Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 3610/2019Usnesení NS ze dne 27.05.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Výklad právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ]
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3610.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 556 o. z.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 3610/2019-122

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně REBAUDIANA s. r. o., se sídlem v Praze 6, Jednořadá 1051/53, identifikační číslo osoby 01920120, zastoupené Mgr. Magdalenou Rudolfovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Zátkovo nábř. 448/7, proti žalovanému V. H., nar. XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Petrem Neubauerem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, o zaplacení 77.911,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 35 C 234/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 6. 2019,

č. j. 22 Co 441/2019-103, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.520 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10. 12. 2018, č. j. 35 C 234/2018-76, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 1. 2019,

č. j. 35 C 234/2018-83, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 77.911,90 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (II. výrok).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, (i) zda je možné, aby odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který je pro nedostatečné odůvodnění nepřezkoumatelný. Dále přípustnost dovolání dovozuje z otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to otázek (ii) zda je provedení předmětu koupě dáno toliko na základě písemné korespondence smluvních stran nebo je nutno přihlížet i k úmyslu kupujícího sděleného při nezbytném zaměřování nutném pro provedení předmětu koupě; (iii) zda je povinen kupující kontrolovat, zda prodávající jakožto profesionál provedl zaměřování nutné pro provedení předmětu koupě správně (tedy v souladu s požadavky kupujícího); (iv) zda postačuje pro přiznání práva z vadného plnění dle § 2112 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) oznámit bez zbytečného odkladu vadu prodávajícímu, nebo je nutné v téže lhůtě uplatnit u prodávajícího konkrétní právo z vadného plnění; (v) je-li předmět koupě dodán v jiném, než ujednaném provedení (tj. předmět koupě je dodán v jiném rozměru), o čemž prodávající v době odevzdání věci věděl nebo musel vědět, má v takovém případě prodávající právo na námitku, že vada nebyla uplatněna včas. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k podanému dovolání vyjádřila v tom smyslu, že navrhuje, aby jej dovolací soud jako nepřípustné odmítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Dovolatel předně namítá, že odvolací soud nereagoval na skutečnost, že rozsudek soudu prvního stupně nebyl dostatečně odůvodněn ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. a je proto nepřezkoumatelný. Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť dovolatel vytýká odvolacímu soudu vadu řízení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2075/2019). Vadou řízení (ať již skutečnou či domnělou) je Nejvyšší soud oprávněn se zabývat pouze v případě, je-li dovolání jinak přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem však požadavkům vytyčeným v ustanovení § 237 o. s. ř. neodpovídá, přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se jí odvolací soud dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014).

Nadto lze dodat, že k otázce nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí se dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi vyjádřil tak, že za měřítko toho, zda je či není rozhodnutí soudu přezkoumatelné, je třeba považovat především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít opravných prostředků proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu uplatněného opravného prostředku na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody opravného prostředku, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014,

sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, a ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015).

Ve zde projednávané věci se však o takový případ nepřezkoumatelného rozhodnutí nejedná, neboť dovolatel ve svém odvolání formuloval námitky týkající se nesprávného právního posouzení soudu prvního stupně a vůči postupu soudu při hodnocení některých důkazů a s tím související úplnosti skutkových zjištění, přičemž je zřejmé, že odvolací soud vytýkaná pochybení u soudu prvního stupně neshledal. Namítané nedostatky postupu soudu prvního stupně nebránily žalovanému v možnosti řádného uplatnění jeho procesních práv v odvolacím řízení a ani odvolacímu soudu v možnosti přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně a zaujmout právní názor na věc.

Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006,

sp. zn. 33 Odo 1285/2004, není pro projednávanou věc přiléhavý, neboť závěr vyjádřený v odkazovaných rozhodnutích dopadá na případy, kdy odvolací soud dospěje k závěru o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně a namísto kasačního usnesení přistoupí ke změně odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně. O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná, když odvolací soud se plně ztotožnil jak se skutkovými zjištěními, tak i s právním posouzením soudu prvního stupně.

Přípustnost dovolání nezakládají ani dovolatelem formulované otázky (ii) a (iii), jež se týkají zjištěného obsahu smluvních ujednání mezi kupujícím a prodávajícím v otázce rozměru dodávaných dveří.

Jestliže v této otázce dovolatel namítá nesprávnou aplikaci § 556 o. z., nejde o otázku, jež by zakládala přípustnost dovolání. Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi dovozuje, že základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje

(a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Promítnuto do poměrů projednané věci uvedené znamená, že odvolací soud (resp. soud prvního stupně, s jehož skutkovými zjištěními i právním posouzením se odvolací soud ztotožnil) nepochybil, jestliže při výkladu kupní smlouvy dospěl k závěru, že z provedených důkazů nevyplynulo, že by byl stranami kupní smlouvy dohodnut větší rozměr dveří, které měly být teprve vyrobeny, než bylo uvedeno v objednávce. Soud prvního stupně se správně podrobně při výkladu tohoto právního jednání zabýval okolnostmi, které předcházely uzavření smlouvy, i účelem, k němuž měl předmět koupě sloužit a který byl stranám znám. V právní otázce výkladu právního jednání se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pro jejíž změnu dovolací soud neshledává relevantní důvod, neodchýlil. Námitky dovolatele, kterými zpochybňuje význam a dopady těchto okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží, nemají povahu právních otázek, nýbrž jde o polemiku se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně či soudu odvolacího. Tyto dovolací námitky nemohou zakládat přípustnost dovolání, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Námitkami dovolatele do skutkových zjištění odvolacího soudu se dovolací soud nezabýval, neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).

Závěr o nepřípustnosti dovolání nemění ani otázky dovolatele (iv) a (v), které se týkají řádného uplatnění vad předmětu koupě. Je tomu tak proto, že pro rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i odvolacího soudu, bylo určující zjištění o tom, že ze strany žalobkyně k vadnému plnění nedošlo. Tento závěr se nepodařilo dovolateli zpochybnit žádnou z dalších předložených dovolacích námitek. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 5. 2020

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru