Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 3844/2020Usnesení NS ze dne 29.03.2021

HeslaPřípustnost dovolání
Rozhodčí doložka
Rozhodčí řízení
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3844.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 31 písm. b,g) předpisu č. 216/1994 Sb.

§ 135 odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 3844/2020-773

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupené Danielou Christinou Devereaux, advokátkou, se sídlem v Praze 4, K Zelené louce 1341/20, PSČ 148 00, proti žalované CHANDANNE LIMITED, se sídlem v Road Town, Tortola, P.O. BOX 3152, Britské Panenské ostrovy, zastoupené Mgr. Michalem Mrzenou, advokátem, se sídlem v Praze, Palackého 715/15, PSČ 110 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 18 C 472/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2020, č. j. 64 Co 44/2020-683, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Daniely Christiny Devereaux, advokátky, se sídlem v Praze 4, K Zelené louce 1341/20, PSČ 148 00.

Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 12. 9. 2019, č. j. 18 C 472/2015-601, zrušil rozhodčí nález sp. zn. RT 003/2014 ze dne 15. 9. 2015 vydaný rozhodcem Mgr. Bc. Rudolfem Titzem (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 6. 2020, č. j. 64 Co 44/2020-683, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku pod bodem I (výrok pod bodem I), změnil jej ve výroku pod bodem II tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 24 235,50 Kč (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud „odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, a zároveň dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací podle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalovaného rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Dovolání není přípustné.

Nejvyšší soud předně poukazuje na to, že dovolatelka označuje jako předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. skutečnost, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí „na vyřešení právních otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se nadepsaný odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, a zároveň dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v uvedeném ustanovení, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, však míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ – jak se podle obsahu dovolání mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I v případě správné formulace zákonného kritéria nelze k řešené otázce zvolit více hledisek přípustnosti dovolání, neboť ta se z povahy věci vzájemně vylučují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 431/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3673/2013). Z obsahu dovolání však vyplývá, že dovolatelka jeho přípustnost opírá toliko o první z uvedených předpokladů.

Dovolatelka v prvé řadě rozporuje závěr odvolacího soudu o tom, že v projednávané věci byl naplněn důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. g) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“). Odvolací soud se při řešení této otázky ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, podle kterého konečné rozhodnutí v trestní věci S. (bývalého jednatele žalobkyně), tedy rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 42 T 11/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2018, sp. zn. 9 To 54/2017, představují rozhodnutí odůvodňující obnovu řízení podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Z těchto rozhodnutí odvolací soud zjistil, že P. S. byl shledán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry. Z jejich výrokové části se pak podle odvolacího soudu podává řešení skutkové otázky obsahu skutečné vůle za žalobkyni jednajícího jednatele při uzavírání mandátní smlouvy ze dne 30. 1. 2008 s mandatářem panem V. (právním předchůdcem žalované). Tuto otázku soudy vyřešily odlišně od rozhodce, když dospěly k závěru, že jednatel žalobkyně pro žalobkyni ve skutečnosti žádné plnění od mandatáře na základě této smlouvy získat nechtěl.

Dovolatelka přitom uvádí, že předmětné rozhodnutí trestního soudu nepředstavuje „novotu“ ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť takovou novotou by mohly být pouze důkazy či skutečnosti, které nebyly rozhodci známy v průběhu rozhodčího řízení. Uvedené rozhodnutí podle dovolatelky pouze hodnotí skutečnosti, které se od doby vedení rozhodčího řízení nezměnily, samotné však nemůže představovat důvod pro obnovu řízení. Závěr o absenci vůle jednatele žalobkyně přitom považuje za závěr právní, přičemž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 1996, sp. zn. 2 Cdon 133/96, ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4183/2011, či ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 540/2011, o něž opírá názor, že tento právní závěr vyplývající z rozhodnutí v trestní věci nemůže založit důvod pro obnovu řízení. Dovolatelka dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1793/2013, doplňuje, že žaloba na obnovu řízení je právním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně. Konečně s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 329/2016, ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 880/2011, a ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Cdo 269/2008, dovolatelka dodává, že předmětný rozsudek v trestní věci byl vydán mezi jinými účastníky, než mezi kterými je vedena projednávaná věc, dovolatelka tak tímto rozhodnutím vázána není, přičemž z toho důvodu nemohou tato rozhodnutí představovat důvod obnovy řízení.

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. například usnesení ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 20 Cdo 322/98, uveřejněné pod číslem 48/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), se podává, že rozhodnutími, jež coby důvod obnovy předjímá ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., zákon míní rozhodnutí o předběžných otázkách ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1 a 2 o. s. ř., tj. případy, když příslušný orgán rozhodl odlišně o předběžné otázce, jestliže byl soud rozhodnutím předchozím vázán (§ 135 odst. 1) či z dřívějšího rozhodnutí vycházel (§ 135 odst. 2), anebo posoudil-li předběžnou otázku sám (§ 135 odst. 2), a poté bylo zjištěno, že příslušný orgán kdykoli vydaným rozhodnutím ji posoudil jinak. V usnesení ze dne 23. června 2010, sp. zn. 28 Cdo 1496/2010, pak Nejvyšší soud zdůraznil, že důvodem pro povolení obnovy řízení může být i pozdější rozhodnutí jiného orgánu, vypovídá-li toto rozhodnutí o skutečnostech a důkazech, které byly předmětem původního řízení, zejména řeší-li předběžnou otázku, jejíž zodpovězení bylo rozhodující pro výsledek původního řízení.

Podle ustálené judikatury je soud vázán výrokem o tom, že byl spáchán trestný čin, jakož i výrokem o tom, kdo ho spáchal. Soud je vázán jen výrokem, nikoliv odůvodněním trestního rozsudku. Z výroku o vině je však nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele (srov. R 22/1979). Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2007, sp. zn. 26 Odo 197/2006).

Od shora uvedených závěrů se odvolací soud neodchýlil, dospěl-li k tomu, že výše uvedená konečná rozhodnutí v trestní věci zakládají důvod, pro který lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení, pročež je naplněn důvod zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. g) ZRŘ. Z výrokové části těchto rozhodnutí se podle zjištění soudů obou stupňů podává, že bývalý jednatel žalobkyně se dopustil trestného činu zpronevěry tím, že v úmyslu obohatit jiného podepsal mandátní smlouvu datovanou dnem 30. 1. 2008, přestože věděl, že smlouva má fiktivní předmět plnění, mandatář zde sjednané činnosti vykonávat nebude a platby provedené na základě této smlouvy budou neoprávněné. Na základě udělené moci pak podle výroku S. činnosti uvedené v mandátní smlouvě vykonával z titulu funkce jednatele společnosti a nikoliv jako zmocněnec osoby pověřené vedením výstavby hotelu. Rozhodce se přitom ve svém nálezu zabýval otázkou platnosti předmětné smlouvy, jakož i otázkou, zda činnosti podle mandátní smlouvy vykonával S. jakožto jednatel žalobkyně, přičemž na základě jejich řešení dospěl k závěru o důvodnosti uplatněného nároku. Rozhodnutí soudů v trestní věci tedy vypovídá o skutečnostech, které byly předmětem rozhodčího řízení, výroková část předmětných rozhodnutí přitom o těchto skutečnostech pojednává odlišně, než jak učinil rozhodce. Uvedená rozhodnutí tedy mohou přivodit pro žalobkyni příznivější rozhodnutí ve věci. Pro rozhodnutí o povolení obnovy řízení přitom obecně postačí, jeví-li se příznivější rozhodnutí ve věci pro navrhovatele obnovy pravděpodobným, nikoliv na jisto postaveným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1419/2000).

Poukazovala-li pak dovolatelka na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 329/2016, ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 880/2011, a ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Cdo 269/2008, pak tyto odkazy nejsou případnými, neboť v projednávané věci nebyla řešena otázka vázanosti soudu řešením předběžné otázky učiněným soudem v jiném civilním řízení.

Dovolatelka dále brojí proti závěru odvolacího soudu o neplatnosti rozhodčí doložky, tedy o tom, že je dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. b) ZRŘ, přičemž v tomto ohledu poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005. Uvádí, že odvolací soud nerespektoval názory zde vyslovené, když neposuzoval platnost rozhodčí doložky nezávisle na platnosti mandátní smlouvy, v níž byla textově obsažena. Dovolatelka však přehlíží, že projednávaná věc je věcí skutkově odlišnou, neboť zde nešlo o situaci, kdy by část hlavní smlouvy byla shledána neplatnou pro rozpor se zákonem, přičemž tento důvod neplatnosti by se nevztahoval na rozhodčí doložku. Odvolací soud tento důvod shledal v absenci skutečné vůle uzavřít smlouvu na straně žalobkyně, přičemž uzavřel, že chyběla-li vůle uzavřít mandátní smlouvu, pak nelze usuzovat na existenci vůle řešit z této smlouvy vzniklé spory. Argumentace dovolatelky tak není případná.

Namítá-li dále dovolatelka, že v otázce aplikace § 31 písm. b) ZRŘ postupoval odvolací soud v rozporu s judikaturou, když tento důvod nebyl žalobkyní řádně uplatněn v rozhodčím řízení předtím, než začala jednat ve věci samé, pak v této souvislosti neuvádí jakékoliv rozhodnutí dovolacího soudu, od kterého se měl odvolací soud při řešení této otázky odchýlit. Uvedené platí rovněž ve vztahu k argumentaci dovolatelky, týkající se tvrzeného rozšiřování důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu uplatňovaných žalobkyní v průběhu řízení, či k polemice dovolatelky ohledně existence její dobré víry, jakož i dobré víry pana V. Přitom platí, že může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSCR 55/2013, nebo usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, jež bylo publikováno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomuto požadavku však dovolatelka ve výše uvedené souvislosti nedostála.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání (§ 241b odst. 3 věta první, § 243b o. s. ř.).

Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání žalované zčásti jakožto nepřípustné a zčásti trpící vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Vzhledem ke skutečnosti, že v projednávané věci byly dány důvody pro odmítnutí dovolání, dovolací soud se věcně nezabýval důvody, pro které byl dovolatelkou navrhován odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 29. 3. 2021

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru