Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 4370/2018Usnesení NS ze dne 26.02.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.4370.2018.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 4370/2018-167

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Bevelyx CZ s.r.o., se sídlem v Břeclavi, Ostrov 2559/21, PSČ 690 03, IČO 03265811, zastoupené JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, PSČ 120 00, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem v Praze – Vinohradech, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, IČO 41197518, o zaplacení částky 79 345,98 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 336/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2018, č. j. 70 Co 175/2018-145, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 8. 11. 2017, č. j. 12 C 336/2016-122, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 79 345,98 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok pod bodem II).

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 6. 2018, č. j. 70 Co 175/2018-145, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 79 345,98 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 14. 11. 2016 do zaplacení, zamítá (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, přičemž uvedla, že je považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb, občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že „soud I. stupně se:

1) Odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 2833/2013 ze dne 22. 9. 2015, kde byla řešena otázka úhrady zdravotní péče a v případě nejasností bylo využito výkladu normy.

2) Odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí ze dne 28. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 70/2004, a ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2751/2010, kdy Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že pochybnosti o obsahu aplikované právní normy je třeba odstranit výkladem.

3) Odvolací soud ve svém rozhodnutí bere za zcela automatickou otázku možného započtení plateb, které je zdravotní pojišťovna povinna uhradit zdravotnickým zařízením dle smlouvy o poskytování a úhradě hrazených služeb, když tato otázka doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.“

K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je navrhuje odmítnout, neboť neobsahuje náležitosti stanovené v § 241a odst. 2 o. s. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Dovolání není přípustné.

Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že každé podání účastníka řízení – tudíž i dovolání, je nutné posuzovat podle jeho obsahu (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.).

Z obsahu dovolání přitom vyplývá, že dovolatelka brojí proti dle jejího názoru nesprávnému posouzení otázky, zda je kardiolog oprávněn předepisovat svým pacientům kompresní elastické punčochy, pokud zároveň získal atestaci v oboru interna I. stupně, ze strany odvolacího soudu (přestože dovolatelka část dovolání obsahující vymezení předpokladů jeho přípustnosti výslovně vztahuje i k rozhodnutí soudu prvního stupně). Dovolatelka namítá, že se odvolací soud měl v napadeném rozhodnutí odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2833/2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 33 Odo 70/2004, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2751/2010. Poukazuje na to, že pochybnosti o obsahu aplikované právní normy je třeba odstranit výkladem, přičemž v textu dovolání dále cituje závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a rovněž Ústavního soudu vztahující se k výkladu právních norem a k výkladovým metodám (nad rámec výše uvedených rozhodnutí odkazuje dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2733/2000, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96).

Těmito námitkami však přípustnost dovolání nezakládá. Předně je třeba uvést, že v žádném z citovaných rozhodnutí neřešil Nejvyšší soud (ani Ústavní soud) dovolatelkou vymezenou otázku, v tomto ohledu jsou tedy odkazy dovolatelky nepřiléhavé.

Brojí-li přitom dovolatelka v obecné rovině proti způsobu, jakým odvolací soud vykládal aplikované právní normy, zejména přílohu č. 3 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, pak Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud se při výkladu dotčených ustanovení od výše citované rozhodovací praxe neodchýlil. Nejvyšší soud v uvedených rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že pochybnosti o obsahu aplikované právní normy je třeba odstranit výkladem, a to zejména výkladem gramatickým, logickým, systematickým i historickým. Výkladem gramatickým (jazykovým) se přitom právní norma vysvětluje podle zásad gramatiky s cílem vystihnout slovní znění právní normy a význam použitých pojmů. I když je gramatický výklad důležitý, nelze vystačit pouze s ním. Tyto závěry přitom odvolací soud v napadeném rozhodnutí plně respektoval, když v jeho odůvodnění předložil racionální argumentaci nezakládající se na pouhém gramatickém výkladu dotčených zákonných ustanovení, naopak zde přistoupil i k použití dalších metod výkladu – zejména výkladu logického a výkladu teleologického. Tímto postupem odstranil pochybnosti o obsahu právní normy, kterou následně aplikoval na zjištěný skutkový stav. Odvolacímu soudu tedy nelze v tomto ohledu ničeho vytknout.

Co se týče druhé otázky předestřené dovolatelkou, tedy otázky možného započtení plateb, které je zdravotní pojišťovna povinna uhradit zdravotnickým zařízením dle smlouvy o poskytování a úhradě hrazených služeb, ani tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání. Ve vztahu k této otázce totiž dovolatelka nijak nevymezila dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. 2. 2020

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru