Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 3676/2018Rozsudek NS ze dne 30.09.2020

HeslaPojištění majetku
Ochrana spotřebitele
KategorieB
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3676.2018.1
Dotčené předpisy

§ 56 odst. 1,2 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 3676/2018-304

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce J. M., nar. XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Igorem Nitrianským, advokátem, se sídlem v Prachaticích, Kostelní náměstí 16, PSČ 383 01, proti žalované Kooperativě pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, IČO 47116617, zastoupené JUDr. Pavlem Roubalem, advokátem, se sídlem v Plzni, Otýlie Beníškové 1664/14, PSČ 301 00, o zaplacení částky 708 346 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 113/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2018, č. j. 29 Co 410/2017-263, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 842 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Roubala, advokáta, se sídlem v Plzni, Otýlie Beníškové 1664/14, PSČ 301 00.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 26. 9. 2016, č. j. 30 C 113/2014–196, ve znění usnesení ze dne 27. 12. 2016, č. j. 30 C 113/2014-202, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky 708 346 Kč s úrokem z prodlení z této částky (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).

Žalobce se na základě pojistné smlouvy domáhal po žalované zaplacení částky 708 346 Kč představující doplacení pojistného plnění z titulu pojistných událostí (požárů) pojištěných nemovitých věcí žalobce a jejich vybavení.

Soud prvního stupně mimo jiné zjistil, že pojistnou smlouvou OPTIMUM OP6 č. 3801321928 ze dne 11. 2. 2011 byly pojištěny nemovité věci žalobce a jejich vybavení na adrese XY mj. pro pojistné nebezpečí požár a pojistnou událost poškození nemovitých věcí žalobce mj. tímto pojistným nebezpečím. Součástí pojistné smlouvy byly všeobecné pojistné podmínky M-100/05 (dále též jen „VPP“), v jejichž čl. XXIII odst. 7 bylo ujednáno, že „byla-li nemovitost pojištěna na novou cenu a oprávněná osoba neprokáže, že poškozenou nebo zničenou nemovitost opravila nebo znovu pořídila nebo že tak učiní, je pojistitel ve lhůtě uvedené v čl. XIII odst. 5 povinen poskytnout plnění v časové ceně. Zbývající část pojistného plnění se stane splatnou teprve poté, kdy oprávněná osoba prokáže, že pojištěnou věc opravila, případně znovu pořídila. Pokud oprávněná osoba tyto skutečnosti do tří let po vzniku pojistné události neprokáže, pojistitel zbývající část pojistného plnění neposkytne. Nedohodne-li se oprávněná osoba s pojistitelem jinak, musí být nová nemovitost znovu pořízena v místě pojištění“. Podle čl. XXIII odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. b) VPP bylo mezi účastníky ujednáno, že „(1) Byla-li věc pojištěna na novou cenu, vzniká oprávněné osobě právo, aby ji pojistitel vyplatil v případě (b) poškození pojištěné věci částku odpovídající přiměřeným nákladům na opravu poškozené věci a sníženou o cenu využitelných zbytků nahrazovaných částí (dále jen „plnění v nové ceně“). (2) Byla-li věc pojištěna na časovou cenu, vzniká oprávněné osobě právo, aby jí pojistitel vyplatil v případě (b) poškození pojištěné věci částku odpovídající přiměřeným nákladům na opravu poškozené věci a upravenou o částku odpovídající stupni opotřebení nebo jiného znehodnocení anebo zhodnocení nahrazovaných částí z doby před pojistnou událostí a o cenu využitelných zbytků nahrazovaných částí (dále jen „plnění v časové ceně“)“. Podle čl. XX odst. 2 písm. a) a b) VPP byla ujednáno, že „pojistná hodnota věci může být vyjádřena jako: (a) nová cena, tj. cena, za kterou lze stejnou nebo srovnatelnou věc, sloužící ke stejnému účelu, znovu pořídit v daném čase a na daném místě jako věc novou (pojištění na novou cenu), (b) časová cena, tj. cena, která se stanoví z nové ceny věci, přičemž se přihlíží ke stupni opotřebení nebo jiného znehodnocení anebo ke zhodnocení věci, k němuž došlo opravou, modernizací nebo jiným způsobem (pojištění na časovou cenu)“.

Výši pojistného plnění účastníci sjednali na novou cenu s limitem pojistného plnění na rodinný dům ve výši 3 000 000 Kč a na ostatní objekty 500 000 Kč, spoluúčast byla sjednána ve výši 1 000 Kč. Ve dnech 17. 4. 2011, 21. 5. 2011 a 2. 1. 2012 došlo k pojistným událostem – požárům. První událost vedenou pod č. 3110017990 odškodnila žalovaná výplatou pojistného plnění dne 10. 5. 2011 částkou 97 290 Kč (za věci movité 18 800 Kč a za věci nemovité 79 490 Kč), druhou pojistnou událost vedenou pod č. 3110021804 odškodnila žalovaná výplatou pojistného plnění dne 29. 8. 2011 částkou 430 576 Kč (za věci movité 53 800 Kč a za věci nemovité 377 746 Kč). Třetí pojistnou událost vedenou pod č. 3120000405 žalovaná odškodnila výplatou pojistného plnění celkem ve výši 220 338 Kč dne 24. 8. 2012 (za věci movité 15 904 Kč a za věci nemovité 54 151 Kč) a dne 18. 7. 2013 (166 187 Kč). Ve všech případech nebyl pojištěný objekt obydlen, ačkoliv podle pojistné smlouvy obydlen být měl.

Podle posudku znalce nová cena celého objektu, časová cena celého objektu a míra opotřebení nemovitosti k okamžiku každé z pojistných událostí činily (v uvedeném pořadí): k první události 5 754 830 Kč, 1 547 960 Kč a 72,17 %, k druhé události 4 505 820 Kč, 1 219 600 Kč a 73,71 %; ke třetí události 3 378 720 Kč, 924 420 Kč a 74,02 %. Dále soud zjistil, že u obytné části bylo poškozeno 10,19 % stavby při první události v nové ceně této stavby 2 787 296,80 Kč a časové ceně 77 704,70 Kč při opotřebení 72,17 %, následně poškozeno 5,1 % při třetí události v nové ceně (po odečtu prvního poškození)

2 375 604,40 Kč, časové ceně (po odečtu prvního poškození) 661 130,70 Kč při stejném opotřebení. U hospodářské části poškozené při druhé události bylo na hospodářském stavení poškozeno 59,14 %, nová cena tohoto stavení činila 2 111 958,30 Kč před touto druhou událostí a časová cena 555 233,90 Kč při opotřebení 73,71 %, po této události a po odečtení poškození 59,14 % pak nová cena činila 862 946,20 Kč a časová cena (po odečtu poškození) 226 868,60 Kč, obojí při opotřebení 73,71 %. U hospodářského stavení poškozeného při třetí události (jiná část než poškozená u druhé události) bylo poškozeno 87,7 %, nová cena tohoto stavení činila 1 139 605,30 Kč před touto třetí událostí a časová cena 296 069,50 Kč při opotřebení 74,02 %, po této události a po odečtení poškození 87,7 %, pak nová cena činila 140 171,50 Kč a časová cena (po odečtu poškození) 36 416,60 Kč, obojí při opotřebení 74,02 %.

Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil s odkazem na § 3028 odst. 1 až 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a s odkazem na § 2, § 4 odst. 1 písm. a) až g) a § 28 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (dále též jen „zákon o pojistné smlouvě“). Podle soudu prvního stupně projev vůle účastníků směřoval jednoznačně k uzavření pojistné smlouvy, jejímž obsahem bylo pojištění škodové, chránící majetkový pojistný zájem pojištěného. Po pojistných událostech (tedy poškození způsobeném ujednaným nebezpečím, v daném případě požárem) měl žalobce právo na pojistné plnění v rozsahu stanoveném pojistnou smlouvou. Vzhledem k tomu, že žalobce do skončení koncentrace řízení netvrdil, že by poškozenou nemovitost opravil, nebo k tomu byl připraven, bylo nutné vyjít z žalovanou namítaného čl. XXIII odst. 7 VPP. Námitku neplatnosti čl. XXIII odst. 7 VPP neshledal soud relevantní, neboť je v mezích autonomie vůle, jak si účastníci sjednají rozsah plnění ze strany žalované v případě, že nastane pojistná událost. Soud tedy posuzoval pojistné plnění, které má žalovaná v případě poškození nemovitostí žalobce vyplatit, podle časové ceny. Podle výsledků dokazování žalovaná při zohlednění spoluúčasti a skutečnosti, že žalobce neoznámil podpojištění nemovitostí [neuvedl pojišťovně, že nemovitost není trvale obydlena, jak mu přikazoval čl. XII odst. 1 písm. b), příp. c) VPP], vyplatila žalobci pojistné plnění o 218,10 Kč vyšší. Protože žalovaná splnila jí v pojistné smlouvě převzaté povinnosti, soud prvního stupně žalobu zamítl.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 1. 2018, č. j. 29 Co 410/2017-263, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I o věci samé potvrdil a změnil výroky o náhradě nákladů řízení pod body II a III (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Podle odvolacího soudu provedl soud prvního stupně dokazování zcela dostatečně pro zjištění všech skutkově významných okolností, obsah provedených důkazů zjevně hodnotil ve vzájemné souvislosti a jeho skutkové závěry, o které opřel přezkoumávaný vyhovující výrok, z provedených důkazů vyplývají; odvolací soud z nich rovněž vycházel. Rovněž právní posouzení soudu prvního stupně považoval odvolací soud za správné.

Podle odvolacího soudu bylo prokázáno, že žalobce byl s pojistnými podmínkami seznámen. Rovněž v průběhu soudního řízení nebyl navržen žádný důkaz prokazující opak. Zásadně přitom podle odvolacího soudu platí, že neodporují-li pojistné podmínky zákonu, jsou pro účastníky pojistné smlouvy závazné a soud k nim při posuzování práv a povinností smluvních stran musí přihlížet. Ujednání obsažené v čl. XXIII odst. 7 VPP neodporuje zákonu a jeho aplikaci nevylučuje žádný z důvodů tvrzených žalobcem, když v tomto směru lze odkázat na přesvědčivou a správnou argumentaci žalovaného. Podle odvolacího soudu není dostatečné, pokud žalobce tvrdil, že prokázal ve stanovené lhůtě svoji připravenost nemovitost opravit, neboť splatnost výplaty rozdílu plnění v časové ceně a ceně nové je vázána na prokázání provedení opravy (výstavby), což se v daném případě nestalo. Odvolací soud proto závěr soudu prvního stupně o tom, že podmínka výplaty nové ceny (jejího doplacení k ceně časové) byla ujednána v pojistných podmínkách, s nimiž byl žalobce seznámen a které tvoří součást pojistné smlouvy, splněna nebyla, považuje za zcela správný.

Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti jeho výroku o věci samé, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost shledává v ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), tedy že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Odvolací soud se podle názoru dovolatele nevypořádal se všemi jeho odvolacími námitkami a jeho rozsudek je tak nepřezkoumatelný. Současně tak bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tím je podle žalobce naplněn dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

Podle názoru dovolatele v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny tyto tři otázky:

1) „Je ujednání v článku XXIII odst. 7 VPP v rozporu s ustanovením § 56 zákona č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem?“

2) „Je předmětné ujednání všeobecných pojistných podmínek v rozporu s dobrými mravy, když podmiňuje úhradu pojistného plnění v nové ceně splněním dalších podmínek, a to i pro reálně slabší smluvní stranu nesplnitelných, za situace, kdy v pojistné smlouvě bylo sjednáno pojistné plnění na novou cenu a tomu byla i stanovena i odpovídající výše pojistného plnění?“

3) „Lze při stanovení časové ceny v souladu s ustanovením § 3 písm. v) zákona o pojistné smlouvě stupněm opotřebením ponížit nákladovou položku odpovídající výkonu práce? Lze o tento stupeň opotřebení ponížit pouze nákladovou položku tvořící materiál?“

K otázce ad 1) dovolatel uvedl, že předmětné ujednání je ujednáním formulářovým a ve své podstatě vnuceným pravidlem stanoveným pojišťovnou jako podnikatelem a jedná se tak o ujednání, které v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech. Jedná se o ujednání nutící žalobce opravit nemovitost, ale i ujednání nutící ho prokázat, že tak učiní. Podle dovolatele předmětné ujednání citelně omezuje spotřebitele v možnosti volně nakládat se svým majetkem (např. nemovitost z jakýchkoliv důvodů neopravovat nebo ji zcizit), a to ve vztahu k náhradě pojistného plnění. Předmětné pojistné podmínky jsou vázány pouze na situaci, kdy se poškozený rozhodne poškozenou nemovitost uvést do původního stavu, pokud se však k opravě poškozené nemovitosti nerozhodne, nelze pojistné podmínky uvedené v čl. XXIII aplikovat, neboť nepřímo omezují žalobce v nakládání se svým majetkem.

K otázce ad 2) dovolatel namítal, že je nepřípustný postup žalované, která zásadním způsobem změnila základní podmínky sjednané v pojistné smlouvě v neprospěch pojistníka (spotřebitele), když mezi účastníky bylo v pojistné smlouvě zcela jasně ujednáno plnění na tzv. novou cenu, pojistnými podmínkami však toto ujednání žalovaná změnila na plnění na tzv. časovou cenu, případně pojistné plnění na tzv. novou cenu podmínila podmínkami, které nemusí být pro pojištěného reálně splnitelné.

K otázce ad 3) žalobce uvedl s odkazem na § 3 písm. v) zákona o pojistné smlouvě, že je zásadní určení stupně opotřebení a toho, zda tento stupeň opotřebení poté zohlednit výlučně k ceně materiálu nebo i k ceně práce. Podle dovolatele M. a pravděpodobně i P. stupeň opotřebení vztáhl i na položku práce, je však otázkou, jak znalec stanovil hodnotu práce ve svém znaleckém posudku, neboť z jeho obsahu to není patrno. Podle žalobce by při správném určení časové ceny mělo být patrné, jaká výše odpovídá nákladům na materiál a jaká výše odpovídá nákladům na práci, poté pak určit stupeň opotřebení a o tento ponížit pouze položku odpovídající nákladům na materiál, nikoli položku nákladů práce.

Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání hodnotí dovolání žalobce jako nepřípustné. Pojistné plnění poskytnuté žalobci v časové ceně bylo zcela v kontextu předmětné pojistné smlouvy, v níž byla předem dohodnuta jasně definovaná práva a povinnosti. Souhlas s jejím obsahem stvrdil žalobce svým podpisem. Žalovaná se ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl nebo jako nedůvodné zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Přípustnost dovolání není způsobilá založit dovolatelem formulovaná otázka ad 3), neboť se nejedná o otázku napadající správnost právního posouzení věci ze strany odvolacího soudu, nýbrž o otázku týkající se správnosti skutkových zjištění (postupu znalce při určení výše opotřebení). Nejvyšší soud proto na tomto místě připomíná, že je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů, což vyplývá nejen ze samotné povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, ale také ze znění § 241a odst. 1 o. s. ř., podle kterého je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Jinými slovy dovolací přezkum je vyhrazen výlučně otázkám právním, skutkové námitky nemohou přípustnost dovolání založit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pouze v případě, že soud důsledně neodliší odborné (tj. skutkové) závěry, jež přísluší znalci, a právní závěry, jež přísluší soudu, a mechanicky převezme závěr znalce, který nemá skutkovou, nýbrž právní povahu, popřípadě pokud určitý skutkový závěr učiněný soudem na základě znaleckého posudku není projevem zásady volného hodnocení důkazů, nýbrž výsledkem mylného právního názoru soudu na právní sílu toho kterého důkazu, a takové pochybení je uplatněno dovoláním, nejde o (nepřípustné) uplatnění dovolacího důvodu nesprávného skutkového zjištění, nýbrž o uplatnění (způsobilého) dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014). O takový případ se však v projednávané věci nejedná.

Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani otázka, zda je v rozporu s dobrými mravy ujednání všeobecných pojistných podmínek, kterými pojišťovna podmiňuje úhradu pojistného plnění v nové ceně splněním dalších podmínek, a to i reálně pro slabší smluvní stranu nesplnitelných, za situace, kdy v pojistné smlouvě bylo sjednáno pojistné plnění na novou cenu a tomu byla stanovena i odpovídající výše pojistného.

Tato otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť otázka rozporu právního úkonu s dobrými mravy, resp. neplatnost právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy, byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již opakovaně řešena. Nejvyšší soud předně uzavřel (srov. např. rozsudky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, a ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4900/2010), že právní úkon se příčí dobrým mravům tehdy, nerespektuje-li některou ze souhrnu společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Konstatoval, že dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Rozpor právního úkonu s dobrými mravy je proto třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období. Tyto úvahy obstály i v rovině ústavní (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněný pod číslem 14/1998 Sbírky soudních nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Posouzení otázky dobrých mravů z povahy věci náleží převážnou měrou soudům nižších instancí, neboť ty jsou – s ohledem na zásadu ústnosti a přímosti soudního řízení

– s účastníky v bezprostředním kontaktu a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady daného sporu; dovolací soud může tuto otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevného excesu soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, nebo ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2072/2019).

Odvolací soud se s námitkami žalobce uplatněnými v odvolacím řízení stran neaplikovatelnosti čl. XXIII odst. 7 VPP a rozporu předmětného ujednání s dobrými mravy vypořádal dostatečně a souladně s judikaturou Nejvyššího soudu, když přihlížel ke zjištěným skutečnostem, a to jak na straně žalobce, tak na straně žalované a vycházel z konkrétních zjištění učiněných v dané věci. Jeho úvaha o tom, že předmětné ustanovení VPP neodporuje zákonu a jeho aplikaci nevylučuje žádný z důvodů tvrzených žalobcem (tj. mimo jiné rozpor s dobrými mravy) není zjevně nepřiměřená. Skutková zjištění učiněná soudy v předchozím řízení nenasvědčují tomu, že by bylo na místě přijmout opačný závěr a ani postupy žádného ze soudů nižších stupňů nevzbuzují pochybnosti o řádnosti a správnosti jejich počínání. Nejvyšší soud tedy v jejich jednání neshledal žádný, natož zjevný, exces.

Namístě je třeba též upozornit, že se ze skutkových zjištění soudů nepodává, že by výše pojistného byla stanovena s ohledem na plnění v nové ceně, nikoli v ceně časové, jak uvádí žalobce, k tomuto tvrzení proto Nejvyšší soud v rámci svého právního posouzení nepřihlížel, neboť jak bylo vyloženo již výše Nejvyšší soud je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů.

Námitky dovolatele týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu a zásahu do práva žalobce na spravedlivý proces, nejsou důvodné. Podstatou námitek byly výtky odvolacímu soudu, že se nevypořádal s odvolacími námitkami žalobce stran aplikovatelnosti čl. XXIII odst. 7 VPP, s nimiž se odvolací soud vypořádal, byť stručně, jak ostatně vyplývá z výše uvedeného.

Současně je třeba připomenout, že otázka, za jakých okolností je možnost považovat soudní rozhodnutí za nepřezkoumatelné, byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již opakovaně řešena. Přičemž jako měřítko toho, zda je či není rozhodnutí soudu přezkoumatelné, je třeba považovat především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít opravných prostředků proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu uplatněného opraveného prostředku na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody opravného prostředku, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014,

sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, a ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). Z obsahu dovolacích důvodů formulovaných dovolatelem vyplývá, že mu bylo zřejmé, že odvolací soud posoudil v řízení uplatňovaný nárok žalobce jako neopodstatněný z důvodu, že žalobce nesplnil podmínky pro výplatu plnění v tzv. nové ceně. Přestože dovolatel ve svém dovolání namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, byl schopen řádně zformulovat dovolací důvody spočívající v nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím soudem. Namítané nevypořádání se se všemi odvolacími námitkami žalobci nebránilo v možnosti řádného uplatnění jeho procesních práv v dovolacím řízení, neboť mu bylo zřejmé, jak a proč bylo rozhodnuto.

Dovolání žalobce je však přípustné pro řešení otázky, která dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla řešena, a sice zda je ujednání všeobecných obchodních podmínek, které podmiňuje výplatu pojistného plnění na novou cenu prokázáním opravy či znovupořízení poškozené či zničené nemovitosti, případně prokázáním, že se tak stane, v rozporu s § 56 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), případně čl. 3 odst. 1 směrnice Rady ES č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993.

Ačkoliv se odvolací soud ve svém rozhodnutí výslovně nezabýval souladem ustanovení čl. XXIII odst. 7 VPP s ustanovením § 56 obč. zák., souhrnně uvedl, že ujednání obsažené v čl. XXIII odst. 7 VPP, které stanoví podmínky a způsob výplaty plnění v nové ceně, neodporuje zákonu a jeho aplikaci nevylučuje žádný z důvodů tvrzených žalobcem.

Podle § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle odstavce 2 ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění.

Ustanovením § 56 odst. 1 obč. zák. byl do českého právního řádu implementován čl. 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice“), podle něhož smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Z toho plyne povinnost soudu vykládat i § 56 odst. 1 obč. zák. tak, aby bylo dosaženo cíle sledovaného jeho unijní předlohou, tj. aby byla spotřebitelům poskytována ochrana před nepřiměřenými podmínkami ve spotřebitelských smlouvách alespoň v rozsahu uvedenou směrnicí předvídaném.

Podle čl. 3 bodu 1 směrnice smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.

Podle čl. 4 bodu 2 směrnice posouzení nepřiměřené povahy podmínek se netýká ani definice hlavního předmětu smlouvy, ani přiměřenosti ceny a odměny na straně jedné, ani služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, pokud jsou tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem.

Jak již Nejvyšší soud vysvětlil ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. Cpjn 203/2013, k některým otázkám ujednání o poplatku za správu úvěru ve smlouvách o úvěru, uveřejněném pod číslem 44/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen R 44/2014, jsou citovaná ustanovení občanského zákoníku transpozicí (nikoliv doslovnou) uvedených článků směrnice.

Nejvyšší soud v R 44/2014 uvedl, že požadavek dobré víry uvedený v ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. je v souladu se směrnicí jednotně vykládán (soudy i odbornou literaturou) jako požadavek přiměřenosti a že v ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. využil zákonodárce možnost rozšířit rozsah zákazu nepřiměřených podmínek i na podmínky individuálně sjednané. Požadavek sepsání podmínek jasným a srozumitelným jazykem (článek 4 odst. 2 směrnice) zákonodárce do odpovídajícího ustanovení § 56 odst. 2 obč. zák. nepřevzal; vyplývá však obecně z ustanovení § 37 obč. zák. Ustanovení § 56 odst. 2 obč. zák. je soudy i odbornou literaturou vykládáno jako ustanovení vylučující možnost soudního přezkumu.

Smysl výjimky upravené v § 56 odst. 2 obč. zák. „je v tom, že ujednání o předmětu plnění a ceně jsou základními prvky autonomie vůle při sjednávání smluv, do nichž státu nepřísluší zasahovat. V případě určitosti a srozumitelnosti takových ujednání zde není ze strany státu důvod, aby v takovém případě poskytoval spotřebiteli jako slabší straně nějakou zvláštní ochranu proti jeho vlastním nezodpovědným rozhodnutím“ (srov. rozsudek ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2335/2016).

V nyní posuzované věci se žalobce dovolává toho, že ustanovení čl. XXIII odst. 7 VPP, upravující podmínky, za nichž pojistitel vyplatí pojištěnému plnění na novou cenu, je nepřiměřené, resp. že zakládá k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech ve smyslu § 56 obč. zák., případně čl. 3 odst. 1 směrnice. Jak vyplývá z výše citované rozhodovací praxe, jakož i ze samotného textu § 56 odst.

2 obč. zák., výjimka z pravidla obsaženého v § 56 odst. 1 obč. zák. se vztahuje na ujednání týkající se předmětu a ceny plnění. Ujednání, v souvislosti s nímž se žalobce dovolává přezkoumání jeho přiměřenosti ve smyslu § 56 obč. zák., je ujednáním, které vymezuje předmět plnění. Textu obsaženému v čl. XXIII odst. 7 Všeobecných pojistných podmínek nelze objektivně ničeho vytknout z hlediska jasnosti a srozumitelnosti jazyka, kterým je psaný (text neobsahuje žádné neurčité či zavádějící pojmy, zmatek vnášející či význam měnící odkazy, naopak je ujednání psáno běžným a srozumitelným jazykem a nezavdává pochybnosti o smyslu jednotlivých slov ani významu celkového ujednání), což ostatně žalobce v řízení ani nenamítal. Nelze proto s odkazem na výše uváděnou judikaturu než uzavřít, že na ujednání o podmínkách pro výplatu pojistného plnění na novou cenu se nevztahuje požadavek přiměřenosti uvedený v § 56 odst. 1 obč zák., jak se ve svém dovolání žalobce domníval.

Dovolání tedy není důvodné.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a vznikla mu povinnost hradit žalované její náklady řízení. Podle ustanovení § 7 bodu 6 a ustanovení § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, činí základní sazba mimosmluvní odměny 11 140 Kč za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání), k tomu je třeba připočíst podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu paušální částku náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby a náhradu za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2 402 Kč. Celkem náklady dovolacího řízení vzniklé žalované činí 13 842Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 30. 9. 2020

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru