Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 4535/2010Rozsudek NS ze dne 30.01.2013

HeslaZávazkové vztahy obchodní
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.4535.2010.1
Dotčené předpisy

§ 763 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 4535/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně: Komerční banka, a. s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33, IČ 45317054, zastoupena JUDr. Alenou Bányaiovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Lazarská 13/8, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně CHETENG s. r. o., se sídlem Brno, Šumavská 35, IČ 44016191, zast. Mgr. Danielem Tetzeli, advokátem, se sídlem v Praze 4, Vápencová 569/13, proti žalované: Československá obchodní banka, a. s., se sídlem Praha 5, Radlická 333/150, IČ 00001350, o zaplacení USD 2,000.000,- s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 2/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2010, č. j. 5 Cmo 112/2010-106, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2010, č. j. 5 Cmo 112/2010-106, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2010, č. j. 52 Cm 2/2008-67, ve výrocích II. a III., se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 6. ledna 2010, č. j. 52 Cm 2/2008-67 tak, že připustil rozšíření žaloby o požadované zákonné úroky z prodlení (výrok I.) a dále žalobu na zaplacení částky USD 2,000.000,- spolu s úroky z prodlení zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Předmětem řízení bylo vrácení bezdůvodného obohacení 2 mil. USD, které získala žalovaná, resp. její právní předchůdce dne 24. 4. 2001 převodem od žalobkyně na účet ČSOB č. 001-1-192358 vedený u The Chase Manhattan Bank, New York, USA na základě závazkového prohlášení k záruce č. 1919700944 ze dne 31. 10. 1991, které však bylo neplatné.

Soud prvního stupně se nejprve zabýval námitkou promlčení vymáhaného nároku, vznesenou žalovanou a měl za to, že závazkové prohlášení (ať již platné či neplatné) je nutno posuzovat podle hospodářského zákoníku, nikoli dle zákoníku mezinárodního obchodu či obchodního zákoníku; neoprávněný majetkový prospěch z tohoto úkonu je proto třeba posuzovat rovněž podle hospodářského zákoníku, když šlo o vztah dvou tuzemských subjektů. Soud neprováděl žádné důkazní řízení a odvolal se na dokazování v souvisejícím sporu sp. zn. 26 Cm 110/2002 a dovodil, že předmětné závazkové prohlášení zajišťovalo závazky společnosti Chepos IDO, právního předchůdce vedlejšího účastníka, který byl v právním vztahu s a. s. Technoexport, jako tuzemským subjektem, takže nejde o vztah, na který by dopadal zákoník mezinárodního obchodu.

Soud prvního stupně s poukazem na ust. § 131b odst. 2 hospodářského zákoníku (dále též „hosp. zák.“) a § 131d hosp. zák. a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 884/2005 v obdobné věci dospěl k závěru, že promlčení je nutno odvíjet od data, kdy žalobkyně uplatnila u soudu vzájemný návrh. Pouhé uplatnění obrany v jiném soudním řízení nepostačuje. V daném případě se žalobkyně dozvěděla o neoprávněném majetkovém prospěchu nejpozději dne 27. 6. 2001, kdy odmítla uhradit zbytek záruky kvůli neplatnosti závazkového prohlášení a poté žalobkyně poprvé uplatnila nárok z bezdůvodného obohacení dne 27. 6. 2003, ale pouze jako obranu proti žalobě žalované (ČSOB, a. s.), resp. jako pohledávku k započtení. Podruhé, při ústním jednání dne 26. 4. 2006 výslovně uvedla, že jde o obranu proti žalobě a teprve podáním ze dne 4. 8. 2006 uplatnila žalobkyně vzájemný návrh, tzn. uplatnila své právo u soudu ve smyslu § 131d hosp. zák., tudíž v době, kdy nárok z bezdůvodného obohacení byl již promlčen. Proto soud žalobu zamítl.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadeném rozsahu, tj. v bodech II. a III. výroku, potvrzuje (výrok I.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Odvolací soud vyšel zejména ze závazkového prohlášení učiněného tehdy Komerční bankou s. p. ú. ve prospěch Československé obchodní banky dne 31. 10. 1991, kterýžto listinný důkaz zopakoval a konstatoval, že právní předchůdce žalobkyně v něm prohlásil, že obrátí-li se na něj věřitel jejího klienta Chepos, inženýrsko-dodavatelská organizace, s. p. o plnění ručeného závazku, uhradí pohledávku v požadované výši na vyzvání, a to v celkové výši převzaté záruky 26,400.000,- USD.

Vznesenou námitku promlčení však odvolací soud posoudil podle jiného hmotného práva, než soud prvního stupně. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4056/2008 zaujal odvolací soud názor, že také v daném případě šlo o protizáruku tuzemského subjektu vůči jinému tuzemskému subjektu, který ručil do zahraničí a takový vztah se spravoval do 31. 12. 1991 zákoníkem mezinárodního obchodu v souladu s § 2 odst. 1 cit. zákoníku (zákon č. 101/1963 Sb.), a neřídil se tudíž hospodářským zákoníkem (zákon č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Odvolací soud se dále zabýval otázkou, jaké hmotné právo nutno použít na právní úkon plnění, tj. platbu 2,000.000,- USD ze strany žalobkyně ve prospěch žalované v roce 2001, pokud by předmětné závazkové prohlášení bylo neplatné. V tomto ohledu aplikoval odvolací soud ust. § 763 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) a podle tohoto přechodného ustanovení dovodil, že jestliže se daná bankovní protizáruka posuzuje podle zákoníku mezinárodního obchodu, pak je toto hmotné právo nutno aplikovat i na následky případné neplatnosti předmětného právního úkonu, tedy na bezdůvodné obohacení ve výši 2 mil. USD, resp. na vznesenou námitku promlčení.

Odvolací soud s poukazem na ust. § 81 a 82 zákoníku mezinárodního obchodu dovodil, že tříletá objektivní promlčecí lhůta počala běžet dnem plnění bezdůvodného obohacení, tedy dnem 24. 4. 2001, kdy žalobkyně odepsala ze svého účtu vymáhanou částku 2,000.000,- USD ve prospěch žalované a její běh skončil dne 24. 4. 2004.

Druhou zásadní otázkou, kterou podle odvolacího soudu musel nalézací soud řešit, je otázka, zda podání žalobkyně, doručené Městskému soudu v Praze dne 27. 6. 2003, je protinávrhem ve smyslu § 97 o. s. ř. anebo pouhou obranou proti žalobě dle § 98 o. s. ř. Podle závěru odvolacího soudu rozhodl soud prvního stupně správně, posoudil-li předmětný úkon jako obranu proti návrhu, když k výslovnému dotazu soudu při jednání dne 26. 4. 2006 žalobkyně potvrdila, že jde o obranu. Podle názoru odvolacího soudu zákoník mezinárodního obchodu v § 76 an., ani v dalších ustanoveních neobsahuje institut stavení promlčecí lhůty a navíc v § 92 zákoníku mezinárodního obchodu je upraveno uplatnění práva u soudu žalobou, nikoliv obranou proti žalobě.

Na základě uvedeného dospěl odvolací soud k závěru, že podání ze dne 27. 6. 2003 promlčecí lhůtu k vydání bezdůvodného obohacení nestaví a tato lhůta proto uplynula dnem 24. 4. 2004. Na věci již nemohlo nic změnit ani podání žalobkyně ze dne 4. 8. 2006, kterým dle svého tvrzení upřesnila svůj původní protinávrh, neboť nebylo co upřesňovat. Soud prvního stupně tudíž správně naložil s podáním z 4. 8. 2006 jako s protinávrhem doručeným soudu teprve v tento den, když následně uložil zaplatit soudní poplatek a rozhodl vyloučit věc k samostatnému řízení.

Odvolací soud proto postupoval podle § 219 o. s. ř. a rozsudek nalézacího soudu v napadených částech jako věcně správný, i když s částečně jiným odůvodněním, potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání ze dne 13. 9. 2010 s tím, že napadený rozsudek má ve věci samé zásadní právní význam – a dovolání je tedy přípustné – protože odvolací soud řešil otázky, které v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny a některé právní otázky řešil odlišně od judikatury Nejvyššího soudu. Jako dovolací důvody uplatnila dovolatelka důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.

Dovolatelka nejprve připomíná, že vymáhaný nárok byl uplatněn podáním ze dne 26. 6. 2003, doručeným soudu dne 27. 6. 2003 jako vzájemný návrh v rámci řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 110/2002 a teprve usnesením ze dne 26. 2. 2007, č. j. 26 Cm 110/2002-170, tj. až po čtyřech letech, byl tento vzájemný návrh vyloučen k samostatnému projednání do řízení vedeného pod sp. zn. 52 Cm 2/2008. Soud prvního stupně poté zamítl veškeré návrhy na dokazování a žádné důkazy neprovedl.

Obě otázky, které si odvolací soud položil, řešil podle dovolatelky nesprávně, přičemž první z nich Nejvyšší soud dosud neřešil a druhou otázku řešil odvolací soud jinak než soud dovolací.

Dovolatelka zdůrazňuje, že spornou otázkou v tomto řízení je, zda se na vztah založený závazkovým prohlášením má aplikovat hospodářský zákoník nebo zákoník mezinárodního obchodu. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4056/2008, který odvolací soud cituje, se této otázky netýkal, posuzoval jen přechod záruk spolu se zajištěnými pohledávkami podle zákoníku mezinárodního obchodu a jeho časové působnosti tohoto zákona, přičemž nebyla sporná aplikace tohoto předpisu.

Dovolatelka popisuje průběh dodavatelsko-odběratelských vztahů v rámci celého daného případu a dovozuje, že zajišťovalo-li závazkové prohlášení závazek mezi Cheposem IDO jako tuzemským odběratelem (a generálním dodavatelem vůči zahraničnímu odběrateli Alumina Plant Project od Iran), nešlo o vztah z mezinárodního obchodního styku, na který by se vztahoval zákoník mezinárodního obchodu. Tento vztah se naopak řídil tehdy platným hospodářským zákoníkem.

Dovolatelka míní, že oba soudy – prvního stupně i odvolací – nezjišťovaly rozhodné okolnosti případu a je tak dán i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Pokud jde o otázku, jakou právní úpravou se řídí vydání bezdůvodného obohacení včetně promlčení, bylo-li plnění na základě neplatného právního úkonu, učiněného před 31. 12. 1991, přičemž k plnění došlo až po tomto datu, byla řešena v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 586/2002. O stejnou situaci jde v tomto případě, kdy žalobkyně plnila žalované v roce 2001 na základě závazkového prohlášení z 31. 10. 1991, které bylo neplatné resp. platně nevzniklo, a tedy žalobkyně plnila bez právního důvodu a vztah z bezdůvodného obohacení se tudíž řídí obchodním zákoníkem, nikoliv hospodářským zákoníkem.

Dovolatelka dále namítá, že v daném případě byl nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatněn jako vzájemný návrh v řízení pod sp. zn. 26 Cm 110/2002, v němž žalovaná (v postavení žalobkyně) požadovala zaplacení USD 24,400.000,- jako další částky na základě závazkového prohlášení. Jak žaloba, tak vzájemný návrh se týkaly jedné skutečnosti – neplatného závazkového prohlášení. Proto byly splněny podmínky pro použití § 404 obch. zák. a běh promlčecí doby pro nárok žalobkyně na vrácení USD 2,000.000,- byl zastaven již dnem, kdy žalovaná podala svou původní žalobu v řízení pod sp. zn. 26 Cm 110/2002, tj. dne 2. 7. 2002. Vzhledem k tomu, že k bezdůvodnému obohacení došlo 24. 4. 2001, doba pro uplatnění práva byla zachována a o promlčení nároku pro pozdě uplatněný vzájemný návrh či obranu nelze hovořit. Závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího jsou tedy v tomto případě nesprávné.

Závěry odvolacího soudu jsou podle dovolatelky nesprávné i v případě, kdy by nebyl aplikován § 404 obch. zák., nýbrž obecná úprava vzájemného návrhu a obrany v § 97 a § 98 o. s. ř. ve spojení s § 112 obč. zák. Judikatura Nejvyššího soudu i komentářová literatura stojí na stanovisku, že jak vzájemný návrh, tak i obrana proti žalobě formou započtení pohledávky mají stejné hmotněprávní účinky, tzn., že staví promlčecí dobu (rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 611/2005 a 25 Cdo 874/2005, jakož i Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, 1. vydání Praha, C. H. Beck, 2009, s. 639 an.).

Dovolatelka míní, že o nesprávné právní posouzení otázek vzájemného návrhu a obrany by šlo i v případě, že by se promlčení řídilo zákoníkem mezinárodního obchodu, neboť uvedený zákoník měl v § 92 úpravu totožnou s dnešním § 112 obč. zák.

Dovolatelka dále namítá, že žalobkyně v podání ze dne 26. 6. 2003 v řízení pod sp. zn. 26 Cm 110/2002 uplatnila vzájemný návrh, když uvedla, že nebude-li její obrana proti žalobě shledána odůvodněnou, navrhuje svou pohledávku 2 mil. USD k započtení proti žalobní pohledávce. Ostatně pokud soud prvního stupně usnesením ze dne 26. 2. 2007, č. j. 26 Cm 110/2002-170, vyloučil nárok žalobkyně k samostatnému řízení, nemohl jej považovat pouze za obranu proti žalobě, neboť takový postup občanský soudní řád nepřipouští. Jestliže tedy oba soudy posoudily podání žalobkyně ze dne 26. 6. 2003 jen za obranu a za vzájemný návrh prohlásily až podání žalobkyně ze dne 4. 8. 2006, nerozhodly správně.

Dovolatelka je rovněž toho názoru, že v předmětném řízení došlo k dalším procesním vadám, když zejména soud prvního stupně učinil rozhodná skutková zjištění, aniž provedl dokazování a odvolací soud sám provedl dokazování, na nichž založil své právní závěry včetně promlčení, aniž žalobkyně mohla se domáhat přezkoumání skutkových zjištění a tím porušil odvolací soud zásadu dvouinstančnosti řízení (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 29 Odo 717/2001). Kromě toho jediné dokazování provedl odvolací soud v nepřítomnosti zástupce žalobkyně, který se nemohl jednání zúčastnit a tak odvolací soud odepřel žalobkyni možnost se k důkazu vyjádřit. Tím soud odňal žalobkyni možnost jednat před soudem ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř.

Dovolatelka na základě uvedeného navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že podané dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.) a musel se na prvním místě zabývat přípustností dovolání, jelikož dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

V posuzovaném případě může být dovolání přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které též dovolatelka obsahově poukazuje, a podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) [a podle tohoto ustanovení dovolání v daném případě vskutku přípustné není] a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně,

nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

V takovém případě je jediným způsobilým dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolatelka formuluje právní otázky zásadního významu jednak otázkou, zda se na předmětný vztah založený závazkovým prohlášením má aplikovat hospodářský zákoník anebo zákoník mezinárodního obchodu, což Nejvyšší soud dosud neřešil, a dále otázkou, zda podání žalobkyně ze dne 26. 6. 2003 v souvisejícím sporu pod sp. zn. 26 Cm 110/2002 bylo vzájemným návrhem s procesními účinky uplatnění (proti) nároku žalobou.

První zásadní otázkou právního významu je, zda se na uplatněný nárok, který je předmětem tohoto řízení, vztahuje hospodářský zákoník, resp. posléze obchodní zákoník, anebo zákoník mezinárodního obchodu, jak dovodil odvolací soud.

Podle ust. § 763 obch. zák. se právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti obchodního zákoníku (tj. před 1. 1. 1992) a práva z nich vzniklá, jakož i právo z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti uvedeného zákoníku, řídí dosavadními předpisy. Podle dosavadních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty, které začaly běžet přede dnem účinnosti tohoto zákoníku, jakož i lhůty pro uplatnění práv, které se řídí dosavadními předpisy, i když začnou běžet po účinnosti tohoto zákoníku.

Podle § 2 odst. 1 písm. f) zák. č. 101/1963 Sb. (dále jen „ZMO“) se za vztahy vznikající v mezinárodním obchodním styku považovaly mj. majetkové vztahy z bankovního styku mezi účastníky nemajícími sídlo (bydliště) na území téhož státu, nebo uskutečňují-li se tyto vztahy v souvislosti s některým z ostatních vztahů uvedených v § 2 odst. 1 písm. a) až b), h), ch), ZMO.

V ustanovení § 2 odst. 1 písm. ch) ZMO se považují za vztahy vznikající v mezinárodním obchodním styku i vztahy vznikající v souvislosti s některým z předchozích právních vztahů uvedených v § 2 odst. 1 písm. a) až b) ZMO, zejména v důsledku jejich změny nebo zániku, nebo vzhledem k neplatnosti úkonu, který je měl založit, nebo odporovatelnosti právních úkonů, jimiž jsou zkracování účastníci těchto vztahů, nebo vznikající v souvislosti s jejich uplatněním práv z nich plynoucích, pokud jsou upraveny v tomto zákonu.

Ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobce, resp. jeho právní předchůdce, učinil dne 31. 10. 1991 vůči žalovanému právní úkon nazvaný Závazkové prohlášení k záruce č. 1919700944. Žalobce v tomto prohlášení uvedl, že v případě, kdy se na něj obrátí věřitel jejího klienta Chepos, IDO, s. p. k plnění ručeného závazku na akci. Výstavbě závodu na výrobu kysličníku hlinitého v Íránu – good performance Bank guarantee-uhradí pohledávku v požadované výši na vyzvání. Úhrada pohledávky ve výši 26,400.000,- USD byla vázána na kontrakt s firmou Alumina Plant Project of Iran (dále jen „APP“) a bankovní protizáruku poskytnutou žalovaným ve prospěch Bank Tejaret, která ručila ve vztahu k APPI.

V dané věci se tedy jednalo o dodávku investičního celku do Íránu, kdy dodávku uskutečňoval tehdy Chepos, IDO prostřednictvím Technoexportu na základě smlouvy č. 70/110 uzavřené mezi Technoexportem a APPI na výstavbu uvedeného závodu. Mezi účastníky byla dále dne 15. 11. 1991 uzavřena „Čtyřstranná dohoda o řešení bankovních operací akce APPI“.

Z uvedeného plyne, že závazkové prohlášení souviselo s bankovní zárukou poskytnutou žalovaným (Československou obchodní bankou) zahraniční bance – bank Tejaret.

V dané věci se jedná mezi tuzemskými účastníky o majetkový vztah z bankovního styku, který souvisí s bankovním stykem mezi žalovaným a íranskou Bankou Tejerat, tedy jde o protizáruku k záruce žalovaného, který ručil do zahraničí (vůči bance Tejerat).

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že na daný vztah je nutné v souladu s ust. § 763 obch. zák. aplikovat ZMO, což vyplývá z jeho ust. § 2 odst. 1 písm. ch), neboť jde o vztah, který vznikl v souvislosti s bankovním stykem účastníků nemajícími sídlo na území téhož státu (§ 2 odst. 1 písm. f) ZMO).

Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že předmětný vztah mezi účastníky je nutné posuzovat podle ZMO, je jeho závěr v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek z 15. 1.2009, sp. zn. 32 Cdo 4056/2008) a nelze shledat, že by dovolání bylo přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dovolatelka dále nesouhlasila se závěry odvolacího soudu, které se týkaly otázky, zda podání z 27. 6. 2003 bylo vzájemným návrhem, jímž byl uplatněn protinárok ve smyslu § 97 o. s. ř., s důsledkem mj. stavení promlčecí doby.

Podle § 97 odst. 1 a 2 o. s. ř. žalovaný může za řízení uplatnit své práva proti žalobci i vzájemným návrhem. Vzájemný návrh může soud vyloučit k samostatnému řízení, jestliže by tu nebyly podmínky pro spojení věci.

Vzájemným návrhem je i projev žalovaného, jímž proti žalobci uplatňuje svou pohledávku k započtení, avšak jen pokud navrhuje, aby bylo přisouzeno více, než co uplatnil žalobce.

Jinak soud posuzuje takový projev jen jako obranu proti návrhu (§ 98 o. s. ř.).

Ze skutkových zjištění vyplývá, že obsahem podání žalobce ze dne 27. 6. 2003 mj. byl následující text: „..., aby žaloba ČSOB o zaplacení 24.000.000,- USD byla zamítnuta a aby ČSOB bylo uloženo zaplatit KB 2,000.000,- USD“ a dále následoval text: „Pro případ, že soud neshledá obranu KB jako dostačující pro zamítnutí žaloby, uplatňuje KB k započtení proti žalobní pohledávce svoji výše uvedenou pohledávku ve výši 2 mil USD“.

V podání ze dne 4. 8. 2006 bylo postaveno najisto, že podání z 27. 6. 2003 představovalo vzájemný návrh. Tím byly odstraněny nejasnosti podání ze dne 27. 6. 2003 a je nutné vycházet z toho, že uplatněním nároku na zaplacení 2,000.000,- USD došlo ve smyslu § 112 obč. zák. ke stavení běhu promlčecí doby.

Jestliže tudíž odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, usoudil, že předmětný nárok USD 2 mil. z bezdůvodného obohacení se promlčel, neboť za relevantní prohlásil až pozdější vzájemný návrh ze dne 4. 8. 2006, posoudil věc po právní stránce nesprávně.

Další námitky dovolatelky, vztahující se k tvrzeným procesním vadám, zejména v dokazování, podřaditelné ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jsou z hlediska § 237 odst. 3 in fine o. s. ř. irelevantní.

Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud v této právní otázce zásadního významu věc nesprávně právně posoudil a byl tak naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a poněvadž důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí soudu odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

V dalším řízení bude nezbytné zabývat se tím, zda se žalovaná skutečně bezdůvodně obohatila na úkor žalobce.

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (soud odvolací) závazný (§ 243d odst. 1 věta první a § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení včetně nákladů předchozího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 30. ledna 2013

JUDr. Ing. Jan Hušek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru