Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 3508/2020Usnesení NS ze dne 16.12.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3508.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 3508/2020-297

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně S. G., se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. MgA. Michal Šalomoun, Ph.D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 770/52, PSČ 674 01, proti žalované L., se sídlem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Filipem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 838/6, PSČ 602 00, o zaplacení částky 860 241,41 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 106/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2020, č. j. 74 Co 127/2018-272, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 14 617 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moc tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 4. 2018, č. j. 53 C 106/2016-149, uložil žalované zaplatit v záhlaví uvedenou částku s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel z toho, že mezi účastníky byla uzavřena ústní smlouva na dodávku zařízení válcové zkušebny brzd označené RAV RT 630-V-009, a to na podkladě nabídky odsouhlasené jednatelem žalované včetně potvrzení dohodnuté ceny. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobkyně válcovou zkušebnu brzd dodala, byť žalovaná dodávku nepřevzala a uváděla nedostatky a vady zařízení. Sporné mezi účastníky však bylo, jaké vlastnosti mělo mít dodané zařízení. Posouzení této otázky bylo stěžejní pro závěr, zda žalovaná dne 19. 2. 2016 platně odstoupila od smlouvy. Mezi stranami nastal problém v okamžiku, kdy žalobkyně žalované zaslala fakturu a zakázka měla být proplacena. Žalovaná tvrdila, že součástí dodávky mělo být i slaďování brzdných účinků soupravy. Jednatel žalované M. L. v účastnické výpovědi uvedl, že od počátku požadovali slaďování brzd. Zaměstnanec žalobkyně R. K. nikdy žalované nesdělil, že dodávka neobsahuje slaďování brzd; tuto skutečnost se žalovaná dozvěděla až od jednatele žalobkyně J. M. staršího. Z účastnické výpovědi jednatele žalované vzal soud za prokázané, že předmětné zařízení bylo na přelomu ledna a února 2018 demontováno a žalovaná si zakoupila nové zařízení včetně funkčního slaďování brzd. Z výpovědi svědka R. K. měl soud za prokázané, že žalovaná vznesla požadavek na slaďovací soupravy teprve tehdy, až byla technologie zprovozněna. Svědecké výpovědi R. P., P. G. a R. S. pak potvrdily, že zařízení bylo namontováno u žalované, přičemž nebylo schopno slaďovat brzdy. Z výpovědi bývalého zaměstnance žalované R. S. vyplynulo, že dodaná válcová zkušebna brzd byla funkční a byla v nějaké menší míře ze strany žalované používána. Soud prvního stupně uzavřel, že nemůže obstát tvrzení, že žalovaná požadovala dodání zařízení válcové zkušebny brzd spolu se slaďovacím zařízením. Odstoupení od smlouvy nepovažoval soud za platné s tím, že sama žalovaná v rámci své účastnické výpovědi uvedla, že závady uvedené v odstoupení od smlouvy nebyly podstatné a žalobkyně vady odstranila.

Soud prvního stupně posoudil smluvní vztah účastníků jako vztah založený smlouvou o dílo podle § 2586 odst. 1 o. z. a nárok na úhradu ceny díla v požadované výši 844 807,41 Kč shledal důvodným. I když žalovaná nepodepsala předávací protokol, zařízení bylo řádně zhotoveno, bylo funkční a bylo žalovanou využíváno. Důvodným soud shledal také nárok na zaplacení částky 15 434 Kč, kterou posoudil jako nárok na zaplacení kupní ceny za dodávku adaptérů dle kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky podle § 2079 o. z.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 74 Co 127/2018-272, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že skutková zjištění soudu prvního stupně získaná z účastnické výpovědi M. L. a svědka R. K. byla protichůdná ohledně obsahu ujednání účastníků smlouvy. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně za situace, kdy neměl z výslechu jednatele žalované za prokázanou verzi žalované, měl žalovanou o této skutečnosti informovat a poučit ji podle § 118a odst. 3 o. s. ř., aby doplnila důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení. Odvolací soud proto na jednání dne 28. 11. 2019 žalovanou poučil, aby doplnila důkazy k prokázání skutkového tvrzení, že od počátku požadovala, aby předmětné zařízení umožňovalo slaďování brzd, resp. že byla tato vlastnost dodávaného zařízení sjednána.

Odvolací soud k návrhu žalované zopakoval účastnický výslech jednatele žalované M. L., který vypověděl, že od začátku požadoval, aby zařízení umělo slaďování brzd. Dále byl k návrhu žalované vyslechnut jako svědek L. M., který uvedl, že při dodání díla působil jako technický poradce žalované pro stavební činnost spočívající v rekonstrukci podlahy a přípravě montážní jámy. Svědek byl účasten nabídky brzdy a vypověděl, že při nabídce bylo jednoznačné, že pan L. požaduje zařízení pro sladění brzdných účinků na jednotlivých nápravách. Poptávce pana L., která by zahrnovala zařízení na slaďování brzd, však svědek přítomen nebyl. Byl přítomen nabídce pana K. vůči panu L. a má za to, že zahrnovala slaďování brzd, protože to byl zájem pana L. Na jednání, které proběhlo na firmě L. na ulici XY a kterého se dle svědka zúčastnil pan L., pan K. a svědek, bylo dle svědka jednoznačně řečeno panem L. panu K., že zařízení musí umět sladění brzdných účinků náprav. Nabídka byla zpracována ve dvou variantách; pan K. uváděl, že druhá dražší varianta obsahuje slaďování brzd. Kdy konkrétně jednání proběhlo, si svědek nevzpomněl.

Žalobkyně v návaznosti na vývoj dokazování navrhla opakování výpovědi svědka R. K., který mimo jiné uvedl, že u jednání, která se týkala objednávky válcové zkušebny brzd, byl přítomen pouze on a pan L.; nikdy u nich nebyl přítomen nikdo jiný. Svědek vyloučil, že by při jednání s panem L. někdy zazněl termín slaďování brzd jízdní soupravy. Ohledně pana L. M. uvedl, že jej nezná a nikdy se s ním nesetkal. Žalovaná následně navrhla ve smyslu § 205a písm. c) o. s. ř. ke zpochybnění věrohodnosti výpovědi svědka R. K. důkaz stavebním deníkem (L., Hala – rekonstrukce podlahy a montážní jámy), konkrétně listem č. XY, s tím, že z této listiny plyne, že R. K. měl být účasten jednání, jehož se vedle dalších osob účastnil i L. M. Z toho žalovaná dovozovala, že svědek R. K. nemluvil pravdu, když uvedl, že L. M. nezná, což znevěrohodňuje výpověď svědka jako celek, neboť lze předpokládat, že svědek nemluvil pravdu ani o dalších skutečnostech. Odvolací soud provedl důkaz předmětným listem stavebního deníku a uzavřel, že tímto nemá výpověď svědka R. K. za znevěrohodněnou, neboť zápis ve stavebním deníku neprokazuje, že by panu K. musela být s jistotou známa (představena) osoba pana L. M. I kdyby mu tato osoba byla představena, skutečnost, že si svědek na tuto jednotlivou událost nevzpomněl, neznevěrohodňuje jeho výpověď jako celek. Odvolací soud dále vysvětlil, na základě čeho uvěřil výpovědi R. K. a proč výpověď L. M. považoval za méně věrohodnou. Podle soudu L. M. vypovídal zjevně méně spontánně, rozmýšlel (vážil) odpovědi a ohledně nabídky pana K. nejprve uvedl, že zahrnovala slaďování brzd, protože to byl zájem pana L.; teprve na následný upřesňující dotaz striktně uvedl, že na jednání bylo jednoznačně řečeno panem L., že zařízení musí umět sladění brzdných účinků souprav.

Odvolací soud také zopakoval listinné důkazy a mimo jiné zjistil, že z odstoupení žalované ze dne 19. 2. 2016 plyne, že žalovaná nevytýkala výslovně ani zprostředkovaně vadu spočívající v absenci funkce slaďování brzd jízdní soupravy. Odvolací soud dále doplnil dokazování vyjádřením ke snímačům tlaku a znaleckým posudkem č. 3/2020 zpracovaným Ing. Karlem Maňasem, podle něhož slaďování souprav jako funkci nenabízí žádná na českém trhu dostupná válcová zkušebna brzd. Soud pak neprovedl další důkazy navržené účastníky, neboť se netýkaly kontraktace a nemohly tak přinést nová rozhodná skutková zjištění. Odvolací soud uzavřel, že žalované se nepodařilo prokázat, že funkce slaďování brzd byla sjednána jako součást smluvního plnění. Verze žalobkyně je vedle výpovědi R. K. plně podporována i provedenými listinnými důkazy, z nichž nevyplynulo, že by žalovaná požadavek na funkci slaďování brzd v době objednávky vznesla; absence této funkce dokonce nebyla vytýkána ani v samotném odstoupení od smlouvy ze dne 19. 2. 2016. Tato skutečnost je v rozporu s tím, že žalovaná v odvolacím řízení tvrdila, že absence funkce slaďování brzd byla v podstatě jedinou stěžejní závadou. Na základě výše uvedeného se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a napadený rozsudek potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení dvou procesních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu. V důsledku nesprávného právního posouzení těchto otázek odvolací soud dle dovolatelky zatížil řízení vadou v podobě porušení práva žalované na spravedlivý proces.

První otázka dovolatelky se týkala toho, zda je povinností soudu za stavu, kdy zamítne účastníkem vznesený důkazní návrh, zdůvodnit, z jakého důvodu návrh zamítá. Při jejím řešení se odvolací soud měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, dále od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004, nebo od rozsudku ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5649/2017, a od nálezů Ústavního soudu, které dovolatelka také citovala. Dovolatelka poukázala na to, že odvolací soud po výslechu svědka L. M. učinil při jednání pracovní názor, že má za to, že žalovaná unesla břemeno důkazní ohledně tvrzení ve vztahu k obsahu smlouvy včetně zařízení ke slaďování brzd. Po výslechu svědka R. K. odvolací soud změnil svůj pracovní názor tak, že měl za to, že funkce slaďování brzd nebyla mezi stranami sjednána. Žalovaná k prokázání lživé výpovědi svědka R. K. navrhla důkaz zápisem ve stavebním deníku a výslechem svědka L. Ž. Odvolací soud provedl důkaz zápisem ve stavebním deníku, který posoudil jako nepostačující a poté veškeré další důkazní návrhy zamítl. Dovolatelka namítala, že odvolací soud zamítl její návrh na provedení důkazu výslechem svědka L. Ž., aniž by to jakkoli odůvodnil. Dle dovolatelky se jedná o opomenutý důkaz, neboť podle výše citované judikatury má soud povinnost řádně zdůvodnit, proč zamítl důkazní návrh. Podle dovolatelky byl důkaz výslechem svědka L. Ž. stěžejní, neboť jím bylo možno prokázat nevěrohodnost svědka R. K., díky čemuž by se odvolací soud vrátil ke svému původnímu názoru o prokázáném obsahu smlouvy, který učinil po výslechu svědka L. M.

Druhá otázka se vztahovala k tomu, zda je povinností soudu za stavu, kdy obě strany uvádějí svá tvrzení týkající se téže skutkové okolnosti, umožnit stejnou měrou oběma sporným stranám prokázat své konkrétní tvrzení a provést ve stejné míře navrhované důkazy. Při řešení této otázky se odvolací soud dle mínění dovolatelky odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1383/2018, dále od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5193/2016, jakož i od nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2014, Pl. ÚS 49/10. Dovolatelka uvedla, že citovaná rozhodnutí řeší různé druhy porušení zásady rovnosti účastníků, avšak žádné neřeší totožnou situaci jako v tomto konkrétním řízení, proto dovolatelka uvedla, že její druhá otázka by mohla být i otázkou neřešenou. Podle dovolatelky odvolací soud neposkytl oběma stranám rovnou příležitost k prokázání jejich tvrzení, neboť jestliže vyhověl návrhu žalobkyně na výslech svědka R. K. ke znevěrohodnění výslechu L. M., pak měl následně rovněž vyhovět návrhu žalované na výslech svědka L. Ž., z nějž by dle dovolatelky velmi pravděpodobně vyplynula nevěrohodnost svědka R. K.

Dovolatelka poukázala na judikaturu (konkrétně na nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2352/19), podle níž zakládá přípustnost dovolání i to, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky procesního práva týkající se práva na spravedlivý proces, při jejímž řešení se soudy odchýlily od rozhodnutí třeba i jen Ústavního soudu. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně posoudil výše uvedené otázky procesního práva, postupoval z procesního hlediska nesprávně a porušil právo dovolatelky na spravedlivý proces. Závěrem dovolatelky navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek v celém jeho rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud zdůvodnil, proč nevyslechl svědka L. Ž., a rovněž precizně odůvodnil své úvahy při hodnocení důkazů. Nadto odvolací soud neučinil svůj závěr pouze na základě výslechu svědků. Podle žalobkyně navíc dovolání není přípustné již z toho důvodu, že jde o brojení proti hodnocení důkazů. Žalobkyně závěrem navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto a žalované uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Dovolatelčina první otázka, která se týkala povinnosti soudu odůvodnit, proč neprovedl navržené důkazy, nezaloží přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelce nelze přisvědčit v její argumentaci, že odvolací soud neodůvodnil, proč neprovedl další důkazy (konkrétně dovolatelka namítala neprovedení důkazu výslechem svědka L. Ž.). Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud jasně a srozumitelně vyložil, proč uvěřil výpovědi svědka R. K. a proč považoval svědka L. M. za nevěrohodného. Dále je z odůvodnění rozsudku zřejmé, že odvolací soud neučinil závěr o obsahu smlouvy (konkrétně o tom, zda byla sjednána u předmětu plnění funkce slaďování brzd) pouze na základě výpovědi R. K., nýbrž učinil tak na základě hodnocení několika různých důkazů – konkrétně objednávky ze dne 25. 9. 2014, dále záznamu jednání ze dne 18. 4. 2016, a také na základě odstoupení žalované od smlouvy ze dne 19. 2. 2016, v němž nebyla vytýkána absence funkce slaďování brzd. Z odůvodnění napadeného rozsudku je rovněž zřejmé, že odvolací soud provedl dostatek důkazů k tomu, aby mohl učinit relevantní skutkové závěry; své úvahy stran hodnocení důkazů náležitě odůvodnil a také zdůvodnil, proč zamítl návrhy na provedení dalších navržených důkazů.

S dovolatelkou nadto nelze souhlasit v jejím tvrzení, že po provedení výslechu svědka L. Ž. by odvolací soud zaujal opačný závěr o tom, zda byla mezi stranami smlouvy sjednána i funkce slaďování brzd. Z výše uvedeného totiž plyne, že odvolací soud svůj závěr o tom, že tato funkce nebyla sjednána, učinil na základě několika různých důkazů, nikoli pouze na základě jedné výpovědi svědka R. K. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud měl dostatek provedených důkazů potřebných k rozhodnutí ve věci a nedopustil se porušení práva na spravedlivý proces, když považoval provádění dalších důkazů za nadbytečné. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud se neodchýlil od judikatury, podle níž je soud povinen své rozhodnutí založit na skutkovém stavu zjištěném v souladu se zákonem, přičemž v odůvodnění soudního rozhodnutí má ozřejmit, které skutečnosti má soud za prokázané, které naopak nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy a jaký závěr o skutkovém stavu učinil (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). K tomu viž např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018., sp. zn. 22 Cdo 5649/2017, na který poukazovala i dovolatelka.

Ani druhá dovolatelčina otázka nezaloží přípustnost dovolání, protože ani při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe. Dovolatelka odkazovala na rozhodnutí týkající se zásady rovnosti účastníků řízení obecně a dovozovala z nich, že odvolací soud tuto zásadu porušil tím, že zamítl její další návrh na provedení důkazu. Ze zásady rovnosti účastníků řízení (či také rovnosti zbraní) však nelze dovodit povinnost soudu donekonečna provádět důkazy navržené jedním či druhým účastníkem k prokázání skutečnosti, která je mezi nimi sporná. K uvedenému závěru viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, podle něhož „zásada vyjádřená v ustanovení § 18 o. s. ř. (povinnost soudu dbát na rovné postavení účastníků a z toho současně vyplývající povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv) neznamená však povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníků, případně dbát na to, aby důkazy provedené z jejich podnětu byly v určitém (úměrném) poměru.“

Odvolací soud provedl a ohledně určitých důkazů zopakoval rozsáhlé dokazování, a jestliže v určitém okamžiku dospěl k závěru, že má dostatek podkladů pro učinění závěru o skutkovém stavu, nelze považovat za porušení rovnosti zbraní, když zamítl všechny další důkazní návrhy včetně návrhu žalované na provedení výslechu svědka L. Ž. Z postupu odvolacího soudu nelze usuzovat, že by porušil zásadu rovnosti stran a dopustil se porušení práva žalované na spravedlivý proces. Ani druhá otázka dovolatelky tak nezaloží přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se neodchýlil od judikatury týkající se zásady rovnosti účastníků řízení ve vztahu k dokazování (viz např. již výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95).

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 12. 2020

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru