Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 3902/2019Rozsudek NS ze dne 29.04.2020

HeslaSmlouva o obchodním zastoupení
Promlčení
Splatnost pohledávky
Změna návrhu na zahájení řízení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3902.2019.1
Dotčené předpisy

§ 669 obch. zák.

§ 391 odst. 1 obch. zák.

§ 392 odst. 1 obch. zák.

§ 340 odst. 2 obch. zák.

§ 402 obch. zák.

§ 95 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 3902/2019-1138

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce R. Š., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Jindřiškou Kořínkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Melantrichova 477/20, proti žalované Pojišťovna Patricie a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 61859869, zastoupené Mgr. Jiřím Payerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Korunní 957/35, o zaplacení částky 372.012 Kč s příslušenstvím a částky 134.175 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 289/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2019, č. j. 28 Co 115/2019-1097, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2019, č. j. 28 Co 115/2019-1097, se v prvním bodě výroku, v rozsahu, kterým soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé o zaplacení částky 372.012 Kč s příslušenstvím a změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, jakož i ve třetím bodě výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 11. 2018, č. j. 22 C 289/2015-1058, v bodě I. výroku, kterým soud uložil žalované zaplatit žalobci částku ve výši 372.012 Kč s příslušenstvím blíže určeným, a v bodě III. výroku o náhradě nákladů řízení zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 11. 2018, č. j. 22 C 289/2015-1058, uložil žalované zaplatit žalobci částku ve výši 372.012 Kč s příslušenstvím blíže určeným (bod I. výroku), uložil žalované zaplatit žalobci částku 134.175 Kč s příslušenstvím blíže určeným (bod II. výroku) a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci náklady řízení (bod III. výroku).

2. K odvolání žalobce a žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 6. 2019, č. j. 28 Co 115/2019-1097, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé (tj. bod I. a II. výroku soudu prvního stupně), změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně co do výše přiznaných nákladů (první bod výroku rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o povinnosti žalobce k doplatku na soudním poplatku (druhý bod výroku) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí bod výroku).

3. Soudy takto rozhodovaly o žalobě, kterou se žalobce na žalované domáhal zaplacení částky celkem 372.012 Kč s příslušenstvím z titulu odškodnění podle ustanovení § 669 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), a částky 134.175 Kč s příslušenstvím jako provizí, které mu jako výhradnímu pojišťovacímu agentovi náležely podle smlouvy o obchodním zastoupení. Soudy vyšly ze zjištěného skutkového stavu, kdy mezi stranami nebylo sporné, že žalobce se žalovanou uzavřel dne 1. 12. 2002 smlouvu o obchodním zastoupení, která byla posléze nahrazena dne 1. 6. 2005 smlouvou novou. Podle těchto smluv žalobce pro žalovanou vykonával činnost výhradního pojišťovacího agenta od roku 2002 do 28. 2. 2013, kdy byl smluvní vztah ukončen výpovědí žalobce, kterou žalovaná obdržela 28. 11. 2012. Žalobce požadoval původně 50 % z ročního průměru odměn vyplacených žalobci žalovanou za posledních pět let, v průběhu řízení svůj požadavek zvýšil na 75 % z ročního průměru, celkem tedy 372.012 Kč, a to vzhledem k neexistenci konkurenční doložky ve smlouvě o obchodním zastoupení.

4. Po právní stránce zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil tak, že žalobci vznikl nárok na odškodnění dle § 669 obch. zák., neboť v řízení bylo prokázáno, že pro žalovanou získal nové zákazníky a současně rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky a žalovaná má dosud podstatné výhody vyplývající z obchodů s nimi a současně placení tohoto odškodnění je spravedlivé, neboť ztracené provize jsou významné, přičemž byla vzata v úvahu absence konkurenční doložky, pročež odškodnění činí nikoliv 100 %, ale 75 % zákonného rozsahu. Toto právní posouzení jako věcně správné potvrdil odvolací soud s tím, že placení odškodnění žalobci je spravedlivé právě s ohledem na výhody, které má žalovaná z pojistného kmene získaného žalobcem; žalobce plnil své povinnosti obchodního zástupce řádně a smlouvu o obchodním zastoupení ukončil pro okolnosti na straně žalované, jak podrobněji blíže vysvětlil v odůvodnění soud prvního stupně.

5. Soudy se zabývaly vznesenou námitkou promlčení, kdy soud prvního stupně tuto námitku neshledal důvodnou. Uvedl, že smluvní vztah žalobce a žalované skončil na konci února roku 2013, žaloba byla podána v roce 2015, nárok na odškodnění ani vyplacení provizí tudíž promlčen není. Skutečnost, že žalobce žalobu rozšířil, je dle soudu nevýznamná, neboť požadavek na odškodnění a důvody, pro které má za to, že mu náleží maximální možné odškodnění, byly v řízení uplatněny včas, přičemž o samotné výši odškodnění rozhoduje soud dle své úvahy. Odvolací soud tento právní názor přejal s tím, že ani obrana námitkou promlčení není důvodná, neboť žalobce své právo na odškodnění uplatnil u žalované v zachovalé prekluzivní lhůtě dopisem ze dne 27. 11. 2013, a od tohoto data začala běžet čtyřletá promlčecí doba pro uplatnění nároku u soudu.

6. Odvolací soud také jako věcně správný posoudil závěr soudu prvního stupně stran důvodnosti nároku na zaplacení provizí v celkové výši 134.175 Kč s příslušenstvím.

II. Dovolání a vyjádření k dovolání

7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též jen „dovolatelka“) dovolání, a to proti prvnímu bodu výroku odvolacího soudu v tom rozsahu, v němž došlo k potvrzení věcné správnosti bodu I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, spolu s výroky o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Přípustnost dovolání dovozuje dovolatelka z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), s tím, že právní otázka počátku běhu čtyřleté promlčecí doby práva na odškodnění dle § 669 obch. zák. nebyla dosud v rozhodovaní dovolacího soudu řešena, stejně jako právní otázka, zda v žalobě na plnění z titulu nároku na odškodnění lze přiznat žalobci nároky dle úvahy soudu jdoucí nad žalobní petit vymezený samotným žalobcem. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatelka – dle obsahu dovolání – v nesprávném posouzení námitky promlčení odvolacím soudem co do rozšíření žalobního nároku žalobce o částku 121.109 Kč z titulu odškodnění dle § 669 obch. zák. uplatněného před soudem prvního stupně podáním ze dne 2. 4. 2017, soudu doručeným dne 10. 4. 2017. Dle dovolatelky nemá na počátek běhu promlčecí doby vliv, kdy reálně byl nárok na odškodnění žalované oznámen, ale kdy poprvé mohl být tento nárok uplatněn u žalované, a tedy, kdy poprvé mohl být nárok na odškodnění u soudu žalován, a to v daném případě bylo k datu 1. 3. 2013. Doručení oznámení dle § 669 odst. 5 obch. zák. není ve smyslu předmětné právní normy podmínkou pro založení vzniku práva na odškodnění, které dle přesvědčení dovolatelky vzniká ze zákona dle § 669 odst. 1 obch. zák., pouze se prekluduje v jednoroční lhůtě, pokud není oznámení zastoupenému doručeno. S ohledem na uvedené dovolatelka dovozuje, že žalobou uplatněná část nároku ve smyslu rozšíření žaloby o částku 121.109 Kč, resp. o částku 124.003,07 Kč s příslušenstvím je promlčena. Dovolatelka taktéž zpochybňuje správnost právního posouzení otázky promlčení učiněné soudem prvního stupně o tom, že pokud byl žalobní nárok ze stejného právního titulu uplatněn částečně v době, kdy nebyl promlčen, a v další části již v době, kdy uplynula subjektivní promlčecí lhůta, pak tato okolnost nemá na promlčení práva vliv, a tedy že postačuje, že nárok jako takový byl uplatněn. Dovolatelka nesouhlasí ani s právním výkladem soudu prvního stupně spočívajícím v tom, že výši odškodnění určuje soud svým rozhodnutím podle své úvahy. Na tomto základě dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil první bod výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu v té části, jíž došlo k potvrzení věcné správnosti bodu I. výroku shora označeného rozsudku soudu prvního stupně, jakož i v části předmětného výroku, jíž byla změněna výše nákladů řízení před soudem prvního stupně, a třetí bod výroku rozsudku odvolacího soudu, a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

8. Žalobce se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřil.

III. Přípustnost dovolání

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.)], po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

10. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

12. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

13. Dovolání žalované je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při posouzení právní otázky počátku běhu čtyřleté promlčecí doby práva na odškodnění dle § 669 obch. zák. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

14. Právní poměr mezi účastníky se dle § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, řídí ustanoveními zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013.

15. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv.

16. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

17. Odvolací soud shledal námitku promlčení učiněnou žalovanou jako nedůvodnou s tím, že žalobce své právo na odškodnění uplatnil u žalované v zachovalé prekluzivní lhůtě dopisem ze dne 27. 11. 2013 a od tohoto data začala běžet čtyřletá promlčecí doba pro uplatnění nároku u soudu. Potvrdil tak závěry soudu prvního stupně, dle kterého smluvní vztah žalobce a žalované skončil na konci února roku 2013, žaloba byla podána v roce 2015, nárok na odškodnění ani vyplacení provizí tudíž promlčen není. Dle soudu prvního stupně není významná skutečnost, že žalobce žalobu rozšířil, neboť požadavek na odškodnění a důvody, pro které má za to, že mu náleží maximální možné odškodnění, byly v řízení uplatněny včas, přičemž o samotné výši odškodnění rozhoduje soud dle své úvahy. Toto právní posouzení není správné.

18. Dovolací soud se předně zabýval otázkou počátku běhu promlčecí doby u práva na odškodnění dle § 669 odst. 1 obch. zák.

19. Podle § 669 odst. 1 obch. zák. má obchodní zástupce v případě ukončení smlouvy právo na odškodnění, jestliže a) zastoupenému získal nové zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky a zastoupený má dosud podstatné výhody vyplývající z obchodů s nimi, a b) placení tohoto odškodnění je spravedlivé, jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných s těmito zákazníky; tyto okolnosti zahrnují také použití nebo nepoužití konkurenční doložky ve smyslu § 672a obch. zák.

20. Podle § 669 odst. 5 obch. zák. obchodní zástupce ztrácí právo na odškodnění podle odstavce 1, jestliže neoznámí zastoupenému do jednoho roku od ukončení smlouvy, že uplatňuje svá práva.

21. Podle § 391 odst. 1 obch. zák. začíná u práv vymahatelných u soudu běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného.

22. Podle § 392 odst. 1 obch. zák. běží u práva na plnění závazku promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti). Spočívá-li obsah závazku v povinnosti nepřetržitě vykonávat určitou činnost, zdržet se určité činnosti nebo něco strpět, počíná promlčecí doba běžet od porušení této povinnosti.

23. Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi přijal a odůvodnil právní závěr, dle kterého není-li doba, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti), dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí a je-li splatnost pohledávky závislá na žádosti věřitele o plnění (srov. § 340 odst. 2 obch. zák.), neuplatní se ustanovení § 392 odst. 1 obch. zák. při určení začátku běhu promlčecí doby závazku vůbec. V době, kdy věřitel dlužníka o plnění ještě ani nepožádal, zde není „doba splatnosti“, což zakládá nikoli počátek doby promlčení žádosti o plnění ve smyslu § 391 odst. 2 obch. zák., nýbrž (při nemožnosti použití zvláštního pravidla dle § 392 odst. 1 věty první obch. zák.) prosazení obecné úpravy promlčení práva na plnění obsažené v § 391 odst. 1 obch. zák. Jestliže tedy promlčecí doba ohledně obchodního závazku (pohledávky), u kterého nebyla doba splatnosti sjednána ani určena právním předpisem nebo rozhodnutím, začne běžet (v souladu s § 391 odst. 1 obch. zák.) již dnem, kdy věřitel mohl dlužníka o plnění obchodního závazku poprvé požádat (rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, uveřejněný pod číslem 28/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), pak není důvodem ke změně jejího počátku (k použití § 392 odst. 1 věty první obch. zák.) okolnost, že věřitel dlužníka o toto plnění následně též požádal /dle § 340 odst. 2 obch. zák./ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3244/2016).

24. Naproti tomu, jde-li o právo na plnění, jehož splatnost byla ve smlouvě určena (i tím způsobem, že byla ponechána na vůli věřitele), řídí se počátek běhu promlčecí doby u tohoto práva ustanovením § 392 odst. 1 obch. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 5241/2007, či ke vzájemnému vztahu shora citovaných rozhodnutí viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3135/2015).

25. Z uvedených závěrů plyne, že pro určení počátku běhu promlčecí doby je v obchodních vztazích rozhodující, zda je splatnost pohledávky určena zvláštní zákonnou úpravou či dohodou stran, anebo je ponechána na obecné úpravě § 340 odst. 2 obch. zák., dle které, není-li doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán. Zatímco v prvním případě běh promlčecí doby nastává takto určeným či dohodnutým okamžikem splatnosti ve smyslu § 392 odst. 1 obch. zák., v případě druhém, kdy zvláštní úprava splatnosti pohledávky či dohody o ní absentuje, je, s odkazem na § 391 odst. 1 obch. zák., počátek doby promlčení určen již dnem, kdy věřitel mohl dlužníka o plnění obchodního závazku poprvé požádat.

26. Vznik práva na odškodnění je podmíněn současným splněním dvou předpokladů, totiž jednak že obchodní zástupce zastoupenému získal nové zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky a zastoupený má dosud podstatné výhody vyplývající z obchodů s nimi, jednak že placení tohoto odškodnění je spravedlivé, jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných s těmito zákazníky, a skutečnost, zda byla sjednána konkurenční doložka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3359/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4957/2015). Samo právo na odškodnění vzniká bez dalšího při naplnění zákonných podmínek, aniž by byl vznik tohoto práva podmíněn jeho uplatněním obchodním zástupcem u zastoupeného dle § 669 odst. 5 obch. zák. Naopak, jak plyne z výslovného znění § 669 odst. 5 obch. zák., až v případě, že právo na odškodnění obchodní zástupce u zastoupeného neuplatní do jednoho roku, zaniká prekluzí (shodně k tomu M. Tomsa. In: Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1276). Z uvedeného plyne, že § 669 odst. 5 obch. zák. upravuje toliko předpoklady pro ztrátu práva na odškodnění, nedotýká se však splatnosti tohoto práva, která je při absenci jiného zvláštního ustanovení (či dohody stran) určena § 340 odst. 2 obch. zák. tak, že dlužník (zastoupený) je povinen dluh plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem (obchodním zástupcem) o plnění požádán, tedy bez zbytečného odkladu po uplatnění práva na odškodnění dle § 669 odst. 5 obch. zák.

27. Za této situace nemůže obstát závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce své právo na odškodnění uplatnil u žalované v zachovalé prekluzivní lhůtě dopisem ze dne 27. 11. 2013 a od tohoto data začala běžet čtyřletá promlčecí doba pro uplatnění nároku u soudu. Nebylo-li v předmětné smlouvě mezi žalovanou a žalobcem ujednáno ničeho o splatnosti práva na odškodnění, počíná promlčecí doba v těchto případech (s odkazem na závěry shora uvedeného R 10/2014) již dnem, kdy věřitel mohl dlužníka o plnění obchodního závazku poprvé požádat, tedy kdy mu vzniklo právo na odškodnění podle zákona.

28. Bude tedy na odvolacím soudu, resp. soudu prvního stupně, aby v dalším řízení předně posoudil, zda předmětná smlouva o obchodním zastoupení ze dne 1. 6. 2005 obsahovala zvláštní ujednání o splatnosti pohledávky z odškodnění ve smyslu § 669 obch. zák., či nikoliv, a na tomto základě posoudil počátek běhu promlčecí doby v souladu se závěry shora uvedenými.

29. V závislosti na výsledcích posouzení této právní otázky je nutné dále posoudit i otázku včasnosti uplatnění práva na odškodnění před soudem, která odvolacím soudem posuzována nebyla. V projednávané věci se z obsahu spisu podává, že soud prvního stupně rozhodoval o žalobě ze dne 16. 10. 2015, kterou žalobce požadoval zaplacení částky 242.218,60 Kč s příslušenstvím z titulu odškodnění obchodního zástupce jako 50 % z maximální výše odškodnění dle § 669 odst. 2 obch. zák. a částky 125.642 Kč s příslušenstvím z titulu nevyplacené provize. V průběhu řízení podáním ze dne 2. 4. 2017, jež bylo doručeno soudu dne 10. 4. 2017 (č. l. 794, 826), navrhl žalobce změnu žaloby tak, že rozšířil žalobu o 121.109 Kč, tj. dalších 25 % z maximální výše odškodnění, takže uplatňoval nárok v celkové výši 363.327 Kč z titulu odškodnění obchodního zástupce a částku 128.785 Kč z titulu neuhrazené provize. O tomto návrhu rozhodl soud prvního stupně při jednání usnesením ze dne 19. 4. 2017, č. j. 22 C 289/2015-891, tak, že byla připuštěna úprava žaloby a rozšíření žaloby dle podání žalobce ze dne 2. 4. 2017, doručeného soudu dne 10. 4. 2017, tak, že nyní je požadováno 363.327 Kč spolu s příslušenstvím blíže určeným a dále 128.785 Kč s příslušenstvím blíže určeným. Následně podáním ze dne 24. 5. 2018 žalobce provedl úpravu žalobního návrhu v tom smyslu, že výše požadovaného plnění z titulu práva na odškodnění obchodního zástupce zůstala nedotčena, ale z titulu neuhrazené provize požadoval žalobce částku v celkové výši 134.175 Kč s příslušenstvím (č. l. 934). Poté žalobce podáním ze dne 30. 5. 2018 (č. l. 938, 944) upravil žalobní návrh tak, že z titulu odškodnění obchodního zástupce uplatňuje celkem částku 372.012 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně při jednání dne 9. 11. 2015 (č. l. 1056) rozhodl, že připouští změnu žaloby učiněnou podáním ze dne 24. 5. 2018 a 30. 5. 2018 (č. l. 1056) tak, že je požadováno zaplacení částky 372.012 Kč s příslušenstvím a částky 134.175 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně k tomuto uvedl právní hodnocení, jež nebylo odvolacím soudem zpochybněno, podle něhož skutečnost, že žalobce žalobu rozšířil, je (z hlediska posouzení námitky promlčení) nevýznamná, neboť požadavek na odškodnění a důvody, pro které má za to, že mu náleží maximální možné odškodnění, byly v řízení uplatněny včas, přičemž o samotné výši odškodnění rozhoduje soud dle své úvahy. Toto právní posouzení není správné.

30. Podle ustanovení § 402 obch. zák. přestává promlčecí doba běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení.

31. Podle § 95 odst. 1 o. s. ř. může žalobce za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. O změnu žaloby mj. jde tehdy, změní-li žalobce žalobní návrh tak, že požaduje na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, tj. jde o rozšíření žaloby. Návrh na změnu žaloby je podáním ve věci samé, s nímž jsou proto spojeny hmotněprávní a procesněprávní účinky. V případě nově uplatněné části nároku nastávají hmotněprávní účinky mj. dnem, kdy soudu došla změna žaloby, nebo dnem, kdy byl tento úkon učiněn do protokolu. S tímto okamžikem je pak spojen důsledek pro běh promlčecí doby, a to že se tímto dnem běh promlčecí lhůty staví (§ 391, § 402 obch. zák.), a tento okamžik je též rozhodný pro posuzování, zda promlčecí lhůta marně uplynula. Pro stanovení promlčecí doby, popř. počátku jejího běhu, tak nemá právní význam okamžik zahájení původního řízení, popř. okamžik připuštění změny návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3200/2011). Závěr, podle něhož účinek spojovaný s podáním žaloby soudu (stavení běhu promlčecí lhůty) lze spojovat pouze s podáním takové žaloby (z hlediska skutkového vymezení uplatněného nároku), o které je v konečném důsledku soudem věcně rozhodováno, s tím, že pokud v průběhu řízení žalobce žalobu postupem dle § 95 o. s. ř. změní, hmotněprávní účinky změněné žaloby (tímto způsobem nově uplatněného nebo nově uplatněné části nároku) nastávají až dnem, kdy soudu změna žaloby došla, se podává z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 664/2002).

32. Uvedené v projednávané věci znamená, že došlo-li k rozšíření žaloby podáním dne 10. 4. 2017 a 1. 6. 2018, je nutné při posouzení námitky promlčení posuzovat uplynutí promlčecí doby v rozsahu práva uplatněného změnou žaloby k okamžiku učinění tohoto procesního úkonu, nikoliv k okamžiku podání žaloby. Těmto požadavkům soud prvního stupně ani odvolací soud nedostál. Je proto dále na soudu prvního stupně, aby v dalším řízení posoudil důvodnost námitky promlčení k jednotlivým částem žalobního nároku tak, jak byl postupně rozšiřován jednotlivými podáními žalobce dne 10. 4. 2017 a 1. 6. 2018.

V. Závěr

33. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a protože důvody, pro které bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v odpovídajícím rozsahu i rozsudek tohoto soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

34. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část věty za středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

35. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243g odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 4. 2020

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru