Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 4692/2014Usnesení NS ze dne 09.03.2015

HeslaRozhodčí doložka
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.4692.2014.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 1946/15 ze dne 22.10.2015 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jiří Zemánek


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 4692/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. právní věci žalobkyně A. K., zastoupené Mgr. Martinem Dvořákem, advokátem se sídlem Brno, Pražákova 1008/69, proti žalovanému Bc. M. H., zastoupenému JUDr. Lucií Jamborovou, advokátkou se sídlem Brno, Pražákova 10088/69, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 141/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. června 2014, č. j. 19 Co 163/2012-111, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále opět jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů).

Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. června 2014, č. j. 19 Co 163/2012-111, není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť Nejvyšší soud neshledal, že by ve smyslu § 237 o. s. ř. měla být vyřešená právní otázka týkající se neplatnosti rozhodčí doložky (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2011, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2013 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2014) dovolacím soudem posouzena jinak.

Dovolací soud dospěl k závěru, že není důvod pro odklon od judikatury v podobě přijatého rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, v němž byl přijat závěr, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. (míněn zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník platný do 31. 12. 2013). Nejvyšší soud nemá důvod se odklonit ani od rozhodnutí ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2013, v němž Nejvyšší soud dopěl k závěru, že pokud byl rozhodce určen odkazem na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit.

Není možno přisvědčit dovolateli, že by právní stanovisko v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, řešilo pouze nepřípustnost určení rozhodce odkazem na řády vydané právnickými osobami, které nejsou stálými rozhodčími soudy, a že v posuzovaném případě není určující autoritou osoba právnická, ale určená osoba fyzická, jestliže byla sjednána rozhodčí doložka ve znění: Smluvní strany si dohodly, že veškeré majetkové spory, které mezi nimi vzniknou z této smlouvy nebo v souvislosti s ní, budou řešeny v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem, který bude jmenován předsedou dozorčí rady společnosti Sdružení rozhodců a. s. IČ 63496658, se sídlem v Brně, Příkop 8. Odvolací soud se v této souvislosti vypořádal se skutečností, že v daném případě měl být rozhodce jmenován předsedou dozorčí rady společnosti Sdružení rozhodců a. s., a to ve vztahu k přijaté uvedené judikatuře Nejvyššího soudu, když v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo přijato rozhodnutí s právní větou přesně se týkající posuzované věci, a to, že rozhodčí smlouva uzavřená do 31. 12. 2012, která pro řešená sporů mezi účastníky určuje jediného rozhodce, jenž bude jmenován předsedou dozorčí rady právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je podle § 39 obč. zák. neplatná.

Nejvyšší soud nemá důvod se od tohoto rozhodnutí ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2014, odchýlit a v rozhodnutí vyřešenou právní otázku posoudit jinak, proto dovolání žalovaného není podle § 237 o. s. ř. přípustné a Nejvyšší soud jej z tohoto důvodu podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. března 2015

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru