Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 4292/2019Usnesení NS ze dne 26.02.2020Bezhotovostní platba soudního poplatku

HeslaPoplatky soudní
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.4292.2019.1
Dotčené předpisy

§ 9 odst. 1 předpisu č. 549/1991 Sb. ve znění od 30.09.2017

§ 9 odst. 2 předpisu č. 549/1991 Sb. ve znění od 30.09.2017


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 4292/2019-185

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně TV Nova s.r.o. se sídlem v Praze 5, Kříženeckého náměstí 1078/5, PSČ 152 00, identifikační číslo osoby 45800456, zastoupené Mgr. Robertem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, PSČ 110 00, proti žalovanému UPC DTH S.à r.l. se sídlem rue Peternelchen 2, L-2370 Howald, Lucemburské velkovévodství, identifikační číslo osoby B87950, zastoupenému Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, o ochranu před nekalou soutěží a ochranu autorských práv, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 10/2016, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. srpna 2019, č. j. 3 Co 36/2019-154, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 6 110,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobkyně, Mgr. Roberta Němce, advokáta.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Napadeným usnesením odvolací soud potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2019, č. j. 37 C 10/2016-145, ve správném znění, že se zastavuje řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 2018, č. j. 5 Co 34/2017-118, a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaný ani na výzvu soudu nezaplatil ve stanovené patnáctidenní lhůtě od doručení výzvy, jež byla žalovanému doručena dne 28. 1. 2019, soudní poplatek za dovolání podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

Po právní stránce shledal odvolací soud, že byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení o dovolání žalovaného podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť věc je nutno posoudit podle znění zákona o soudních poplatcích po jeho novelizaci zákonem č. 296/2017 Sb. vzhledem k čl. VI přechodných ustanovení k tomuto zákonu, přičemž dovolání bylo žalovaným podáno až po tomto datu. Tudíž se k zaplacení poplatku žalovaným po marném uplynutí stanovené lhůty nepřihlíží. Výzva k zaplacení soudního poplatku nebyla neúplná s ohledem na skutečnost, že neobsahovala číslo účtu soudu ve formátu IBAN pro bezhotovostní zahraniční platbu, když z obsahu spisu navíc nevyplývá, že by žalovaný, resp. jeho právní zástupce, ve lhůtě stanovené pro zaplacení soudního poplatku cokoli namítal k obsahu výzvy.

Usnesení odvolacího soudu napadl dovoláním žalovaný. Své dovolání považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), pro posouzení otázek procesního práva, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu závisí. A to jednak otázky, zda výzva k zaplacení soudního poplatku adresovaná zahraniční osobě musí obsahovat číslo účtu ve formátu IBAN, resp. zda opožděná úhrada poplatku na základě takové neúplné výzvy je důvodem pro zastavení řízení, jež dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a dále otázky, zda poučení o následcích zmeškání lhůty k úhradě soudního poplatku musí být řádné a bezvadné, resp. zda opožděná úhrada poplatku na základě vadné a neúplné výzvy je důvodem pro zastavení řízení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019 ve věci sp. zn. 29 ICdo 156/2018.

Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje žalovaný v tom, že odvolací soud nezohlednil skutečnost, že zahraniční osoba objektivně není schopna uhradit soudní poplatek bez znalosti čísla účtu českého soudu ve formátu IBAN, přičemž zastoupení žalovaného není při platbě soudního poplatku významné, neboť zástupce není povinen nést poplatkovou povinnost za žalovaného, když navíc úhrada soudního poplatku nebyla soudní praxí dlouho považována za zastupitelný úkon a akceptována je též platba třetí osobou. Kromě toho předmětná výzva k zaplacení soudního poplatku obsahovala nesprávné poučení o tom, že při nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě bude zastaveno řízení před soudem prvního stupně a nikoli řízení dovolací. Vzhledem k nesprávnému obsahu výzvy k zaplacení soudního poplatku by mělo být přihlédnuto k (opožděné) úhradě soudního poplatku žalovaným a dovolací řízení by nemělo být zastaveno. Veřejnoprávní normu je nutno vykládat tak, aby bylo co nejméně zasaženo do základních práv a svobod adresátů práva ve smyslu závěrů vyjádřených v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007 ve věci sp. zn. I. ÚS 643/06.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu a rovněž usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání žalovaného vyjádřila tak, že považuje dovolání žalobkyně za nepřípustné, popř. za nedůvodné. Má za to, že neuvedení čísla účtu soudu ve formátu IBAN ve výzvě žalovanému k zaplacení soudního poplatku z dovolání nevede k neúčinnosti této výzvy, neboť poplatková povinnost žalovaného vznikla již podáním dovolání. Tato výzva navíc obsahovala poučení o hrozbě zastavení řízení v případě nezaplacení, přičemž pouhá drobná nepřesnost tohoto poučení nezpůsobuje neúčinnost výzvy. Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem

(§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání nelze shledat přípustným podle § 237 o. s. ř.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolateli nelze přisvědčit v názoru, že otázka procesního práva, zda výzva k zaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích adresovaná zahraniční osobě musí obsahovat číslo účtu soudu ve formátu IBAN, nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Dovolací soud v usnesení ze dne 23. 4. 2019, č. j. 32 Cdo 594/2019, uveřejněném pod č. 2/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vyjádřil názor, že neuvedení čísla účtu soudu ve formátu IBAN ve výzvě k zaplacení jistoty na náklady řízení není porušením práva účastníka na spravedlivý proces, neboť výpočet čísla účtu ve formátu IBAN lze provést z čísla účtu v domácím formátu pomocí kalkulátoru dostupného veřejnosti na webových stránkách České národní banky. Pro řešení dovolatelem předložené otázky je přitom nevýznamné, že se v citovaném rozhodnutí řešila tato otázka ve vztahu k bezhotovostní platbě jistoty na náklady řízení a nikoli soudního poplatku, neboť v obou případech jde o stejný způsob plnění procesní povinnosti účastníka řízení spočívající v zaplacení peněžních prostředků na účet soudu.

Pouze pro úplnost lze dodat, že číslo účtu ve formátu IBAN pro mezinárodní bezhotovostní platbu není odlišným identifikátorem, jímž by se identifikoval uživatel nebo jeho účet při provádění platebních transakcí v platebním styku ve smyslu § 2 odst. 3 písm. g) zák. č. 370/2017 Sb., o platebním styku, oproti číslu účtu v národním formátu, nýbrž jedná se o dva formáty téhož jedinečného identifikátoru, který jednoznačně identifikuje účet klienta vedeného poskytovatelem platebních služeb.

Přitom podoba čísla účtu ve formátu IBAN je přímo odvozena od čísla účtu v národním formátu (tvořeným identifikátorem účtu klienta a kódem platebního styku), a to podle pravidel stanovených ve vyhlášce č. 169/2011 Sb., o stanovení pravidel tvorby čísla v platebním styku, na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 924/2009 ze dne 16. září 2009 o přeshraničních platbách ve Společenství a zrušení nařízení (ES) č. 2560/2001 a v souladu s pravidly mezinárodní standardizace (IBAN) obsaženými v normě ISO 13616 Financial services - International bank account number (IBAN). Proto číslo účtu v národním formátu je jedinou (individuálně) proměnlivou informací nezbytnou pro sestavení čísla téhož účtu ve formátu IBAN. Ostatně veřejnosti je pro tento účel k dispozici shora uvedená automatizovaná pomůcka, jež je volně přístupná na webových stránkách České národní banky (ke dni rozhodnutí viz https://www.cnb.cz/cs/platebni-styk/iban/kalkulator

-iban-ceska-republika/index.html).

Proto obsahuje-li výzva k bezhotovostnímu zaplacení soudního poplatku jednoznačný identifikátor čísla účtu soudu při provádění platebních transakcí, na který mají být peněžní prostředky účastníkem převedeny, přičemž tento identifikátor nezaměnitelně odlišuje účet soudu od jiných účtů pro provádění transakcí v rámci platebních služeb, je výzva soudu v tomto směru úplná, a to bez ohledu na (přípustný) formát tohoto identifikátoru uvedeného ve výzvě.

Ve vztahu k závěrům vyjádřeným v dovolatelem odkazovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007 ve věci sp. zn. I. ÚS 643/06 a především pak v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2015 ve věci sp. zn. 7 Afs 246/2014 je nutno uvést, že v občanském soudním řízení soudy (zásadně) projednávají a rozhodují spory a jiné věci soukromého práva (§ 7 o. s. ř.) a toto řízení je z tohoto důvodu ovládáno zásadou rovnosti účastníků jako subjektů soukromého práva (§ 18 odst. 1 o. s. ř.). Byť řízení jako takové se řídí normami práva procesního, jež mají zásadně povahu norem práva veřejného, jeho účelem je přesto ochrana práv soukromých, k čemuž je nutno přihlédnout.

Nejedná se zde tedy o rozhodování o výkonu veřejných (vrchnostenských) pravomocí správních orgánů a jiných subjektů v oblasti veřejné správy uplatňovaných vůči jednotlivcům, nýbrž o rozhodování o (sporných) soukromých právech a povinnostech účastníků řízení v jejich rovném postavení. Tomu pak musí odpovídat i výklad způsobu plnění procesních povinností účastníků občanského soudního řízení, včetně povinnosti poplatkové, jenž se nemůže z povahy věci odvozovat kupříkladu od vstřícnosti (ve smyslu vrchnostenského výkonu norem práva veřejného) soudu vůči některému z účastníků řízení, neboť zde nejde o výkon veřejného práva státu či jiného subjektu veřejné správy, nýbrž o řešení vzájemného střetu soukromých práv vzájemně rovnoprávných účastníků řízení za zákonem stanovených podmínek, v což spadá i poplatková povinnost účastníků řízení.

Nehledě pak na to, že dovolací soud již ve svém usnesení ze dne 10. 4. 2019 ve věci sp. zn. 31 Cdo 3042/2018 poukázal na závěry obsažené např. v usneseních Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018 ve věci sp. zn. I. ÚS 1335/18 a ze dne 26. 6. 2018 ve věci sp. zn. I. ÚS 1680/18 o tom, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníku v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby (resp. odvolání či dovolání). Jestliže tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) propadné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity.

Lze tak shrnout, že pro řešení této otázky procesního práva dovolání být přípustné nemůže, neboť tato otázka již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v napadeném rozhodnutí neodchýlil.

Rovněž druhá otázka procesního práva vymezená dovolatelkou týkající se poučení poplatníka soudního poplatku v případě nezaplacení poplatku za řízení byla v rozhodování dovolacího soudu již vyřešena a odvolací soud se od rozhodovací praxe dovolacího soudu svým rozhodnutím neodchýlil.

Dovolací soud v usnesení ze dne 19. 12. 2018 ve věci sp. zn. 29 ICdo 158/2018 za skutkově obdobné situace dovodil, že soud prvního stupně povinnost poskytnout dovolateli ve výzvě k zaplacení soudního poplatku poučení podle § 9 odst. 3 zákona o soudních poplatcích dostatečným způsobem splnil. Ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2019 ve věci sp. zn. IV. ÚS 1050/19 s odůvodněním, že poučení obsažené ve výzvě k zaplacení soudního poplatku v dané věci je shodné s textem § 9 odst. 3 zákona o soudních poplatcích a k porušení poučovací povinnosti podle tohoto zákonného ustanovení tak nedošlo.

Naopak závěry vyjádřené v dovolatelem odkazovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019 ve věci sp. zn. 29 ICdo 156/2018 na projednávanou věc nedopadají, neboť toto rozhodnutí řešilo otázku podmínek pro zastavení řízení za situace, kdy soud prvního stupně ve skutečnosti žádnou výzvu k zaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích vůči poplatníkovi neučinil, nýbrž uložil svým usnesením poplatníkovi povinnost zaplatit soudní poplatek ve smyslu § 13 zákona o soudních poplatcích, a tudíž dané usnesení žádné poučení o zastavení řízení pro případ nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě ve smyslu § 9 odst. 3 zákona o soudních poplatcích neobsahovalo.

Dovolateli bylo v projednávané věci poučení o zastavení řízení v případě nezaplacení soudního poplatku ve výzvě k jeho zaplacení poskytnuto, přičemž obsah této výzvy nemohl v dovolateli vyvolat jakékoli opodstatněné pochybnosti o tom, že jde o zastavení právě toho řízení, za něž nebyl dovolatelem poplatek zaplacen a k jehož zaplacení je tímto vyzýván.

Dovolací soud s ohledem na výše uvedené proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Pro úplnost lze uvést, že dovolací soud rozsah dovolání žalovaného posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovému výroku napadeného usnesení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě toho by proti tomuto výroku nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.

V Brně dne 26. 2. 2020

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru