Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 4384/2017Usnesení NS ze dne 19.06.2018

HeslaRozhodčí řízení
Neplatnost právního úkonu
Smír
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.4384.2017.1
Dotčené předpisy

§ 12 odst. 6 předpisu č. 219/2000 Sb.

§ 2 předpisu č. 216/1994 Sb.

§ 99 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 3368/18
soudce zpravodaj JUDr. Vladimír Sládeček

IV. ÚS 3367/18 ze dne 25.10.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj prof. JUDr. Jan Musil, CSc.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 4384/2017-620

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobce Ředitelství silnic a dálnic ČR, příspěvkové organizace, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, identifikační číslo osoby 65993390, zastoupeného Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 1302/88, proti žalovaným 1) Neinver Czech, s. r. o., se sídlem v Praze 8, Pobřežní 620/3, identifikační číslo osoby 27227243, zastoupené Mgr. Janem Dobrým, BA (Hons), advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, a 2) KIRO development s. r. o., se sídlem v Praze 3, Slezská 2310/115, identifikační číslo osoby 27248160, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Nevolou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 724/7, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce Česká republika – Ministerstvo dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží L. Svobody 1222/12, identifikační číslo osoby 66003008, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 58/2013, o dovolání první a druhé žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2017, č. j. 55 Co 431/2016-466, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. První a druhá žalovaná jsou povinny zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 3. 2016, č. j. 65 C 58/2013-410 (ve znění opravného usnesení ze dne 6. 9. 2016, č. j. 65 C 58/2013-445), rozhodl, že se zrušuje rozhodčí nález Rsp 1794/12 ze dne 15. 1. 2013 vydaný rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (bod I. výroku), uložil první a druhé žalované povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 37.848 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (bod II. výroku) a rozhodl, že vedlejší účastník nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).

Ke společnému odvolání první a druhé žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. 2. 2017, č. j. 55 Co 431/2016-466 (ve znění opravného usnesení ze dne 6. 7. 2017, č. j. 55 Co 431/2016-538), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první bod výroku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí bod výroku).

V projednávané věci se žalobce domáhal zrušení rozhodčího nálezu č. Rsp 1794/12 ze dne 15. 1. 2013, vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, s tím, že rozhodčí doložka je neplatná, neboť ve smyslu § 12 odst. 6 zák. č. 219/2000 Sb. je k nabývání nemovitostí za cenu nad 1.000.000 Kč žalobcem vyžadováno schválení Ministerstvem dopravy ČR, které smlouvu obsahující rozhodčí doložku nikdy neschválilo.

Soudy vyšly ze zjištěného skutkového stavu o tom, že dne 30. 12. 2009 byla mezi žalobcem a žalovanými uzavřena smlouva o budoucí kupní smlouvě, která obsahovala v čl. 8.5 rozhodčí doložku ve prospěch uvedeného rozhodčího soudu. Dne 15. 1. 2013 byl ve věci vydán sporný rozhodčí nález, který byl žalobci doručen dne 17. 1. 2013 a který obsahuje výrok: „Nabytím právní moci rozhodčího nálezu jsou uzavřeny tyto smlouvy: Kupní smlouva…“ a je následně uveden text smlouvy kupní k pozemku parc. č. katastrální území B. Dále předmětný rozhodčí nález obsahuje výrok II., který se týká náhrady nákladů řízení a výrok III., dle kterého „ostatní návrhy žalobců se v plném rozsahu zamítají“. Žalobce v rozhodčím řízení svým prvním podáním napadl pravomoc rozhodčího soudu s tvrzenou neplatností rozhodčí doložky.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že v dané věci bylo uzavření rozhodčí smlouvy, která sama o sobě naplňovala formálně znaky platného právního úkonu, jednáním, které směřovalo k obcházení zákona při uzavírání následné smlouvy, tedy smlouvy kupní, když rozhodčí smlouva byla součástí smlouvy o smlouvě budoucí kupní. Soud dovodil, že k uzavření jak smlouvy o smlouvě budoucí, tak následně i případné kupní smlouvy, může dojít ze strany žalobce pouze v případě souhlasu Ministerstva dopravy ČR. Sjednaná rozhodčí smlouva byla uzavřena bez účasti Ministerstva dopravy ČR, vyhradila však rozhodnutí o případném nesplnění povinnosti rozhodčímu soudu, který vycházel z uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí, když účastníkem smlouvy o smlouvě budoucí Ministerstvo dopravy ČR nebylo. Odvolací soud neuznal argumentaci žalovaných, že souhlasu Ministerstva dopravy ČR při nabývání majetku do vlastnictví státu, který převyšuje hodnotu jednoho milionu Kč, není třeba vždy, ale pouze v některých případech.

Stejně tak odmítl odvolací soud námitky žalovaných, že tuto otázku již pravomocně vyřešil rozhodčí soud, a proto obecné soudy již nemají pravomoc význam absence souhlasu Ministerstva dopravy ČR s uzavřením smluv přezkoumávat, neboť tato otázka byla vyřešena s konečnou platností. Odvolací soud k tomu uvedl, že v důsledku by tento postup znamenal, že by stát, zastoupený svojí organizační složkou, Ministerstvem dopravy, mohl být vyloučen z takovýchto obchodů. Jestliže lze uzavřít kupní smlouvu v souzené věci pouze se souhlasem Ministerstva dopravy ČR, rozhodčí doložka však s touto podmínkou nepočítá, tedy stát není účastníkem takové dohody, jedná se nepochybně o sjednání rozhodčí doložky pro nemožné plnění, a je proto dána neplatnost této smlouvy dle § 31 zák. č. 216/1994 Sb., zákona o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“), neboť se jedná o plnění nemožné z právního důvodu.

Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalovaných ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně. Dále uvedl, že rozhodčí nález ze dne 15. 1. 2013, Rsp 1794/12, nejenže nenahradil vůli žalobce, ale přímo prohlásil smlouvy za uzavřené, bez výslovného vyjádření se k otázce nutnosti souhlasu státu, neboť jinak by musel být výrokem rovněž vysloven. Situace, kdy stát nebyl účastníkem uzavřené smlouvy, která obsahovala i smlouvu rozhodčí, je právě tou, která směřovala k uložení plnění právně nemožného. Odvolací soud vyslovil souhlas i se závěrem soudu prvního stupně, že výrok rozhodčího nálezu ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu nelze považovat za výrok nahrazující projev vůle s uzavřením předmětné smlouvy, tedy že se žalovanému (v tomto řízení žalobce) ukládá povinnost uzavřít smlouvy specifikovaného obsahu. Nesporné také dle odvolacího soudu je, že rozhodčí nález neodpovídá žádnému z návrhů v rozhodčím řízení žalobci učiněných.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované (dále též jen „dovolatelé“) společné dovolání s tím, že je považují za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nebo které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) spatřují dovolatelé v nesprávném řešení otázek:

a) Zda je možné znovu přezkoumávat, jestli bylo k uzavření předmětných smluv zapotřebí schválení Ministerstva dopravy ČR, ačkoliv již takové posouzení bylo učiněno v rámci původního rozhodčího řízení, a pokud ano, zda bylo schválení k uzavření předmětných smluv zapotřebí (blíže bod 28. – 34. a 40. dovolání). V této souvislosti dovolatelé především namítají, že obecné soudy nejsou oprávněny přezkoumávat meritum rozhodčího řízení a odkazují na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007;

b) Zda je rozhodčí smlouva neplatná z důvodu obcházení zákona či nemožného plnění (bod 41. – 56. dovolání). Dovolatelé s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2860/2012, zpochybňují závěr odvolacího soudu o tom, že by uzavřením rozhodčí smlouvy dovolatelé zamýšleli obejít podmínku schválení předmětných smluv Ministerstvem dopravy ČR, kdy ani v takovém případě by sjednání rozhodčí smlouvy nebylo neplatné. Dovolatelé také rozporují závěr odvolacího soudu o neplatnosti rozhodčí doložky pro nemožnost plnění, a to odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007, uveřejněný pod číslem 46/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek;

c) Zda rozhodčí nález odsuzuje k nemožnému plnění a zda znění výroku nálezu ohledně uzavření kupních smluv namísto nahrazení projevu vůle žalobce může být důvodem pro zrušení nálezu (bod 57. – 69. dovolání).

Dle dovolatelů nález zřejmě k nedovolenému plnění ve smyslu § 31 písm. f) ZRŘ neodsuzuje a zrušení nálezu na základě toho důvodu je zjevně nesprávné. Dovolatelé zpochybňují tvrzení odvolacího soudu, který uvedl, že výrok rozhodčího nálezu (vyslovující uzavření smlouvy) nelze považovat za výrok nahrazující projev vůle s uzavřením smlouvy.

Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu vady řízení, které mají spočívat v tom, že soudy nižších stupňů nesprávně označily skutkový stav za mezi účastníky nesporný, kdy soudy v řízení nepřihlédly k žalovaným tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům ohledně nutnosti schválení předmětných smluv Ministerstvem dopravy ČR (bod 35. – 40. dovolání). Ohledně posouzení platnosti rozhodčích doložek dovolatelé poukazují na chyby v odůvodnění a jeho nesrozumitelnost (bod 43. dovolání).

Navrhují proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žaloba na zrušení rozhodčího nálezu se zamítá, popřípadě aby předmětná rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolatelé také navrhují, aby dovolací soud odložil právní moc napadeného rozhodnutí dle § 243 o. s. ř.

Žalobce se ve věci k podanému dovolání vyjádřil podáním, ve kterém odkazuje na související rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5635/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 366/2015, uveřejněný pod číslem 6/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), kdy dovozuje, že již odpadl předmět stávajícího řízení a dovolání žalovaných je za současného stavu bezpředmětné. Dle žalobce nejsou splněny podmínky pro odložení právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Žalobce vyvrací tvrzení dovolatelů o tom, že by soudy nebyly v řízení o neplatnost oprávněny přezkoumávat nutnost schvalování smluv Ministerstvem dopravy ČR. Žalobce se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že rozhodčí smlouva byla neplatná, a nález tak bylo nutné zrušit dle § 31 písm. b) ZRŘ. Dle žalobce nepřicházel v souvislosti uzavřených smluv v úvahu postup dle § 50a odst. 2 zák.

č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a soud tak nemá pravomoc nahradit projev vůle státu k uzavření budoucí smlouvy. Uzavřením takové rozhodčí smlouvy v daném případě byl zjevně obcházen zákon. Žalobce také vyslovuje názor, že sjednaná rozhodčí smlouva je neplatná pro nedovolené plnění, resp. že rozhodčí nález odsuzuje k nedovolenému plnění. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl, a uložil žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není přípustné.

Dle § 12 odst. 6 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění do 29. 2. 2016, si zřizovatel může zcela nebo zčásti vyhradit schvalování smluv o úplatném nabytí nemovité věci, bytu nebo nebytového prostoru státem, uzavíraných jím zřízenými organizačními složkami. Nemá-li příslušná organizační složka zřizovatele, může si schvalování uvedených smluv takto vyhradit věcně příslušný ústřední správní úřad, a není-li ho, Ministerstvo financí. Dle § 44 odst. 1 téhož zákona se výjimky povolují a schválení a předchozí souhlas podle tohoto zákona se poskytují pouze pro jednotlivé případy a jsou součástí projevu vůle a právního úkonu státu (§ 7). Dle odst. 4 pak platí, že povolení výjimky, schválení i předchozí souhlas jsou podmínkou platnosti právního úkonu, k němuž se poskytují.

Dovolatelé napadají závěr odvolacího soudu o tom, že k platnosti předmětných smluv (tj. jak k uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě dne 30. 12. 2009, tak případných realizačních kupních smluv) bylo na straně žalobce (tj. státní příspěvkové organizace zřízené Ministerstvem dopravy ČR) nutné získat souhlas zřizovatele, tj. Ministerstva dopravy ČR. Dovolatelé předně zpochybňují oprávnění obecných soudů k přezkumu této otázky za situace, kdy tato otázka byla již posouzena v původním rozhodčím řízení. Namítají proto, že obecné soudy nejsou oprávněné přezkoumávat meritum rozhodčího řízení. Tento právní názor dovolatelů však není správný.

Jakkoliv dovolací soud opakovaně vyslovil názor, že při rozhodování o zrušení rozhodčího nálezu není soud oprávněn přezkoumávat napadené rozhodnutí věcně, tedy z hlediska správnosti hodnocení provedených důkazů, správnosti skutkových zjištění a následného právního posouzení věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1036/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5360/2016), uvedené neznamená, že soud v řízení o zrušení rozhodčího nálezu nemůže posoudit jako předběžnou takovou právní otázku, která je rozhodná pro zákonné důvody zrušení rozhodčího nálezu, jinak, než jak ji posoudil rozhodčí soud. V projednávané věci soudy nižších stupňů otázku nutnosti souhlasu Ministerstva dopravy ČR s předmětnými smlouvami posuzovaly jako otázku předběžnou, na níž závisí hodnocení platnosti uzavřené rozhodčí smlouvy mezi účastníky. Takový postup není věcným přezkumem napadeného rozhodčího nálezu, jak dovozují dovolatelé. Za této situace tedy nelze soudům vytýkat postup, kdy takovou předběžnou otázku posoudily jinak, než jak byla dle tvrzení dovolatelů posouzena rozhodčím soudem. Dovolací soud k tomu pouze připomíná ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně vyslovený názor, dle kterého řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku rozhodnutí, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011).

Dovolatelé dále napadají i právní posouzení této předběžné otázky, kdy soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že k platnosti předmětných smluv bylo zapotřebí, aby byly schváleny zřizovatelem žalobce. Tyto dovolací námitky však nejsou důvodné. Ve skutkových poměrech projednávané věci bylo zjištěno, že si zřizovatel vyhradil schválení úplatného převodu nemovitosti přesahující jeden milion Kč. Otázku, zda bylo schválení nutné i k uzavření předmětných smluv (tj. smlouvy o smlouvě budoucí), dovolací soud již v okolnostech dané věci posuzoval, a to v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5635/2016. Zde vyslovil a odůvodnil právní názor, dle kterého má-li se vztahovat schválení na uzavření převodní smlouvy zřizovatelem, je již z povahy věci nezbytné, aby se schválení vztahovalo i na uzavření předběžné smlouvy, jejímž předmětem je budoucí uzavření převodní smlouvy, u níž je schválení zřizovatelem vyžadováno. Opačný právní názor by byl totiž (svými právními důsledky) absurdní, neboť by mohl vytvářet právní situace (poměry), kdy předběžná smlouva by byla uzavřena, avšak nemohla by být naplněna, resp. realizována z důvodu případného nesouhlasu zřizovatele. Souhlas zřizovatele se vztahoval i na uzavření předběžné smlouvy, a nebyl-li v tomto případě učiněn, je předběžná smlouva neplatná. Od těchto závěrů nemá soud důvod se odchylovat ani v procesní souvislosti projednávané věci. Pokud dovolatelé k tomu uvádí, že soud zatížil řízení vadou, když nepřihlédl k jim tvrzeným skutečnostem, že předmětné smlouvy schvalování nepodléhají, je třeba připomenout, že jde o otázku právní, nikoliv skutkovou. Současně dovolací soud neshledává, že by soud zatížil řízení vadou, neboť z obsahu spisu vyplývá (č. l. 408), že obsah opatření Ministerstva dopravy ze dne 13. 11. 2008, č. j. 386/2008-4103PRIV/7, byl předmětem dokazování. Z dovolání pak neplyne, které tvrzené skutečnosti a označené důkazy ohledně nutnosti schválení předmětných smluv Ministerstvem dopravy ČR měly být soudem prvního stupně (odvolacím soudem) zjištěny a provedeny.

Za situace, kdy se důvod neplatnosti smlouvy (absence schválení zřizovatelem) vztahuje i na rozhodčí doložku týkající se sporů z této smlouvy (ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že se měla týkat „veškerých sporů z této smlouvy“), má v tomto případě neplatnost smlouvy vliv i na platnost rozhodčí doložky. Dovolací soud se proto již nezabýval další namítanou otázkou, zda je rozhodčí smlouva neplatná z důvodu obcházení zákona či nemožného plnění.

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.

Vzhledem k zjištění, že v projednávané věci byly dány důvody pro odmítnutí dovolání, dovolací soud se věcně nezabýval důvody, pro které byl navrhován odklad právní moci (srov. k tomu odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dostupného na webových stránkách Ústavního soudu).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 1.500 Kč (§ 1 odst. 2, věta první, § 6 odst. 1, § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb - advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 378 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 2.178 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 6. 2018

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru