Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 3883/2019Usnesení NS ze dne 17.12.2020

HeslaNeplatnost právního úkonu
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3883.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 40a obč. zák.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 3883/2019-572

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně A-ASSISTANCE technická záchranná služba s.r.o., se sídlem v Kladně, Švermov, Pod Hájem 1404, identifikační číslo osoby 29085454, zastoupené JUDr. Bc. Danielem Bartoněm, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Ječná 505/2, proti žalovanému J. K., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované LM Ranč Trade s.r.o., se sídlem v Praze 4, Michle, Ohradní 1087/63, identifikační číslo osoby 29128480, zastoupené JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem v Jihlavě, Telečská 1720/7, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 104/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 4. 2019, č. j. 47 Co 32/2019-499, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném vydání nákladního vozidla XY, VIN: XY, včetně příslušenství. Žalovaný navrhl žalobu zamítnut; na svou obranu jednak tvrdil, že předmětné nákladní vozidlo nabyl v dobré víře na základě smlouvy ze dne 3. 12. 2014, kterou uzavřel s vedlejší účastnicí, jednak uváděl, že vlastnické právo žalobkyně k předmětnému vozidlu zaniklo již prodejem na základě kupní smlouvy uzavřené dne 2. 1. 2013 se třetí osobou.

Okresní soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 29. 11. 2018, č. j. 20 C 104/2017-459, zamítl žalobu na vydání nákladního vozidla XY, VIN: XY, a jeho příslušenství (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna uhradit na náhradě nákladů řízení žalovanému částku 99 730,62 Kč (výrok II) a vedlejší účastnici částku 96 825,93 Kč (výrok III).

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žalobkyně je povinna uhradit žalovanému částku 12 003 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a že žalobkyně a vedlejší účastnice nemají vzájemně právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně. Z hlediska právního hodnocení věci odvolací soud nejprve uvedl, že otázku vlastnického práva žalobkyně k předmětnému vozidlu bylo nutné řešit jako otázku předběžnou, přičemž posuzoval, zda kupní smlouva ze dne 2. 1. 2013 byla pro žalobkyní tvrzený rozpor se zákonem či dobrými mravy absolutně neplatná. Odvolací soud se ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně jak v tom, že v daném případě nejsou dány důvody absolutní neplatnosti podle § 39 obč. zák., tak rovněž v tom, že případné relativní neplatnosti předmětné smlouvy se žalobkyně ani řádně nedovolala. K tomu odvolací soud blíže rozvedl, že kupní smlouva byla uzavřena dne 2. 1. 2013 prokuristou žalobkyně P. B. na základě oprávnění vyplývajícího z udělené prokury, přičemž se žalobkyni v řízení nepodařilo prokázat, že by smlouva byla antedatována, resp. uzavřena až po zániku prokury nebo že by prokurista B. a svědkyně K. (jako kupující) jednali v rozporu se zájmy žalobkyně, jestliže kupní smlouva byla uzavřena za účelem započtení ceny vozidla na pohledávku svědkyně K. vůči žalobkyni. Odvolací soud tedy uzavřel, že žalobkyně kupní smlouvou ze dne 2. 1. 2013 pozbyla vlastnické právo k předmětnému vozidlu, a není tudíž ani aktivně věcně legitimována ve sporu o jeho vydání.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, ve kterém namítala, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, jestliže kupní smlouvu ze dne 2. 1. 2013 nehodnotil jako absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem a dobrými mravy. Dále žalobkyně namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou otázku, zda se bylo lze dovolat relativní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 2. 1. 2013 na základě podání učiněných v trestním řízení vedeném proti bývalému prokuristovi žalobkyně P. B. Žalobkyně rovněž vznesla námitky týkající se vad řízení, které měly spočívat v tom, že se odvolací soud nevypořádal s veškerou právní argumentací žalobkyně, že provedení výslechu dožádaným soudem odporovalo zásadě přímosti řízení a že soud prvního stupně měl nařídit nový výslech svědků K. a H.

Žalovaný ani vedlejší účastnice na straně žalované se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Uvedené náležitosti dovolání žalobkyně naplňuje. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Námitka žalobkyně, že kupní smlouva ze dne 2. 1. 2013, kterou za žalobkyni uzavíral její prokurista P. B., měla být odvolacím soudem posouzena jako absolutně neplatná pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť žalobkyně své odchylné právní posouzení zakládá na jiném skutkovém stavu, než který byl soudy v řízení zjištěn. Odvolací soud vyšel totiž z toho, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že by uzavřená kupní smlouva byla antedatována a že by P. B. za žalobkyni jednal až poté, co došlo k zániku jemu udělené prokury. Námitka žalobkyně tak ve skutečnosti zpochybňuje soudy nižších stupňů zjištěné okolnosti související s uzavření kupní smlouvy ze dne 2. 1. 2013, a konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a ve skutečnosti tak jde o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů ovšem v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž žalobkyně k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalobkyně, že k dovolání se relativní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 2. 1. 2013 vůči kupující straně došlo v podáních žalobkyně určených Policii ČR a státnímu zastupitelství v rámci trestního řízení vedeného proti bývalému prokuristovi žalobkyně P. B., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že tímto postupem žalobkyně námitka relativní neplatnosti nebyla uplatněna, a to z důvodu nesplnění podmínky adresnosti právního úkonu. Z judikatury dovolacího soudu totiž vyplývá, že účastník právního úkonu se může dovolat jeho relativní neplatnosti ve smyslu ustanovení § 40a obč. zák. jednostranným hmotněprávním úkonem, který ovšem dotčený subjekt druhému účastníku právního úkonu musí adresovat; přitom není rozhodné, zda tak učiní v soudním řízení či mimosoudně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2076/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 999/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3978/2009), což se v této věci ovšem nestalo, resp. ani přes výzvu soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. žalobkyně neprokázala, že by námitku relativní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 2. 1. 2013 vůči kupující straně ať již v průběhu trestního řízení, nebo jindy přímo adresovala. Pouhá skutečnost, že žalobkyně v trestním řízení vedeném proti bývalému prokuristovi žalobkyně popsala důvody neplatnosti kupní smlouvy, neznamenala, že se relativní neplatnosti vůči kupující straně dovolala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 634/2004).

Vady řízení namítané žalobkyní a spočívající v tom, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s veškerou její argumentací, že výslech svědků K. a H. byl proveden dožádaným soudem, čímž měla být porušena zásada přímosti, a že soud prvního stupně měl přistoupit k opakovanému výslechu těchto svědků, nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v tomto případě není. Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018).

Z výše uvedeného vyplývá, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V projednávané věci žalobkyně dovoláním napadla rovněž výrok II a III rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok II tohoto usnesení, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (včetně vedlejšího účastníka na straně žalované), se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 12. 2020

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru