Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 3693/2018Usnesení NS ze dne 26.08.2019

HeslaSmlouva mandátní
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.3693.2018.1
Dotčené předpisy

§ 241a odst. 2 o. s. ř.

§ 571 odst. 2 obch. zák.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 3647/19


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 3693/2018-164

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobce A. K., identifikační číslo osoby XY, se sídlem XY, zastoupeného Mgr. Veronikou Sekerovou, advokátkou se sídlem v Černošicích, Kaštanová 1751, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 605 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 183/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2018, č. j. 17 Co 57/2018-127, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky 605 000 Kč s příslušenstvím jako odměny za měsíc prosinec roku 2014 z mandátní smlouvy o poskytování právní pomoci. Žalobce tvrdil, že ve smlouvě sjednaná měsíční odměna mu za předmětné období náležela, přestože dne 9. 10. 2014 mu byla žalovanou doručena výpověď mandátní smlouvy a ke dni 17. 10. 2014 mu byla odvolána plná moc k činění úkonů dle smlouvy, když ve smlouvě byla sjednána tříměsíční výpovědní doba, a právní vztah mezi účastníky tak byl ukončen uplynutím výpovědní doby ke dni 31. 1. 2015. Dále žalobce tvrdil, že v rozhodném období pro žalovanou vykonával úkony spojené s ukončením mandátní smlouvy a úkony spojené se zastoupením fyzických osob v trestním řízení, které podle jeho názoru spadaly pod rozsah povinností dle smlouvy o poskytování právní pomoci.

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 9. 2017, č. j. 38 C 183/2015-94, žalobu o zaplacení částky 605 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 100 Kč (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti žaloby založil na zjištění, že nebylo prokázáno, že by žalobce v rozhodném období pro žalovanou vykonával činnost, ke které se dle mandátní smlouvy zavázal a věc po právní stránce posoudil podle § 571 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, tak, že žalobci nevznikl nárok na sjednanou úplatu.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Ve vztahu k otázce, kdy nastává účinnost výpovědi mandátní smlouvy, je-li v mandátní smlouvě sjednána výpovědní lhůta, a otázce, zda rozsah povinností mandatáře je vedle smlouvy o poskytování právní pomoci dán i zákonem o advokacii a stavovskými předpisy, dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce jednoznačně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když ohledně přípustnosti dovolání těchto otázek pouze uvedl, že se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od blíže nespecifikované rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).

Skutečnost, že v rozhodném období žalobce zastupoval žalovanou označené fyzické osoby v trestním řízení, když žalovaná v těchto případech byla plátcem odměny zahrnuté do měsíční paušální odměny na základě mandátní smlouvy sjednané mezi žalobcem a žalovanou, ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů neplyne. Namítá-li žalobce s ohledem na tuto skutečnost, že v rozhodném období pro žalovanou vykonával činnost dle mandátní smlouvy, staví své právní posouzení věci na odlišeném skutkovém základu než odvolací soud, a jedná se tak o námitku proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Námitka žalobce, podle které v mandátní smlouvě nebyl sjednán minimální rozsah poskytované činnosti, a vzhledem k tomu žalobci náležela odměna z mandátní smlouvy i v případě, když v předmětném období nemohl z důvodů na straně žalované vykonávat činnosti, k nimž se zavázal mandátní smlouvou, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při řešení otázky vzniku nároku žalobce na odměnu z mandátní smlouvy neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud s přihlédnutím k absenci odchylného smluvního ujednání dospěl k závěru, že jedinou podmínkou pro vznik nároku žalobce na odměnu byla jím řádně vykonaná činnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 32 Odo 1056/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3992/2011).

Poukazuje-li žalobce v dovolání na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 303/2005, není tento odkaz přiléhavý. V citované věci ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že „Jedinou podmínkou pro nárok mandatáře na dohodnutou paušální odměnu bylo provádět práce pro mandanta v rámci plnění předmětu mandátní smlouvy, bez ohledu na to, zda tyto práce budou vykonávány každý měsíc po dobu trvání mandátní smlouvy.“ Povinnost mandatáře provádět ve smlouvě vymezenou činnost nebyla koncentrována do konkrétních časových období, mandatář proto nebyl zavázán provádět práci pro mandanta každý měsíc. V nyní projednávané věci je však skutkový základ odlišný. V čl. III (ve znění dodatku č. VII) mandátní smlouvy se účastníci dohodli na tom, že odměna podle této smlouvy žalobci náleží za poskytnutou právní pomoc, přičemž tato odměna měla být splatnou vždy do 15. dne příslušného měsíce, v jakém byla tato právní pomoc poskytována. Odměna žalobci tedy náležela pouze v těch měsících, kdy žalované poskytoval právní pomoc. V rozhodném období podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů však žalobce žalované právní pomoc dle smlouvy neposkytoval.

Vady řízení namítané žalobcem (nevypořádání se s částí skutkových zjištění a některými námitkami žalobce) nezakládají přípustnost dovolání, neboť k namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není.

V projednávané věci žalobce dovoláním napadl rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce uhradit žalované náhradu nákladů odvolacíhořízení. Dovolání proti výroku o nákladech řízení je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je i v tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015), ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 26. 8. 2019

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru