Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 401/2017Usnesení NS ze dne 23.05.2017

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.401.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 398 obch. zák.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 2670/17 ze dne 19.06.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 401/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně FINEWOOD LIMITED, se sídlem 8 Arlington Close, Yeovil, Somerset BA213TB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 4399068, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalované The Royal Bank of Scotland N.V., se sídlem Gustav Mahlerlaan 10, 1082PP Amsterdam, Nizozemské království, zapsané v evidenci Obchodní komory města Amsterdam, číslo složky 33002587, zastoupené Mgr. Jindřichem Arabaszem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, o zaplacení 3.000.000 CHF s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 325/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2016, č. j. 69 Co 156/2016-378, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 89 249,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Obvodní soud pro Prahu 1 (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 30. 9. 2015, č. j. 23 C 325/2010-277, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 1. 2016, č. j. 23 C 325/2010-323, uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni částku 3.000.000 CHF s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit částku 3.000.000 CHF s příslušenstvím, se zamítá (první bod výroku) a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky (druhý bod výroku).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání považuje za důvodné, protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) odvolacím soudem v otázkách:

a) Počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty dle § 398 obch. zák. co do vědomosti/možné vědomosti poškozeného o osobě za škodu odpovědné.

b) Zda uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy může být vázáno pouze na okolnosti na straně subjektu, který rozpor uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy namítá.

c) Otázky procesního práva, které byly dle dovolatelky odvolacím soudem nesprávně posouzeny, se vztahují k tomu, zda v případě opakování důkazů před odvolacím soudem (z nichž odvolací soud vyvodí odlišná skutková zjištění a odlišné skutkové závěry od soudu prvního stupně) je potřeba seznámit účastníky s odlišným náhledem (odlišnými skutkovými zjištěními a odlišnými skutkovými závěry) a poskytnout účastníkům (k využití procesní obrany) poučení (podle § 213b odst. 1 o. s. ř.), a zda v případě, kdy je konkrétní námitka v odvolacím řízení posuzována poprvé, lze i bez dokazování nebo zopakování důkazů v odvolacím řízení přijmout skutkové a právní závěry a bez poučení rozhodnout, tedy zda za takových okolností je dán prostor pro změnu rozhodnutí soudu prvého stupně.

K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že navrhuje, aby je dovolací soud odmítnul pro nepřípustnost, případně zamítnul.

Nejvyšší soud České republiky (jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitostí dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Dovolání není přípustné.

Odvolací soud svůj závěr o důvodnosti vznesené námitky promlčení odůvodnil tím, že nejpozději dnem 22. 5. 2001 začala žalobkyni běžet subjektivní promlčecí lhůta ve smyslu § 398 obch. zák. k uplatnění žalovaného nároku, neboť nejpozději tímto dnem se žalobkyně mohla dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, byť již dříve měl a mohl zjistit tuto skutečnost úpadce. Takový závěr odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, neboť Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře k výkladu § 398 obch. zák. opakovaně uvádí, že poškozený se dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích). Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná. Nemusí jít přímo o zjištění; postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit, nejde tedy o nezpochybnitelnou jistotu v určení odpovědné osoby [srov. např. rozsudek ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, rozsudek ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002, rozsudek ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003]. V rozsudku ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, pak Nejvyšší soud formuloval závěr, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou. Dále v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 513/2015, dovolací soud uvedl, že odpověď na otázku, zda je pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle ustanovení § 398 obch. zák. významná pouze prokázaná vědomost poškozeného o škodě a o škůdci (jak je tomu v režimu § 106 odst. 1 obč. zák.), nýbrž též samotná možnost poškozeného se tyto skutečnosti dozvědět, vyplývá přímo a způsobem nevzbuzující pochybnosti z dikce právního předpisu.

Jakkoliv dovolatelka na tyto závěry rozhodovací praxe ve svém dovolání odkazuje, následně na nich konstruuje vlastní úvahy, na nichž však rozhodnutí odvolacího soudu není založeno. Pro závěr odvolacího soudu bylo určující, že ze skutkových zjištění jednoznačně vyplynulo, že to byl již sám úpadce, kdo měl v daném případě pochybnosti o neoprávněném nakládání se svými účty vedenými u žalované, a byl si vědom i rizika vzniku škody z toho vyplývající. Odvolací soud tedy nevycházel ze zjištění o tom, že by se poškozený (právní předchůdce žalobkyně) o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, k určitému datu dozvěděl, nýbrž ze zjištění o tom, že právní předchůdce žalobkyně se o těchto okolnostech dozvědět bezpochyby mohl. Na tomto základě nelze odvolacímu soudu ničeho vytknout, pokud dospěl k závěru, že nejpozději ke dni 22. 5. 2001 se poškozený mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě. V posouzení právní otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby proto dovolací soud neshledal, že by tato byla posouzena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz dovolatelkou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2523/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1667/2015, či shora citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 513/2015), a proto nezakládá přípustnost dovolání.

Zpochybňuje-li dále dovolatelka závěry odvolacího soudu o skutečnostech svědčících o možné vědomosti právního předchůdce žalobkyně o vzniku škody, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

Dovolatelka dále v dovolání odvolacímu soudu vytýká, že ten pochybil, když neshledal namítaný rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Ani tato dovolací námitka nezakládá přípustnost dovolání.

Dovolací soud se opakovaně zabýval posouzením, zda uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, a jeho ustáleným právním názorem je, že „dobrými mravy rozumí ust. § 3 odst. 1 obč. zák. souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Těmto normám zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, usnesení NS ČR ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, rozsudek NS ČR ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek NS ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, usnesení NS ČR dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99, rozsudek NS ČR ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/1999). Jestliže by však výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek NS ČR ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod pořadovým číslem 126, či rozsudek NS ČR ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek NS ČR ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99).“ (blíže srov např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003). Jinými slovy, rozpor výkonu práva s dobrými mravy je třeba dovozovat z konkrétních skutkových okolností, za nichž byla námitka promlčení uplatněna. I v této souvislosti odvolací soud úplně a správně posoudil danou věc, když vyšel ze zjištění, že v projednávané věci nedošlo k promlčení z důvodů, které lze přičítat žalované.

V části dovolání, ve které dovolatelka namítá nesprávný postup odvolacího soudu, není dovolání přípustné, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Otázkami navozenými dovolatelkou se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se týkají vad řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže.

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. května 2017

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru