Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 4049/2014Usnesení NS ze dne 04.02.2015

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.4049.2014.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 4049/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně DŘEVOSTAVBY J&R servis s.r.o., se sídlem v Olomouc - Neředín, Norská 204/10, PSČ 779 00, IČO 27850781, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, se sídlem v Olomouci, Na střelnici 1212/39, PSČ 779 00, proti žalované DEKTRADE a.s., se sídlem v Praze 10, Tiskařská 10/257, PSČ 108 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Brně po sp. zn. 15 Cm 150/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. dubna 2014, č. j. 1 Cmo 59/2012-160, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. listopadu 2011, č. j. 15 Cm 150/2010-77, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodčího nálezu vydaného Ing. P. M. pod sp. zn. 10/37/001 ze dne 29. října 2010 (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně a žalovaná se ve smluvních podmínkách rámcové kupní smlouvy č. 05713/2008 dohodly, že veškeré spory vzniklé z této smlouvy nebo v souvislosti s ní budou rozhodovány v rozhodčím řízení jediným rozhodcem podle Jednacího řádu rozhodčího řízení vydaného Unií pro rozhodčí a mediační řízení ČR, a. s., IČ 27166147, zveřejněného na internetové adrese www.umcr.cz, přičemž rozhodce bude ke dni doručení žaloby zapsán v seznamu rozhodců vedeném Unií, a smluvní strany tímto výslovně pověřují Unii, aby určila podle Jednacího řádu rozhodčího řízení rozhodce pro rozhodčí řízení, založené touto rozhodčí doložkou. Smluvní strany pověřily takto určeného rozhodce k rozhodování všech sporů podle zásad spravedlnosti, a to ve formě řízení on-line podle části čtvrté Jednacího řádu rozhodčího řízení.

Návrh na vydání rozhodčího nálezu byl podán dne 13. září 2010. Dne 14. září 2010 byla žalovaná (v tomto řízení žalobkyně) vyzvána rozhodcem k podání vyjádření k rozhodčímu nálezu. Žalobkyně (v tomto řízení žalovaná) reagovala na tuto výzvu dne 5. října 2010 zasláním dokladů o zaplacení dlužné částky. Žádné další vyjádření k žalobě nepodala.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodčí nález není možné zrušit, protože žalobkyně (v rozhodčím řízení žalovaná) nenamítla v rozhodčím řízení nejpozději v prvním úkonu ve věci neplatnost rozhodčí smlouvy, jak požaduje § 33 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jako „zákon o rozhodčím řízení“). Soud prvního stupně proto žalobu na zrušení rozhodčího nálezu zamítl.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. dubna 2014, č. j. 1 Cmo 59/2012-160, potvrdil rozsudek krajského soudu v napadené části odstavce I. výroku (výrok pod bodem I), ve zbývající napadené části, tj. v odstavci II. výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, rozsudek krajského soudu změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 3 900 Kč (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).

Předchozí rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. července 2012, č. j. 1 Cmo 59/2012-106, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2014, č. j. 23 Cdo 96/2013-150. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodoval ve věci s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 2. května 2012, sp. zn. IV ÚS 3383/11, který ovšem na danou věc nedopadá. Stejně tak nelze použít ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, jelikož v řešeném případě se jednalo o spor mezi podnikateli. Soudy mohou v tomto sporu platnost rozhodčí doložky [a to i se zohledněním judikatury Nejvyššího soudu ohledně neplatnosti rozhodčích doložek podle § 39 obč. zák. dle sjednocující judikatury, která byla přijata k této otázce přijata v rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010] přezkoumávat pouze v případě, že byla námitka neplatnosti podle § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení uplatněna řádně ve smyslu § 33 zákona o rozhodčím řízení.

Vrchní soud vedený závazným právním názorem odvolacího soudu rozsudek krajského soud jako věcně správný potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání zakládá na § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky hmotného a procesního práva, která zčásti v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, pokud se již judikatura v těchto věcech ustálila, případně dovolatelka poukazuje na rozdílné rozhodování v této věci.

Žalobkyně namítá, že zaslání dokladů o zaplacení dlužné částky dne 5. 10. 2010 nelze považovat za první úkon ve věci samé. Žalující strana nehodlala vést rozhodčí řízení, považovala rozhodčí žalobu za omyl, a pokud zaslala pouze v obálce bez jakékoli průvodky doklady o dřívějším zaplacení, dávala tak ze slušnosti najevo, že celou věc považuje za mylnou, mezi stranami vyřešenou a nehodlá rozhodčí řízení dál vést. Žalobu na zrušení rozhodčího nálezu tak nelze dle žalobkyně zamítnout na základě § 33 zákona o rozhodčím řízení.

Dovolatelka dále poukazuje na to, že ustanovení § 33 zákona o rozhodčím řízení obsahuje také slova „ač mohla“. Dle jejího názoru není dostatečně judikatorně řešeno, jak tuto část ustanovení vykládat. Žalovaná strana ani netvrdila, natožpak prokazovala, z čeho dovozuje, že žalující mohla vědět o neplatnosti doložky již při prvním úkonu ve věci. Dovolatelka postupovala tak, jak postupovala, protože měla za to, že rozhodčí řízení bylo zahájeno nějak omylem, když nebyla asi dohledána její platba a nemohla seznat, že může uplatnit předmětnou námitku.

S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Takový údaj se však z dovolání nepodává, neboť dovolatelka neuvedla žádné z rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jehož závěrů se měl odvolací soud při řešení právní otázky odchýlit.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je plně v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu k výkladu § 33 zákona o rozhodčím řízení. Podle § 33 zákona o rozhodčím řízení soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody § 31 písm. b) nebo c), jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé. Situaci, kdy strana neučinila v rozhodčím řízení jediný úkon, byla zcela pasivní a nevznesla námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy před vydáním rozhodčího nálezu, ač tak učinit mohla, je třeba považovat za rovnocennou stavu, kdy strana v rozhodčím řízení aktivně jednala a námitku této neplatnosti včas neuplatnila (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 1873/2010). Tento závěr lze uplatnit i na řešený případ, kdy žalobkyně zaslala k výzvě k vyjádření se k rozhodčí žalobě bez věcného vyjádření doklady o zaplacení dlužné částky, aniž by současně vznesla námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy.

Jiná situace by nastala, pokud by v předmětném sporu nebyla vůbec rozhodčí smlouva sjednána, a přesto bylo zahájeno rozhodčí řízení. K této situaci se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 30. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006. Dospěl zde k závěru, že ze zákona č. 216/1994 Sb. nelze dovodit, že by pasivita, případně nečinnost žalovaného v rozhodčím řízení měla za následek jeho podrobení se pravomoci rozhodce; takový následek by bylo možno spojovat pouze s chováním žalovaného, jenž by byl aktivní při projednávání sporu, aniž by nejpozději při svém prvním úkonu ve věci samé neexistenci rozhodčí smlouvy namítl (§ 15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.). Pokud by rozhodčí smlouva uzavřena byla, byť neplatně, pak by pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena byla; obrana žalovaného by spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu.

Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné a podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jej odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. února 2015

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru