Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 3911/2017Usnesení NS ze dne 16.11.2017

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3911.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 3911/2017-173

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně MAGUS ENERGO s.r.o., se sídlem Brno, Pohankova 34/8, PSČ 628 00, identifikační číslo osoby 60320028, zastoupené Mgr. Zdeňkem Jouklem, advokátem, se sídlem Brno, Jakubské náměstí 580/4, proti žalované NOBILITY SOLAR PROJECTS a.s., se sídlem Brno, Příkop 843/4, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 28270525, zastoupené JUDr. Petrem Cembisem, advokátem se sídlem Brno, Ponávka 2, o zaplacení 1 852 740 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36/6 Cm 95/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 2. 2017, č. j. 4 Cmo 245/2016-131, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19 408 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce JUDr. Petra Cembise, advokáta se sídlem Brno, Ponávka 2.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 5. 2016, č. j. 36/6 Cm 95/2012-83, výrokem I. zavázal žalovanou povinností zaplatit žalobkyni 1 852 740 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 1. 1. 2011 do zaplacení, výrokem II. zamítl žalobu v částce 156 958 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 1. 1. 2011 do zaplacení, výrokem III. zamítl vzájemný návrh, kterým se žalovaná domáhala po žalobkyni zaplacení částky 270 215,88 Kč a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozhodl o odvolání žalované podané do výroku I., III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 2. 2017, č. j. 4 Cmo 245/2016-131. Výrokem I. rozsudku změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu na zaplacení 1 852 740 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 1. 1. 2011 do zaplacení zamítl, výrokem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. a výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků.

Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně nesprávně posoudil návrh žalobkyně na zaplacení škody, kterou ji měla způsobit žalovaná tím, že nesplnila povinnost z kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 22. 3. 2010 dodat fotovoltaické panely v dohodnutém termínu, jestliže s ohledem na ustanovení § 380 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) dovodil, že žalovaná odpovídá žalobkyni za škodu ve výši 1 852 740 Kč, představující újma v podobě rozdílu mezi cenou sjednanou mezi účastníky a cenou sjednanou žalobkyní s jiným subjektem při tzv. náhradní koupi. Odvolací soud konstatoval, že v daném případě bylo zapotřebí aplikovat speciální úpravu obsaženou v § 469 obch. zák., podle níž platí, že jestliže některá strana v souladu s tímto zákonem odstoupila od smlouvy a v přiměřené době od odstoupení kupující uskutečnil náhradní koupi nebo prodávající náhradní prodej zboží, na něž se odstoupení od smlouvy vztahovalo, zahrnuje nárok na náhradu škody rozdíl mezi kupní cenou, jež měla být placena na základě smlouvy, a cenou dohodnutou v náhradním obchodě. Odvolací soud vyšel v dané věci ze zjištění, že žalobkyně vůbec netvrdila, že by dříve, než uskutečnila náhradní koupi, tj. před datem 30. 7. 2010, kdy uzavřela smlouvu s jiným subjektem, některý z účastníků kupní smlouvy uzavřené dne 22. 3. 2010 odstoupil. Žalobkyně ohledně odstoupení od smlouvy pouze tvrdila, že žalovaná odstoupila od předmětné kupní smlouvy až dopisem ze dne 8. 8. 2011. Pokud žalobkyně k dotazu soudu, zda v průběhu řízení před soudem prvního stupně tvrdila zánik kupní smlouvy, uvedla, že má za to, že závazek žalované dodat předmět koupě byl závazkem fixním, který zanikl nesplněním dne 17. 5. 2010, resp. tím, že žalobkyně zboží objednala jinde, odvolací soud uvedl, že o tzv. fixní smlouvu se v daném případě nejedná, neboť z obsahu smlouvy nevyplývá, že byla dohodnuta přesná doba plnění ve smyslu § 349 odst. 3 obch. zák. a že věřitel nemá zájem na opožděném plnění, jestliže v předmětné kupní smlouvě bylo sjednáno dodání zboží nejpozději do 17. 5. 2010 a byla sjednána jakási ochranná lhůty pro případ zpoždění dodávky a též smluvní pokuta pro případ prodlení prodávající. Ze skutkových zjištění naopak vyplynulo, že žalobkyně ještě po datu 17. 5. 2010 urgovala žalovanou dopisem ze dne 25. 5. 2010 o plnění. Odvolací soud proto konstatoval, že v takovém případě účinky odstoupení od smlouvy nenastaly počátkem prodlení prodávající – žalované a s ohledem na ustanovení § 469 obch. zák. uzavřel, že pokud žalobkyně netvrdila, že některá ze stran smlouvy do uskutečnění náhradní koupě od smlouvy odstoupila, a žalobkyně si zajistila náhradní koupi v době platnosti smlouvy s žalovanou, tj. v době, kdy stále trval závazek žalované sjednané zboží žalobkyni dodat, nemohl žalobkyni vzniknout nárok na požadovanou náhradu škody, představující rozdíl mezi původně sjednanou kupní cenou a cenou sjednanou při náhradní koupi. Odvolací soud proto změnil žalovanou napadený vyhovující výrok I. ohledně zaplacení částky 1 852 740 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 1. 1. 2011 do zaplacení tak, že žalobu v této části zamítl.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním podaným do výroku I., III. a IV. tohoto rozsudku. Přípustnost dovolání zakládá na tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, že závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, pokud by Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) nespatřil přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za tuto právní otázku považuje, zda se může v režimu obchodního zákoníku kupující úspěšně domáhat náhrady škody po prodávajícím v případě uskutečnění náhradní koupě, ke které zavdal příčinu prodávající svým prodlením s dodávkou zboží podle kupní smlouvy, pokud nedošlo k odstoupení od této smlouvy. Dovolatelka má za to, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4110/2009, a podpůrně i od rozhodnutí ze dne 28. 8. 2012, sp. z. 23 Cdo 509/2012 a ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4450/2014, a namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatelka má za to, že za situace, kdy v nyní projednávané věci nedošlo k odstoupení od kupní smlouvy před uskutečněním náhradní koupě, není možné aplikovat § 469 obch. zák., nicméně nic nebrání žalobkyni domáhat se škody způsobené žalovanou za trvání závazkového právního vztahu založeného kupní smlouvou podle obecné úpravy v ust. § 380 obch. zák., jak správně dovodil soud prvního stupně. Poukazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4110/2009, v němž Nejvyšší soud uvedl: „Nejvyšší soud v této souvislosti podotýká, že obchodní zákoník obsahuje v § 469 a 470 zvláštní ustanovení o náhradě škody v případě odstoupení od kupní smlouvy. Z této úpravy však nevyplývá, že by prodávající mohl uplatňovat právo na náhradu škody v případě prodlení věřitele pouze v případě, že některá ze stran od smlouvy odstoupila. Uvedená ustanovení obsahují pouze pro takový případ speciální úpravu výše náhrady škody.“ Dovolatelka zdůraznila, že v uvedené věci, řešící otázku náhradního prodeje, Nejvyšší soud vyslovil, že uvedená speciální právní úprava nevylučuje aplikaci obecných ustanovení, ale stanoví pouze zvláštní pravidla pro stanovení výše vzniklé škody, pokud k odstoupení od smlouvy došlo. V nyní přezkoumávané věci ale k odstoupení nedošlo, proto je podle dovolatelky namístě aplikovat obecné ustanovení § 380 obch. zák. Podepřel-li odvolací soud své rozhodnutí odkazem na usnesení ze dne 28. 8. 2012, sp. z. 23 Cdo 509/2012, dovolatelka poukazuje nato, že uvedené rozhodnutí pouze konstatuje, že není možné § 469 obch. zák. aplikovat, neboť nedošlo k odstoupení od kupní smlouvy, ale v tomto rozhodnutí není žádný závěr o tom, že toto ustanovení vylučuje aplikaci obecné úpravy v obchodním zákoníku o náhradě škody.

Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu při poučovací povinnosti podle § 118a odst. 2 o. s. ř., a to od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 373/2009, či usnesení ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2002/2002 a usnesení ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4450/2014, když odvolací soud vznesl na jednání nezřetelnou a pro žalobkyni nečitelnou otázku, zda jí byl tvrzen dříve zánik smlouvy, aniž by žalobkyni na jiný náhled na právní posouzení upozornil a náležitě ji poučil. Podle žalobkyně byl postup odvolacího soudu v rozporu s §118a odst. 2 o. s. ř.

Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud ve věci samé změnil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Pokud by Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že jsou naplněny podmínky pro změnu napadeného rozhodnutí, žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že odvolací soud věc posoudil správně a dospěl ke správným právním závěrům, jestliže aplikoval § 469 obch. zák., neboť obecná ustanovení o náhradě škody neobsahují otázku vzniku nároku na náhradu škody v případě uskutečněné tzv. náhradní koupě, jako to bylo v daném případě. Poukázala na to, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4110/2009, neřešil otázku výkladu ustanovení § 469 obch. zák. a z názoru Nejvyššího soudu nevyplynulo pravidlo, že se lze domáhat náhrady škody z náhradní koupě, aniž by účastník kupní smlouvy od smlouvy odstoupil. Nejvyšší soud prezentoval v uvedeném rozhodnutí názor, že pokud účastník kupní smlouvy od smlouvy neodstoupil, je oprávněn se domáhat náhrady škody vzniklé pro prodlení druhého účastníka, ale tento názor se nevztahuje k náhradní koupi. Žalovaná zdůraznila, že obecně platí, že chce-li se kupující domáhat náhrady škody na prodávajícím pro jeho prodlení, není podmínkou, aby nejprve kupující odstoupil od smlouvy. Jestliže se ale kupující domáhá náhrady škody vzniklé z náhradní koupě, je podmínkou pro vznik nároku tomu předcházející odstoupení od smlouvy. Žalovaná je přesvědčena, že právní názor odvolacího soudu je tedy správný a není naplněno tvrzení dovolatelky, že odvolací soud se při řešení předestřené otázky odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle žalobkyně není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu ani s judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudky ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4513/2015, či ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4677/2009, ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3630/2010 nebo ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2000/2013), týkající se poučení účastníků řízení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Žalovaná má za to, že odvolací soud správně nepoučil žalobkyni v tom smyslu, na základě jaké právní kvalifikace dotaz vůči ní učinil, neboť by již nepřípustně poučoval žalobkyni o hmotném právu.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Zároveň se musí jednat o otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).

Poukazuje-li dovolatelka na odchýlení se odvolacího soudu od citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, které podle jejího názoru mají řešit otázku vzniku náhrady škody v případě uskutečněné náhradní koupě, je nutno konstatovat, že dovolatelkou poukazovaná rozhodnutí neřeší situaci, která je dána skutkovými zjištěními v dané věci a neobsahují ani žádné pravidlo, že se lze domáhat náhrady škody z náhradní koupě, aniž by účastník kupní smlouvy od smlouvy odstoupil, jak správně podotýká žalovaná ve vyjádření k dovolání. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4110/2009 byla řešena otázka nároku na ušlý zisk s ohledem na okolnost případu, kdy prodávajícímu mohla vzniknout škoda v důsledku neposkytnutí spolupůsobení kupujícího nutného ke splnění závazku prodávajícího, a otázka vlivu plnění povinností směřujících k odvrácení nebo zmírnění škody. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 509/2012, řešící otázku nároku na náhradu škody, bylo založeno na zjištěních, z nichž vyplynulo, že tvrzená kupní smlouva ani nebyla uzavřena. Rovněž závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2836/2013, na nyní posuzovanou věc nedopadají, neboť toto rozhodnutí řešilo situaci, kdy právní vztah účastníků a nároky z něj vyplývající se řídily občanským zákoníkem. Pokud se dovolatelka domnívá, že dovolání může být přípustné rovněž proto, že nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena otázka, zda se může v režimu obchodního zákoníku kupující úspěšně domáhat náhrady škody po prodávajícím v případě uskutečnění náhradní koupě, ke které zavdal příčinu prodávající svým prodlením s dodávkou zboží podle kupní smlouvy, pokud nedošlo k odstoupení od této smlouvy, je namístě učinit závěr, že tato otázka není neřešenou právní otázkou, kterou by měl dovolací soud řešit, neboť tato první otázka je vyřešena přímo speciálním ustanovením § 469 obch. zák., podle něhož nárok na náhradu škody vzniklé uskutečněním náhradní koupě, v podobě rozdílu mezi kupní cenou, jež měla být placena na základě smlouvy, a cenou dohodnutou v náhradním obchodě, může být oprávněný jen za situace, jestliže kupující strana řádně odstoupila od smlouvy uzavřené s prodávajícím. Jestliže v dané věci žalobkyně, jako kupující, nedoložila, že od uzavřené kupní smlouvy odstoupila, že došlo k zániku předmětného závazku z kupní smlouvy uzavřené s žalovanou, odvolací soud správně dovodil, za použití speciálního ustanovení § 469 obch. zák., že žalobkyně, jako kupující, se nemůže oprávněně po žalované, jako prodávající, domáhat náhrady škody z titulu náhradní koupě. Za dané skutkové situace odvolací soud správně dovodil, že není namístě aplikace ustanovení § 380 obch. zák., neboť podle tohoto ustanovení nelze z titulu náhrady škody požadovat náklady spojené s náhradní koupí, které lze požadovat jen za splnění podmínek ustanovení § 469 obch. zák.

Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu při poučovací povinnosti podle § 118a odst. 2 o. s. ř., a to od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 373/2009, či usnesení ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2002/2002, a též usnesení ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4450/2014, s tím, že odvolací soud vznesl na jednání nezřetelnou a pro žalobkyni nečitelnou otázku, zda jí byl tvrzen dříve zánik smlouvy, aniž by žalobkyni na jiný náhled na právní posouzení upozornil a náležitě ji poučil, Nejvyšší soud dospěl z závěru, že odvolací soud se od závěrů dovolatelkou citovaných rozhodnutí řešících otázku poučení účastníka podle § 118a odst. 2 o. s. ř. neodchýlil, neboť odvolací soud nebyl ve smyslu uvedených rozhodnutí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2002/2002, či usnesení ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4450/2014 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz) povinen seznamovat žalobkyni s hmotně právním názorem odlišným od soudu prvního stupně. Odvolací soud pouze v případě možné aplikace § 469 obch. zák. poučil účastníky o tom, aby ve smyslu tohoto ustanovení tvrdili, zda došlo k zániku závazku z kupní smlouvy odstoupením. V daném případě se nejednalo o situaci, kdy bylo třeba poučovat účastníky podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Skutečnost, že soudce požadoval předložení důkazu o odstoupení od smlouvy, nemůže nic změnit na tom, že žalobkyně nedoložila, že došlo k odstoupení od smlouvy, přičemž k možné aplikaci § 469 obch. zák. místo nesprávné aplikace § 380 obch. zák. je třeba doložení zániku závazku odstoupením.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže nebyl naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení občanského soudního řádu. Nejvyššímu soudu proto nezbylo jinak, než dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 16. listopadu 2017

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru