Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 3754/2019Rozsudek NS ze dne 27.10.2020

HeslaPojištění
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3754.2019.1
Dotčené předpisy

§ 3 písm. a) předpisu č. 38/2004 Sb.

§ 6a odst. 1 předpisu č. 38/2004 Sb.

§ 6a odst. 2 předpisu č. 38/2004 Sb.

§ 6a odst. 4 předpisu č. 38/2004 Sb.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 3754/2019-126

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce V. G., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Masařská 323/6, proti žalované Generali Česká pojišťovna a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, zastoupené JUDr. Danielou Maršálkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bílkova 132/4, o zaplacení částky 500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 256/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2019, č. j. 68 Co 71/2019-98, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.826 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. 6. 2018, č. j. 13 C 256/2014-57, zamítl žalobu o zaplacení 500.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

2. Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím jakožto náhrady škody vzniklé mu z důvodu plnění na smlouvu sjednanou se zástupcem žalované. Žalobu odůvodnil tím, že dne 30. 5. 2013 uzavřel se žalovanou „Smlouvu o spolupráci při zprostředkování investičního pojištění Fondu korporátních dluhopisů“ (dále též jen „Smlouva“) při vkladu 500.000 Kč na dobu 3 let. Na základě této Smlouvy uhradil žalobce žalované dne 27. 6. 2013 částku 500.000 Kč. Následně obdržel od žalované „Potvrzení o uzavření pojistné smlouvy“ ze dne 1. 7. 2013, kde je deklarováno, že zaplacené pojistné bylo přijato na transferový účet žalované. Dle čl. III. Smlouvy měl žalobce obdržet v období od 1. 6. 2013 do 1. 7. 2013 částku 120.000 Kč, kterou však dosud neobdržel. Dne 9. 7. 2014 žalobce Smlouvu vypověděl. Výzvou ze dne 11. 9. 2014 vyzval žalobce žalovanou k úhradě mj. částky 500.000 Kč odpovídající jeho vkladu na Smlouvu. Na předžalobní výzvu žalovaná nereagovala.

3. Dle zjištění soudu prvního stupně byla Smlouva uzavřena dne 30. 5. 2013 žalobcem jako „spolupracující osobou“ a M. M. jako „zástupcem České pojišťovny“. Předmět Smlouvy byl popsán takto: „spolupráce smluvních stran při zprostředkování investičního pojištění spočívající v tom, že Spolupracující osoba bude vyvíjet činnost směřující ke sjednávání soukromého investičního pojištění výhradně pro OSVČ, A.S. a S.R.O. – společnosti 64604039 (dále jen ‘Společnost‘) mezi třetí osobou a zástupcem ČP tím, že bude zprostředkovávat informace o zájmu třetí osoby sjednat pojištění. Třetí osobou ve smyslu této smlouvy je fyzická osoba – OSVČ. Společnost se zájmem o sjednání investičního pojištění (dále jen ‘Klient‘)“. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 10. 2016, č. j. 19 T 128/2015-1159, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2017, č. j. 3 To 482/2016-1243, byl M. M. uznán vinným zločinem podvodu dle § 209 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, kterého se dopustil tím, že „dne 30. 5. 2013 v XY, jako obchodní zástupce České pojišťovny, a.s. … se záměrem získat tak peníze pro svoji potřebu pod lživým ujištěním, že jde o výhodný produkt pojišťovny s 8% zhodnocením vložených prostředků, předložil V. G., nar. XY, bytem XY, k podpisu Smlouvu o spolupráci při zprostředkování investičního pojištění Fondu korporátních dluhopisů při vkladu 500.000 Kč na dobu 3 let, na základě které jmenovaný onu částku převedl na ve smlouvě uvedený transferový účet čís. 5575691028/5500, a způsobil tak na jeho majetku škodu ve stejné výši, když ona smlouva nebyla ve skutečnosti produktem pojišťovny, ani evidována v jejích systémech, dotčený účet by ve skutečnosti jeho účtem a na něj poukázaných prostředků použil ke své potřebě“. M. M. byla mj. uložena povinnost uhradit žalobci škodu způsobenou trestným činem ve výši 500.000 Kč.

4. Soud vzal za prokázané, že předmětná smlouva nebyla produktem žalované a že účet ve smlouvě uvedený nebyl účtem žalované, ale účtem M. M., který částku 500.000 Kč zaslanou žalobcem obratem převedl na jiné své účty. M. M. byl ke dni 30. 5. 2013 pojišťovacím agentem žalované a smlouva o spolupráci byla s žalobcem uzavřena v provozovně – obchodním místě žalované.

5. Při právním posouzení věci soud prvního stupně odkázal na ustanovení § 6a odst. 4 zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí a o změně živnostenského zákona (dále jen „zákon č. 38/2004 Sb.“), a dospěl k závěru, že v projednávané věci nelze odpovědnost žalované za škodu způsobenou trestnou činností M. M. dovodit, když podvod M. M. je typickým excesem. Je zřejmé, že M. M. sledoval výlučně svůj vlastní zájem – vylákání finančních prostředků žalobce, přičemž jednal samostatně, bez vědomí žalované. V projednávané věci dle soudu prvního stupně jednání M. M. nebylo jednáním na účet žalované a žalovaná tedy za škodu neodpovídá. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl.

6. K odvolání žalobce i žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

7. Odvolací soud uvedl, že mezi stranami nebylo sporu o tom, že M. M. byl v rozhodné době výhradním pojišťovacím agentem žalované ve smyslu § 6a zákona č. 38/2004 Sb. Ztotožnil se přitom zcela se závěrem soudu prvního stupně o tom, že v projednávané věci nelze dovodit odpovědnost žalované za škodu, která byla žalobci způsobena trestnou činností M. M. Jednání M. M. bylo typickým excesem, neboť škoda byla způsobena jeho jednáním, kterým sledoval výlučně uspokojení svých osobních zájmů či potřeb. V takovém případě je pak dána přímá odpovědnost této osoby. Odvolací soud tak rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek, které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny, konkrétně jde o otázky:

1) Zda skutečnost, že v registru vedeném Českou národní bankou (dále jen „ČNB“) byl v době uzavření smlouvy a ještě 2 roky poté, tedy ke dni 27. 3. 2015, registrován M. M. jako podřízený pojišťovací zprostředkovatel a výhradní pojišťovací agent pro Českou pojišťovnu, a. s., chrání žalobcovu dobrou víru, že při uzavírání předmětné smlouvy jednal s oprávněnou osobou žalované.

2) Zda skutečnost, že žalobce uzavřel předmětnou smlouvu na pobočce žalované v XY, která byla obchodním místem žalované, svědčí o tom, že žalobce uzavřel předmětnou smlouvu s žalovanou.

3) Zda skutečnost, že žalobce uzavřel smlouvu s osobou, která byla ve smluvním vztahu s žalovanou, svědčí o tom, že uzavřel smlouvu s žalovanou.

4) Otázka dopadu a významu ust. § 6a zákona č. 38/2004 Sb. platného v rozhodném období, dle kterého nese za škody způsobené svými agenty odpovědnost žalovaná, v kontextu k trestnímu jednání tohoto pojišťovacího agenta, resp. zda i přes toto zákonné ustanovení jej lze z hlediska odpovědnosti pojišťovny pominout z důvodu údajného excesu pojišťovacího agenta.

5) Zda odsouzení pojišťovacího agenta pojišťovny pro trestný čin znamená vyvinění se z odpovědnosti žalované pojišťovny ve vztahu k žalobci.

6) Otázka existence excesu jednání pojišťovacího agenta žalované, resp. vymezení takového excesu v případě, kdy žalovaná má v době excesivního jednání svého agenta s tímto agentem sjednánu smlouvu obchodní, tento je pověřen vedením pobočky žalované pojišťovny a tento je zapsán v příslušném registru ČNB.

7) Zda jednání žalované není v rozporu s veřejným pořádkem a dobrými mravy, když odmítá nést odpovědnost za svého „funkčního agenta“ v případě tvrzeného excesu ve vztahu ke skutečnosti, že žalobce se stejným agentem sjednal naplněnou smlouvu o životním pojištění DIAMANT, která byla řádně zkonzumována, a žalobce tedy neměl nejmenší šanci vyhodnotit si podpis předmětné smlouvy za rizikový ve smyslu jednání s neoprávněnou osobou.

8) Zda odvolacím soudem tvrzená neopatrnost žalobce při uzavírání předmětné smlouvy je důvodem pro vyvinění se pojišťovny z odpovědnosti, a to s ohledem na všechny okolnosti – místo podpisu smlouvy, existence předchozí zkonzumované smlouvy DIAMANT uzavřené stejným způsobem, zápis agenta žalované v ČNB, smluvní vztah žalované s agentem, to vše ve vztahu k nepřípustnému právnímu formalismu.

9. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a namítá, že M. M. jako zástupce žalované jednal na účet žalované, přičemž ustanovení § 6a zákona č. 38/2004 Sb. zakládá jednoznačnou odpovědnost pojišťovny za činnost výhradního pojišťovacího agenta. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

10. K dovolání žalobce se žalovaná vyjádřila tak, že se ztotožňuje s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů.

III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobce rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

12. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v obou jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.

13. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

14. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15. Otázka dovolatele týkající se dobré víry žalobce ve vztahu k jím tvrzené skutečnosti zápisu M. M. v registru ČNB v době uzavření Smlouvy a ještě 2 roky poté [otázka pod bodem 1)] přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatel při její formulaci přehlíží, že odvolací soud otázku dobré víry žalobce neřešil, vyjádřil se toliko k námitce žalobce ohledně rozporu jednání žalované s dobrými mravy a veřejným pořádkem z důvodu tvrzené nečinnosti žalované a nedostatečné kontroly jejího zástupce, kdy žalobce v této souvislosti poukazoval na údaje v registru ČNB ke dni 27. 3. 2015. Podle dikce § 237 o. s. ř. je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). Pro rozhodnutí odvolacího soudu byl určující závěr, že odpovědnost žalované dle § 6a zákona č. 38/2004 Sb. není dána, když jednání M. M. je typickým excesem, neboť svým jednáním sledoval výlučně uspokojení svých osobních zájmů či potřeb.

16. Přípustnost dovolání pak ze stejného důvodu nezakládají ani otázky dovolatele pod body 7) a 8), když ani na řešení těchto otázek napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Otázkou rozporu jednání žalované s veřejným pořádkem a dobrými mravy se odvolací soud zabýval pouze z důvodu žalobcem tvrzené nečinnosti žalované a nedostatečné kontroly jejího zástupce. Nad rámec pak odvolací soud poukázal na neopatrnost žalobce v postavení podnikatele, který měl mít k běžným znalostem minimálně pochybnosti o tom, z jakého důvodu je jako smluvní strana předmětné smlouvy označen přímo M. M.

17. Dovolání je však přípustné pro řešení ostatních dovolatelem předestřených otázek, jejichž obsahovou podstatou je otázka možné odpovědnosti pojišťovny za škodu způsobenou výše popsaným jednáním výhradního pojišťovacího agenta pojišťovny ve smyslu § 6a odst. 4 zákona č. 38/2004 Sb., když tuto otázku dovolací soud doposud neřešil.

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

18. Dovolání však není důvodné.

Výhradní pojišťovací agent dle zákona č. 38/2004 Sb. a odpovědnost pojišťovny

19. V nyní řešené věci dle zjištění soudů nebylo mezi stranami sporu o tom, že M. M. byl v době uzavření předmětné smlouvy výhradním pojišťovacím agentem žalované.

20. Dle § 3 písm. a) zákona č. 38/2004 Sb., ve znění účinném do 30. 11. 2018, se pro účely tohoto zákona zprostředkovatelskou činností v pojišťovnictví rozumí odborná činnost spočívající v 1. předkládání návrhů na uzavření pojistných smluv nebo zajišťovacích smluv, 2. provádění přípravných prací směřujících k uzavření pojistných nebo zajišťovacích smluv, 3. uzavírání pojistných nebo zajišťovacích smluv jménem a na účet pojišťovny nebo zajišťovny, pro kterou je tato činnost vykonávána, nebo 4. pomoci při správě pojištění a vyřizování nároků z pojistných nebo zajišťovacích smluv.

21. Dle § 6a odst. 1 zákona č. 38/2004 Sb., ve znění účinném do 30. 11. 2018, výhradní pojišťovací agent vykonává zprostředkovatelskou činnost v pojišťovnictví na základě písemné smlouvy jménem a na účet jedné pojišťovny.

22. Dle § 6a odst. 2 zákona č. 38/2004 Sb., ve znění účinném do 30. 11. 2018, výhradní pojišťovací agent je ve své činnosti vázán vnitřními předpisy pojišťovny, jejímž jménem a na jejíž účet jedná; bylo-li tak dohodnuto, je oprávněn vybírat pojistné nebo zprostředkovávat plnění z pojistných smluv. Pojišťovací agent je odměňován pojišťovnou, jejímž jménem a na jejíž účet jedná.

23. Dle § 6a odst. 4 zákona č. 38/2004 Sb., ve znění účinném do 30. 11. 2018, pojišťovna, jejímž jménem a na jejíž účet výhradní pojišťovací agent jedná, odpovídá za škody způsobené touto jeho činností.

24. Pojišťovací zprostředkovatel může vykonávat zprostředkovatelskou činnost buď jako právnická, nebo jako fyzická osoba, ale vždy jako podnikatel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2578/2012). Výhradní pojišťovací agent je přitom typem pojišťovacího zprostředkovatele. Podle zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích výhradní pojišťovací agent vykonává zprostředkovatelskou činnost pouze pro jednu pojišťovnu. Nesmí, na rozdíl od pojišťovacího agenta, vykonávat činnost pro více pojišťoven. Ve srovnání s vázaným pojišťovacím zprostředkovatelem nesmí výhradní pojišťovací agent také spolupracovat s více pojišťovnami, a to i kdyby sjednával nekonkurenční produkty. Zprostředkovatelskou činnost vykonává výhradní pojišťovací agent na základě písemné smlouvy, např. smlouvy o obchodním zastoupení. Při výkonu této činnosti pro konkrétní pojišťovnu jedná jménem této pojišťovny a na její účet, musí dodržovat vnitřní předpisy pojišťovny a je i touto pojišťovnou za svou činnost odměňován. Za škodu způsobenou činností výhradního pojišťovacího agenta odpovídá příslušná pojišťovna, která uzavřela smlouvu s tímto agentem na zprostředkování pojištění (srov. Škopová, V., Musilová, R., Krupičková, H. Zákon o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí a předpisy související, 1. vydání. Praha: 2006, s. 72 a násl.).

25. Právní úprava odpovědnosti pojišťovny za škodu dle § 6a odst. 4 zákona č. 38/2004 Sb. představuje speciální úpravu odpovědnosti. Z ustanovení § 6a zákona č. 38/2004 Sb. plyne, že výhradní pojišťovací agent vykonává zprostředkovatelskou činnost jménem a na účet jedné pojišťovny. Tato pojišťovna pak odpovídá za škody způsobené touto jeho činností.

26. Jednání jménem a na účet obecně

27. Jednání jménem a na účet jiné osoby je tradičně spjato s institutem zastoupení. Jak Nejvyšší soud vyložil např. v usnesení ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3658/2007, v teorii i v právní praxi bylo a je rozlišováno zastoupené přímé a zastoupení nepřímé (nepřímé zastoupení je někdy též označováno jako tzv. náhradnictví). Oběma případům zastoupení je společné, že v něm zástupce činí vlastní projev vůle (právní úkon). Zatímco však přímý zástupce činí projev vůle jménem zastoupeného a na jeho účet, takže občanská subjektivní práva a povinnosti, jedná-li zástupce v mezích oprávnění, vznikají přímo zastoupenému, nepřímý zástupce činí právní úkon vlastním jménem, i když rovněž na účet zastoupeného (cizí účet); v naposled uvedeném případě nabývá nepřímý zástupce občanských subjektivních práv a právních povinností sám, je však takto nabytá práva a povinnosti povinen následně převést podle smlouvy na zastoupeného (např. postupem práv - pohledávek).

28. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2649/2018), že pro případ přímého zastoupení, při kterém zástupce činí právní úkony jménem zastoupeného a na jeho účet, práva a povinnosti vznikají přímo zastoupenému a nikoliv jeho zástupci. Mezi zástupcem a třetí osobou (např. příjemcem poskytnutého peněžitého plnění) tedy žádná práva a povinnosti nevznikají. K přímému zastoupení je přitom nutná plná moc, na jejímž základě jedná zástupce jménem jiného, přičemž adresát uskutečněného právního jednání ví, resp. z okolností musí vědět, že zástupce jedná za jiného. Jinými slovy řečeno, zastoupení je tehdy přímé, když třetí osoba ví, resp. z okolností musí vědět, že s ní jednající subjekt jedná za jiného, že smluvní stranou je osoba jiná a že jednání je vedeno se zástupcem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1078/2005). Založení účinků přímého zastoupení předpokládá tedy vedle objektivně daných znaků přímého zastoupení a plné moci dále to, aby zmocněnec s třetí osobou jednal jménem zastoupeného způsobem zjevným a za jejího alespoň konkludentního souhlasu, s tím, že celý kontext jednání zmocněnce a třetí osoby je obrácen k zastoupenému (zmocniteli) jakožto ke smluvní straně. Není-li splněna tato podmínka, pak se může jednat jen o zastoupení nepřímé (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 631/98, a ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 806/2006).

Případy odpovědnosti za škodu způsobenou tzv. použitými osobami a exces v judikatuře

29. Jak bylo výše řečeno, otázku odpovědnosti pojišťovny za škodu způsobenou činností výhradního pojišťovacího agenta dle § 6a odst. 4 zákona č. 38/2004 Sb. dovolací soud dosud neřešil. Ve své rozhodovací praxi se však již mnohokrát zabýval otázkou odpovědnosti právnické či fyzické osoby za škodu způsobenou tzv. osobami použitými k její činnosti.

30. Nejvyšší soud tak např. ve vztahu k odpovědnosti za škodu dle § 420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), v rozsudku ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4330/2014, vyložil, že klasický institut odpovědnosti subjektu, který ke své činnosti použil osobu přímého škůdce, se uplatní v případech, kdy škůdce je v určitém právním (obvykle smluvním) vztahu vůči právnické, popřípadě fyzické osobě, a škodu způsobil při činnosti, která spadá do působnosti této osoby. Zpravidla jde o vztah zaměstnance a zaměstnavatele, dále se ovšem režim § 420 odst. 2 obč. zák. uplatní i u těch, kdo plní úkoly na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, případně jako zástupce ve smyslu § 22 obč. zák. nebo jako osoba, kterou právnická osoba použila ke své činnosti na základě smlouvy nebo i na základě jednorázového příkazu. Do rámce činnosti právnické (fyzické) osoby obecně spadá výkon zaměstnání, plnění úkolů vyplývajících z pracovního poměru či z jiných obdobných právních vztahů, úkony s tím přímo související ale i další činnost, která nepostrádá místní (prostorový), časový a věcný (vnitřní, účelový) vztah k činnosti právnické (fyzické) osoby. Kritériem pro rozlišení, zda určitá činnost tzv. použité osoby spadá do rámce činnosti právnické (fyzické) osoby, která jiného k výkonu této činnosti využívá, není samotná okolnost, zda toto jednání naplnilo skutkovou podstatu trestného činu. Neplatí totiž automaticky, že každá činnost, která je zároveň trestným činem, musí být excesem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2777/2004, uveřejněný pod C 4022 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Byla-li ovšem škoda způsobena při činnosti, kterou škůdce jinak figurující v postavení použité osoby sledoval výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, jedná se o tzv. exces, a v takovém případě odpovídá za škodu sám (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 796/2017).

31. Dále např. v rozsudku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1120/2012, Nejvyšší soud vysvětlil, že odpovědnost podle ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. je dána na straně právnické osoby (či fyzické osoby, zejm. podnikatele) v těch případech, kdy škůdce je vůči ní v takovém právním vztahu, že je namístě stanovení této odpovědnosti místo samotného škůdce, který způsobil škodu při její činnosti, k níž byl použit. Půjde tu o jakoukoli takovou činnost, která spadá do působnosti právnické osoby z hlediska věcného, místního a časového; může tedy jít o činnost zaměstnanců či členů právnické osoby, přičemž nerozhoduje, mají-li tito pracovníci (členové) postavení orgánů, resp. statutárních orgánů či nikoliv, dále osob, které vykonávaly činnost pro právnickou osobu mimo pracovní poměr, osob vykonávajících činnost na základě jiného smluvního vztahu, o činnost učňů apod. Jde tu o vnitřní, účelový vztah k činnosti právnické (fyzické) osoby, která tuto činnost vyvíjí, a nikoli o činnost, kterou by jednající osoba sledovala svůj osobní zájem. Jen v případě, že konání osoby, která škodu způsobila, nelze považovat za činnost právnické (fyzické) osoby, k níž byla konající osoba použita, šlo by o vybočení z této činnosti (o tzv. exces), a v takovém případě by pak byla dána přímá odpovědnost této osoby.

32. Obdobně v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1855/2012, Nejvyšší soud konstatoval, že tzv. osoba použitá k činnosti neprovádí práci vlastním jménem a na vlastní riziko, ale pro právnickou (fyzickou) osobu, podle jejích pokynů či příkazů, popřípadě v jejím zájmu. Podstatné je, zda jednání toho, kdo škodu způsobil, nepostrádalo místní, časový a věcný vztah k plnění úkolů podnikatele v rámci jeho činnosti, tedy zda nešlo o jednání, jímž škůdce sledoval svůj vlastní zájem; rozhodující je vnitřní (účelový) vztah jednání, při němž vznikla škoda, k činnosti podnikatele, kterou provozuje.

33. Ve vztahu k vybočení z rámce plnění služebních (úředních) povinností pak Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2082/2015, uveřejněném pod číslem 90/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že při posuzování existence excesu je potřeba zásadně vycházet z toho, že do rámce činnosti orgánu státu či územního celku spadá zejména plnění povinností a úkolů vyplývajících z pravomoci stanovené zákonem a úkony s tím přímo související, popř. může jít i o takovou další činnost, která nepostrádá místní (prostorový), časový a věcný (vnitřní, účelový) vztah k činnosti dotčeného orgánu. Tedy i tam, kde zaměstnanec státu jedná při výkonu služebních povinností zcela nevhodným způsobem, sleduje-li přesto takovým jednáním plnění úkolů, nikoliv své osobní nebo jiné zájmy, nejde o exces, přestože jednání naplnilo znaky trestného činu. O exces se naopak jedná, jestliže škoda byla způsobena při takové činnosti, jíž škůdce sledoval vlastní zájmy či potřeby, popř. zájmy jiných osob.

34. Speciální úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou určitou „použitou“ osobou pak nalezneme kromě občanského zákoníku i v dalších zvláštních právních předpisech. Nejvyšší soud se tak např. již zabýval otázkou odpovědnosti investičního zprostředkovatele za škodu způsobenou zákazníku osobou spolupracující s vázaným zástupcem investičního zprostředkovatele při výkonu činnosti vázaného zástupce podle zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu (dále jen „zákon č. 256/2004 Sb.“), a to v rozsudku ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1759/2015. Rozhodnou pro tam řešenou věc byla především úprava § 32a odst. 5 zákona č. 256/2004 Sb., dle kterého za výkon činností uvedených v odstavci 1 vázaným zástupcem odpovídá zastoupený. Za škodu způsobenou vázaným zástupcem při výkonu jeho činnosti odpovídá zastoupený. Zastoupený má za škodu způsobenou vázaným zástupcem postih.

35. V rozsudku ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1759/2015, Nejvyšší soud uvedl, že investiční zprostředkovatel (jakožto zastoupený) odpovídá za škodu způsobenou jeho vázaným zástupcem zákazníku při výkonu činností podle § 32a odst. 1 zákona (§ 32a odst. 5 zákona), a to bez ohledu na to, zda škoda vznikla v důsledku jednání samotného vázaného zástupce, který je fyzickou osobou, anebo v důsledku jednání osob, jejichž pomocí vázaný zástupce vykonává činnost podle § 32a odst. 1 zákona. Řečené však neznamená, že investiční zprostředkovatel odpovídá za důsledky jakéhokoliv jednání (svého) vázaného zástupce, resp. osob, jejichž pomocí vázaný zástupce vykonává činnosti podle § 32a odst. 1 zákona; k naplnění hypotézy právní normy obsažené v § 32a odst. 5 zákona a § 375 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, je nezbytné, aby šlo o jednání věcně (vnitřně, účelově) související s činností vázaného zástupce podle § 32a odst. 1 zákona, nikoliv o jednání činěné toliko ve vlastním zájmu jednající osoby, sledující toliko uspokojování jejích potřeb či zájmů (tzv. exces). Jakkoliv je nutné onu vnitřní souvislost s činností podle § 32a odst. 1 zákona vykládat široce (tak, aby byl naplněn jeden z účelů sledovaný právní úpravou, tj. ochrana zákazníků), nelze investičního zprostředkovatele činit odpovědným za jednání osoby, jejíž pomocí vázaný zástupce vykonává činnosti dle § 32a odst. 1 zákona, věcně zcela nesouvisející s činnostmi podle § 32a odst. 1 zákona. Není pochyb o tom, že investiční zprostředkovatel nebude odpovídat např. za škodu způsobenou takovou osobou tím, že tato osoba zákazníkovi odcizí peněženku či mobilní telefon, anebo mu v afektu ublíží na zdraví. Jinak řečeno, investiční zprostředkovatel neodpovídá podle § 32a odst. 5 zákona za jednání osoby, jejíž pomocí (jeho) vázaný zástupce vykonává činnosti podle § 32a odst. 1 zákona, jestliže jednání této osoby nemá – s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétní věci – věcný (vnitřní, účelový) vztah k činnostem podle § 32a odst. 1 zákona, a jednající osoba jím sleduje toliko uspokojování vlastních potřeb či zájmů.

Odpovědnost pojišťovny za jednání výhradního pojišťovacího agenta v poměrech projednávané věci

36. Dle § 6a odst. 4 zákona č. 38/2004 Sb. pojišťovna odpovídá za škodu způsobenou zprostředkovatelskou činností výhradního pojišťovacího agenta, který jedná jménem a na účet této pojišťovny. Pojišťovna tak neodpovídá za jakoukoliv činnost výhradního pojišťovacího agenta, ale pouze za takovou, která je zprostředkovatelskou činností vykonávanou jménem a na účet této pojišťovny. Je nutno v každém konkrétním případě zkoumat, zda ke škodě došlo jednáním, které věcně (vnitřně, účelově) souviselo se zprostředkovatelskou činností výhradního pojišťovacího agenta ve smyslu zákona č. 38/2004 Sb., či zda šlo o jednání, kterým škůdce sledoval uspokojování toliko svých zájmů či potřeb, přičemž taková situace je ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu posuzována jako exces.

37. V nyní projednávané věci se žalobce po žalované domáhá náhrady škody vzniklé mu z důvodu plnění na smlouvu sjednanou se zástupcem žalované. Smlouva byla uzavřena dne 30. 5. 2013 žalobcem jako „spolupracující osobou“ a M. M. jako „zástupcem České pojišťovny“. Předmětná smlouva přitom nebyla typovou pojistnou smlouvou používanou žalovanou, smlouva se tak netýkala žádného z pojistných produktů žalované, žalobce nebyl v postavení ani pojistníka ani pojištěného, a účet ve smlouvě uvedený nebyl účtem žalované, ale účtem M. M., který částku 500.000 Kč zaslanou žalobcem obratem převedl na jiné své účty. M. M. byl rovněž uznán vinným zločinem podvodu, kterého se dopustil právě uzavřením předmětné smlouvy, když tuto smlouvu žalobci předložil se záměrem získat tak peníze pro svoji potřebu pod lživým ujištěním, že jde o výhodný produkt pojišťovny s 8% zhodnocením vložených prostředků, na základě které pak žalobce na účet M. M. převedl částku 500.000 Kč.

38. Z uvedených zjištění soudů nižších soudů plyne, že škoda vznikla v důsledku jednání, kterým M. M. sledoval výlučně uspokojení svých zájmů či potřeb. Byť byl v předmětné době M. M. výhradním pojišťovacím agentem žalované a k uzavření Smlouvy došlo v provozovně žalované, rozhodným bylo, že předmětná smlouva nebyla produktem žalované a účet uvedený ve smlouvě byl účtem přímo M. M., který částku zaslanou žalobcem na tento jeho účet převedl obratem na jiné své účty. Škoda nevznikla v důsledku zprostředkovatelské činnosti výhradního pojišťovacího agenta vykonávané jménem a na účet žalované, nýbrž šlo o exces z této činnosti, a žalovaná tak za škodu neodpovídá.

39. Jestliže tedy odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nelze dovodit odpovědnost žalované za škodu, když jednání M. M. bylo typickým excesem, neboť škoda byla způsobena jeho jednáním, kterým sledoval výlučně uspokojení svých osobních zájmů či potřeb, je jeho právní posouzení správné.

V. Závěr

40. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce z výše uvedených důvodů podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

41. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalované její náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), která podle ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty ve výši 500.000 Kč) částku 10.300 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 2.226 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 12.826 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 10. 2020

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru