Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 4020/2015Usnesení NS ze dne 25.02.2016

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4020.2015.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 1738/16 ze dne 01.03.2017 (zrušeno)
soudce zpravodaj doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 4020/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně Moravia Garten s.r.o., se sídlem v Mikulově, K Vápence 1220/641e, identifikační číslo osoby 27675866, zastoupené JUDr. Vítem Srbou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Občanská 16, proti žalované Česká pojišťovna a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení částky 465.954 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 235/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2015, č. j. 15 Co 561/2014-219, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. srpna 2014, č. j. 22 C 235/2007-174, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 465.954 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky a vůči státu (bod II. až IV. výroku).

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

K dovolání žalobkyně se žalovaná dle obsahu spisu nevyjádřila.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Polemizuje-li dovolatelka se závěrem odvolacího soudu o tom, kdy bylo možno šetření považovat za skončené, pak zpochybňuje skutková zjištění, ke kterým odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl na základě provedeného dokazování. Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že ze zápisu o šetření ze dne 22. srpna 2006, ze dne 7. září 2006, z dopisu žalované a z výpovědi svědkyně Ing. D. má za prokázané, že žalovaná ukončila šetření pojistné události až dne 19. prosince 2006. Polemizuje-li tedy dovolatelka s uvedeným skutkovým závěrem odvolacího soudu, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

Jestliže pak předkládá dovolatelka otázku, „jaký význam má prodlení pojistitele s výplatou pojistného plnění 15denní lhůta uvedená v ustanovení § 16 odst. 2, věta první, zákona č. 37/2004 Sb. v případě, že je šetření nutno považovat za skončené okamžikem, kdy likvidátor, který je zaměstnancem pojistitele, sdělí oprávněné osobě výši (rozsah) pojistného plnění …“, pak při formulaci této otázky opět vychází z jiného skutkového závěru, než který učinil odvolací soud.

Co se týče další dovolatelkou položené otázky, zda je možné učinit závěr o možné příčinné souvislosti mezi prodlením (více jak 3 měsíce) pojistitele s výplatou pojistného plnění od prvního dne následujícího po posledním dnu 15denní lhůty uvedené v ustanovení § 16 odst. 2, věta první, zákona č. 37/2004 Sb., a vznikem škody, pak dovolací soud uvádí, že takto obecně položenou otázkou se odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí nezabýval. Odvolací soud v předmětné věci řešil, zda v dané konkrétní situaci může být příčinou vzniklé škody skutečnost, že žalovaná byla v prodlení se zaplacením pojistného plnění od 5. prosince 2006 do 22. prosince 2006, přičemž správně zohlednil všechny relevantní okolnosti daného případu.

Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. února 2016

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru