Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 4256/2019Usnesení NS ze dne 26.02.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.4256.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 1647/20


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 4256/2019-757

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce L. M., nar. XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 1493/8, proti žalovanému M. M., nar. XY, se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Martinem Blaškem, advokátem se sídlem v Ostravě, Olbrachtova 1334/27, o zaplacení částky 205.817,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 78/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2019, č. j. 15 Co 315/2016-717, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.):

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 4. 2016, č. j. 32 C 78/2004-507, zamítl žalobu o zaplacení částky celkem 205.817,10 Kč s příslušenstvím blíže určeným (bod I. výroku), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení (bod II. výroku) a o náhradě nákladů řízení státu (bod III. výroku)

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2019, č. j. 15 Co 315/2016-717, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku co do částky 2.442,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 6,5 % ročně z této částky za dobu od 4. 2. 2002 do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 6,5 % ročně z částky 25.040,40 Kč za dobu od 4. 2. 2002 do 6. 2. 2002, úroku z prodlení ve výši 0,5 % ročně z částky 37.255 Kč za dobu od 26. 9. 2001 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 0,5 % ročně z částky 21.986 Kč za dobu od 26. 9. 2001 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši ve výši 8,5 % ročně z částky 30.537,10 Kč za dobu od 10. 11. 2001 do 12. 11. 2001, úroku z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 24.429 Kč za dobu od 20. 12. 2001 do 27. 12. 2001 (bod I. a/ výroku rozsudku odvolacího soudu). Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 123.368 Kč s příslušenstvím blíže určeným a dále částku 80.006,50 Kč s příslušenstvím blíže určeným (bod I. b/ výroku rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod II. až V. výroku rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť dle dovolatele napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatel v posouzení otázky, zda je ujednání o smluvní pokutě, jejíž zaplacení je ve smlouvě o dílo vázáno na prodlení zhotovitele s předáním díla, z hlediska určitosti platné, jestliže ve smlouvě není termín předání díla sjednán, resp. pokud se ve smlouvě sjednaný termín předání v důsledku skutečností stojících mimo smlouvu stal nemožným. Dovolatel dovozuje, že při uzavření smlouvy o dílo byl termín předání díla smluvními stranami s určitostí ujednán, nicméně okamžikem, kdy došlo k faktické nemožnosti jeho splnění, se ujednání o smluvní pokutě za prodlení s předáním díla zhotovitelem, které nebylo novou dohodou smluvních stran specifikováno, stalo neplatným. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Dovolání není přípustné.

Dovolatel předkládá dovolacímu soudu k právnímu posouzení otázku určitosti a platnosti ujednání o smluvní pokutě. Ta však byla odvolacím soudem posouzena správně, když odvolací soud vychází ze zjištění, že žalovaný byl době, která je rozhodující pro posouzení nároku na smluvní pokutu (tj. od 1. 3. 2001 do 31. 1. 2002), v prodlení s předáním díla. Odvolací soud rozhodoval poté, kdy dovolací soud rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 23 Cdo 495/2018, zrušil k dovolání žalobce rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 2017, č. j. 15 Co 315/2016-570, a zavázal odvolací soud právním názorem o tom, že v projednávané věci smluvní pokuta zajišťovala povinnost žalovaného k předání díla po celou dobu její existence a právo na její zaplacení vznikalo (resp. mělo vznikat) po celou dobu, po kterou tato povinnost nebyla žalovaným řádně a včas plněna (tj. po dobu, kdy byl s jejím plněním žalovaný v prodlení). V dalším řízení se měl odvolací soud zabývat tím, zda a kdy se povinnost žalovaného k předání díla stala dospělou (ať již dohodou účastníků či na základě zákona /§ 537 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále jen „obch. zák.“/), a teprve poté otázkou, zda se s předáním díla dostal žalovaný do prodlení. Těmto požadavkům odvolací soud v napadeném rozhodnutí dostál, neboť s odkazem na § 537 obch. zák. posuzoval, kdy se povinnost žalovaného předat dílo stala dospělou (v době přiměřené s přihlédnutím k povaze díla) a kdy se zhotovitel dostal do prodlení se splněním této povinnosti s tím, že žalovaný byl povinen dílo žalobci protokolárně předat nejpozději ke konci října 2000. Zpochybnění tohoto právního závěru dovolatelem tak přípustnost dovolání nezakládá, neboť postup a právní posouzení učiněné odvolacím soudem odpovídá závěrům shora citovaného rozsudku dovolacího soudu.

Dovolatel dále namítá, že shora citovaným právním hodnocením v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 23 Cdo 495/2018, se dovolací soud odchýlil od své ustálené rozhodovací praxe. Tento předpoklad přípustnosti dovolání však v projednávané věci založen není. V dovolatelem odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 1172/2003 (shodně pak dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 69/2013), dovolací soud dovodil závěr o neurčitosti ujednání o smluvní pokutě v případech, kdy je smluvní pokuta vázána na prodlení zhotovitele v plnění termínu předání díla, aniž byl tento termín ve smlouvě sjednán. V projednávané věci se však tyto závěry neuplatní, neboť ze skutkových zjištění plyne, že mezi stranami byl ve smlouvě termín pro předání díla určitě ujednán, a to 31. 7. 2000. Skutečnost, že se následně ujednaný termín předání díla stal nemožným, nečiní takové ujednání o smluvní pokutě dodatečně neurčitým, a proto neplatným, nýbrž pouze po dobu prodlení věřitele nemohlo docházet k prodlení dlužníka (zhotovitele) v jeho povinnosti dílo předat dle smluvně určeného termínu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1861/2012, či ze dne 20. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3504/2013).

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Vzhledem ke zjištění, že v projednávané věci byly dány důvody pro odmítnutí dovolání, dovolací soud se věcně nezabýval důvody, pro které dovolatel navrhl odklad vykonatelnosti (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 2. 2020

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru