Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 3724/2019Usnesení NS ze dne 29.01.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Přistoupení do řízení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3724.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 92 odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 3724/2019-90

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně KBV, s. r. o., se sídlem v Hradci Králové, Vážní 1078, identifikační číslo osoby 25258036, zastoupené JUDr. Janem Havlíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 110/64, proti žalovaným 1) GEOSAN STAVEBNÍ a. s., se sídlem v Praze 7, U Průhonu 1516/32, identifikační číslo osoby 25671464, 2) GEOSAN INTERNATIONAL, s. r. o., se sídlem v Kolíně III, U Nemocnice 430, identifikační číslo osoby 24811866, oběma zastoupeným Mgr. Danielem Thelenem, advokátem se sídlem v Praze 7, U Průhonu 1516/32, o zaplacení částky 3.414.353 Kč a 199.307 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 371/2017, o dovolání první žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2019, č. j. 22 Co 103/2019-69, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 1. 4. 2019, č. j. 10 C 371/2017-52, připustil, aby do řízení na straně žalované jako další účastník přistoupila společnost GEOSAN INTERNATIONAL, s. r. o., identifikační číslo osoby 24811866, sídlem U Nemocnice 430, Kolín III.

K odvolání první žalované odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Proti usnesení odvolacího soudu podala první žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Namítá, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka procesního práva, jak přistoupit k situaci, kdy žalobkyně tvrdí, že „pasivně legitimována je pouze účastnice, ohledně které žalobkyně navrhuje, aby přistoupila do řízení jako druhá žalovaná; ,primárně‘ pasivně legitimována má být druhá žalovaná, zatímco původní (tj. první) žalovaná má být dle tvrzení žalobkyně pouze ručitelem; to vše za situace, že k uzavření smlouvy, která by případně zakládala ručení původní žalované a přímou pasivní legitimaci nového účastníka, došlo ještě před podáním žaloby, avšak návrh na přistoupení účastníka byl podán v průběhu řízení“. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

K dovolání první žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že navrhuje, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto, příp. zamítnuto.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání první žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Úvodem Nejvyšší soud k námitce dovolatelky, že její dovolání je přípustné ze zákona dle § 238a o. s. ř., podotýká, že ustanovení § 238a o. s. ř. zakládá přípustnost dovolání proti tam uvedeným usnesením odvolacího soudu, jež byla vydána v průběhu odvolacího řízení, aniž by jim předcházelo rozhodnutí soudu prvního stupně, které by bylo současně v odvolacím řízení přezkoumáváno. O takové rozhodnutí v posuzované věci – v níž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o připuštění vstupu dalšího účastníka do řízení – nejde (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5450/2017). V nyní projednávané věci tak bylo rozhodné, zda je dovolání přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.

Dovolatelka ve svém dovolání předně namítá chybnou aplikaci § 92 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalobkyně se pokouší obejít pravidla pro změnu účastníka podle § 92 odst. 2 o. s. ř. Dle dovolatelky nebylo namístě použití ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř., naopak byla nezbytná aplikace ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř., neboť primárně pasivně legitimovanou v řízení je a vždy měla být druhá žalovaná; první žalovaná mohla být dle dovolatelky žalována teprve po neúspěšném vyzvání druhé žalované k úhradě, a to z titulu zákonného ručení. Zákonné ručení z první žalované však nedělá primárně pasivně legitimovanou.

Jak Nejvyšší soud vyložil v usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5406/2014, věřitel může uplatnit svá práva vůči dlužníku a vůči ručiteli již žalobou podanou proti oběma (§ 92 odst. 1 o. s. ř.). Nic ovšem nebrání tomu, aby věřitel, který žaloval, ať již z jakýchkoliv důvodů, pouze dlužníka o splnění dluhu, uplatnil dodatečně též vůči ručiteli právo na splnění jeho ručitelského závazku. Věřitel tak může učinit samostatnou žalobou, a jestliže byly obě věci zahájeny u téhož soudu, může je pak soud podle § 112 odst. 1 o. s. ř. v zájmu hospodárnosti spojit ke společnému řízení, neboť je splněna podmínka, že věci spolu skutkově souvisí. Není přitom rozumného důvodu, proč by tohoto výsledku (tzv. subjektivní kumulace) nemohl dosáhnout svým procesním postupem v rámci realizace svého dispozičního oprávnění již sám věřitel tím, že nárok vůči ručiteli uplatní v řízení zahájeném vůči dlužníku (popřípadě opačně). Příslušným procesním nástrojem je pak právě návrh na přistoupení dalšího účastníka podle § 92 odst. 1 o. s. ř.

Nejvyšší soud dále vysvětlil v usnesení ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2026/2005, a poté v důvodech usnesení ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 337/2007, uveřejněného pod číslem 12/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že institut přistoupení dalšího účastníka dle § 92 odst. l o. s. ř. má tradičně procesní smysl při odstraňování mezer v žalobcem původně vymezeném účastenství na straně žalované tehdy, jestliže žalobci až po podání žaloby vyšlo najevo, že dosavadní zaměření žaloby neodpovídá pluralitě subjektů – nositelů pasivní legitimace, a to pro skutečnosti nastalé před podáním žaloby.

Výklad podávaný soudní praxí je ustálen v závěru, že přistoupení dalšího účastníka do řízení soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v jeho důsledku nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalované, kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti žalovanému domáhá ten, kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce, nebo kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněné pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je přitom nepřípustné, aby návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení byl obcházen institut záměny účastníka ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř. Je-li při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu; nápravu v tomto případě lze zjednat jen prostřednictvím záměny účastníka ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, uveřejněné pod číslem 1/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tím, zda další žalobce nebo žalovaný, jehož přistoupení do řízení žalobce navrhl, je ve věci legitimován, se soud při rozhodování o připuštění přistoupení do řízení nezabývá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 847); věcnou legitimací účastníků řízení řeší až v rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2006, číslo sešitu 4, pod číslem 47).

Nejvyšší soud k tomu zdůraznil, např. v usneseních ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 825/2009, ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2087/2012, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1676/2013, že sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční, z níž vyplývá, že je zásadně věcí žalobce, koho chce žalovat, proto je nutno omezující zásahy ze strany soudu vykládat (jako každou výjimku z pravidla) restriktivně, a rozpor se zásadou procesní ekonomie či nedostatek věcné legitimace dosavadního účastníka řízení musí být zjevný (nepochybný). Nelze-li pro účely rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení posuzovat jeho věcnou legitimaci, pak zásadně (s výjimkou jejího zjevného nedostatku) nelze vyřešit ani otázku věcné legitimace dosavadního účastníka řízení. Soud nemůže přebírat odpovědnost žalobce za volbu žalovaného, a naopak by zásadně měl respektovat postup žalobce odůvodnitelný procesní obezřetností.

V nyní projednávané věci se žalobkyně žalobou podanou dne 20. 11. 2017 domáhala po první žalované náhrady skutečné škody a ušlého zisku, a to v souvislosti se smlouvou o dílo, kterou s první žalovanou uzavřela dne 15. 6. 2010 na akci Kulturní Centrum – Tunis a od které později odstoupila. Žalobkyně následně v průběhu řízení podáním ze dne 4. 3. 2019 navrhla, aby na stranu žalovanou přistoupila druhá žalovaná. Učinila tak v reakci na vyjádření první žalované, která na svou obranu vznesla mj. námitku nedostatku pasivní věcné legitimace, neboť smlouvou ze dne 9. 12. 2014 prodala část svého obchodního závodu druhé žalované, přičemž na druhou žalovanou měly být na základě této smlouvy převedeny i závazky ze smlouvy o dílo uzavřené dne 15. 6. 2010 mezi žalobkyní a první žalovanou. Žalobkyně k námitce nedostatku pasivní věcné legitimace první žalované uvedla, že není důvodná, když žalobkyně si není vědoma, že by byla první žalovanou vyrozuměna o prodeji části závodu druhé žalované, a první žalovaná proto ručí za splnění uplatněných dluhů ve smyslu ustanovení § 2177 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Obdobnou situací se přitom Nejvyšší soud již zabýval, a to v usnesení ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4962/2015. V tam projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že podmínky pro přistoupení účastníka do řízení (§ 92 odst. 1 o. s. ř.) na straně žalovaného nebyly splněny. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 2. 10. 2009 domáhala na žalovaném zaplacení ceny dodané elektrické energie. Dne 31. 7. 2014 žalovaný předložil soudu smlouvu o prodeji podniku provozovny Fresh Pizzerie U Žáby ze dne 4. 12. 2008 uzavřenou mezi žalovaným jako prodávajícím a kupující společností Fresh CZ s. r. o. Odvolací soud dovodil, že je zřejmé, že v době podání žaloby nebyl žalovaný pasivně legitimován k zaplacení žalobou vymáhané pohledávky, neboť veškerá práva a závazky související s podnikem žalovaného přešly smlouvou ze dne 4. 12. 2008 na společnost Fresh CZ s. r. o. Dle odvolacího soudu by v dané věci bylo možno zjednat nápravu pouze pomocí záměny účastníka postupem dle § 92 odst. 2 o. s. ř., neboť institutem přistoupení účastníka do řízení dle § 92 odst. 1 o. s. ř. nelze obcházet institut záměny účastníků.

V usnesení sp. zn. 23 Cdo 4962/2015 pak Nejvyšší soud k závěrům odvolacího soudu vyslovil, že „z obsahu spisu se podává (viz např. podání č. l. 101), že žalobkyně po rozšíření skutkových tvrzení ohledně smluv o převodu podniku svoji pohledávku vůči žalovanému odvozuje z titulu ručení žalovaného na základě § 477 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného (s odkazem na smlouvy o prodeji podniku) je tedy předčasný, a nelze z něj proto usuzovat na snahu žalobkyně obcházet institut záměny účastníků ve smyslu ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř. Jinými slovy, pakliže má závěr o pasivní věcné legitimaci původního žalovaného oporu ve skutkových tvrzeních, které doposud strany sporu uvedly, konstatování nedostatku pasivní věcné legitimace (původního) žalovaného již v době zahájení řízení zjevně přesahuje hledisko zřejmosti (nepochybnosti) tak, jak vyžaduje rozhodovací praxe dovolacího soudu v případech, kdy má být návrh na přistoupení dalšího žalovaného zamítnut (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 744/2014). Ostatně dovolací soud již opakovaně přijal závěr, dle kterého není namístě obavu z obcházení procesních institutů podle jejich doktrinálního smyslu přeceňovat a stavět nad zásadní určující kriterium použitelnosti obou institutů – hospodárnosti konkrétního řízení (viz blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2026/2005)“.

V nyní řešené věci přistoupení další žalované do řízení nemá za následek nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, z návrhu na přistoupení je zřejmé, čeho se žalobkyně vůči přistoupivší žalované hodlá domáhat, jejímu přistoupení do řízení nebrání zásada hospodárnosti řízení. Co se námitky nedostatku pasivní věcné legitimace dovolatelky týče, jak vyplývá z výše uvedené ustálené rozhodovací praxe, pokud má závěr o pasivní věcné legitimaci původní žalované oporu ve skutkových tvrzeních, které doposud strany sporu uvedly, konstatování nedostatku pasivní věcné legitimace (původní) žalované již v době zahájení řízení zjevně přesahuje hledisko zřejmosti (nepochybnosti) tak, jak vyžaduje rozhodovací praxe dovolacího soudu v případech, kdy má být návrh na přistoupení další žalované zamítnut. Jak přitom uvedl odvolací soud, podstatné v předmětné věci je, že žalobkyně proti první žalované staví žalobu po jejím doplnění na pasivní legitimaci z titulu postavení ručitelky a proti druhé žalované na základě postavení dlužnice. Nejvyšší soud tedy neshledal, že by žalobkyně návrhem na přistoupení dalšího účastníka na straně žalované zjevně sledovala obejití institutu záměny účastníků ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro postup dle § 92 odst. 1 o. s. ř., není jeho rozhodnutí s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v rozporu.

Konečně k námitkám dovolatelky týkajícím se tvrzených vad řízení Nejvyšší soud podotýká, že tyto nejsou způsobilé vyvolat přípustnost dovolání a dovolací soud se jimi nemohl zabývat, neboť k případným vadám řízení by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání však tvrzení těchto vad nezakládá.

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání první žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.

O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, protože nejde o rozhodnutí, kterým se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 1. 2020

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru