Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 4110/2011Usnesení NS ze dne 17.12.2013

HeslaAdvokacie
Nekalá soutěž
Předběžné opatření
Překážka zahájeného řízení (litispendence)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.4110.2011.1
Dotčené předpisy

§ 83 odst. 2 písm. a) o. s. ř.

§ 159a o. s. ř.

§ 103 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 973/14 ze dne 05.06.2014 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jan Filip


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 4110/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně V. Š., zastoupené JUDr. Davidem Štrosem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 32, proti žalované HORNBACH BAUMARKT CS spol. s r.o., se sídlem v Praze 9 - Horní Počernice, Chlumecká 2398, PSČ 193 00, identifikační číslo osoby 47117559, zastoupené JUDr. Vladimírem Jaškem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, V Jirchářích 148/1, o ochranu před nekalou soutěží, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 159/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2011, č. j. 3 Cmo 25/2011-235, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. října 2010, č. j. 21 Cm 159/2009-161, uložil žalované povinnost zdržet se při svých obchodních aktivitách ve vztahu ke spotřebitelům uvádění a šíření následujícího sdělení: „To co nabízí OBI, najdete i u nás. Jen vždy až o 10 % výhodněji“. (bod I. výroku), v rozsahu požadavku na zaplacení částky 5.000,- Kč žalobu zamítl (bod II. výroku), a ohledně požadavku na uložení povinnosti žalované, aby při užívání reklamního tvrzení uvedeného v prvním výroku tohoto rozsudku uváděla též dodatek ve znění: „Nevztahuje se na sortiment domácích potřeb, neboť Hornbach vůbec nevede sortiment domácích potřeb.“, řízení zastavil (bod III. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod IV. výroku).

K odvolání obou účastníků odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, ve výroku pod bodem II. jej potvrdil (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že dříve zahájené řízení na ochranu proti nekalé soutěži ve věci sp. zn. 19 Cm 112/2009, kde jako žalobkyně vystupuje společnost OBI Česká republika s.r.o. (dále též jen „OBI“) a jako žalovaná HORNBACH BAUMARKT CS spol. s r.o., a kde bylo mimo jiné požadováno, aby se žalovaná zdržela uvádění a šíření reklamního sdělení shodného obsahu jako v dané věci, nepředstavuje ve vztahu k tomuto řízení překážku litispendence. Uvedl, že se totiž nejedná o stejný nárok vycházející z jiného skutkového základu, jak dovodil soud prvního stupně, neboť skutkový základ je týž – jde o reklamní sdělení žalované, které jak žalobkyně v této věci, tak i společnost OBI Česká republika s.r.o. shledávají závadným. Skutečnost, že jako společnost OBI Česká republika s.r.o., tak žalobkyně se domáhají shodného zdržovacího nároku, přičemž společnost OBI svou žalobu proti žalované podala dříve, znamená, že dříve podaná žaloba vytváří překážku litispendence ve vztahu k tomuto, později zahájenému řízení, pokud jde o zdržovací nárok ohledně zmíněného reklamního sloganu. Dospěl tedy k závěru, že ohledně zdržovacího nároku je dán takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, a postupoval podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a), § 221 odst. 1 písm. c) a § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.), rozsudek prvního stupně ve výroku I. zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil.

Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu zrušujícího výroku dovolání, jehož přípustnost opírá zejména o ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. s tím, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam, uplatňujíc dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolatelka namítá, že pro řešení věci jsou rozhodné následující otázky zásadního právního významu: a/ otázka posuzování překážky věci zahájené v nekalosoutěžních sporech, když otázka litispendence je v nekalosoutěžních sporech rozhodována rozdílně; b/ otázka, zda ustanovení § 83 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 159a odst. 2 o. s. ř. není protiústavní a neporušuje ústavní právo žalobců (spotřebitelů nebo jiných soutěžitelů) na spravedlivý proces a přístup k soudu.

K první vymezené otázce dovolatelka uvádí, že pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že překážku věci zahájené s řízením 19 Cm 112/2009 nezkoumal a nezabýval se jí již v rámci řízení o předběžném opatření, a konstatoval ji až v rámci řízení o odvolání proti meritornímu rozsudku. Soud tím dle názoru žalobkyně porušil ustanovení § 103 o. s. ř.

Dále dovolatelka namítá, že dle jejího názoru nejsou podmínky ustanovení § 83 odst. 2 písm. a) o. s. ř. vůbec splněny. Překážka věci zahájené v projednávané věci dána není, protože v řízení sp. zn. 19 Cm 112/2009 považuje žalobkyně (společnost OBI) za nekalé tvrzení žalované o cenách nižších vždy o 10 %, zatímco v daném řízení je základním žalobním argumentem ta skutečnost, že žalovaná určitý sortiment zboží vůbec nemá. Uplatněný nárok tedy dle žalobkyně evidentně nevychází z týchž skutkových okolností.

Co se týče druhé předkládané otázky zásadního právního významu, jsou v ní uvedená ustanovení dle žalobkyně v rozporu se základním právem na soudní a jinou právní ochranu, konkrétně právem na přístup k soudu zaručeným čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v oblasti nekalosoutěžních sporů a v nekalosoutěžních věcech postrádají smysl, jsou nepřípustným omezením obecné žalobní legitimace.

V závěru dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná tak, že je považuje za nepřípustné a podrobně se vypořádává s argumentací dovolatelky.

Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání v této věci je - bez dalšího - přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Podmínka formulovaná návěštím označeného ustanovení (aby napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam), je obsolentní z příčin popsaných v díle Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1903-1904 (k tomu srov. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněného pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Namítá-li žalobkyně, že se měl odvolací soud zabývat překážkou litispendence již v rámci řízení o předběžném opatření, pak dovolací soud konstatuje, že argumenty žalobkyně uplatněné v této souvislosti nejsou v dané věci relevantní. Spatřuje-li dovolatelka pochybení odvolacího soudu v tom, že překážku věci zahájené s řízením sp. zn. 19 Cm 112/2009 nezkoumal a nezabýval se jí již v rámci řízení o předběžném opatření, pak ve skutečnosti brojí proti postupu odvolacího soudu v rámci řízení o předběžném opatření, nikoli proti jeho postupu při projednávání a rozhodnutí věci samé.

Vytýká-li pak dovolatelka odvolacímu soudu porušení ustanovení § 103 o. s. ř., opět nejsou její námitky uplatněné v této souvislosti v předmětném řízení na místě. Překážka litispendence patří k podmínkám řízení. Odvolací soud správně v souladu s uvedeným ustanovením v dané věci zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení), přičemž dospěl k závěru, že je dán ohledně předmětného zdržovacího nároku takový nedostatek podmínky řízení (překážka litispendence), který nelze odstranit. K námitkám směřujícím k řízení o odvolání proti nařízenému předběžnému opatření platí shodně to, co již bylo v této souvislosti uvedeno výše.

Žalobkyně dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že řízení vedené pod sp. zn. 19 Cm 112/2009 představuje pro předmětné řízení překážku litispendence.

Dle ustanovení § 83 odst. 2 písm. a) o. s. ř. zahájení řízení o zdržení se protiprávního jednání nebo o odstranění závadného stavu ve věcech ochrany práv porušených nebo ohrožených nekalým soutěžním jednáním, brání též tomu, aby proti témuž žalovanému probíhalo u soudu další řízení o žalobách jiných žalobců požadujících z téhož jednání nebo stavu stejné nároky.

V dané věci se žalobkyně domáhala shodného zdržovacího nároku jako společnost OBI Česká republika s.r.o. v jiném řízení (vedeném pod sp. zn. 19 Cm 112/2009). Obě žalobkyně v daných řízeních požadovaly, aby se žalovaná zdržela při svých obchodních aktivitách uvádění a šíření reklamního sdělení se zněním: „To, co nabízí OBI, najdete i u nás. Jen vždy až o 10 % výhodněji.“ V obou řízeních (v dané věci a v řízení vedeném pod sp. zn. 19 Cm 112/2009) přitom byl uvedený shodný nárok požadován na základě téhož jednání žalované, a to, že žalovaná v souvislosti se svým podnikáním šíří reklamu, která obsahuje mimo jiné výše citované tvrzení.

Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že v situaci, kdy se žalobkyně a společnost OBI Česká republika s.r.o. domáhají vůči žalované shodného zdržovacího nároku, přičemž společnost OBI Česká republika s.r.o. podala svoji žalobu proti žalované dříve, představuje dříve podaná žaloba, pokud jde o zdržovací nárok ohledně výše uvedeného reklamního sloganu, překážku litispendence ve vztahu k předmětnému později zahájenému řízení, není mu čeho vytknout.

Dovolatelka konečně namítá, že ustanovení § 83 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve spojení s § 159a odst. 2 o. s. ř. je protiústavní. Rozhodnutí odvolacího soudu přitom na aplikaci § 159a odst. 2 založeno nebylo. V případě § 83 odst. 2 písm. a) o. s. ř. jde přitom o překážku věci zahájené (litispendenci), nikoli věci rozhodnuté. O litispendenci ve smyslu § 83 odst. 2 písm. a) jde ve věcech ochrany práv porušených nebo ohrožených nekalým soutěžním jednáním (§ 53 a 54 obch. zák.), domáhají-li se další osoby, jejichž práva byla porušena nebo ohrožena stejnou nekalou soutěží, aby témuž žalovanému bylo uloženo zdržet se stejného protiprávního jednání nebo odstranit stejný závadný stav, jak to požadovala již jiná oprávněná osoba v dříve zahájeném řízení. Dovolací soud neshledává dovolatelkou tvrzenou protiústavnost citovaného ustanovení, jehož účelem je zabránit zjevně neopodstatněné kumulaci zdržovacích a odstraňovacích žalob s týmž nárokem, které však zachovává právo dotčeného subjektu uplatnit vůči zasahujícímu subjektu nároky z téhož jednání, např. na náhradu škody či jiné zdržovací nebo odstraňovací nároky.

Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. Dovolací soud o dovolání rozhodl usnesením, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení je svou povahou usnesením (§ 243b odst. 6 OSŘ, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2001, sp. zn. 29 Odo 155/2001).

Podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem]. Podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z částky 1.500,- Kč podle § 7 bod 4, § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za jeden úkon právní služby (podané vyjádření k dovolání), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč dle § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky, při připočtení 21% daně z přidané hodnoty (378,- Kč), celkem tedy částku 2.178,- Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. prosince 2013

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru