Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 3453/2013Usnesení NS ze dne 18.12.2013

HeslaNáklady řízení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.3453.2013.1
Dotčené předpisy

§ 142 odst. 3 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 3453/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně Plzeňské insolvenční v.o.s., se sídlem Plzeň, Houškova 533/32, PSČ 326 00, identifikační číslo osoby 29092914, insolvenčního správce úpadce WORLD TRAVEL, a.s., se sídlem Plzeň, Klatovská 1818/18, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 25214667, proti žalovanému RNDr. R. B. zastoupenému JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Národní 365/43, o zaplacení 189 388 Kč a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 152 000 Kč, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 75/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku soudu Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 2013, č. j. 3 Cmo 302/2012-308, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 2013, č. j. 3 Cmo 302/2012-308, se zrušuje ve druhém odstavci výroku ohledně povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 69 952 Kč k rukám advokáta JUDr. Aleše Staňka, Ph.D., a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se po žalovaném, jako provozovateli cestovní agentury, domáhala zaplacení úroků z prodlení za nezaplacení cen zájezdů, resp. za nepoukázání vybraných cen za zájezdy od klientů v určeném čase žalobkyni, jako organizátoru zájezdů, a to ve výši 189 388 Kč. Žalovaný oproti uplatněné pohledávce žalobkyně namítl započtení své pohledávky ve výši 341 388 Kč z titulu odměny za výkon prokuristy pro žalobkyni a uplatnil vzájemný návrh oproti žalobě ve výši 152 000 Kč.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. června 2012, č. j. 50 Cm 75/2004-265, výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 136 991,87 Kč, výrokem II. řízení zastavil co do částky 52 396,13 Kč, výrokem III. uložil žalobkyni zaplatit žalovanému 40 180 Kč, výrokem IV. zamítl vzájemnou žalobu, kterou se žalovaný domáhal po žalobkyni zaplacení částky 111 820 Kč a výrokem V. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 69 444 Kč.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. dubna 2013, č. j. 3 Cmo 302/2012-308, potvrdil ve výroku I. a III. rozsudek soudu prvního stupně a změnil výrok IV. tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému ještě 52 396,13 Kč a jinak tento výrok v rozsahu zamítnutí zaplacení 59 423,87 Kč potvrdil. O nákladech řízení rozhodl tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 69 952 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 30 010,20 Kč.

Žalovaný napadl uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze dovoláním, směřujícím proti části výroku o nákladech řízení, jíž bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve výši 69 952 Kč.

Dovolatel má za to, že napadený výrok usnesení o nákladech řízení, zahrnutý do rozsudku odvolacího soudu, stojí na nesprávném právním posouzení.

Žalovaný poukazuje na to, že otázka nákladů řízení dosud nebyla dovolacím soudem řešena, protože podle právní úpravy občanského soudního řádu účinné do 31. 12. 2012 nebylo dovolání do výroku rozsudku (resp. usnesení) odvolacího soudu o nákladech řízení přípustné.

Podle dovolatele odvolací soud pochybil, jestliže nenapravil pochybení soudu prvního stupně, který rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a navíc neaplikoval ani správně pravidlo obsažené v tomto ustanovení. Nesprávnost výroku spatřuje v tom, že odvolací soud, ač změnil ve prospěch žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že poměr úspěchu žalovaného byl vyšší než v řízení před soudem prvního stupně, rozhodl o výši předcházejících nákladů řízení stejně jako soud prvního stupně.

Žalovaný má za to, že v daném případě, kdy rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně stran výše plnění, které má být žalovanému přiznáno, vycházelo výhradně ze znaleckého posudku, bylo namístě, aby oba soudy při určení výše náhrady nákladů řízení postupovaly podle § 142 odst. 3 o. s. ř. a přiznaly žalovanému plnou náhradu řízení a nikoliv ve výši podle poměru k neúspěchu a úspěchu stran.

Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení v napadené části zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když rozhodnutím v napadeném rozsahu ohledně nákladů řízení se řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nejvyšší soud totiž dosud nepřezkoumával (s ohledem na změnu právní úpravy přípustnosti dovolání od 1. 1. 2013) výroky soudů o nákladech řízení, jejichž výše byla stanovena s ohledem na poměr úspěchu účastníků ve věci, a to za situace, kdy rozhodnutí soudu o výši plnění, které mělo být přiznáno žalovanému, na základě jeho vzájemného návrhu, vycházelo výhradně ze znaleckého posudku.

Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 142 odst. 1 o. s. ř., účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Uvedené ustanovení § 142 v odstavci 2 stanoví, že pokud měl účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

Podle § 142 odst. 3 o. s. ř., i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.

Nejvyšší soud považuje dovolání za důvodné, neboť výše citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení nároku na úhradu nákladů řízení. Dovolací námitky jsou odůvodněné, jestliže dovolatel poukazuje na nutnost aplikace ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. na danou věc.

Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně skutečně posuzoval vzájemný uplatněný nárok žalovaného s ohledem na výsledky znaleckého posudku a vzájemný nárok žalovaného shledal důvodným pouze z části, a to z celkové uplatněné částky ve výši 341 388 Kč (z titulu odměny za výkon funkce prokuristy žalobkyně) pouze ve výši 229 568 Kč, tedy ve výši určené znaleckým posudkem, neboť výkon funkce prokuristy, a to ani jeho odměna, nebyla upravena mezi účastníky žádnou smlouvou. Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že je třeba s ohledem na ustanovení § 571 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) zjistit obvyklou výši odměny za obdobnou činnost vykonávanou žalovaným, a že nárok žalovaného je důvodný ve výši 229 568 Kč, jak bylo určeno znaleckým posudkem.

V závislosti na poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci přiznal odvolací soud žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 69 444 Kč, představující 34% z celkových nákladů řízení (odečtení neúspěchu žalovaného 32,8 % od jeho úspěchu 67,2 %).

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že není důvod krátit uplatněnou pohledávku žalovaným, byla-li prokázána její důvodnost, a to jen proto, že žalobkyně vzala žalobu co do částky 52 396,13 Kč zpět a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno. Žalovanému proto přiznal i nárok vůči žalobkyni ve výši 52 396,13 Kč a z tohoto důvodu změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku týkajícím se částky 111 820 Kč tak, že žalobkyni uložil zaplatit žalovanému ještě 52 396,13 Kč a v rozsahu 59 423,87 Kč zamítavý výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil.

S ohledem na toto rozhodnutí pak odvolací soud rozhodl nově i o nákladech řízení před soudem prvního stupně, včetně předešlých prvních nákladů řízení před soudem prvního stupně, před odvolacím a dovolacím soudem a o nových nákladech řízení před odvolacím soudem. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze závěru, že úspěšnějšímu žalovanému náleží náhrada nákladů řízení s ohledem na výsledek řízení ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř., a to ve výši 34,4% z celkových nákladů 203 248,10 Kč, a přiznal žalovanému náhradu nákladů ve výši 69 952 Kč, na rozdíl od soudu prvního stupně, který přiznal žalovanému náhradu nákladů ve výši 69 444 Kč, když odvolací soud zohlednil při výpočtu náhrady nákladů řízení změnu právní úpravy výše daně z přidané hodnoty. Podle výsledku řízení rozhodl odvolací soud i o nákladech odvolacího řízení a úspěšnějšímu žalovanému (v rozsahu 79,4 %) přiznal náhradu nákladů řízení v částce 30 010,20 Kč, jež je 58,8 % nákladů řízení ve výši 51 037,80 Kč.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., bylo-li namístě při stanovení výše náhrady nákladů řízení aplikovat § 142 odst. 3 o. s. ř., když rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku. Při aplikaci § 142 odst. 3 o. s. ř. je nutno poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 92/08, v němž Ústavní soud dovodil, že ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. je nutno rozumět tak, že se uplatní v těch případech, kdy výše žalovaného plnění závisela na znaleckém posudku nebo úvaze soudu.

Odvolací soud tedy pochybil, pokud přiznané náklady řízení žalovaného za řízení v prvním stupni krátil, stejně jako soud prvního stupně, podle poměru úspěchu a neúspěchu žalovaného ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. a nepřihlédl k tomu, že výše nároku žalovaného byla v řízení před soudem prvního stupně stanovena znaleckým posudkem.

S ohledem na výše uvedené, kdy dovolací důvod nesprávného právního posouzení výše nákladů řízení byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu, týkající se v napadeném rozsahu usnesení o nákladech řízení, podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.), avšak mimo těch nákladů řízení, o nichž bylo již pravomocně rozhodnuto usnesením v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 2013, č. j. 3 Cmo 302/2012-308, a jež nebyly napadeny dovolání, tj. v rozsahu stanovení náhrady nákladů odvolacího řízení ve výši 30 010,20 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. prosince 2013

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru