Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 3660/2019Usnesení NS ze dne 24.06.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3660.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 3660/2019-111

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně GLP s. r. o., se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, identifikační číslo osoby 05058431, zastoupené Mgr. Martinem Strakou, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalované K Šedivce, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Říční 456/10, identifikační číslo osoby 05122643, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Vítkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Argentinská 783/18, o zaplacení 300.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 133/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2019, č. j. 72 Co 422/2018-84, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.858 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 6. 2018, č. j. 31 C 133/2017-63, zamítl žalobu o zaplacení částky 300.000 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 300.000 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že jej navrhuje zamítnout.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil okamžik „úplnosti“ smlouvy o postoupení pohledávky a vzniku povinnosti uhradit cenu za postupovanou pohledávku, když uzavřel, že skutečnost, zda podpisy na smlouvě a příloze č. 1 byly ověřeny, či nikoliv, nemá na platnost smlouvy vliv. Dovolatelka má za to, že povinnost podepsání smlouvy o postoupení pohledávky ověřenými podpisy vyplývá z právních předpisů, a to z § 256 odst. 2 o. s. ř. či z § 36 odst. 4 zák. č. 120/2001 Sb., exekučního řádu (dále jen „exekuční řád“).

Závěr odvolacího soudu o tom, že skutečnost, zda podpisy na smlouvě a příloze č. 1 byly ověřeny, či nikoliv, nemá na platnost smlouvy o postoupení pohledávky vliv, není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a otázka okamžiku uzavření smlouvy o postoupení pohledávky tak není způsobilá přípustnost dovolání založit.

Dovolatelka přehlíží, že jí odkazovaná judikatura (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 591/2006) se týká posouzení, zda je třeba, aby podpisy na smlouvě o postoupení pohledávky byly úředně ověřeny, jde-li o prokázání přechodu práva z exekučního titulu podle § 36 odst. 4 exekučního řádu. Z dovolatelkou citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu se nepodává, jak se dovolatelka mylně domnívá, takový výklad, že aby došlo k platnému uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, je třeba, aby podpisy na smlouvě o postoupení pohledávky byly úředně ověřeny.

Ostatně v usnesení ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4691/2017, Nejvyšší soud uvedl, že „ani z rozhodné právní úpravy výkonu rozhodnutí (exekuce) a ani z ustanovení práva hmotného, která se váží k postoupení pohledávky (§ 524 a násl. obč. zák., resp. § 1879 a násl. o. z.) neplyne, že by k platnému převodu práva, a tím ztrátě legitimace oprávněného vést exekuci poté, co byl výkon rozhodnutí pravomocně nařízen, musela být smlouva o postoupení pohledávky vydána nebo ověřena státním orgánem nebo notářem […]“.

Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, dle dovolatelky dovolacím soudem dosud neřešená, „zda ze snížení požadavku na formu smluvních jednání, kterými se mění smlouva, lze dovodit i snížení požadavku na formu smluvních ujednání, jehož obsahem je dohoda o podstatné náležitosti smlouvy (úplatě), když forma jednání je v tomto stanovena i právním předpisem“. Jak již bylo uvedeno výše, k platnému uzavření smlouvy o postoupení pohledávky zákon nevyžaduje, aby podpisy na této smlouvě byly úředně ověřeny. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu navíc vyplývá, že v čl. VI. smlouvy byla mezi účastníky sjednána písemná forma smlouvy s tím, že platnosti smlouva nabývá dnem jejího podpisu oběma smluvními stranami. Strany si ve smlouvě nesjednaly jako podmínku její platnosti úřední ověření podpisů. Přípustnost dovolání proto nezakládá ani další argumentace dovolatelky (a s ní spojené otázky dodržení zákonem stanovené formy u přílohy), že pokud je příloha obsahující podstatnou náležitost smlouvy neoddělitelnou součástí smlouvy, je nutné v takovém případě dodržet zákonný požadavek na požadovanou formu i u této přílohy.

Ve vztahu k další námitce dovolatelky, že příloha č. 1, jež byla nedílnou součástí smlouvy o postoupení pohledávky, měla být uzavřena stejným způsobem jako samotná smlouva o postoupení pohledávky s tím, že nedostatek této formy uzavření přílohy č. 1 (ověřený podpis žalobkyně nebyl připojen) v souladu s § 582 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), způsobil, že příloha nebyla platně uzavřena, je třeba uvést, že dovolatelka k této otázce nejenže neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek v § 237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné, ale navíc vychází z vlastních skutkových zjištění, pokud jde o sjednání formy smlouvy o postoupení pohledávky. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu přitom plyne, že v čl. VI. byla mezi účastníky sjednána písemná forma smlouvy s tím, že platnosti smlouva nabývá dnem jejího podpisu oběma smluvními stranami a že strany si ve smlouvě nesjednaly jako podmínku její platnosti úřední ověření podpisů. Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Výše uvedené závěry lze vztáhnout i na další argumentaci dovolatelky, která vychází z toho, že mezi účastníky došlo k dohodě, že podpisy na smlouvě o postoupení pohledávky musí být ověřené, a dále též je lze vztáhnout i na dovolatelkou předkládanou otázku dodržení sjednané formy právního jednání u přílohy č. 1 ke smlouvě. Jak již bylo výše uvedeno, odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že strany si ve smlouvě nesjednaly jako podmínku její platnosti úřední ověření podpisů.

Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelčina námitka nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, kdy tento uzavřel, že v jednání žalobkyně neshledal rozpor s dobrými mravy, když otázka ověření podpisu jednatele žalobkyně na příloze č. 1 pro platnost a účinnost smlouvy neměla žádný význam, a rovněž že závěr soudu prvního stupně ohledně nepoctivého jednání žalobkyně nepovažuje za správný. Dovolatelka se domnívá, že dovolací soud dosud neposuzoval otázku, která spočívá v posouzení platnosti jednání, kterým došlo k porušení zásady poctivosti a dobrých mravů, jakož i zákazu zjevného zneužití práva.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srovnej také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016). Zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva přichází do úvahy jen výjimečně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1920/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3001/2017).

Dovolací soud v minulosti připustil, že judikaturu k § 3 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), lze přiměřeně aplikovat i ve vztahu k § 8 o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014).

Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (stejně jako ustanovení § 8 o. z.) patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014). V dovolacím řízení by přitom bylo možno úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o zjevné zneužití práva či o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, byla-li by tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1920/2019).

Nejvyšší soud přitom neshledal, že by úvaha odvolacího soudu byla z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená.

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že jí nebylo v rámci odvolacího řízení poskytnuto poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř., neboť tato námitka není dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.; tato námitka by mohla (kdyby byla opodstatněná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není. To samé platí pro námitku dovolatelky, že tím, že odvolací soud nesplnil svoji poučovací povinnost, rozhodl zcela překvapivým a nepředvídatelným rozhodnutím; touto námitkou poukazuje na údajnou vadu řízení.

Pro úplnost dovolací soud poukazuje navíc na to, že výtka absence poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. se jeví nepřípadnou, poněvadž rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru o neunesení důkazního břemene žalovanou, nýbrž vychází z úsudku odvolacího soudu, jenž za daných skutkových okolností shledal, že žalované vznikla povinnost k úhradě smluvní pokuty dle čl. III. smlouvy o postoupení pohledávky. Rozhodnutí soudu založené na zjištěném skutkovém stavu věci přitom poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. nevyžaduje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2696/2018, či další v něm citovaná usnesení téhož soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2006/2017, a ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2247/2014). Pro úplnost lze konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015). Nejvyšší soud přitom neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo v rozporu s dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu.

Vzhledem k výše uvedenému, Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Dovolatelka v dovolání rovněž navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem žalované na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 6. 2020

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru