Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 4471/2016Usnesení NS ze dne 07.06.2017

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.4471.2016.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 2720/17 ze dne 24.10.2017 (odmítnuto)
soudce zpravodaj doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 4471/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně HELP Car - nezávislá likvidatura s.r.o. se sídlem v Praze 6, Špačkova 839, IČO 26162105, zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, proti žalované Allianz pojišťovně, a.s., se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, IČO 47115971, o zaplacení částky 376 934 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 212/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2015, č. j. 20 Co 285/2015-173, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna žalované zaplatit na nákladech řízení částku ve výši 300 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 24. října 2014, č. j. 24 C 212/2011-140, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 376 934 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 376 934 Kč z titulu náhrady škody. Soud prvního stupně zjistil, že poškozený P. H. (postupitel žalované pohledávky na žalobkyni) byl vlastníkem vozidla, které bylo poškozeno při dopravní nehodě. Jejím viníkem byl řidič vozidla, jehož pojištění odpovědnosti z provozu vozidel bylo sjednané u žalované. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaná uzavřela pojistnou událost jako tzv. totální škodu, že na účet označený poškozeným poukázala částku ve výši 179 600 Kč. Poškozený si poté, co mu bylo ze strany žalované sděleno, že pojistná událost bude řešena formou totální škody, předmětné vozidlo nechal opravit v autoservisu Auto Zeman. Za tuto opravu mu byla naúčtována částka 413 966 Kč. Poškozený vyzval žalovanou k úhradě ceny za opravu vozidla v celkové výši 234 396 Kč, dále ceny za znalecký posudek ve výši 3 600 Kč a vyzval žalovanou k úhradě faktury za nájem dalšího pronajatého vozidla v době opravy poškozeného vozidla mezi 2. 5. 2011 a 11. 7. 2011 ve výši 140 580 Kč, resp. částku ve výši 138 938 Kč po odečtu pevných nákladů. Poškozený následně postoupil svou pohledávku za žalovanou na žalobkyni.

Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná. Z provedeného dokazování je zjevné, že žalovaná zaplatila žalobkyni, resp. poškozenému, celou hodnotu jeho vozidla ke dni dopravní nehody ve výši 400 000 Kč (dle znaleckého posudku vypracovaného znalcem, jehož k tomu ustanovil soud prvního stupně, činila hodnota vozidla před poškozením 395 000 Kč). Je tedy zřejmé, že poškozenému byla ze strany žalované uhrazena celá škoda. Žalobkyně proto nemá právo na doplatek za opravu vozidla ve výši 234 396 Kč, ani na úhradu nájemného za náhradní vozidlo, ani na částku za vypracování znaleckého posudku, jelikož se jedná o vynaložené náklady, které již nepředstavují náhradu škody.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. října 2015, č. j. 20 Co 285/2015-173, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud vyložil, že výše škody vychází z ceny věci v době poškození a představuje náklady nezbytné k reparaci vzniklé majetkové újmy. Z toho pohledu není pro nárok na náhradu škody podstatné, jak poškozený s věcí po poškození naložil, neboť má nárok na náhradu těch nákladů, které byly ve vztahu k míře poškození věcí účelně vynaložené.

V daném případě je ze závěrů v řízení provedeného znaleckého posouzení ceny vozidla zřejmé, že poškozeným zaplacená cena opravy vozidla (413 000 Kč) převýšila hodnotu vozidla v době jeho poškození (395 000 Kč) a náklady na takovou opravu pak nelze dle odvolacího soudu považovat za účelně vynaložené. Žalovaná jako pojistitel škodícího vozidla proto správně vyplatila na pojistném plnění částku odpovídající ceně vozidla v době poškození s odečtením ceny prodejných zbytků, za kterou byla třetí osoba ochotna je odkoupit (nikoli částku 400 000 Kč, jak nepřesně uvedl soud prvního stupně, nicméně tuto hodnotu vyjadřuje souhrn ceny zbytku vozidla a pojistného plnění). Je nepochybné, že záleží na rozhodnutí poškozeného, zda se rozhodne vozidlo opravit nákladem přesahujícím jeho hodnotu před poškozením. Takový náklad však není nárokem na náhradu škody proti škůdci nebo jeho pojistiteli, neboť není účelný a hospodárný. Za dané situace nejsou ani další náklady vynaložené poškozeným, které žalobkyně žalobou uplatňuje, v příčinné souvislosti se škodou, která vznikla dopravní nehodu ze dne 4. 4. 2011.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost podaného dovolání dle § 237 o. s. ř. spatřovala dovolatelka v tom, že se odvolací soud ve svém rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která za zcela legitimní způsob stanovení výše náhrady skutečné škody považuje její určení dle výše nákladů potřebných k tomu, aby poškozená věc byla uvedena do stavu před poškozením, tedy dle výše nákladů vynaložených na opravu věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 347/2000, rozsudek ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3118/2012). Z citované judikatury dle dovolatelky vyplývá, že poškozený může se svým poškozeným vozidlem naložit libovolně. Pokud zvolí jako řešení vzniklé škody opravu vozidla, má právo na náhradu nákladů na opravu vynaložených, popř. sníženou o míru zhodnocení vozidla oproti stavu před poškozením.

Dovolatelka dále namítala, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena právní otázka, zda pojišťovna, která má poškozenému plnit z titulu zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, má za všech okolností právo jednostranně poškozenému vnucovat řešení škodní události formou tzv. totální škody. Dále též úzce související právní otázka, zda pojišťovnou stanovená obvyklá cena vozidla před poškozením je pro poškozeného závaznou v situaci, kdy sám disponuje posudkem, který obvyklou cenu vozidla před poškozením určuje v jiné výši.

Dle dovolatelky je smyslem a účelem institutu náhrady škody to, aby se poškozený domohl plné kompenzace majetkové újmy a aby byla škoda plně reparována tak, aby u něj v zásadě došlo k obnovení takového majetkového stavu, jaký zde byl před vznikem škodní události. Obvyklou cenu vozidla před poškozením však v naprosté většině případů stanoví jednostranně pojišťovna, stejně tak jednostranně stanoví cenu zbytků vozidla, o kterou poskytnutou náhradu snižuje. Z pohledu dovolatelky tak k úplné reparaci vzniklé škody nedochází.

Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 376 934 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve prospěch žalobkyně.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že je přesvědčena, že dovolání není přípustné, neboť soudy rozhodly v souladu s ustálenou judikaturou a nelze souhlasit s žalobkyní, že se jedná o právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Žalovaná ve vyjádření uvedla, že je přesvědčena, že poškozenému plnila v rozsahu odpovídajícím výši skutečné škody, neboť uhradila rozdíl mezi obecnou cenou vozidla před jeho poškozením a cenou vraku. Žalovaná ve své argumentaci odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2008, sp. zn. 25 Cdo 977/2007, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2013, sp. zn. 25 Cdo 712/2011.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud se v minulosti k otázce rozsahu náhrady škody v případě poškozeného vozidla již několikrát vyjádřil. Z ustálené rozhodovací praxe pak vyplývají následující závěry.

Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná penězi. Skutečnou škodou na věci je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu. Rozsah náhrady škody tedy musí dle ustálené judikatury zohledňovat výši prostředků nutnou k obnovení původního majetkového stavu. Zároveň však není podstatné, zda poškozený věc skutečně opravil či nikoliv, neboť výši škody nelze činit závislou na tom, jak poškozený s věcí naloží, neboť tyto okolnosti jsou nahodilé a bez souvislosti s příčinou vzniku škody. Byla-li oprava provedena, je třeba zvažovat, zda její cena byla stanovena správně, zda oprava byla provedena účelně a směřovala jen k odstranění následků škodné události. K tomu viz například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. 1 Cz 82/88 publikovaný pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1990, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 347/2000, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2008, sp. zn. 25 Cdo 977/2007.

Z výše uvedeného je pro řešenou věc klíčový závěr o tom, že je třeba přihlédnout k tomu, zda oprava byla provedena účelně, a dále závěr, že poškozený má tedy nárok na náhradu nákladů vynaložených k uvedení poškozené věci do původního stavu, ovšem pouze takových nákladů, které byly vynaloženy účelně. Výše citované závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu lze stručně pro účely řešené věci shrnout odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2009, sp. zn. 25 Cdo 4050/2007, podle kterého při poškození věci použité (opotřebené) se hradí rozdíl mezi hodnotou věci před poškozením a hodnotou použitelných zbytků, jde-li o takový rozsah a charakter poškození, že oprava je neúčelná, neboť její cena přesahuje hodnotu věci před poškozením.

Z citovaného rozsudku vyplývá nejen již výše uvedený právní závěr, že poškozený má právo pouze na náhradu účelně vynaložených nákladů, ale také to, že oprava je neúčelná v takové situaci, kdy její cena přesahuje hodnotu věci před poškozením. Vzhledem k tomu, že podle znaleckého posudku provedeného v řízení před soudem prvního stupně, byla cena vozidla před nehodou 395 000 Kč, pak náklady na jeho opravu (ve výši 413 000 Kč), které převyšovaly cenu vozidla před poškozením určenou znaleckým posudkem nelze považovat za náklady vynaložené účelně.

Dovolatelce tedy nelze přisvědčit v tom, že by se odvolací soud při řešení otázky výše škody, kterou žalovaná měla poškozenému uhradit, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poškozený má sice nárok na náhradu škody spočívající v náhradě nákladů vynaložených k uvedení poškozené věci do původního stavu, na což dovolatelka v dovolání poukázala, avšak z výše citovaných judikaturních závěrů rovněž plyne, že poškozený má nárok pouze na náhradu takových nákladů, které byly vynaloženy účelně, přičemž v řešeném případě opravu vozidla, jejíž cena převyšovala cenu vozidla před poškozením, nelze považovat za účelnou.

Co se týče druhé dovolatelkou formulované právní otázky, závěr, zda bude pojistná událost řešena tzv. totální škodou nebo opravou vozidla nemůže mít na výši náhrady škody vliv. Pojišťovna může poškozenému nabízet, avšak nikoli vnutit své řešení (tzv. likvidace pojistné události pomocí totální škody). Pokud poškozený přijme toto řešení (což se v daném případě nestalo), pak je výše náhrady škody určena odečtením ceny zbytků vozidla od obvyklé ceny vozidla před poškozením. Pokud toto řešení poškozený nepřijme, zbytky vozidla neprodá a rozhodne se pro jeho opravu, pak má právo na náhradu škody, která se rovná obvyklé ceně vozidla před poškozením po odečtení obvyklé ceny zbytků vozidla. Tento závěr vyplývá rovněž z výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť dle jejích závěrů není pro rozsah náhradu škody podstatné, zda poškozený věc opravil či zda s ní jinak naložil (viz výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Soudy obou stupňů tak nepochybily, když uzavřely, že postup žalované, která poškozenému uhradila rozdíl mezi cenou vozidla před poškozením a cenou zbytků, byl správný. Napadený rozsudek je proto v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu citovanou výše.

Nejvyšší soud se současně ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že další náklady uplatňované (půjčovné jiného automobilu do doby opravy, náklady na znalecký posudek) nejsou náklady účelně vynaloženými na řešení způsobené škody. Opravu vozidla si zvolil poškozený sám, ačkoli se jedná o méně hospodárné řešení než řešení formou totální škody. Proto náklady na půjčovné jiného automobilu do doby opravy vozidla, která může trvat libovolně dlouho, nelze považovat za účelně vynaložené k reparaci škody.

Nejvyšší soud proto na základě výše uvedeného dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. června 2017

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru