Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 3933/2019Usnesení NS ze dne 23.04.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Dobré mravy
Zásady poctivého obchodního styku
Znalecký posudek
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3933.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 3 odst. 1 obč. zák.

§ 265 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 3933/2019-661

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně MICHAEL Development - ŠPINDLERŮV MLÝN s. r. o., se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 383/58, identifikační číslo osoby 26742900, zastoupené Mgr. Martinem Láníkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, proti žalované BAK stavební společnost, a. s., se sídlem v Praze 9, Žitenická 871/1, identifikační číslo osoby 28402758, zastoupené JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181, o zaplacení 4.216.145,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 44/2013, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2019, č. j. 4 Cmo 68/2019-578, 4 Cmo 69/2019, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Dovolání žalované se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Krajský soud v Hradci Králové v pořadí druhým rozsudkem ze dne 13. 12. 2018, č. j. 33 Cm 44/2013-534, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 4.216.145,60 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.). Doplňujícím a opravným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 1. 2019, č. j. 33 Cm 44/2013-545, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 17. 1. 2019, č. j. 33 Cm 44/2013-547, byla žalované uložena povinnost zaplatit státu náklady řízení (výrok I. doplňujícího a opravného usnesení ve znění výroku I. opravného usnesení), výrok II. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové byl opraven co do výše náhrady nákladů řízení (výrok II. doplňujícího a opravného usnesení) a doplňující a opravné usnesení bylo v prvém odstavci odůvodnění (v části týkající se náhrady nákladů řízení) opravným usnesením opraveno tak, že slovo „žalovanému“ se nahrazuje správným slovem „žalobci“ (výrok II. opravného usnesení).

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 2018, č. j. 33 Cm 44/2013-534, doplněný a opravený usnesením téhož soudu ze dne 14. 1. 2019, č. j. 33 Cm 44/2013-545, a opravený usnesením téhož soudu ze dne 17. 1. 2019, č. j. 33 Cm 44/2013-547, v části výroku I., kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 2.956.527 Kč s příslušenstvím, potvrdil (první výrok), ve zbývající části výroku I., kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 1.259.618,60 Kč s příslušenstvím, jej změnil tak, že se žaloba v uvedeném rozsahu zamítá (druhý výrok). Dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů (třetí výrok) a vůči státu (čtvrtý a pátý výrok).

Rozsudek odvolacího soudu, v rozsahu jeho výroků II., III. a IV., napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání považuje též za důvodné, protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Podáním ze dne 19. 11. 2019 žalobkyně doplnila dovolání tak, že jej považuje za přípustné s ohledem na to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce posouzení dobrých mravů, a s ohledem na další v dovolání uvedené právní otázky, jež nebyly judikaturou Nejvyššího soudu doposud řešeny.

K dovolání žalobkyně a k jejímu doplnění se žalovaná vyjádřila tak, že jej i po jeho doplnění považuje za nedůvodné a je namístě ho zcela odmítnout, či zamítnout.

Rozsudek odvolacího soudu, v rozsahu jeho výroků I., III. a V., napadla dovoláním také žalovaná, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Důvodnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že jej navrhuje jako nepřípustné odmítnout.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.).

Po zjištění, že obě dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahují zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda jsou přípustná.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním žalobkyně. Dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné.

Žalobkyně v dovolání nejprve cituje ustanovení § 237 o. s. ř. Po doplnění dovolání uvedla, že dovolání považuje za přípustné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posouzení dobrých mravů bez toho, aby řádně posoudil rozhodné právní otázky. Dále pak uvedla, že dovolání považuje za přípustné i s ohledem na další v dovolání (i v doplnění dovolání) uvedené rozhodné právní otázky, jež nebyly judikaturou Nejvyššího soudu doposud řešeny.

Žalobkyně v dovolání uvádí, že „má za to, že pokud si ve smlouvě o dílo dohodnou strany zádržné z ceny díla na dobu záruční doby …, které lze nahradit bankovní garancí (objednatel v takovém případě uhradil zhotoviteli celou cenu díla), jejíž čerpání není ničím podmíněno, pak je z povahy věci zřejmé, že objednatel má kdykoli právo vyčerpáním bankovní záruky získat zpět do svého držení dohodnutou část ceny díla odpovídající sjednanému zádržnému. Čerpáním bankovní záruky tak nemůže dojít k bezdůvodnému obohacení objednatele a objednatel zároveň nemůže čerpat bankovní záruku neoprávněně, když je toto jeho právo inkorporováno přímo v textu bankovní záruky, a to ani v případě, že by neprokázal svůj nárok z vad díla. Eventuálně by mohl být pouze v prodlení s výplatou zádržného, pokud by zádržnému odpovídající část ceny díla po skončení záruky (resp. sjednaného odkladu splatnosti) nevyplatil. Soudy nižších instancí však o této právní otázce, jak uvedeno níže, rozhodují každý zcela odchylně a libovolně, z čehož plyne potřeba sjednocení jejich rozhodovací praxe.“. V doplnění dovolání žalobkyně také uvedla, že výklad možnosti vzniku bezdůvodného obohacení žalobkyně (objednatele) při jejím jednání v souladu se smlouvou (při obnovení zádržného oprávněným čerpáním bankovní záruky na řádné provedení díla) použitý odvolacím soudem v uvedené věci považuje za nesprávný a judikaturou dovolacího soudu dosud neřešený.

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).

Žalobkyně výše uvedeným judikatorním požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání nedostála, neboť z obsahu její právní polemiky nelze zjistit, jakou konkrétní právní otázku považuje za dovolacím soudem dosud neřešenou (k nutnosti vymezení relevantní právní otázky srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, podle jehož závěru neuvede-li dovolatel v dovolání otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné).

I kdyby bylo možné z výše uvedené právní polemiky dovodit, že žalobkyně otevírá v dovolacím řízení právní otázku vzniku bezdůvodného obohacení, když v další části dovolání argumentuje tím, že čerpáním bankovní záruky nemohlo vzniknout žádné bezdůvodné obohacení na straně objednatele, nečinilo by řešení této otázky dovolání přípustným již proto, že na jejím posouzení napadené rozhodnutí nezávisí, napadené rozhodnutí na jejím řešení není založeno. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

Žalobkyně dále v dovolání uvádí, že „pokud dovolací soud dá v předchozím názoru za pravdu dovolateli, je nezbytné posoudit otázku, zda mohl být objednatel v prodlení s úhradou zádržného, když věc měla vady, na jejichž odstranění zhotovitel úmyslně rezignoval, a objednatel musel objednat odstranění vad u třetí osoby, přičemž postupoval dle smlouvy o dílo, kdy si strany sjednaly, že zádržné bude použito právě na takové náklady, které však s ohledem na obtížnost řešení vad reálně byly uhrazeny až po uplynutí záruční doby.“.

Přípustnost dovolání však otázka možného prodlení objednatele s úhradou zádržného založit nemůže, neboť na jejím posouzení napadené rozhodnutí nezávisí, napadené rozhodnutí na jejím řešení není založeno (srov. již výše citované usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

Dále žalobkyně v dovolání uvedla, že „pokud dovolací soud dá za pravdu dovolateli v tom, že čerpal bankovní záruku oprávněně, že se nemohl bezdůvodně obohatit tím, že čerpáním bankovní záruky obnovil zádržné ze smlouvy o dílo, které v souladu se smlouvou o dílo hodlal použít na náklady a škody vzniklé v souvislosti s tím, že musel odstranit vady díla za situace, kdy zhotovitel na odstranění vad rezignoval, pak je jednání zhotovitele, který nejen rezignoval na svou odpovědnost za vady, ale navíc se neoprávněně dožadoval vrácení bezdůvodného obohacení z důvodu čerpání bankovní záruky, kterého se z důvodu administrativní chyby objednatele domohl prostřednictvím exekuce, když odmítal zápočty oprávněných nároků objednatele a způsobil mu tak další náklady a škodu, jednáním v rozporu se smlouvou a se zákonem, popřípadě jednáním vědomě nepoctivým a bezohledným v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a dobrých mravů, a proto je povinen nahradit dovolateli vzniklou škodu.“. V další části dovolání pak žalobkyně obsáhle brojí mimo jiné proti závěru odvolacího soudu, kdy tento neshledal v projednávané věci žádné skutečnosti umožňující aplikaci § 3 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), či § 265 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“).

Námitky žalobkyně směřují do nároku na zaplacení částky 1.172.274,70 Kč, kdy tento nárok žalobkyně kvalifikuje jako nárok na náhradu škody vzniklé v důsledku řízení vedeného mezi účastníky (v obráceném procesním postavení) o zaplacení 3.043.871 Kč s příslušenstvím. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu plyne, že žaloba žalované v řízení o zaplacení 3.043.871 Kč s příslušenstvím vycházela z ustanovení § 321 odst. 4 obch. zák., kdy věc byla pravomocně skončena platebním rozkazem Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2011, č. j. 11 Cm 66/2011-38. Nárok žalobkyně na náhradu škody sestává z částky 430.159,70 Kč (příslušenství žalobou uplatněného nároku uhrazené v exekuci), z částky 121.760 Kč (náklady řízení uhrazené v exekuci) a z částky 620.355 Kč (uhrazené náklady exekuce). Odvolací soud dospěl přitom k závěru, že v projednávané věci neshledal žádné skutečnosti umožňující zde aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. nebo § 265 obch. zák. Svůj závěr odůvodnil tak, že s ohledem na poměrně restriktivní definici dobrých mravů nebo zásad poctivého obchodního styku vycházející z recentní rozhodovací praxe se při aplikaci uvedených ustanovení bude v praxi jednat o řídké až mimořádné případy s tím, že pod ty nelze v žádném případě podřadit pouhé zahájení soudního řízení žalovanou proti žalobkyni, a to ani při vědomí obsahu přípisu žalobkyně z 5. 5. 2011, že ta bude mít na otázku oprávněnosti čerpání bankovní záruky opačný názor. Dále též uvedl, že existence názorového nesouladu účastníků o skutkových i právních otázkách je totiž esenciálním předpokladem každého sporného řízení a také že vydaný platební rozkaz Městského soudu v Praze nabyl právní moci výlučně z důvodu procesní pasivity žalobkyně (v tam posuzovaném případě v postavení žalované). Povinnosti v platebním rozkazu Městského soudu v Praze nebyly navíc plněny dobrovolně, ale až v důsledku exekučního donucení. Odvolací soud též uvedl, že samotným zahájením rozkazního řízení nelze tedy mít na straně žalované splněn základní odpovědnostní předpoklad dle § 373 obch. zák. - porušení smluvní nebo zákonné povinnosti.

Otázka, zda jednání žalované spočívající v zahájení soudního řízení žalovanou proti žalobkyni je výkonem práva odporujícím dobrým mravům dle § 3 odst. 1 obč. zák. či výkonem práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, přípustnost dovolání nezakládá.

Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009). Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Použití § 3 odst. 1 obč. zák. přitom nelze vyloučit na základě úvahy, že výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy (srov. též např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, a ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2001 a č. 16/1998). Z řečeného tudíž plyne, že oprávnění aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy náleží převažující měrou soudům nižších instancí. Dovolací soud by mohl tuto otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1310/2013).

V usnesení ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3628/2016, Nejvyšší soud dovodil, že pro ustanovení § 265 obch. zák. platí, že jde o normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou. Stejně jako například ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a proto nepožívá právní ochrany, aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky. Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách dle § 265 obch. zák. (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 569/2019).

V posuzovaném případě nelze mít za to, že odvolací soud posoudil věc právně nesprávně, neshledal-li v projednávané věci žádné skutečnosti umožňující zde aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. nebo § 265 obch. zák. V dané věci se tedy nejedná o takovou situaci, že by bylo možno s ohledem na skutková zjištění vytknout odvolacímu soudu zjevnou nepřiměřenost v jeho úvahách podle § 3 odst. 1 obč. zák. či § 265 obch. zák.

Jelikož otázku, zda jednání žalované spočívající v zahájení soudního řízení je výkonem práva odporujícím dobrým mravům dle § 3 odst. 1 obč. zák., posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, když neshledal v projednávané věci žádné skutečnosti umožňující aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák., nemůže přípustnost dovolání založit ani námitka žalobkyně, že jednání žalované spočívající v podání návrhu na vydání platebního rozkazu je jednáním v rozporu s dobrými mravy a byly tak naplněny znaky jednání proti dobrým mravům ve smyslu § 424 obč. zák. Odvolací soud se přitom otázkou aplikace § 424 obč. zák. ani nezabýval. Jak již bylo uvedeno výše, přípustnost dovolání nemůže založit otázka, na jejímž posouzení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. již výše citované usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Napadené rozhodnutí proto nemůže být v rozporu ani s judikaturou týkající se odpovědnosti za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům dle § 424 obč. zák., na kterou žalobkyně v dovolání odkazuje.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka, zda je „domožení se neexistentního nároku škodou podle § 373 a násl. obch. zák“. Ve vztahu k této otázce žalobkyně obsáhle argumentuje tím, že žalovaná nemohla mít jí uplatněný nárok, nemohla u soudu uplatnit právo, kterým by disponovala, což musela žalovaná vědět, a takové jednání je nutno považovat za rozporné se zákonem s ohledem na § 3 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud se však otázkou, zda je domožení se neexistentního nároku škodou podle § 373 a násl. obch. zák., nezabýval. Odvolací soud pouze konstatoval, že samotným zahájením rozkazního řízení nelze mít na straně žalované splněn základní odpovědnostní předpoklad dle § 373 obch. zák. - porušení smluvní nebo zákonné povinnosti. Přípustnost dovolání přitom otázka, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, nezakládá (srov. již výše citované usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

Namítá-li žalobkyně, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a vnitřně rozporné a že nebyla poučena ve smyslu § 119a o. s. ř., pak tyto námitky směřují do konkrétních vad řízení, přičemž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit námitky týkající se případných vad řízení, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014, či usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017). Ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.

Ve zbývající části dovolání žalobkyně neformulovala žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, pouze rozsáhle polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem. K požadavku, aby dovolatel v dovolání předložil Nejvyššímu soudu otázku hmotného či procesního práva, na které spočívá napadené rozhodnutí a která naplňuje jedno z kritérií § 237 o. s. ř., se Nejvyšší soud vyjádřil např. v usnesení ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5048/2017. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud opět zdůraznil, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.

K namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem dovolací soud ještě uvádí, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2924/15, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v § 237 o. s. ř. a pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3796/2018). Nejvyšší soud se k nutnosti vymezení relevantní právní otázky jakožto obsahové náležitosti dovolání již několikrát vyjádřil ve své rozhodovací praxi (srov. např. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, či usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1871/2016), kdy dovodil, jak již výše uvedeno, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).

Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že dovolání v této zbývající části neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání pokračovat.

Dovolání žalobkyně podala i proti výroku III. a IV., které se týkají náhrady nákladů řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl z části jako nepřípustné a z části jako vadné.

Dále se Nejvyšší soud zabýval posouzením dovolání žalované. Dospěl přitom k závěru, že ani dovolání žalované není přípustné.

Předkládá-li žalovaná dovolacímu soudu jako dovolacím soudem dosud neřešenou procesní otázku, zda má soud za situace, kdy rozhodnutí závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, a jedna ze stran zpochybňuje správnost znaleckého posudku předloženého druhou stranou, přičemž z ostatních provedených důkazů nelze učinit odpovídající skutková zjištění, nařídit zpracování revizního znaleckého posudku, pak tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže.

V usnesení ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 525/2017, Nejvyšší soud uvedl, že zákon nestanoví předpoklady, za kterých přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku, a ponechává je na úvaze soudu. Vypracování revizního posudku přichází do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku; vždy bude záviset na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda bude mít pochybnosti (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) za odstraněné či nikoliv (viz k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010). Jde tu o hodnocení důkazu – znaleckého posudku. Nemá-li soud pochybnosti o jeho správnosti, není povinen nařídit vypracování revizního posudku, a to navzdory tomu, že pochybnosti vyjadřuje účastník; důkazy totiž hodnotí jen soud. Úvaha soudu nemůže být zcela libovolná, nicméně vždy záleží na konkrétním případu, zda a nakolik lze učinit závěr o zpochybnění posudku.

Odvolací soud se od výše citovaného rozhodnutí neodchýlil, když dostatečně vysvětlil, proč důkaz revizním znaleckým posudkem neprovedl. Odvolací soud uvedl, že znalec při výslechu (kde zcela setrval na odborných závěrech uvedených v obou písemných posudcích) potvrdil, že k učiněným závěrům přistoupil po provedeném místním šetření a při znalosti potřebných částí projektové dokumentace. K návrhu žalované na provedení revizního znaleckého posudku uvedl, že nepovažuje jeho provedení pro zjištění příčin vytčených vad díla již za možné pro časový odstup (vady byly zcela odstraněny nejpozději v roce 2012 a od té doby je objekt užíván) ani za účelné. Provedeným obsáhlým dokazováním nebyly totiž zjištěny odlišné příčiny vad liberující zhotovitele dle § 431 obch. zák. Z dokazování dle § 126 o. s. ř. naopak plyne, že žalovaná realizovala položení dlažby na balkonech za zcela nevhodných klimatický podmínek, na což byla svým podzhotovitelem upozorněna. Pokud jde o soubory vad ad 3) a ad 4), jejich existence byla v řízení bezpečně prokázána jak dokazováním dle § 129 o. s. ř., tak i obsahem výpovědí prakticky všech osob slyšených v řízení dle § 126, § 126a a § 131 o. s. ř. Odvolací soud dodal, že při právní konstrukci objektivní odpovědnosti zhotovitele za vady díla (§ 560 odst. 1 obch. zák.) za ně odpovídá, když žalovaná žádné liberační důvody ohledně prasklin omítek bytů a nebytových prostor v řízení ani netvrdila, tím méně pak dokazovala.

Přípustnost dovolání nezakládá ani další žalovanou předkládaná otázka, zda výše nákladů na odstranění reklamovaných vad je odbornou otázkou, k jejímuž posouzení je třeba odborných znalostí, a je k této otázce třeba provést dokazování znaleckým posudkem. Touto otázkou nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž mu vytýká, že právní posouzení založil na nesprávně, resp. neúplně zjištěném skutkovém stavu věci, když za účelem posouzení otázky přiměřenosti výše nákladů na odstranění vad neprovedl důkaz znaleckým posudkem, a že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. již zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). K případným vadám řízení, pokud by skutečně jimi řízení bylo postiženo, dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.

Dovolání žalovaná podala i proti výroku III. a V., které se týkají náhrady nákladů řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. 4. 2020

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru