Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 459/2011Rozsudek NS ze dne 08.01.2013

HeslaBezdůvodné obohacení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.459.2011.1
Dotčené předpisy

§ 451 a násl. obč. zák.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 459/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce HYDROKOMPLEX v. o. s. v likvidaci, se sídlem Prostějov, Husovo nám. 45a, IČ 41503503, zastoupen JUDr. Radkem Rozmánkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Švédská 6, PSČ 772 00, proti žalovanému Intergeo, a. s., se sídlem Praha 10, Foersterova 1051/9, IČ 45274321, zastoupenému Mgr. Milanem Popelkou, advokátem se sídlem nám. T. G. Masaryka 11, Prostějov, PSČ 796 00, o zaplacení 259.441,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 233/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. října 2010, č. j. 8 Cmo 76/2010-431, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. října 2010, č. j. 8 Cmo 76/2010-431 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. října 2010, 19 Cm 233/97-393, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 13. října 2009, č. j. 19 Cm 233/97-393, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 259.441,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 167.911,- Kč (výrok II.).

Žalobce se původně domáhal po žalovaných MENUKOV spol. s r. o. a Intergeo, a. s. in eventum zaplacení částky 358.773,24 Kč, resp. vydání movitých věcí – hutního materiálu, specifikovaného v petitu žaloby, který byl převzat podle smlouvy v komisním prodeji žalovaným MENUKOV spol. s r. o., ale nebyl posléze zaplacen. V průběhu řízení vzal žalobce částečně žalobní návrh zpět v rozsahu věcné části předmětu řízení a zcela zpět vůči žalovanému MENUKOV, spol. s r. o., a v rozsahu těchto zpětvzetí soud prvního stupně řízení zastavil (§ 96 odst. 2 občanského soudního řádu – dále též „o. s. ř.“).

Soud v řízení rozhodl předchozím rozsudkem ze dne 24. 11. 2005,

č. j. 19 Cm 233/97-237, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 6. 2006

č. j. 19 Cm 233/97-269, tak, že žalobu zamítl, usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 8. 2007, č. j. 2 Cmo 316/2006-279, byl však tento rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným názorem, jak má soud v dalším řízení postupovat.

Po obsáhlém důkazním řízení včetně znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce Ing. J. V. a celé řady svědeckých výpovědí soud dospěl ke skutkovému závěru, že vymáhaná částka je uplatněna poprávu, avšak soud neposoudil věc jako nárok na vydáno bezdůvodného obohacení, jak jej kvalifikoval žalobce, nýbrž jako nárok na náhradu škody podle obecné úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou porušením právní povinnosti s prezumovaným zaviněním podle 420 an. občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“).

Soud prvního stupně z učiněných skutkových zjištění vzal za prokázanou výši škody, protiprávní jednání žalovaného, spočívající v tom, že ač věděl, že nakládá s věcí v cizím vlastnictví, aniž by k tomu byl oprávněn, tyto věci zcizil a mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody žalobci je příčinná souvislost, přičemž vzniklou škodu představuje cena zcizeného majetku, uvedená ve výroku I. Žalovaný neprokázal, že škodu nezavinil a soud proto rozhodl, že žalovaný je povinen vzniklou škodu uhradit v penězích v částce 259.441,- Kč.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem v záhlaví označeným tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil a žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 259.441,- Kč zamítl (výrok I.), dále žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 143.927,40 Kč (výrok II.) a konečně žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 62.088,- Kč (výrok III.).

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné.

Odvolací soud nesouhlasil s právním posouzením věci provedeným soudem prvního stupně, že v daném případě jde o nárok na náhradu škody, i když soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav. Žaloba v této věci byla původně podána proti dvěma žalovaným, a to společnosti MENUKOV, spol. s r. o. a dále proti žalovanému INERGEO, a. s., proti oběma na vydání specifikovaného hutního materiálu, event. zaplacení finanční částky. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu zcela zpět vůči spol. s r. o. MENUKOV, kdežto vůči druhému žalovanému vzal zpět žalobu na vydání věcí a omezil petit na peněžní plnění, a to postupně až na částku 259.441,- Kč. Ač žalobce požadoval vyhovění žalobě z titulu bezdůvodného obohacení, dospěl soud prvního stupně k závěru, že jde o odpovědnost za škodu. Soud není sice vázán právní kvalifikací skutku provedenou žalobcem, v tomto případě však není právní posouzení věci soudem prvního stupně správně. Žalobce měl z titulu smlouvy o skladování a posléze z titulu smlouvy o komisním prodeji věcí (zboží) závazkový právní vztah s prvním žalovaným MENUKOV, spol. s r. o., avšak vůči žalovanému 2) Intergeo, a. s., nebyl v žádném smluvním vztahu.

Na základě uvedeného odvolací soud dovodil, že pokud žalobce podal žalobu proti prvému žalovanému, učinil tak správně, neboť uskladnil-li v areálu žalovaného 1) hutní materiál a posléze se s ním dohodl o komisním prodeji tohoto zboží, existoval smluvní vztah mezi žalobcem a prvním žalovaným a prokázal-li by žalobce, že konkrétní hutní materiál, který prvému žalovanému předal, prvý žalovaný drží, měl by vůči němu úspěch se žalobou na vydání věci. Po částečném zpětvzetí žaloby však předmětem řízení zůstal nárok žalobce na zaplacení peněžní částky proti druhému žalovanému Intergeo, a. s. a s tímto nárokem nemůže být žalobce úspěšný. U nároku na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 an. obč. zák. je prioritní vydání věci, tedy naturální plnění. Teprve nelze-li věc vydat, přichází úvahu peněžité plnění (§ 458 odst. 1 obč. zák.). Vzhledem k tomu, že v dané věci šlo o vydání hutního materiálu, tedy věcí určených druhově, byla důkazní situace žalobce dosti obtížná, protože by musel prokázat, že každý konkrétní kus, jehož vydání se původně domáhal, žalovaný nejen převzal, ale dosud ho drží. Nicméně žalobce se měl domáhat vydání bezdůvodného obohacení proti žalovanému 1), poněvadž přiznat žalobci peněžní plnění proti druhému žalovanému není možné pro neexistenci smluvního vztahu a proto, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení není dán jen proto, že žalovaný 2) převzal od žalovaného 1) předmětný sklad.

Soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu ani řádně nezdůvodnil svůj právní závěr o přiznání nároku na náhradu škody, když řádně neoznačil právní povinnost, kterou měl žalovaný 2) porušit, ani příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem škody a nezdůvodnil řádně ani vznik škody. O posouzení vymáhaného nároku podle ustanovení o náhradě škody (§ 373 an. obch. zák.) nelze uvažovat rovněž proto, že skutková tvrzení žalobce k náhradě škody jsou nedostatečná a soud prvního stupně nepoučil žalobce o potřebě svá tvrzení doplnit. Odvolací soud vzhledem ke svému závěru o nedůvodnosti žaloby nepovažoval za potřebné takové poučení žalobci poskytnout.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalobu zamítl.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání „v celém rozsahu“ s tím, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodné podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) a podle odst. 3 cit. ustanovení. Napadený rozsudek je podle dovolatele nepředvídatelný, nepřezkoumatelný a nepřesvědčivý.

Podle názoru dovolatele odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly před soudem prvního stupně prokázány a je tak dán dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř., že napadená rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

V tomto směru odvolací soud nepřihlédl k výpovědi svědka H. na Policii ČR, že jeden ze zaměstnanců žalovaného označil v areálu žalovaného hutní materiál ve vlastnictví žalobce a že ředitelka žalovaného K. uznala, že v areálu žalovaného se materiál žalobce nachází. Dovolatel dále poukazuje na čl. IV. smlouvy č. 1/93 o prodeji části podniku (areálu) ze dne 25. 11. 1993 o případném odstoupení od smlouvy a zpětném předání majetku, a dále na obsah přílohy inventarizačního zápisu z 23. 6. 1995 o inventarizaci hutního materiálu.

Dovolatel též poukazuje na usnesení Policie ČR, Okresního ředitelství v Prostějov ze dne 7. 11. 1995 č. j. ORPV-230/HK-95, v němž se uvádí, že pracovníci žalobce byli ochotni se dohodnout na finančním vyrovnání s žalobcem ohledně materiálu žalobce uskladněného v areálu žalovaného.

Dovolatel dovozuje, že pokud by odvolací soud náležitě hodnotil minimálně uvedené důkazy, musel by dospět k závěru, že žalovaný ve zlé víře protiprávně zadržoval hutní materiál, který byl majetkem žalobce a nevydáním tohoto majetku tak porušil svou zákonnou povinnost podle § 415 obč. zák. Jestliže si totiž žalovaný hutní materiál žalobce ponechal, resp. jej prodal, přisvojil si majetek na úkor žalobce.

Dovolatel dále namítá dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávné posouzení věci.

Dovolatel poukazuje na skutečnost, že na základě smlouvy o prodeji (části) podniku prodávajícím, spol. s r. o. MENUKOV, kupujícímu Intergeo, a. s., když kupující nezaplatil kupní cenu, zůstal v převáděném areálu hutní materiál žalobce žalovanému, tj. Intergeo a. s., jej žalobci nevydal, přestože inventarizace k 10. 5. 1995 zjistila přebytek tohoto materiálu. Společnost MENUKOV tímto dnem přestala s majetkem žalobce disponovat a proto si jej ani neponechala. Dovolatel proto má za to, že odvolací soud neochránil jeho vlastnické právo, ačkoli se žalovaný na jeho úkor obohatil.

Dovolatel míní, že předmětný nárok bylo možno uplatit jako bezdůvodné obohacení podle § 451 odst. 1 obč. zák. za případného použití zákonné analogie dle § 853 obč. zák., nebo jako nárok na náhradu škody pro porušení prevenční povinnosti podle § 451 obč. zák., tedy vypořádání hodnoty žalovaným použitého či zpracovaného hutního materiálu.

Konečně dovolatel uplatňuje také dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolatel vytýká, že soud prvního stupně jej řádně nepoučil podle § 118a o. s. ř., že je možné posoudit věc jako nárok na náhradu škody. Stejně tak jej nepoučil ani odvolací soud, že hodlá posoudit nárok po právní stránce jinak. Podle názoru dovolatele odvolací soud pochybil, pokud jej nepoučil podle § 118a o. s. ř. ohledně nároku ve vztahu k žalovanému či k porušení zákonné povinnosti žalovaným a tím odvolací soud porušil princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu z 22. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 762/10 a rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2271/2008). Tím byla žalobci podle dovolatele odepřena možnost adekvátně právně argumentovat.

Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání ze dne 7. 3. 2011 popírá, že by byl v daném případě naplněn některým z dovolacích důvodů, uplatněných dovolatelem. V řízení bylo provedeno rozsáhlé a podrobné dokazování a žalobce neunesl důkazní břemeno ani co do bezdůvodného obohacení, ani následně co do tvrzeného nároku na náhradu škody. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není nepředvídatelné. Žalobce byl v řízení řádně poučován o svých procesních povinnostech a žádným způsobem nabyla zkrácena jeho procesní práva. Procesní postup soudů obou stupňů neměl vliv na rozhodnutí ve věci, neboť to bylo učiněno, za skutkového stavu, zjištěného v průběhu celého řízení.

Žalovaný zdůrazňuje, že bylo prokázáno, že původní první žalovaný MENUKOV spol. s r. o. nevedl dostatečně průkaznou evidenci o uskladněném hutním materiálu, nebylo vedeno řádné účetnictví, ani dokladová evidence, která se měnila, vyřazovala a neměla průkazný charakter při stálém pohybu (dovozu a odvozu) uskladněného hutného materiálu, jak bylo i svědecky prokázáno. Je nepravdivé tvrzení žalobce, že „ředitelka K. uznala, že v areálu žalovaného se materiál žalobce nachází“, což lze konfrontovat s výslechem svědkyně E. K. před soudem dne 2. 2. 2005. Není nutné opět rozebírat komisní prodej bez odděleného skladování, bez řádně vedené evidence a naopak s prokázaným falšováním dokladů, jde jednoznačně o podvodné praktiky.

Žalovaný zdůrazňuje, že plnění obou soudů vůči žalobci bylo řádné a dostatečné a v řízení k žádnému procesnímu pochybení nedošlo. Odkazy dovolatele na uváděná konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu jsou nepatřičná.

Žalovaný navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto a žalobce zavázán k náhradě nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud České republiky konstatoval, že v daném případě se na dovolací řízení vztahuje procesněprávní úprava občanského soudního řádu (zák. č. 99/1963 Sb.) ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II. bod 7 zák. č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“), jestliže dovoláním napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno před 1. 1. 2013.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dále konstatoval, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.) a poté se na prvním místě musel zabývat přípustností dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

V posuzovaném případě je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., na které dovolatel správně poukazuje, a podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolatel uplatňuje všechny tři dovolací důvody, které v daném případě přicházejí v úvahu, tzn. podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a konečně podle § 241a odst. 3 o. s. ř., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že když soud prvního stupně věc posoudil jako nárok na náhradu škody nikoliv jako nárok na bezdůvodné obohacení, rozhodl nesprávně, přičemž správně zjistil skutkový stav věci. Dále odvolací soud dovodil, že ve vztahu k druhému žalovanému (Intergeo, a. s.) nelze žalobci přiznat peněžní pnění „neboť žalobce byl ve smluvním vztahu k prvému žalovanému“ (MENUKOV, s. r. o.) a na něm se měl domáhat vydání bezdůvodného obohacení a žalobcův nárok na „vydání bezdůvodného obohacení vůči druhému žalovanému tedy není dán“.

Dovolateli je nutno přisvědčit, že je dán dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

S odvolacím soudem je třeba souhlasit v názoru, že nárok na náhradu škody žalobce vůči žalovanému [tj. původně žalovanému 2)], podle § 373 an. obch. zák., není v předmětném případě dán pro neexistenci právních předpokladů k takové odpovědnosti (tj. vzniku škody, porušení právní povinnosti a příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti).

S odvolacím soudem se však nelze ztotožnit v jeho názoru, že nároku z bezdůvodného obohacení podle § 451 an. obč. zák. musel předcházet smluvní vztah mezi žalobcem a žalovaným [tj. dříve žalovaným 2)].

Samostatnou skutkovou podstatou bezdůvodného obohacení je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.). O plnění bez právního důvodu jde, jestliže právní důvod k plnění od počátku vůbec neexistoval, a to je právě posuzovaný případ ve vztahu žalobce k nynějšímu žalovanému [dříve žalovanému 2)] viz v této souvislosti výklad v komentářové literatuře – kupř. Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář, 10. vydání, Praha, C. H. Beck 2006, s 807. Stejný závěr je judikován v konstantní judikatuře slovy: „Jako prospěch získaný bez právního důvodu jsou posuzovány především případy, v nichž právní důvod od počátku chyběl“ – viz judikát Nejvyššího soudu R 26/1975.

Soud prvního stupně a posléze i odvolací soud měli tedy předmětný případ – nebyla-li dána odpovědnost za škodu – posoudit jako nárok žalobce z bezdůvodného obohacení vůči žalovanému [tj. žalovanému 2)], jenž převzal objekt včetně skladu, v němž se měl nacházet mimo jiné hutní materiál žalobce, převzatý od žalovaného 1) na základě smlouvy o prodeji (části) podniku.

Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod dle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, který konkretizuje tak, že skutkové závěry odvolacího soudu pomíjejí rozhodné skutečnosti vyplývající z provedeného dokazování. Jde zejména o skutkové zjištění soudu prvního stupně svědčící o tom, že žalovaný (Intergeo, a. s.) na základě smlouvy o prodeji části podniku převzal objekt, v němž byl uskladněn hutní materiál žalobce, který od něj k uskladnění a poté ke komisnímu prodeji převzal bývalý žalovaný 1) (MENUKOV, s. r. o.).

K tomu je nutné uvést, že odvolací soud s ohledem na svůj shora uvedený právní názor tato skutková zjištění nepokládal za rozhodující pro posouzení věci, neboť byl toho názoru, že věc nelze posoudit z hlediska nároku z bezdůvodného obohacení podle § 451 an. obč. zák. pro neexistenci smluvního vztahu mezi žalobcem a žalovaným, a proto nelze pokládat tento dovolací důvod za naplněný.

V dalším řízení bude proto nutné postavit najisto, zda žalovaný převzal příslušný objekt spolu s hutním materiálem žalobce, zda s ním neoprávněně disponoval a zda se tím na úkor žalobce bezdůvodně obohatil.

Dovolateli je též nutno přisvědčit, pokud jde o procesní stránku věci, že vzhledem k výše uvedeným závěrům je dán též dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Jestliže odvolací soud (a před ním soud prvního stupně) věc posoudil v konečném výsledku jako nárok z bezdůvodného obohacení, který měl na úkor žalobce nabýt žalovaný, pak měl soud žalobce poučit podle § 118a o. s. ř., zejména podle odst. 2 cit. ustanovení, aby doplnil vylíčení rozhodných skutečností ohledně nároku z bezdůvodného obohacení. Přitom odvolací soud nepoužití cit. poučení odůvodnil nedostatečně, vycházeje z nesprávného právního názoru, že žaloba není důvodná, pokud jde o bezdůvodné obohacení proto, že mezi žalobcem a žalovaným [původně žalovaným 2)] nebyl smluvní vztah.

Z uvedeného vyplývá, že dovolatelem uplatněné dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. byly v daném případě naplněny.

Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

V dalším řízení se bude soud zabývat skutkovou a právní stránkou uplatněného nároku z důvodu bezdůvodného obohacení podle § 451 an. obč. zák. po předcházejícím poučení žalobce podle § 118a o. s. ř., zejména s ohledem na zjištění, zda se žalovaný bezdůvodně obohatil na úkor žalobce.

Soud prvního stupně (odvolací soud) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 větu první a § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém řízení o věci (§ 243d odst. 1 druhá věta o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. ledna 2013

JUDr. Ing. Jan Hušek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru