Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 3922/2019Usnesení NS ze dne 12.12.2019

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.3922.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 3922/2019-305

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce M. E., místem podnikání XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Lubomírem Bejdlem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1112/27, PSČ 400 01, proti žalované ZEMPRA DC s.r.o., se sídlem v Děčíně XXXII – Boletice nad Labem, Vítězství 460, PSČ 407 11, IČO 254 80 065, zastoupené JUDr. Narcisem Tomáškem advokátem se sídlem v Děčíně, U Starého Mostu 111/4, PSČ 405 02, o zaplacení 498 246,04 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 314/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2019, č. j. 21 Co 135/2019-280, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 6. 2019, č. j. 21 Co 135/2019-280, potvrdil rozsudek ze dne 2. 11. 2018, č. j. 41 C 314/2015-247, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu o zaplacení 498 246, 04 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasně podaným dovoláním, které však není přípustné, neboť dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř..

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, podle

§ 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.

Podle citovaných rozhodnutí dovolacího soudu také platí, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, je způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. K tomu viz opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013.

Dovolatel ve svém dovolání sice uvedl, že jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, prezentované jeho rozsudkem ze dne 21. 10. 2013, sp. zn. 32 Odo 543/2002, z něhož cituje závěr, že „provedení díla není pro vznik práva na zaplacení ceny díla v případě, že si účastníci smlouvy o dílo sjednali, že cena díla bude placena měsíčně v závislosti na provedených pracích“. V daném případě by dovolání mohlo být přípustné podle § 237 o. s. ř. pouze za předpokladu, že by žalobce v dovolání označil právní otázku, na níž odvolací soud své rozhodnutí založil a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zároveň by uvedl, od jaké ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud při právním posouzení věci odchýlil. Z obsahu dovolání se však, žádná právní otázka nepodává. Judikatura, na kterou dovolatel odkazuje, navíc není relevantní, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu není na citovaném závěru založeno. Odvolací soud rozhodnutí o zamítnutí žalobcem uplatněného nároku založil na právním závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně skutečnosti, v jakém rozsahu provedl práce účtované žalované fakturou č. 2015/50 ze dne 11. 10. 2015.

Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a na kritice hodnocení důkazů. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Bez významu je tudíž argumentace žalobce, že z provedených důkazů měly soudy nižších stupňů učinit odlišné skutkové závěry.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013). Žalobce rovněž namítá nesprávné právní posouzení výroku o nákladech řízení. Dovolání v této části však neobsahuje žádný údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné, jelikož výše náhrady nákladů nepřesahuje částku 50.000 Kč [§ 237, § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

Dovolatel v dovolání rovněž navrhl odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017,

sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem žalobce na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval.

Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalobce jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.

Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 12. 2019

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru