Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 4171/2017Usnesení NS ze dne 16.11.2017

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.4171.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 4171/2017-472

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně A-Kepča s.r.o., se sídlem Starý Smolivec 116, okres Plzeň-jih, PSČ 33501, identifikační číslo osoby 26365472, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Cinkem, advokátem se sídlem Plzeň, Veleslavínova 33, proti žalované Obci Mladý Smolivec, Mladý Smolivec 95, PSČ 335 01, zastoupené JUDr. Andreou Rečkovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Anglické nábřeží 1, o zaplacení 76 300 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 19 C 285/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2017, č. j. 25 Co 457/2016-432, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 3. 2017, č. j. 25 Co 457/2016-432, výrokem I. potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 21. 10. 2016, č. j. 19 C 285/2013-400, kterým byla žaloba co do částky 76 300 Kč s příslušenstvím zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby v celkové částce 76 000 Kč s příslušenstvím, skládající se z částky 57 467 Kč s příslušenstvím a 18 833 Kč s příslušenstvím, neboť se ztotožnil se soudem prvního stupně, že účastnice ke dni 24. 9. 2010 neměly žádné vzájemné pohledávky, tj. ani pohledávky uplatněné v tomto řízení žalobkyní, jak potvrdily obě účastnice v zápise ze dne 24. 9. 2010. K odvolací námitce žalobkyně vztahující se k nedostatečným skutkovým zjištěním, opírající se o výtku, že soud prvního stupně založil své závěry jen na výpovědi několika svědků o existenci dohody o nevymáhání vzájemných pohledávek obou účastníků, odvolací soud konstatoval, že svědci vypovídali věrohodně, jejich výpovědi byly konzistentní a žalobkyně, která se mohla ke všem svědeckým výpovědím vyjádřit, neuvedla žádné relevantní důvody, které by svědecké výpovědi znevěrohodnily.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že jej považuje za přípustné, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky, zda mezi účastníky došlo k vzájemnému započtení pohledávek, tj. u žalobkyně k titulu zaplacení prací provedených nad rámec smlouvy o dílo a u žalované z titulu odpovědnosti za vady a nedodělky provedeného díla, resp. otázky, zda žalovanou tvrzené započtení bylo učiněno řádně, a zda žalovanou předložený dokument „Zápis o předání a převzetí dokončené stavby“ ze dne 24. 9. 2010 splňuje náležitosti započtení. Podle dovolatelky nebylo v řízení prokázáno, že došlo ke vzájemnému započtení pohledávek mezi žalobkyní a žalovanou. Podle žalobkyně se odvolací soud při posouzení právního úkonu započtení odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1212/2007, usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4108/2009 a rozsudku ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3433/2008.

Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, že žalované uloží zaplatit žalobkyni 76 300 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení před oběma soudy a dovolacím soudem.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle § 10a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem - účastnicí řízení, která je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže na dovolatelkou předestřené otázce není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud neřešil žádnou právní otázku započtení vzájemných pohledávek účastníků. Odvolací soud své právní posouzení založil na zjištění, že mezi účastníky žádné pohledávky neexistují, jak dovodil ze skutkových zjištění a závěrů soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil.

Nejvyšší soud se k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání, již vícekrát vyjádřil ve své rozhodovací praxi, např. i v usnesení ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, kdy Nejvyšší soud judikoval, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Přitom požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).

Namítá-li dovolatelka nesprávné hodnocení výpovědí svědků a podrobuje-li kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem, který dovodil věrohodnost svědků, je třeba uvést, že Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit námitky založené na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení provedených důkazů.

Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud řádně nevypořádal s jejími odvolacími námitkami týkajícími se nevěrohodnosti svědků, je nutno konstatovat, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit námitky týkající se případných vad řízení, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014- veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz). Ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání tedy nemohou založit námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu.

Není-li tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 16. listopadu 2017

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru