nezaplacenou část kupní ceny obsažena není.

Jak shora uvedeno, jednalo se v dané věci o obchodní závazkový vztah, jehož režim je upraven ustanovením § 261 odst. 6 obch. zák. Podle tohoto ustanovení se od účinnosti novely obchodního zákoníku dané zákonem č. 370/2000 Sb., tedy od 1. ledna 2001, smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, řídí příslušnými ustanoveními o tomto smluvním typu v občanském zákoníku a obchodním zákoníkem. To znamená, že ve všem ostatním, co není upraveno občanským zákoníkem ohledně kupní smlouvy, platí obecná ustanovení daná pro obchodní závazkové vztahy obchodním zákoníkem. Pro danou věc z uvedeného vyplývá, že na vztah účastníků dopadají i výkladová pravidla obsažená v § 266 odst. 1 až odst. 4 obch. zák. Základní zásadou je zjištění úmyslu toho, kdo jednal. Nelze-li tento úmysl v konkrétní případě zjistit, vychází se z toho, jaký význam se přikládá použitým výrazům podle obchodních zvyklostí a z úvahy, jakou by měl představu o obsahu a dosahu daného úkonu běžný podnikatel, kdyby mu byl tento projev určen – jde tu o zosobnění, o vytvoření obrazu průměrného dobrého a seriozního podnikatele (obchodníka). Vychází se tedy nejprve ze subjektivního hlediska, z úmyslu jednajícího, pokud lze jeho úmysl zjistit. Není-li to možné, dochází k posunu k objektivnímu hledisku průměrného řádného obchodníka. Vždy se ovšem přihlíží k okolnostem případu a chování stran, a pokud mezi jednajícími jde o trvalejší nebo alespoň opakované vztahy, k praxi, která se mezi nimi vyvinula. Pravidlo stanovené v § 266 odst. 4 obch. zák., že projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila, je dáno k ochraně poctivého obchodního styku (viz Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, strana 911).

Odvolací soud však neprovedl výklad sporných ustanovení kupní smlouvy ani podle výkladových pravidel obsažených v § 266 odst. 1 až odst. 4 obch. zák., ač v dané věci vznikla pochybnost o obsahu tohoto právního úkonu. Závěr odvolacího soud, že obsah kupní smlouvy v článku III bodu 2 pímenu B) je zcela jednoznačný, totiž správný není. Jednoznačné pouze je, že notářka má v případě, že jí nebude do 28. 2. 2006 předloženo pravomocné územní rozhodnutí předpokládané ve smlouvě, vrátit částku 200 000 Kč žalované. Jaké jsou právní důsledky tohoto ujednání z hlediska práv účastníků, je však již nutno objasnit výkladem tohoto právního úkonu.

O tom, že obsah kupní smlouvy není jednoznačný, svědčí i to, že odvolací soud svá skutková zjištění nepodřídil pod žádnou právní normu, takže závěr jeho rozsudku je nepřezkoumatelný, čímž současně zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těmto vadám přihlíží dovolací soud u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Ze shora uvedených důvodů se podává, že napadený rozsudek odvolacího soudu není v rozsahu, ve kterém je dovolání přípustné, správný. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. v odpovídajícím rozsahu včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. ledna 2012

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru