Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 3810/2017Usnesení NS ze dne 20.09.2017

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3810.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 3810/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ČEZ Prodej, a.s., se sídlem v Praze 4, Duhová 1/425, IČO 27232433, zastoupené Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, proti žalované VÍTKOVICE, a.s., se sídlem v Ostravě, Ruská 2887/101, IČO 45193070, zastoupené JUDr. Rostislavem Dolečkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 823/9, o zaplacení částky 385 774 756 Kč s příslušenstvím a o zaplacení částky 9 982 498,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 Cm 40/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. dubna 2017, č. j. 8 Cmo 299/2016-564, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 245 533 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám právního zástupce žalované JUDr. Rostislava Dolečka, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Stručné odůvodnění

(§243f odst. 3 o. s. ř.):

Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. června 2016, č. j. 29 Cm 40/2012-500, ve výroku I zamítl žalobu o zaplacení částky 385 774 756 Kč s příslušenstvím, ve výroku II zamítl žalobu o zaplacení částky 9 982 498,50 Kč s příslušenstvím, ve výroku III uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 4 137 047 Kč s příslušenstvím a ve výrocích IV a V rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. dubna 2017, č. j. 8 Cmo 299/2016-564, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, které ovšem není přípustné, neboť dovolatelka u právních otázek předestřených v dovolání neuvedla, v čem spatřuje naplnění předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., případně dovolatelkou formulované právní otázky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.

Dovolatelka nejprve namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku povahy úkonu žalobkyně ze dne 29. září 2008, když uzavřel, že se nejednalo o návrh na uzavření smlouvy, nýbrž o nabídku určenou do výběrového řízení. Dovolatelka u této právní otázky namítala, že právní závěr odvolacího soudu je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, ovšem nikde již neuvedla, od jakých rozhodnutí dovolacího soudu se měl odvolací soud podle jejího názoru odchýlit, a to ani citací konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu ani uvedením judikovaných právních závěrů bez citace konkrétních rozhodnutí (i takové vymezení přípustnosti dovolání by obstálo ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. IV.ÚS 1256/14).

Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013.

První dovolatelkou formulovaná otázka tak nezaloží přípustnost dovolání, neboť dovolatelka neuvedla, od které ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil.

Ze stejného výše uvedeného důvodu nezaloží přípustnost ani dovolatelkou formulovaná třetí právní otázka týkající se oprávnění Ing. H. jednat za žalovanou, ani čtvrtá právní otázka vztahující se k absenci podstatných náležitostí smlouvy v úkonu ze dne 29. září 2008, ani v pořadí šestá a sedmá otázka týkající se rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, neboť u všech těchto právních otázek dovolatelka namítala odklon odvolacího soudu od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, aniž by uvedla, od jakých rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud ve svém právním posouzení měl odchýlit.

Druhá dovolatelkou formulovaná právní otázka se týkala oprávnění Ing. B. jednat za žalobkyni, konkrétně toho, zda soud může rozhodnout, že podnikatel není vázán jednáním osoby, která překročila své zástupčí oprávnění, aniž by se tohoto překročení podnikatel, ze kterého bylo takto jednáno, sám dovolal. Tuto právní otázku dovolatelka formulovala jako otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou.

Dovolatelce nelze přisvědčit v tom, že by tato právní otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, neboť dovolací soud již judikoval, že právo uplatnit výhradu nevázanosti úkonem učiněným osobou, která k tomu neměla oprávnění, svědčí pouze osobě, za kterou byl tento úkon učiněn, a to bez ohledu, o jaký typ jednání za jiného šlo (viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2017, sp. zn. 23 Cdo 3983/2016). Ovšem posouzení této právní otázky formulované dovolatelkou není pro rozhodnutí odvolacího soudu v této věci podstatné, neboť odvolací soud (a stejně tak soud prvního stupně) založil svůj závěr o nedůvodnosti nároku žalobkyně již na tom, že smlouva mezi žalobkyní a žalovanou nevznikla z toho důvodu, že úkon žalobkyně ze dne 29. září 2008 nebylo možné považovat za návrh na uzavření smlouvy. Další argumenty odvolacího soudu zahrnující mimo jiné i závěr, že Ing. B. nebyla oprávněna jednat za žalobkyni, pak představují podpůrné argumenty, jejichž odlišné právní posouzení by nemělo vliv na výsledek sporu.

Zbývá posoudit pátou otázku předestřenou dovolatelkou, která se vztahuje k předsmluvní odpovědnosti žalované. Dovolatelka v tomto ohledu namítala, že odvolací soud ve svém rozsudku nesprávně uvedl, že škodou v případě předsmluvní odpovědnosti mohou být pouze náklady, které nelze považovat za náklady obvykle spojené s kontraktačním procesem daného smluvního typu. Dovolatelka odkázala na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu vztahující se k tomu, co lze považovat za škodu vzniklou porušením předsmluvní povinnosti, a uvedla, že Nejvyšší soud dosud v obecné rovině neformuloval, za jakou škodu odpovídá strana, která bez legitimního důvodu ukončila jednání o uzavření smlouvy. Takto formulovaná otázka ovšem není pro rozhodnutí odvolacího soudu podstatná, neboť řešit v dané věci, za jakou škodu by žalovaná odpovídala, je nadbytečné vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že odpovědnost žalované zde není dána již z toho důvodu, že žalovaná neporušila svoji prevenční povinnost a nejsou tedy naplněny zákonné předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu. Na řešení otázky vztahující se k rozsahu škody při předsmluvní odpovědnosti tak napadené rozhodnutí nespočívá.

K nutnosti vymezení relevantní právní otázky se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil již několikrát, např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, podle jehož závěru neuvede-li dovolatel v dovolání otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, podle kterého přípustnost dovolání nezaloží právní otázka, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nezávisí. Ani poslední dvě uvedené právní otázky tak nemohou založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil a řešení těchto otázek představovalo pouze podpůrnou argumentaci pro závěry odvolacího soudu, přičemž jejich odlišné právní posouzení by nemělo vliv na výsledek sporu. Napadené rozhodnutí proto na těchto právních otázkách nespočívá.

K námitce dovolatelky ohledně nedostatečného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je třeba uvést, že se jedná o námitku vady řízení, která není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť dovolací soud k vadám řízení přihlíží dle § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, neboť dovolatelka u předestřených právních otázek neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, resp. neodkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl dle jejího mínění odvolací soud odchýlit. Zbývající právní otázky pak nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť nebyly pro napadené rozhodnutí podstatné a na jejich řešení proto napadené rozhodnutí nespočívalo (§ 237 o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto dovolání v souladu s § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. září 2017

JUDr. Kateřina Horno ch o v á

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru