Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 3761/2020Usnesení NS ze dne 24.02.2021

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3761.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 3761/2020-1120

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně VaK Bruntál a. s., se sídlem v Bruntále, tř. Práce 1445/42, identifikační číslo osoby 47675861, zastoupené JUDr. Alešem Klechem, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 2738/16, proti žalovaným 1) FOCUS – METAL, s. r. o., se sídlem ve Valašském Meziříčí, Jiráskova 399/11, identifikační číslo osoby 62303414, 2) FOKR Czech s. r. o., se sídlem v Ostravě, Čujkovova 1748/49, identifikační číslo osoby 25873580, oběma zastoupeným Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 19 C 329/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2020, č. j. 57 Co 296/2019-1056, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalované jsou povinny zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 17. 7. 2018, č. j. 19 C 329/2007-971, zrušil rozhodčí nález ze dne 27. 11. 2007, pod sp. zn. RN 09/2007, vydaný rozhodcem M. M., jenž byl písemně vyhotoven ve XY dne 10. 1. 2008 a vyhlášen dne 27. 11. 2007, v místě konání rozhodčího řízení ve XY, na ul. XY, a to v rozsahu všech jeho výroků (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 1. 2020, č. j. 57 Co 296/2019-1056, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok), ve výroku II. jej změnil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku podaly žalované (dále též „dovolatelky“) dovolání s tím, že je považují za přípustné, neboť mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, jež dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu nebyla řešena. Dovolatelky uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání označila dovolání za nepřípustné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání žalovaných projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolání není přípustné.

Žalované předestírají dovolacímu soudu k řešení otázku, „zda lze rozhodnout o zrušení rozhodčího nálezu u listiny, která není výsledkem rozhodčí činnosti rozhodce a není nadána vlastnostmi právního aktu, nýbrž je pouze nadepsána (formálně označena) jako rozhodčí nález a ve skutečnosti jde o produkt trestné činnosti“, jakožto otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou. Uvedená otázka však není způsobilou založit přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

Odvolací soud shledal naplnění důvodu zrušení rozhodčího nálezu předpokládaného v § 31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, jenž míří na případy, kdy není dána pravomoc rozhodce pro absenci platné rozhodčí smlouvy (z jiných důvodů než z důvodu nedostatku arbitrability podle § 31 písm. a/), která by se vztahovala na projednávanou věc (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2406/2011, a ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2124/2014).

Ačkoliv je z obsahu dovolání zřejmé, že dovolatelky nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně průběhu rozhodčího řízení a formální existence rozhodčího nálezu, nezpochybňují tyto závěry způsobem předpokládaným § 237 o. s. ř. Argumentace dovolatelek se zakládá na tom, že z rozhodnutí soudu v trestní věci, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2012, sp. zn. 54 T 3/2010, se podává, že se M. M. dopustil trestného činu spočívajícího v zinscenování rozhodčího řízení a vydání listiny označené jako rozhodčí nález. Podle dovolatelek tak bylo ve výroku o vině trestními soudy rozhodnuto o tom, že zde není rozhodčí nález a rozhodčí řízení neproběhlo, přičemž těmito závěry byl civilní soud vázán. V souvislosti s nastíněnou otázkou vázanosti civilního soudu rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, však dovolatelky nespecifikují žádný z předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř.

Namítají-li konečně dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího trpí nepřezkoumatelností, uplatňují možnou vadu řízení. K té by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotné tvrzené vady řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 248/2015).

Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalovaných podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 2. 2021

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru