Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 3557/2016Usnesení NS ze dne 02.01.2017

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3557.2016.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 3557/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce J. N., podnikatele se sídlem Slezský Kočov 124, PSČ 792 01, identifikační číslo osoby 13606620, zastoupeného JUDr. Ivanou Santariusovou, advokátkou se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Stodolní 1293/3, proti žalované Czasch spol. s r.o., se sídlem Bruntál, Opavská 1174/8, PSČ 792 01, identifikační číslo osoby 47972947, zastoupené JUDr. Evou Burkertovou, advokátkou se sídlem Praha 4 – Podolí, Kaplická 1037/12, o zaplacení 822 217 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Cm 14/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2015, č. j. 4 Cmo 272/2015-138, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.):

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobce rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).

Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2015, č. j. 4 Cmo 272/2015-138, není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatel v dovolání nevymezil, v čem spatřuje přípustnost dovolání, pouze uvedl citaci ustanovení § 237 o. s. ř., v němž jsou uvedeny předpoklady přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud přitom již v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, judikoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Zároveň v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud může být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části) – shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 29 NSCR 114/2013, či usnesení ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 NSCR 104/2015.

V daném případě by dovolání mohlo být přípustné podle § 237 o. s. ř. za předpokladu, že by žalobce označil otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a uvedl, od které ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud při řešení určité konkrétní právní otázky odchýlil, nebo by označil otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně by měla být vyřešena jinak. Dovolatel však žádnou takovou otázku neoznačil a pouze nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem. Pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, však není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, stejně jako námitky spojené s kritikou hodnocení důkazů učiněné odvolacím soudem.

Ještě pro úplnost Nejvyšší soud podotýká (jako již uvedl ve svých předešlých rozhodnutích – srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalobce jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.

Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. ledna 2017

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru