Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 4809/2016Usnesení NS ze dne 19.07.2017

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.4809.2016.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 4809/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně ESSOX s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Senovážné nám. 231/7, identifikační číslo osoby 26764652, zastoupené JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem v Praze, Antala Staška 510/38, proti žalovanému I. K., zastoupenému Mgr. Pavlem Andrlem, advokátem se sídlem v Přerově, Kratochvílova 624/43, o zaplacení 1.016.065 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 20 C 245/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 7. 4. 2016, č. j. 75 Co 43/2016-334, takto:

Dovolání žalovaného se odmítá.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 12. 2015, č. j. 20 C 245/2014-278, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 895.104,50 Kč s příslušenstvím zde určeným (bod I. výroku), zamítl žalobu co do částky 120.960,50 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. a IV. výroku).

K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 427.404 Kč s příslušenstvím (bod a/ výroku), co do úroku z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 424.008 Kč od 1. 7. 2010 do zaplacení změnil výrok I. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni příslušenství zde specifikované (bod b/ výroku), a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 467.700,50 Kč s příslušenstvím a dále ve výrocích III. a IV. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (bod c/ výroku).

Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku pod bodem a) a měnícího výroku pod bodem b) napadl žalovaný (dále jen „dovolatel“) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel předně zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že mezi účastníky byla platně sjednána leasingová smlouva č. 6090030. Dle dovolatele ve smlouvě nebyl dostatečně určitě vymezen předmět leasingu, neboť nebyl označen žádným jedinečným identifikátorem, který by mohl předmět koupě odlišit od jiných podobných strojů, a proto měla být smlouva posouzena jako absolutně neplatná. Dovolatel uvádí, že nelze jakýmkoliv výkladem, aniž bychom rozšiřovali či doplňovali předmět (popis předmětu) leasingové smlouvy, dospět k takovému výkladu předmětu leasingové smlouvy, ze kterého by bylo lze seznat, která věc konkrétně byla předmětem závazku. Dovolatel dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že součástí smlouvy byly též obchodní podmínky žalobkyně. Uvádí, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně známosti obchodních podmínek pro žalovaného, a z toho důvodu jsou obchodní podmínky žalobkyně nepoužitelné; dovozuje pak, že součástí smlouvy nemohlo být ujednání o prodloužení promlčecí doby a promlčecí doba je tak zákonná v délce čtyř let, a proto je žalobní nárok žalobkyně promlčen.

Žalobkyně se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř, zbývá tedy určit, zda je dovolání přípustné dle § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Dovolání není přípustné.

Dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu o platnosti leasingové smlouvy č. 6090030 s tím, že předmět leasingu není vymezen dostatečně určitě a smlouva je proto neplatná. Tyto námitky však přípustnost dovolání nezakládají. Odvolací soud zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která se vztahuje k aplikaci závazných výkladových pravidel formulovaných § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák (k tomu srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007), dospěl k závěru o určitosti vymezení předmětu leasingu, když vychází správně i ze zjištění o tom, že žalovanému musel být předmět leasingu znám, neboť se choval způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co je předmětem dané leasingové smlouvy. Jestliže tedy dovolatel polemizuje se zjištěním odvolacího soudu o určitosti označení předmětu leasingové smlouvy, lze pouze připomenout, že podle judikatury Ústavního soudu (srov. zejména nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003), která se promítla též v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, nebo ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010), základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady; je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Jsou-li tedy ve vzájemném konfliktu interpretační alternativy, z nichž jedna zakládá neplatnost smlouvy a druhá nikoliv, uplatní se pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy. Shodný závěr – jak správně uvádí odvolací soud – se pak uplatní i pro posouzení platnosti kupní smlouvy ze dne 14. 5. 2009, jejímž předmětem byly stejné rehabilitační stroje.

Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky dovolatele, kterými zpochybňuje platnost inkorporace obchodních podmínek smlouvy o leasingu společnosti Essox s. r. o., č. 400109LT ze dne 1. 1. 2009 do posuzované leasingové smlouvy. Odvolací soud totiž vychází ze zjištění, že žalovaný v rámci uzavřené leasingové smlouvy výslovně prohlásil, že obdržel a seznámil se s těmito obchodními podmínkami a nemá k nim žádné výhrady a vyjádřil výslovný souhlas být jimi v plném rozsahu vázán. Podle ustanovení § 273 odst. 1 obch. zák. část obsahu smlouvy lze určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené. Při splnění podmínek § 273 odst. 1 obch. zák. se obchodní podmínky stávají součástí smlouvy, v daném případě součástí písemných leasingových smluv uzavřených mezi stranami. Dovolatel pomíjí, že odvolací soud založil své právní závěry o splnění předpokladů stanovených v hypotéze ustanovení § 273 odst. 1 obch. zák. na skutkovém zjištění, v tomto dovolacím řízení nezpochybnitelném, že žalovaný ve smlouvách prohlásil, že se s obchodními podmínkami seznámil a souhlasí s nimi. Odvolací soud pak i správně uvádí, že aplikace dovolatelem odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I.ÚS 3512/11, na projednávanou věc nedopadá, neboť nejde o spor ze spotřebitelské smlouvy. V takto ustaveném rámci je pak zřejmé, že pokud dovolatel pouze uvádí, že promlčecí doba je tak zákonná v délce čtyř let, a proto je žalobní nárok promlčen, nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku, která by mohla být předmětem dovolacího přezkumu.

Lze tedy shrnout, že napadeným rozhodnutím se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Současně dovolací soud neshledal, že by v projednávané věci bylo naplněno jiné kritérium přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání a podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání odmítl.

Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů případně vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. července 2017

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru