Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 370/2011Rozsudek NS ze dne 25.04.2013

HeslaOdpovědnost za vady
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.370.2011.1
Dotčené předpisy

§ 759 obch. zák.

§ 420 odst. 1 obch. zák.

§ 420 odst. 2 obch. zák.

§ 422 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 370/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce P. N., zastoupeného JUDr. Jiřím Jančou, advokátem se sídlem v Brně, Jeřábkova 5, proti žalované OPPORTUNITY, spol. s r.o., se sídlem v Brně, Durďákova 47, PSČ 613 00, identifikační číslo osoby 44015208, zastoupené JUDr. Ivanem Peclem, advokátem, se sídlem v Brně, Zábrdovická 15/16a, o zaplacení částky 38.810,- Kč s přísl. a odstranění vad, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 29 C 45/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. srpna 2010, č. j. 44 Co 206/2009-149, takto:

I. Dovolání se v části výroku pod bodem I., kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaná byla zavázána žalobci do jednoho týdne od právní moci rozsudku u osobního automobilu, tov. zn. Renault Clio 1.4BBOCOF, rok výroby 1999, provést bezplatnou výměnu ráfků kol za původní dodávaná k vozidlu výrobcem, včetně přezutí kol a jejich vyvážení, zamítá.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 20. února 2009, č. j. 29 C 45/2002-109, uložil žalované dodat žalobci 13´ ráfky kol včetně pneumatik ve kvalitě odpovídající způsobilosti k provozu automobilu tovární značky Renault Clio 1.4BBOCOF specifikovaného ve výroku rozsudku a provést montáž těchto ráfků včetně jejich vyvážení na uvedený automobil oproti povinnosti žalobce vrátit žalované ráfky značky MONACO 14´ včetně pneumatik dodaných mu žalovanou spolu s uvedeným automobilem (výrok pod bodem I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 16 396,16 Kč (výrok pod bodem II), v části, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 22 413,84 Kč, žalobu zamítl (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem IV a V).

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k platnému uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem byl osobní automobil značky Renault Clio verze RT 14 5dv., rok výroby 1999, a že jako příslušenství k tomuto vozidlu byly žalobci dodány mimo jiné „al. kola značky Monaco s pneu“. Soud prvního stupně posoudil dodávku těchto kol jako příslušenství věci hlavní ve smyslu § 121 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) s ohledem na to, že kola samostatně nemohou existovat bez věci hlavní, resp. fakticky existovat mohou, ale neslouží bez věci hlavní svému účelu. Soud prvního stupně považoval za nerozhodné, zda byla kola, která dodala žalovaná žalobci na základě kupní smlouvy, na auto namontována či nikoliv. Z důkazního řízení přitom podle jeho závěru vyplynulo, že žalobce si předmětná kola z lehkých slitin vybral jakožto příslušenství automobilu, který byl předmětem koupě, neboť se při výběru řídil žalovanou předloženým katalogem a přiloženou tabulkou, z níž vyplývalo, že žalobcem vybraný typ ráfků je vhodný pro jím vybraný automobil. Ze závěrů znaleckého posudku znalce A. H. zadaného soudem vzal soud prvního stupně za prokázáno, že typy ráfků, které si žalobce vybral, a které mu byly žalovanou dodány, nejsou schváleny pro provoz na pozemních komunikacích v ČR pro předmětný typ automobilu dodaného žalobci. Žalovaná tedy dodala žalobci příslušenství automobilu, které trpí vadou, za které podle § 436 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) odpovídá. Uvedenou vadu příslušenství posoudil soud prvního stupně jako vadu podstatnou ve smyslu ustanovení § 345 odst. 2 obch. zák., neboť žalované bylo známo, že žalobce si typ ráfků vybíral pro užívání k objednávanému automobilu, a že pokud by věděl, že tento typ ráfků není pro kupovaný automobil schválen v ČR, nebude mít zájem na dodání takového zboží.

Podle zjištění soudu prvního stupně uplatnil žalobce reklamaci uvedené vady u žalované dopisem ze dne 6. 3. 2001 a volbu svých nároků učinil až dopisem svého právního zástupce ze dne 28. 12. 2001. Žalobou uplatňovaná výměna ráfků kol a sleva z kupní ceny představuje podle závěru soudu prvního stupně uplatnění práva na odstranění vady zboží ve smyslu § 436 obch. zák., neboť v případě dodání neschválených ráfků kol s pneumatikami vadu nelze odstranit jinak, než dodáním ráfků kol s pneumatikami, které jsou pro daný typ automobilu schváleny. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci náleží i přiměřená sleva z kupní ceny, která odpovídá ceně rozdílu dodaných ráfků kol s pneumatikami neschválenými pro daný typ automobilu a ceny kol s pneumatikami vhodnými pro daný typ automobilu. Rozdíl těchto hodnot spočívá v kupní ceně daných ráfků kol a pneumatik v jejich nulové hodnotě, neboť pro žalobce byly zcela nepoužitelné. Z připojeného spisu Policie ČR soud prvního stupně zjistil, že za dodaná kola včetně disků a pneu bylo vynaloženo 16 396,16 Kč; tato kupní cena představuje podle závěru soudu rozdíl hodnoty, kterou by podle § 439 odst. 1 obch. zák. mělo zboží bez vad a hodnoto u, kterou mělo zboží dodané s vadou.

K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. srpna 2010, č. j. 44 Co 206/2009-149, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, aby byla žalovaná povinna provést bezplatnou výměnu ráfků kol za původní dodávaná výrobcem k vozidlu tovární značky Renault Clio 1.4BBOCOF, rok výroby 1999, včetně přezutí kol a jejich vyvážení a byla zavázána zaplatit částku 16 396,16 Kč, se zamítá (výrok pod bodem I), zamítavý výrok pod bodem III potvrdil (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem obou stupňů (výrok pod bodem III a IV).

Odvolací soud shledal odvolání žalobce nedůvodným, odvolání žalované důvodným. Soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu dostatečným způsobem zjistil skutkový stav, avšak nevyvodil z něj správné právní závěry.

Odvolací soud se nejprve ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli kupní smlouvu podle ustanovení § 409 odst. 1 a § 410 odst. 1 obch. zák., jejímž předmětem byl osobní automobil tovární značky Renault Clio specifikovaný ve výroku rozsudku, a že uplatněný nárok je nutno posoudit jako nárok z odpovědnosti za vady ve smyslu ustanovení § 436 a 439 obch. zák.; ostatní závěry soudu prvního stupně považuje odvolací soud za nesprávné.

Teorie i soudní praxe se shoduje na závěru, že na vztah automobil – kola (ráfky s pneumatikami) je nutno pohlížet jako na vztah věci hlavní a součásti věci ve smyslu § 120 odst. 1 obč. zák. (kola jsou součástí automobilu). Soud prvního stupně nezkoumal, na jakých kolech žalobce z prodejny žalované odjel, takže vlastně nerozlišoval mezi dvěma možnými variantami:

- žalobce odjel v automobilu s namontovanými 14-ti palcovými koly (varianta, kterou tvrdí žalobce)

- žalobce odjel v automobilu s namontovanými 13-ti palcovými koly a 14-ti palcové měl „uloženy v zavazadlovém prostoru jako bonus“ (varianta, kterou tvrdí žalovaná).

Podle závěru odvolacího soudu by však žalobci ani v případě prokázání skutkového stavu uvedeného pod prvou odrážkou žalovaný nárok nepříslušel. Nároky z odpovědnosti za vady prodávaného zboží váže obchodní zákoník na porušení smlouvy, jak vyplývá z § 436 a § 437 obch. zák. a co je vadou, resp. v jakém případě dochází k porušení smlouvy, upravuje § 422 a násl. obch. zák., podle nějž poruší-li prodávající povinnosti stanovené v § 420 obch. zák., má zboží vady.

Odvolací soud dovodil z dokazování provedeného soudem prvního stupně a z dokazování, které zopakoval, že podle objednávky ze dne 10. 11. 1998 si žalobce u žalované objednal zboží, které mu bylo podle předávacího protokolu ze dne 8. 2. 1999 dodáno. Žalobce si oproti běžným typovým výrobkům uvedené kategorie vozů Renault Clio RT 14 jako zvláštní (ve smyslu navíc či jiné) objednal metalízu, klimatizaci, rádio, Al kola 183/60 R14, s „komerčním označením“ Al kola Monaco 14´, dále mlhovky a „assistance“. Z předávacího protokolu ze dne 8. 2. 1999 dovodil odvolací soud, že žalobce převzal automobil v provedení, jaké bylo ve smyslu § 420 odst. 1 obch. zák. mezi účastníky dohodnuto a nic jiného. Tuto skutečnost shledal významnou pro posouzení uplatněného nároku a dospěl k závěru, že ze strany žalované se nemůže jednat o porušení smlouvy ve smyslu § 422 odst. 1 obch. zák. s následkem vzniku nároku z odpovědnosti za vady ve smyslu § 436 či 437 obch. zák. Je proto již bez významu, zda kola byla jako součást automobilu na automobilu namontována, jak tvrdí žalobce, anebo byla dodána jako „bonus“ dle tvrzení žalované či příslušenství, jak dovozuje soud prvního stupně, neboť v každém případě k porušení smlouvy nedošlo. Žalobci tudíž dle závěru odvolacího soudu nároky z odpovědnosti za vady prodaného zboží nepřísluší.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, přičemž namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že řízení před odvolacím soudem je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že dodané zboží mělo vlastnosti sjednané smlouvou, a proto nedošlo ze strany žalované k porušení jejích povinností ze smlouvy. Ustanovení § 420 odst. 1 obch. zák., z něhož odvolací soud vycházel, je sice dispozitivním ustanovením vyjadřujícím prioritu smlouvy při určení vlastností předmětu koupě, vlastnosti dodávaného zboží jsou však současně spoluurčovány platnými veřejnoprávními předpisy. V dané věci se jednalo o zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, v tehdy platném znění. Jeho ustanovení § 8 odst. 1 až odst. 7 ukládalo výrobci a dovozci povinnost uvádět na trh jen bezpečné výrobky, přičemž za bezpečný výrobek se považuje výrobek splňující požadavky příslušného technického předpisu nebo normy. V této souvislosti dovolatel poukázal na ustanovení § 759 obch. zák., podle něhož v tuzemských vztazích, nejedná-li se o zboží určené pro vývoz, má před smluvní úpravou přednost ustanovení právního předpisu o jakosti, a v době předmětného kontraktu se jednalo právě o citovaný zákon č. 22/1997 Sb. Motorové vozidlo, které bylo předmětem kupní smlouvy, které bylo dodané s aluminiovými koly s označením „Al kola Monaco 14´“ bylo zjevně v ČR nezpůsobilé provozu na pozemních komunikacích, což vyplývá např. i ze znaleckého posudku znalce A. H. Tím se jakost zboží dodaného na objednávku z 10. 11. 1998 a předaného 8. 2. 1999 dostala do rozporu s ustanovením § 420 odst. 2 obch. zák., podle něhož neurčuje-li smlouva jakost nebo provedení zboží, je prodávající povinen dodat zboží v jakosti a provedení, jenž se hodí pro účel stanovený ve smlouvě, nebo není-li tento účel ve smlouvě stanoven, pro účel, k němuž se takové zboží zpravidla užívá. V dané věci žalobce automobil kupoval proto, aby s ním mohl jezdit po pozemních komunikacích, „nikoliv aby automobil stál v garáži“. Dovolatel je toho názoru, že právě žalovaná jako odborník byla povinna dovolatele upozornit, že jeho požadavek na vlastnost zboží je v rozporu s technickými normami, případně znamená nefunkčnost zboží či dokonce stav ohrožující život, zdraví či majetek jiných.

Dovolatel uplatnil také dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Odvolací soud podle jeho názoru zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tím, že neumožnil účastníkům řízení seznámit se s jeho právním názorem zcela odlišným od právního názoru soudu prvního stupně. Jeho rozsudek je zcela zjevně překvapivým rozhodnutím. Změna právního náhledu odvolacího soudu měla být důvodem jeho kasačního rozhodnutí. Pokud nebyl rozsudek soudu prvního stupně zrušen, připravil odvolací soud účastníky o možnost vyjádřit se k takovému názoru, případně předložit nové důkazy. Dovolatel odvolacímu soudu také vytkl, že rozhodnutí o nákladech řízení nikterak neodůvodnil.

Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012 s výjimkou v zákoně uvedenou) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve posuzoval přípustnost podaného dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání žalobce (posuzováno dle jeho obsahu) směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu. Přípustnost dovolání - v případě rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem - je nutné zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod č. 9). V daném případě dovolání směřuje také proti výroku II. a části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o samostatném nároku na zaplacení částky 38.810,- Kč (sleva z uhrazené ceny vozidla), přičemž podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti výrokům, kterými odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, je rovněž objektivně nepřípustné (srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).

V rozsahu, ve kterém není přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 5 a ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Dovolání žalobce směřuje dále proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I v rozsahu, ve kterém odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I co do povinnosti žalované provést žalobci do jednoho týdne od právní moci rozsudku u osobního automobilu, tov. zn. Renault Clio 1.4BBOCOF, rok výroby 1999, bezplatnou výměnu ráfků kol za původní dodávaná k vozidlu výrobcem, včetně přezutí kol a jejich vyvážení.

V tomto rozsahu je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud tedy přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu podle § 242 odst. 3 o. s. ř. z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je z hlediska jejich obsahového vymezení vázán, a dospěl k závěru, že dovolání je v tomto rozsahu důvodné. Vzhledem k přípustnosti dovolání rovněž podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlížel k tomu, zda řízení netrpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

Otázkou, na jejímž posouzení stojí rozhodnutí ve věci je, zda žalovaná dodáním automobilu značky Renault Clio s ráfky MONACO 14´ včetně pneumatik a disků plnila dovolateli vadně, či nikoliv, a zda v důsledku toho přísluší dovolateli jako kupujícímu práva z odpovědnosti za vady podle § 436 a násl. obch. zák.

Podle § 420 odst. 1 obch. zák. je prodávající povinen dodat zboží v množství, jakosti a provedení, jež určuje smlouva. Podle § 420 odst. 2 obch. zák. neurčuje-li smlouva jakost nebo provedení zboží, je prodávající povinen dodat zboží v jakosti a provedení, jež se hodí pro účel stanovený ve smlouvě, nebo není-li tento účel ve smlouvě stanoven, pro účel, k němuž se takové zboží zpravidla užívá. Pokud prodávající poruší povinnosti stanovené v § 420 obch. zák., má zboží vady (§ 422 obch. zák.).

Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že při uzavření kupní smlouvy na předmětný automobil Renault Clio RT 14 umožnila žalovaná žalobci si z katalogu společnosti Renault za použití tabulky hliníkových ráfků vybrat pro vozidlo kola s komerčním označením Al kola Monaco 14´. V objednávce vozidla, přijaté prodávajícím, byla takto dodávaná kola i specifikována. Jiná kola tedy v uzavřené kupní smlouvě specifikována nebyla.

Odvolací soud proto dospěl ke správnému právnímu závěru, že podle § 420 odst. 1 obch. zák. určovala smlouva podle dohody účastníků provedení dodávaného zboží, tedy s koly Monaco 14´. V projednávané věci se tak neuplatní ustanovení § 420 odst. 2 obch. zák. a je nerozhodné, zdali takové vozidlo bylo způsobilé provozu na pozemních komunikacích (tedy podle § 420 odst. 2 obch. zák. se hodilo pro účel, ke kterému se zpravidla užívá).

Nedůvodnou je i námitka dovolatelky, že odvolací soud měl na projednávanou věc aplikovat ustanovení § 759 obch. zák. Sporné dodání ráfků kol s neodpovídajícím rozměrem není otázkou tzv. jakosti dodávaného zboží, nýbrž provedení dodávaného zboží, zde automobilu s předmětnými koly (k jakosti dodaného zboží hromadné povahy a aplikaci § 759 obch. zák. srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 32 Cdo 4921/2010).

Lze tedy uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž bylo namítáno nesprávné právní posouzení uplatněného nároku, nebyl naplněn.

S ohledem na přípustnost dovolání se Nejvyšší soud zabýval také zjištěním, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v ustanovení v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dospěl k závěru, že z obsahu spisu se takové vady nepodávají. Námitce dovolatele, že se v dané věci jedná o „překvapivé rozhodnutí“ odvolacího soudu, neboť účastníky řízení neseznámil se svým právním názorem odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, nelze přisvědčit. Skutečnost, že odvolací soud právně posoudil obsah listinných důkazů, které byly provedeny již v řízení před soudem prvního stupně, odlišně, nečiní jeho rozhodnutí „překvapivým“. O „překvapivé“ rozhodnutí odvolacího soudu jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je (podle dosavadních výsledků řízení) za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. Skutečnost, že odvolací soud v posuzovaném případě nepřisvědčil právnímu posouzení smlouvy o koupi předmětného automobilu a předávacího protokolu učiněnému soudem prvního stupně, což jej posléze vedlo i k jinému závěru ohledně vadnosti dodaných ráfků kol s pneumatikami a disky, bylo výsledkem jeho úvahy, že rozhodnutí soudu prvního stupně není správné. Odvolací soud tak postupoval v souladu s § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; v takovém postupu se projevuje apelační systém, který v odvolacím řízení dává přednost změně rozhodnutí soudu prvního stupně před jeho zrušením. (Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2275/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 5070/2008, všechny k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud. cz).

Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalobce v části výroku pod bodem I., kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaná byla zavázána žalobci do jednoho týdne od právní moci rozsudku u osobního automobilu, tov. zn. Renault Clio 1.4BBOCOF, rok výroby 1999, provést bezplatnou výměnu ráfků kol za původní dodávaná k vozidlu výrobcem, včetně přezutí kol a jejich vyvážení, podle § 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu těchto nákladů, a žalované v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. dubna 2013

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru