Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 3870/2017Usnesení NS ze dne 24.10.2017

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3870.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 138 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 3870/2017-87

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobce M. L., se sídlem v Jesenicích, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na slupi 134/15, proti žalované EPL Solar s. r. o., se sídlem ve Vestci, Vídeňská 172, identifikační číslo osoby 28957229, o zaplacení částky 17.881.885,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 206/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2017, č. j. 21 Co 168/2017-70, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Okresní soud Praha-západ usnesením, v pořadí druhým, ze dne 9. 2. 2017, č. j. 18 C 206/2016-52, zamítl návrh žalobce na osvobození od soudních poplatků.

K odvolání žalobce odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se žalobci přiznává osvobození od soudních poplatků v rozsahu 20 %.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když se v předmětné věci jedná o vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Dovolatel staví přípustnost svého dovolání na řešení otázky, zda „je přípustné, aby usnesení odvolacího soudu o odvolání proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, jímž odvolací soud plně nevyhoví návrhu žadatele o osvobození, obsahovalo odůvodnění, v němž se odvolací soud dostatečně nevypořádá s veškerými uplatněnými argumenty odvolatele a které nepředstavuje z hlediska úplnosti a logické stavby dostatečný podklad pro samotný výrok rozhodnutí odvolacího soudu“. Rozporuje přitom závěr odvolacího soudu o přiznání osvobození od poplatkové povinnosti v rozsahu 20 %, když dle dovolatele odvolací soud téměř nijak nezdůvodnil, proč přiznal osvobození právě ve výši 20 %, a nevypořádal se dostatečně s argumentací žalobce ve prospěch osvobození v rozsahu nejméně 50 %. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu pak dle dovolatele neodpovídá judikatuře dovolacího soudu, pokud jde o kritéria, která má soud zkoumat (odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2032/2015, ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2959/2016, ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1900/2013, a ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2127/2015).

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v tom, že soud při zkoumání poměrů účastníka pro účely rozhodování o osvobození od soudních poplatků (§ 138 o. s. ř.) přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci. Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2127/2015).

Soud při posuzování majetkových poměrů účastníka domáhajícího se osvobození od soudních poplatků, při poměřování rozsahu jeho aktiv i pasiv a při přihlížení ke všem okolnostem, které spoluurčují celkový obraz jeho poměrů, vychází z jeho objektivní možnosti splnit předpokládanou poplatkovou povinnost, neboť právě objektivní nedostatek finančních prostředků se nesmí stát pro účastníka překážkou přístupu k soudu; došlo by tím totiž k porušení rovnosti účastníků řízení vyjádřené v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2459/2015, či jeho usnesení ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 568/2014). Účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit účastníku řízení přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho práv i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Posouzení naplnění tohoto účelu je ale vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2856/08, uveřejněný pod č. 20/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Odvolací soud v předmětné věci vyšel z toho, že co se majetkových poměrů žalobce týče, provedl soud prvního stupně dostatečná skutková zjištění, na něž v podrobnostech odkázal. Oproti soudu prvního stupně byl pak toho názoru, že skutečnost, že žalobce je společníkem a jednatelem několika společností, ještě neprokazuje, že účast v těchto společnostech je pro žalobce výnosná. Zdůraznil mimo jiné, že nemovitost ve výlučném vlastnictví žalobce, jíž argumentoval soud prvního stupně, je zatížena hypotečním úvěrem, což soud prvního stupně nezohlednil. Žalobce dále, jak konstatoval odvolací soud, sám poukazoval na to, že není nemajetný, nicméně jeho majetková situace není natolik příznivá, aby mu dovolila uhradit soudní poplatek za podání žaloby v soudem vyměřené výši a v tak krátkém časovém úseku. Dle odvolacího soudu výše soudního poplatku za podanou žalobu je v daném případě skutečně natolik vysoká, že i jinak dobré majetkové poměry žalobce žalobci objektivně neumožní soudní poplatek v takové výši uhradit. Odvolací soud uzavřel, že při zohlednění aktuální majetkové situace žalobce a především pak při zohlednění výše soudního poplatku za podanou žalobu je možné dovodit, že poměry žalobce odůvodňují jeho osvobození od soudních poplatků v rozsahu 20 %, když takto snížený soudní poplatek je žalobce dle názoru odvolacího soudu objektivně schopen jednorázově uhradit. Nejvyšší soud přitom neshledal, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí vybočil z výše uvedených zásad posuzování poměrů účastníka pro účely rozhodování o osvobození od soudních poplatků; jeho rozhodnutí tak není s citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu v rozporu.

Dovolatel rovněž namítá, že mu „není jasná vazba mezi rozsahem osvobození účastníka od soudních poplatků a předpokládaným rozsahem dokazování, který není běžně v judikatuře uváděn jako jedno z kritérií, které by měl soud pro účely posouzení nároku na osvobození zkoumat“. Poukazuje přitom na pasáž z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, v níž odvolací soud s ohledem na to, že žalobce žádal nikoliv pouze o osvobození od soudního poplatku za podanou žalobu, nýbrž o osvobození od soudních poplatků v rámci celého řízení, dovodil, že „není přitom vyloučeno, že k posouzení nároku žalobce bude třeba provádět rozsáhlé dokazování, včetně vypracování znaleckých posudků. Osvobození žalobce od soudních poplatků ve větším rozsahu by poté bylo skutečně vůči ostatním účastníkům řízení znevýhodňující“. Uvedená poznámka odvolacího soudu směřuje zjevně do možných vyšších nákladů řízení, resp. do možnosti uložení povinnosti složit zálohu ve smyslu § 141 o. s. ř., kdy odvolací soud touto svou úvahou nevybočil z výše uvedených judikatorních závěrů ohledně aplikace ustanovení § 138 o. s. ř., dle kterých má soud přihlížet mimo jiné též k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování.

Co se konečně dovolatelem namítaných nedostatků odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu týče, jedná se o námitku vady řízení, k níž by dovolací soud mohl přihlédnout tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Přípustnost dovolání však tvrzení této vady nezakládá.

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť ve smyslu § 151 odst. 1 o. s. ř. nebylo přezkoumáváno konečné rozhodnutí ve věci samé.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. října 2017

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru