Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 4283/2019Rozsudek NS ze dne 22.05.2020

HeslaPostoupení pohledávky
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.4283.2019.1
Dotčené předpisy

§ 526 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 4283/2019-394

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně XY, se sídlem XY, IČO XY, proti žalované XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Erikem Zemanem, advokátem se sídlem Slavíkova 1568/23, 120 00 Praha 2, o zaplacení 70 287 461,55 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 15/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019, č. j. 29 Co 229/2019-347, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019, č. j. 29 Co 229/2019-347, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2019, č. j. 29 Co 229/2019-347, výrokem I. změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 18. 2. 2019, č. j. 39 C 15/2017-290, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 70 287 461,55 Kč se smluvním úrokem a úrokem z prodlení specifikovanými v tomto výroku; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud při posouzení uplatněného nároku vyšel ze skutkového zjištění, že žalobkyně, jako postupitelka, uzavřela dne 14. 3. 2016 smlouvu o postoupení pohledávky a započtení s L. H., jakožto postupníkem, kdy podle této smlouvy žalobkyně postoupila na L. H. za úplatu pohledávku za žalovanou na zaplacení doplatku kupní ceny za nemovitosti podle kupní smlouvy uzavřené dne 14. 12. 2012. Strany postupní smlouvy se dohodly, že postoupení pohledávky žalobkyně na postupníka L. H. je účinné ke dni splatnosti postoupené pohledávky, tj. k datu 31. 12. 2016, s tím, že spolu s postupovanou pohledávkou z postupitelky na postupníka v rozsahu umožněném právními předpisy přejdou veškerá práva s pohledávkou spojená. Dále bylo dohodnuto, že úplata za postoupení je splatná ke dni podpisu smlouvy. Ze smluvních ujednání postupní smlouvy bylo rovněž zjištěno, že pohledávka na zaplacení úplaty se započítává oproti ve smlouvě vymezené pohledávce L. H. za žalobkyní, a to s účinností ke dni podpisu smlouvy. V článku 4.1 postupní smlouvy bylo uvedeno, že postupitel (žalobkyně) je povinen oznámit dlužníkovi (žalované), že došlo k postoupení pohledávky do 10 pracovních dnů ode dne, kdy postoupení nabude účinnosti, a to ve formě oznámení o postoupení, jehož vzor tvoří přílohu č. 1 smlouvy. Dne 22. 12. 2016 L. H. došlo písemné odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky a započtení datované dnem 12. 12. 2016, v němž žalobkyně sdělila, že z důvodu podstatného porušení povinnosti stanovené v postupní smlouvě, a to povinnosti uhradit úplatu za postoupení pohledávky k datu 14. 3. 2016, od postupní smlouvy odstoupila. Žalobkyně odstoupení od smlouvy odůvodnila tím, že k započtení užitá pohledávka L. H. za žalobkyní - na zaplacení úplaty za postoupení pohledávky za společností XY ke dni zápočtu neexistovala - zanikla v důsledku toho, že žalobkyně účinně uplatnila právo na slevu z úplaty. Odvolací soud při právním posouzení vzal v úvahu dále protokol o jednání ze dne 1. 1. 2017, podle něhož se tohoto dne v 9 hodin dostavil do sídla žalované H., který přítomným jednatelům žalované M. Ch. a M. Ch., která je dcerou L. H., předložil originál smlouvy o postoupení pohledávky a započtení ze dne 14. 3. 2016. Mezi zúčastněnými bylo konstatováno, že se podle postupní smlouvy s účinností ke dni 31. 12. 2016 H. stal věřitelem žalované a byla sepsána dohoda o splnění dluhu ve splátkách.

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že H. (postupník) dne 1. 1. 2017 postoupení v řízení uplatněné pohledávky ze žalobkyně na svoji osobu žalované neprokázal, jak vyžaduje ustanovení § 526 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), jakožto rozhodného zákona pro posouzení v dané věci s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 platného zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Odvolací soud v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 606/2003, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 78/2005, s tím, že za jistých okolností je možné, že k prokázání postoupení postupníkem dlužníkovi předložení písemné postupní smlouvy stačit nebude, jestliže z okolností, podávajících ze samotné postupní smlouvy, nebo i z jiných okolností by dlužník mohl usoudit, že jsou tu takové právní skutečnosti, z nichž plyne, že k účinnému postoupení nedošlo. Odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci existovaly takové okolnosti, které objektivně vyvolávaly dojem, že postupník prokazuje postoupení bez vědomí postupitele a proti jeho vůli, a proto dovodil, že H. (postupník) dne 1. 1. 2017 postoupení v řízení uplatněné pohledávky ze žalobkyně na svoji osobu neprokázal. Za tyto okolnosti považoval skutečnost, že postupník prokazoval dlužníkovi postoupení v rozporu s obsahem postupní smlouvy, podle níž měl postoupení oznámit dlužníkovi postupitel (žalobkyně) písemným oznámením, jehož vzor byl přílohou smlouvy, postupník je v příbuzenském vztahu s jednatelkou žalované M. Ch., která je jeho dcerou, a při předložení postupní smlouvy bylo s ohledem na obsah postupní smlouvy zřejmé, a tudíž to bylo zřejmé i dlužníkovi - žalované, že účinky postoupení pohledávky ve výši desítek milionů korun českých měly nastat za více než 9 měsíců od uzavření postupní smlouvy, a že před smluvenou účinností postoupení mohlo dojít k nejrůznějším právním skutečnostem, které byly způsobilé zrušit či změnit účinky smluveného postoupení v postupní smlouvě. Odvolací soud nepokládal za podstatné zjištění, zda žalovaná v době, kdy jí byla předložena písemná postupní smlouva, věděla o sporu o účinnost postoupení mezi účastníky postupní smlouvy, tj. o tom, že žalobkyně doručila H. písemné odstoupení od postupní smlouvy, se kterým H. nesouhlasí, ale pokud žalovaná v okamžiku předložení písemné postupní smlouvy o sporu mezi účastníky postupní smlouvy, tj. o odstoupení od postupní smlouvy, věděla (jak dovozuje žalobkyně a čemuž nasvědčuje i příbuzenský vztah mezi jednatelkou žalované a H.), pak tím spíše žalovaná musela mít podle odvolacího soudu pochybnost o účinnosti postoupení podle předložené písemné smlouvy. Všechny tyto okolnosti pak odvolací soud vzal v úvahu pro svůj závěr, že k prokázání postoupení předložení písemné postupní smlouvy postupníkem dlužníkovi v dané věci nestačilo, a že H. (postupník) žalované dne 1. 1. 2017 postoupení v řízení uplatněné pohledávky ze žalobkyně na svoji osobu neprokázal, jak vyžaduje ustanovení § 526 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud proto uzavřel, že pokud postupník H. žalované dne 1. 1. 2017 postoupení v řízení uplatněné pohledávky ze žalobkyně na svoji osobu neprokázal, žalobkyně aktivní legitimaci ve sporu neztratila. Nárok na zaplacení části nedoplatku na kupní ceně za převod nemovitostí považoval za oprávněný, a proto změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že se žalobě vyhovuje.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezila ve smyslu § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, a otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.

Za otázky hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud podle dovolatelky odchýlil od ustálené judikatury, považuje následující otázky:

- Za jakých okolností je možné vyhodnotit předložení smlouvy o postoupení pohledávky jako vadné prokázání postoupení pohledávky. Podle dovolatelky se odvolací soud při řešení této hmotněprávní otázky odchýlil zejména od rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 606/2003 a rozsudku ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2364/2015.

- Zda je soud povinen zkoumat platnost postoupení pohledávky za účelem zjištění aktivní legitimace ve sporu s dlužníkem v případě, že soud posoudí prokázání/notifikaci postoupení dlužníkovi jako vadnou. Dovolatelka má za to, že tato otázka představuje otázku dílem hmotného a dílem procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména pak od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1796/2009 a ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2969/2011;

- Zda má neprovedení notifikace/prokázání postoupení pohledávky vliv na aktivní legitimaci ve sporu s dlužníkem, kdy dovolatelka se domnívá, že tato otázka je dílem otázkou hmotného a dílem procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, rozsudku ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2969/2011 a usnesení ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1897/2019;

- Zda musí rozsudek odvolacího soudu splňovat požadavek předvídatelnosti soudního rozhodnutí, kdy tato otázka je podle dovolatelky otázkou procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006;

Dovolatelka považuje dovolání za přípustné též proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to následující otázky:

- Zda jsou zachovány účinky řádného prokázání postoupení pohledávky, jestliže postupník prokáže dlužníkovi postoupení pohledávky předčasně, tj. aniž by uplynula lhůta dohodnutá postupitelem a postupníkem a určená postupiteli pro učinění oznámení takového postoupení;

- Zda může dojít mezi postupníkem a dlužníkem k platnému uzavření smlouvy o odložení splatnosti pohledávky v případě, že z formálního hlediska nedošlo řádné notifikaci/prokázání postoupení pohledávky za dlužníkem na postupníka;

- Zda v případě, že není spolehlivě prokázáno, že ze strany postupníka došlo k řádné notifikaci/prokázání postoupení pohledávky za dlužníkem, je povinností soudu zabývat se námitkou dlužníka, že žalovaná částka není splatná, jelikož došlo mezi dlužníkem a postupníkem k uzavření dohody o plnění dluhu ve splátkách;

- Zda může odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky bez včasného oznámení takového odstoupení ze strany postupitele dlužníkovi zvrátit platnost jednání postupníka s dlužníkem, kterým je s postoupenou pohledávkou disponováno v době mezi prokázáním postoupení a okamžikem kdy postupitel dlužníka o odstoupení uvědomí;

- Zda má uplatnění slevy z výše započítávané pohledávky (uplatněné až po dokonaném zápočtu) účinky nezaplacení započtené úplaty ex tunc, a tudíž i účinky na již provedený zápočet (tj. zápočet ex tunc zruší), byla-li započítávaná pohledávka, ke které byla následně uplatněna sleva, předmětem započtení.

Podle dovolatelky odvolací soud pochybil při právním hodnocení prokázání postoupení pohledávky, když posoudil předložení smlouvy o postoupení pohledávky jako nedostatečné řádné prokázání postoupení předmětné pohledávky postupníkem. Namítá, že odvolací soud nepřípustným způsobem rozšířil případy nedostatečného prokázání postoupení pohledávky také na situace, kdy na straně dlužníka (žalované) nebyly prokázány jakékoli pochybnosti týkající se platnosti předložené smlouvy o postoupení pohledávky.

Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (cit. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1796/2009, sp. zn. 33 Cdo 2669/2011), když poté, co učinil závěr, že ke spolehlivému prokázání postoupení pohledávky na postupníka nedošlo, jak vyžaduje § 526 odst. 1 obč. zák., nezkoumal platnost smlouvy o postoupení pohledávky včetně oprávněnosti odstoupení od této smlouvy ze strany postupitele (tj. žalobkyně). Dovolatelka zároveň poukázala na rozsudky Nejvyššího soudu s tím, že soudní praxe ustáleně zastává posloupnost, která posuzování platnosti postupní smlouvy řadí až za notifikaci, a to ať již ve formě oznámení postupitelem nebo prokázání postupníkem (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1796/2009, ze dne 29. 9. 2008, sp. zn. 32 Cdo 377/2007, ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 293/2002, ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1801/2013, ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 774/2013, ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4868/2009 nebo ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1277/2007).

Dovolatelka dále namítá, že pochybení odvolacího soudu, který se nezabýval platností postupní smlouvy poté, co učinil závěr, že k řádné notifikaci postoupení pohledávky postupníkem nedošlo, pak vedlo i k nesprávnému závěru o aktivní věcné legitimaci žalobkyně k podání žaloby. Dovolatelka poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, která řešila otázku aktivní legitimace žalobkyně v případě, že postupník postoupení pohledávky z žalobkyně na svoji osobu neprokázal, se závěrem, že ke změně osoby věřitele dochází již uzavřením postupní smlouvy bez ohledu na to, zda postupitel postoupení pohledávky dlužníkovi oznámil, popř. postupník postoupení pohledávky dlužníkovi prokázal (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 a ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2969/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1897/2019). Dovolatelka má tedy za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu citované výše, když s notifikací/prokázáním postoupení pohledávky spojil účinky přechodu aktivní legitimace, a nesprávně dovodil, že pokud postupník H. žalované dne 1. 1. 2017 postoupení v řízení uplatněné pohledávky ze žalobkyně na svoji osobu neprokázal, žalobkyně aktivní legitimaci ve sporu neztratila. Dovolatelka zdůraznila, že pro posouzení aktivní legitimace je rozhodné, kdo je vlastníkem pohledávky, a skutečnost, že na aktivní legitimaci ve smyslu vlastnictví pohledávky nemá vliv oznámení o postoupení pohledávky dlužníkovi.

Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006), když změnil právní posouzení/kvalifikaci soudu prvního stupně, aniž by strany řádně podle § 118a o. s. ř. poučil a umožnil jim v tomto směru se vyjádřit, resp. vznést tvrzení odpovídající právnímu názoru odvolacího soudu a navrhnout k nim důkazy. Dovolatelce tak nebylo umožněno k okolnostem, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že postupník H. postoupení pohledávky ze žalobkyně na jeho osobu řádně neprokázal, doplnit svá tvrzení a navrhnout provedení dalších důkazů.

K otázkám předestřeným, jako otázkám v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených, dovolatelka uvedla, že z obecného hlediska neexistuje žádné omezení postupníka činit prokázání postoupení dříve, než tak učiní postupitel. Opřel-li odvolací soud své rozhodnutí i o okolnost, že v postupní smlouvě bylo stanoveno, že postupitel je povinen do 10-ti dnů od účinnosti postoupení oznámit dlužníkovi postoupení pohledávky na postupníka, což podle odvolacího soudu dokládá, že bylo proti vůli postupitele, aby postoupení pohledávky prokazoval postupník, dovolatelka se s tímto závěrem nemůže ztotožnit, neboť předmětné ujednání pouze konstatuje povinnost postupitele postoupení oznámit dlužníkovi, a nikoliv zákaz tak učinit ze strany postupníka či vůli postupitele, aby postoupení neprokazoval postupník. Žalované nelze rovněž přičítat, že by se z vlastního obsahu postupní smlouvy nebo okolností, jež doprovázely její předložení, dalo zjistit, že jednání postupníka bylo v rozporu s vůlí žalobkyně. Jestliže takovou vědomost žalované přičítat nelze, je podle dovolatelky třeba průkaz postoupení pohledávky předložením postupní smlouvy považovat za dostatečný ve smyslu § 526 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 606/2003).

Dovolacímu soudu dovolatelka dále vytýká, že pochybil, jestliže nezkoumal, zda je žalovaná částka vůbec splatná. Dovolatelka zdůraznila, že je to v dané věci jen a pouze postupník L. H., který byl oprávněn s pohledávkou disponovat a poukazuje na to, že postupník uzavřel s žalovanou dlužnicí dohodu o plnění dluhu ve splátkách. Předpokladem úspěšné žaloby je přitom zjištění, zda je vymáhaná pohledávka splatná.

K poslední označené otázce, jako otázce v rozhodovací praxi dosud neřešené, tj. otázce, zda má uplatnění slevy z výše započítávané pohledávky (uplatněné až po dokonaném zápočtu) účinky nezaplacení započtené úplaty ex tunc, a tudíž i účinky na již provedený zápočet, byla-li započítávaná pohledávka, ke které byla následně uplatněna sleva, předmětem započtení, dovolatelka připomněla, že k započtení došlo ke dni 14. 3. 2016 a k tomuto momentu došlo k plné úhradě úplaty za postoupení a k zániku pohledávky žalobkyně za L. H. na úhradu takové úplaty. Jestliže o 6 měsíců později uplatnila žalobkyně u L. H. slevu z úplaty za postoupení pohledávek za společností XY, čímž mělo dojít ke snížení výše pohledávky za žalobkyní na částku 0,- Kč, pak tato skutečnost nemá vliv na uskutečněný a dokonaný úkon započtení, jelikož uplatnění slevy z úplaty za postoupení nemá podle dovolatelky žádné účinky na již provedenou úhradu úplaty za postoupení pohledávky, ale jedná se o nový nárok žalobkyně vůči L. H. Poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž sleva představuje nikoli snížení původního nároku, ale titul vzniku nároku nového, který lze proti nároku druhé strany započítat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4160/2010). Žalobkyně tedy nebyla oprávněna od smlouvy o postoupení pohledávky a započtení odstoupit z důvodu nezaplacení úplaty za postoupení pohledávky.

Dovolatelka s ohledem na výše uvedené proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Zároveň s dovoláním podala dovolatelka i návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť má za to, že lze důvodně předpokládat, že rozsudek odvolacího soudu bude dovolacím soudem zrušen. Uvedla, že žalobkyni již zaplatila část žalobkyni přiznaného plnění v rozsahu částky 91 989 306,87 Kč, financované z úvěru, a existuje nebezpečí z prodlení jejího nároku na vydání bezdůvodného obohacení, když za trvající právní moci napadeného rozhodnutí nemůže s úspěchem svůj nárok na vydání bezdůvodné obohacení uplatnit z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté. Pokud by dovolatelka nebyla se svým návrhem na odklad právní moci napadeného rozsudku úspěšná, hrozila by ji závažná újma možným nařízením výkonu rozhodnutí, neboť žalobkyně plnění žalované považuje pouze za částečné a úhradu rozporuje, když tvrdí, že pohledávka je o více než 2 400 000 Kč vyšší.

K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání s tím, že otázky dovolatelky, založené na hodnocení skutkového stavu věci a otázky, které odvolací soud neřešil, nemohou založit přípustnost dovolání. Pokud dovolatelka má za to, že odvolací soud pochybil, jestliže se nezabýval platností postupní smlouvy, žalobkyně zdůraznila, že o existenci pohledávky z kupní smlouvy včetně jejího příslušenství, ani o její výši nebylo v dané věci nikdy žádných pochyb. Poukazuje i na to, že dovolatelka svým plněním vyvolala zánik jejího závazku splněním dluhu, jestliže se v souladu s pravomocným rozsudkem rozhodla žalobkyni plnit. Žalobkyně má za to, že případné zrušení napadeného rozhodnutí nemůže být způsobilé přinést pro dovolatelku fakticky příznivější rozhodnutí ve sporu, protože podle názoru žalobkyně otázka aktivní legitimace se po zániku závazku stává ve vztahu k dlužníkovi fakticky zcela bezpředmětnou. Judikatura, na níž dovolatelka v dovolání poukazuje v souvislosti s řešením otázky aktivní legitimace, pak navíc dopadá na typově odlišné situace, než která byla předmětem v daném sporu. Mimoto žalobkyně považuje za stěžejní, že v dané věci byl stranami postupní smlouvy sjednán odklad účinnosti postoupení, tudíž ke dni uzavření postupní smlouvy k přechodu aktivní legitimace dojít nemohlo a ani reálně nikdy nedošlo, neboť ještě před nabytím účinností postoupení žalobkyně od smlouvy odstoupila. Za nedůvodnou považuje žalobkyně námitku ohledně nepředvídatelnosti napadeného rozhodnutí, jelikož samotná změna právní kvalifikace soudu prvního stupně provedená odvolacím soudem, nemůže představovat nepředvídatelnost rozhodnutí. Za nedůvodný považuje žalobkyně i návrh dovolatelky na odklad právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Poukázala-li dovolatelka v souvislosti se řešením otázky, za jakých okolností je možné vyhodnotit předložení smlouvy postoupení pohledávky jako vadné, na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 606/2003 a na rozsudek ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2364/2015, je třeba konstatovat, že tato rozhodnutí na řešení dané věc nedopadají. Citovaný rozsudek řešil otázku zániku dluhu splněním s ohledem na neplatnost postupní smlouvy, kterou uzavřel postupitel v duševní poruše, a cit. usnesení řešilo otázku bezdůvodného obohacení v souvislosti s neplatnou smlouvou o postoupení pohledávky. Mimoto je třeba konstatovat, že relevantní otázka, která by podléhala dovolacímu přezkumu, musí vycházet ze skutkového stavu, z něhož vycházel odvolací soud. Dovolatelkou formulovaná otázka, která vychází z požadavku „za jakých okolností“ má dospět dovolací soud k určitému závěru, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., nevychází-li ze skutkových okolností, na nichž dovolací soud rozhodnutí založil. Nejvyšší soud se k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání, již vícekrát vyjádřil ve své rozhodovací praxi, např. v usnesení ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013 nebo ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4071/2017 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz, kdy judikoval, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné.

Další dovolatelkou předestřené otázky, formulované jako otázky v ustálené rozhodovací praxi dosud neřešené, týkající se splatnosti pohledávky, odstoupení od smlouvy a vlivu slevy z výše započítávané pohledávky na dokonané započtení, odvolací soud v dané věci neřešil. Jak již výše uvedeno, přípustnost dovolání není způsobilá založit otázka, která není podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013 nebo ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4071/2017 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Dovolání žalované je tedy pro tyto otázky, označené jako neřešené, nepřípustné (§ 237 o. s. ř.).

Nejvyšší soud po přezkoumání dalších dovolatelkou předestřených právních otázek však dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se v dané věci odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to při řešení otázky, zda důvodné pochybnosti dlužníka o prokázání postoupení pohledávky postupníkem mohou vést bez dalšího k závěru o neprokázání tohoto posoupení, či zda je nutné i v tomto případě posuzovat platnost postupní smlouvy resp. zda došlo ke zrušení postupní smlouvy nebo jinak zanikly (pominuly) účinky postoupení pohledávky a zda tyto následky byly dlužníku oznámeny resp. prokázány.

S přihlédnutím k ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), je rozhodnou právní úpravou pro posouzení dané věci zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), jehož ustanovení o postoupení pohledávky odvolací soud v souladu s platnou právní úpravou použil pro posouzení daného sporu.

K řešení otázky, týkající se povinnosti soudu zkoumat platnost postoupení pohledávky, za situace, kdy odvolací soud dovodil, že postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokázal, jak vyžaduje ustanovení § 526 odst. 1 obč. zák., je namístě odkázat na ustálenou rozhodovací praxi k řešení této otázky, např. na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1796/2009, ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. 21 Cdo 5427/2007 ze dne nebo ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2969/2011 (veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz), v nichž Nejvyšší soud učinil závěr, že není-li prokázáno, že postupitel postoupení pohledávky dlužníku oznámil, ani že postupník postoupení pohledávky dlužníku prokázal, je povinností soudu zabývat se otázkou platnosti postupní smlouvy, neboť závěr o tom, že postupník postoupení pohledávky neprokázal, je předčasný. V dané věci odvolací soud v rozporu s touto ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu se však nezabýval platností postupní smlouvy, a dovodil, že postupník dne 1. 1. 2017 postoupení v řízení uplatněné pohledávky ze žalobkyně na svoji osobu neprokázal. Rovněž je případné poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61/2010, v němž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil právní názor, že ke změně v osobě věřitele může dojít jen na základě platné smlouvy o postoupení pohledávky. Dovolatelce je tedy třeba přisvědčit, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl-li k závěru, že není třeba se v dané věci, kdy postupník prokazuje postoupení pohledávky, zabývat platností postupní smlouvy, resp. jejím zánikem na základě tvrzeného odstoupení žalobce od smlouvy postoupení pohledávky.

Vzhledem k okolnostem, které vyplynuly z provedených důkazů provedených soudem prvního stupně a které odvolací soud podle § 213a odst. 1 o. s. ř. opakoval, konkrétně z odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky a započtení datované dnem 12. 12. 2016, doručené L. H. dne 22. 12. 2016, které žalobkyně odůvodnila tím, že k započtení užitá pohledávka L. H. za žalobkyní - na zaplacení úplaty za postoupení pohledávky za společností XY – zanikla v důsledku toho, že žalobkyně účinně uplatnila právo na slevu z úplaty, bude namístě posoudit, zda došlo či nedošlo k zániku postupní smlouvy a tudíž k zpětnému postoupení pohledávky na žalobkyni.

Dovolací soud se již nezabýval dovolatelkou namítanou nepředvídatelností rozhodnutí odvolacího soudu, neboť s ohledem na výše uvedené právní závěry dovolacího soudu bylo již bezpředmětné se touto námitkou zabývat.

Nejvyšší soud uzavřel, že důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) byl v dané věci naplněn, odvolací soud rozhodl nesprávně v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, jestliže nezkoumal platnost smlouvy o postoupení pohledávky, nezabýval se s ohledem na skutkové okolnosti věci otázkou zániku smlouvy o postoupení pohledávky a nesprávně tak řešil otázku řádnosti prokázání postoupení postupníkem ve smyslu § 526 odst. 1 obč. zák.

Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.), v němž bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).

K návrhu žalované na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud konstatuje, že negativní dopady rozhodnutí odvolacího soudu do poměrů žalované byly odstraněny tím, že dovolací soud rozsudek odvolacího soudu bez zbytečného odkladu zrušil, proto se stal návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti vydaného napadeného rozhodnutí bezpředmětným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017 a též ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. 5. 2020

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru