Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 3741/2018Usnesení NS ze dne 28.01.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3741.2018.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění do 12/31/2013


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 3741/2018-348

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Hanausa s.r.o., se sídlem v Olomouci, Šemberova 66/9, PSČ 779 00, IČO 28638069, zastoupené Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem, se sídlem v Ostravě, 28. října 438/219, PSČ 709 00, proti žalované JUDr. Anitě Nejedlé, se sídlem v Prostějově, nám. E. Husserla 4423/16a, PSČ 796 01, správkyni konkursní podstaty úpadce SCUDERIA DELL ORSO, spol. s r.o., se sídlem v Hluchově č. p. 39, PSČ 798 41, IČO 41503708, zastoupené JUDr. Lenkou Sorokovou, advokátkou, se sídlem v Prostějově, Pod Záhořím 1272/1, PSČ 796 01, o zaplacení částky 3 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4/6/41 Cm 91/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 8. 2017, č. j. 7 Cmo 225/2016-287, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 24 926 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalované.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 2. 2016, č. j. 4/6/41 Cm 91/2011-203, zamítl žalobu, aby byla žalovaná uznána povinnou zaplatit částku 3 000 000 Kč s úrokem z prodlení v dále specifikované výši (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1. 8. 2017, č. j. 7 Cmo 225/2016-287, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, kterým jej napadla v celém rozsahu. Podle žalobkyně je dovolání přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního nebo hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně formulovala následující tři otázky:

1) zda soud správně posoudil nárok žalobkyně na zaplacení částky 3 000 000 Kč z titulu slevy kupní ceny,

2) zda soud postupoval správně, když žalobkyní uplatněný nárok neposoudil jako nárok z titulu náhrady škody,

3) zda jsou náklady na právní zastoupení insolvenční správkyně, resp. správkyně konkurzní podstaty, účelně vynaloženými náklady.

Podle žalobkyně nesprávné právní posouzení spočívá v tom, že odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná jako prodávající splnila svou povinnost podle § 596 obč. zák., tj. upozornit právní předchůdkyni žalobkyně jako kupující, že předmět koupě má vady, a to tak, že právní předchůdkyně měla možnost vady zjistit z jiných okolností a nikoli z výslovného upozornění učiněného žalovanou. Odvolací soud věc po právní stránce zhodnotil nesprávně, když se nezabýval právním posouzením nároku žalobkyně z titulu náhrady škody a rovněž nesprávně posoudil k námitce žalobkyně nárok žalované na náhradu nákladů řízení před soudem prvního a druhého stupně, když žalované přisoudil náhradu nákladů řízení vynaložené na zastoupení žalované advokátkou. Podle žalobkyně měly oba soudy při posuzování účelnosti vynaložení nákladů na právní zastoupení žalované v předmětném řízení postupovat analogicky podle ustálené judikatury ve věcech zastupování státu, krajů a obcí před soudy (např. III. ÚS 532/17). Dovolatelka namítla, že žalovaná je nejen insolvenční správkyní, ale také advokátkou, přičemž věc není nikterak specifická ani složitá, a proto se žalobkyně domnívá, že by žalovaná měla být schopna svá práva hájit osobně.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Podle žalované je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu z hlediska závěru o nedůvodnosti uplatnění slevy pro porušení povinnosti žalované podle § 596 obč. zák. Ve zbývající části trpí dovolání vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; dále opět jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. i ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sen. zn. 29 NSČR 46/2014) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a dále např. usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1106/2014, ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 263/2014, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2446/2014]. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně konformním (srov. např. jeho usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. II. ÚS 3791/2014, jimiž byly odmítnuty ústavní stížnosti proti posledně jmenovaným usnesením Nejvyššího soudu a která jsou veřejnosti k nahlédnutí na www.usoud.cz, a zejména Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, dále jen „Stanovisko Pl. ÚS-st. 45/16“).

Jak již Nejvyšší soud v minulosti judikoval (např. v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013), má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.

V souvislosti s prvními dvěma dovolatelkou formulovanými otázkami výše uvedeným požadavkům žalobkyně nedostála, neboť u nich neuvedla (a ani z obsahu jejího dovolání se nepodává), od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud odchýlil. Dovolání v této části představuje pouze polemiku se závěry odvolacího soudu.

V této části tedy dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat,

Přípustnost dovolání nezakládá třetí dovolatelkou formulovaná právní otázka, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

Na úvod svého právního posouzení Nejvyšší soud připomíná, že je vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů a není oprávněn přihlížet k novým skutečnostem tvrzeným dovolatelkou (např. o vzájemném zastupování žalobkyně a její právní zástupkyně vedeném snahou navyšovat náklady řízení).

V rozsudku ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 5274/2016, Nejvyšší soud připomněl, že „již pod bodem XX. stanoviska svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 52/1998“), str. 186 (362), Nejvyšší soud uzavřel, že správce konkursní podstaty je oprávněn dát se zastoupit advokátem v řízení, v němž vymáhá ve prospěch podstaty pohledávky úpadce, jakož i ve sporech vyvolaných konkursním řízením a v řízeních, jejichž účastníkem se stal místo úpadce. K tomu tamtéž vysvětlil, že správci konkursní podstaty z titulu jeho funkce přísluší vymáhat ve prospěch podstaty plnění (uplatňovat pohledávky úpadce), která vedou k rozmnožení majetku podstaty (srov. např. § 27 odst. 4 ZKV), včetně vymáhání cestou soudní (podáním příslušné žaloby). V občanském soudním řízení, v němž vymáhá ve prospěch podstaty pohledávky úpadce (a shodně pak též ve sporech vyvolaných konkursním řízením a v řízeních, jejichž účastníkem se stal místo úpadce – srov. § 14 odst. 1 písm. c/ ZKV), přísluší správci stejná práva a povinnosti, jaká mají jiní účastníci občanského soudního řízení, tedy i právo dát se v řízení zastupovat zástupcem, jejž si zvolí (§ 24 a násl. o. s. ř.). Takovým zástupcem může být i advokát; okolnost, že správce konkursní podstaty je sám advokátem (jež ostatně vždy neplatí), nemá na tento závěr žádného vlivu. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. též v důvodech rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 15/2015“).“ Dále Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí vyložil, že „v občanském soudním řízení, v němž vymáhá ve prospěch podstaty pohledávky úpadce (a shodně pak též ve sporech vyvolaných konkursním řízením a v řízeních, jejichž účastníkem se stal místo úpadce – srov. § 14 odst. 1 písm. c/ ZKV), přísluší správci stejná práva a povinnosti, jaká mají jiní účastníci občanského soudního řízení, tedy i právo dát se v řízení zastupovat zástupcem, jejž si zvolí (§ 24 a násl. o. s. ř.). Takovým zástupcem může být i advokát; okolnost, že správce konkursní podstaty je sám advokátem (jež ostatně vždy neplatí), nemá na tento závěr žádného vlivu. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. též v důvodech rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 15/2015“). … Právo na náhradu účelně vynaložených nákladů takového zastoupení nelze správci konkursní podstaty úpadce odepřít jen proto, že má sám příslušné odborné znalosti potřebné k vedení sporu nebo že je sám advokátem“.

Dovolávala-li se v souvislosti s výše předestřenou právní otázkou žalobkyně závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 532/17, jsou tyto nepřiléhavé, neboť dopadají na případy, v nichž jedním z účastníků je typicky stát, resp. organizační složka státu (případně jiné veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky), který je k hájení svých zájmů ze státního rozpočtu zabezpečen finančně i personálně, což neplatí v případě žalované, která není nadána personálním ani finančním aparátem hrazeným z veřejných zdrojů. Pro účely nyní posuzované otázky jsou naopak přiléhavé závěry Ústavního soudu přijaté v souvislosti s posouzením otázky účelnosti vynaložených nákladů advokátem za právní zastoupení v řízení před soudem jiným advokátem (srov. např. nález ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 3819/13, nebo ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 2939/14) .

Odvolací soud svůj závěr o přiznání náhrady nákladů řízení odůvodnil tím, že s funkcí správkyně konkursní podstaty je spojeno více povinností, nežli jednání a zastupování úpadce v soudních sporech, zdůraznil, že objektivně nelze po správci konkurzní podstaty požadovat, aby sám a osobně jednal ve všech soudních řízeních, která se týkají úpadce a řešení sporů, vztahujících se k jeho majetkové podstatě. Podle odvolacího soudu to byla žalobkyně, která podala žalobu zcela nedůvodně, a ve svém důsledku považoval soud jí podanou žalobu za šikanózní.

Namítala-li tedy žalobkyně, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky, zda lze náklady vynaložené na právní zastoupení správkyně konkursní podstaty považovat za účelně vynaložené náklady, nelze jí dát za pravdu neboť jak plyne z výše citované judikatury, správce konkurzní podstaty je oprávněn se nechat v řízení, v němž se stal účastníkem na místo úpadce, zastoupit advokátem, přičemž okolnost, že správce konkursní podstaty je sám advokátem, nemá na uvedený závěr žádný vliv. Tyto závěry jsou rovněž plně v souladu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu.

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně částečně jako vadné a částečně jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 28. 1. 2020

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru