Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 3439/2012Usnesení NS ze dne 23.01.2014

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.3439.2012.1
Dotčené předpisy

§ 437 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 3439/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Hany Lojkáskové ve věci žalobkyně SPEEL PRAHA s.r.o., se sídlem Praha 9 - Letňany, Beranových 130, PSČ 199 05, identifikační číslo osoby 49703374, zastoupené Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou se sídlem Praha 1, V Jámě 1, proti žalované DIVIŠ A SPOL., s.r.o., se sídlem Praha 7 - Holešovice, Vrbenského 1551/30, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 48117048, zastoupené JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 25, o zaplacení částky 625 448,40 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na úhradu částky 308 947 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 76/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2012, č.j. 1 Cmo 179/2011-482, 1 Cmo 32/2012, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 956 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Marie Klinerové, advokátky se sídlem Praha 1, V Jámě 1.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. dubna 2012, č.j. 1 Cmo 179/2011-482, 1 Cmo 32/2012, výrokem I. potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2008, č.j. 19 Cm 76/2007-372, ve znění opravného usnesení ze dne 13. srpna 2010, č. j. 19 Cm 76/2007-379 a ve znění doplňujícího usnesení ze dne 18. srpna 2010, č. j. 19 Cm 76/2007-380, v části vyhovujícího výroku I., kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni v obecné lhůtě 625 448,40 Kč s úroky z prodlení specifikovanými v tomto výroku; výrokem II. zamítl žalobu v části vyhovujícího výroku I. rozsudku soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 379 369,80 Kč s příslušenstvím; výrokem III. konstatoval, že ohledně části výroku I., jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 31 900 Kč s příslušenstvím, zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen; výrokem IV. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III., kterým byl zamítnut vzájemný návrh žalované na úhradu částky 308 947 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným v tomto výroku rozsudku; výroky V., VI. a VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že mezi účastníky byla dne 24. 7. 2002 pod č. 0302002 uzavřena platná smlouva o dílo podle § 536 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen “obch. zák.”), podle níž byla žalovanou provedena na objektu haly-tělocvičny, ve vlastnictví žalobkyně, oprava střešní konstrukce a krytiny střechy. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně od smlouvy platně neodstoupila, neboť její dopis, adresovaný žalované ze dne 20. 3. 2007, neobsahoval odpovídající projev vůle směřující k odstoupení od smlouvy podle § 344 a násl. obch. zák. Odvolací soud vyšel dále ze zjištění, že byly prokázány předpoklady vzniku záruky za jakost díla, žalovanou provedeného, a to v trvání 60 měsíců ode dne předání a převzetí díla (18. 4. 2003) na základě čl. 11 Všeobecných smluvních podmínek, které jsou nedílnou součástí uvedené smlouvy o dílo. Dne 18. 1. 2007 došlo ke stržení střechy objektu. Zatímco žalobkyně dovozuje odpovědnost žalované za jí způsobenou škodu touto událostí z titulu odpovědnosti za vady díla, žalovaná se brání tím, že pád střechy byl způsoben extrémní povětrnostní situací uvedený den – vichřicí Kyril. Žalovaná na základě reklamace vady díla, uplatněnou žalobkyní dne 19. 1. 2007, začala střechu částečně opravovat, ale následně s opravou po nedohodě s žalobkyní o úhradě prací opravy střechy opravu nedokončila a uplatnila u žalobkyně nárok na úhradu již provedených opravných prací, v řízení potom jako vzájemný návrh ve výši 308 947 Kč.

Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že za vadu díla spočívající v destrukci střešní krytiny při poryvu větru dne 18. 1. 2007 odpovídá žalovaná, neboť z dokazování, zejména ze znaleckého posudku znaleckého ústavu VUT v Brně č. C 1237 vyplynulo, že hlavním důvodem destrukce střešní krytiny bylo nesprávně provedené dimenzování počtu střešních latí a dimenzování spojů střešních latí k střešním vazníkům a že konstrukce navržená žalovanou neodpovídala obvyklým klimatickým podmínkám v České republice. Shodl se se soudem prvního stupně, že extrémní povětrnostní situace nebyla důvodem zřícení střechy.

Odvolací soud odkazujíc na doplnění žaloby, v níž žalobkyně uplatnila nárok z titulu vadného plnění (§ 437 obch. zák.), a vycházejíc z ocenění nákladů na opravu střechy ve výši 316 275 Kč včetně DPH, vzal v úvahu, že žalovaná na výzvu žalobkyně zčásti provedla reparaci vad díla ve výši zjištěné obvyklé ceny 231 520 Kč vč. DPH, a proto dovodil, že sleva z ceny díla (§ 439 obch. zák.), na niž má žalobkyně nárok, činí 84 775 Kč.

Odvolací soud dále vyšel ze zjištění, že v důsledku pádu střechy došlo k poškození i jiného majetku žalobkyně. Konstatoval, že pokud jsou negativní důsledky existujících vad díla širší a extendují z rámce odpovědnosti za vady, neomezuje tato skutečnost žalobkyni v uplatnění odpovědnostního nároku na náhradu škody vzniklé žalobkyni vynaloženými náklady na opravu jejího jiného majetku, poškozeného v důsledku pádu střechy, a na náhradu ušlého zisku, tj. v daném případě náhradu ztráty na nájemném z provozu tělocvičny. Za prokázanou výši uvedených nákladů odvolací soud považoval:

opravu hromosvodu ve výši 28 428,70 Kč (faktura č. 11/07 - p. N.)

opravu oplechování atiky ve výši 9 600 Kč (faktura č. 11/07 - p. N.)

renovaci parket ve výši 65 341 Kč (faktura č. 3 – p. B.)

opravu rozbitých skel ve výši 9 406 Kč (faktura č. 70/07 – p. H.)

práce na ploché střeše nad ubytovnou areálu tělocvičny ve výši 244 805,50 Kč (faktura č. 51/2007 – p. L.)

práce na ploché střeše nad posilovacím centrem a šatnami areálu tělocvičny, za nátěr gumoasfaltem ve výši 4 867,25 Kč (faktura č. 52/2007 – p. L.)

Výši ušlého zisku v podobě ztráty nájemného považoval odvolací soud za prokázanou ve výši 178 245 Kč.

Součtem uvedených částek dospěl odvolací soud k závěru, že žaloba je v části co do částky 625 448,45 Kč oprávněná, a proto v této části potvrdil vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně a zároveň potvrdil zamítavý výrok III. soudu prvního stupně o vzájemné žalobě, jako věcně správný.

Pokud žalovaná namítala, že žalobkyně inkasovala za uvedenou událost ze dne 18. 1. 2007 pojistné plnění od pojišťovny, odvolací soud konstatoval, že toto tvrzení žalovaná neprokázala.

Proti rozsudku odvolacího soudu, do jeho výroků I., IV. a závislých výroků V. a VI. podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu § 241a písm. 2 odst. b) o. s. ř. a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Dovolatelka nesouhlasí se závěrem, že žalobkyně má nárok na slevu z ceny díla pro vady díla a na úhradu jiných škod, neboť závadový stav na střeše byl způsoben vyšší mocí, přičemž tomuto stavu nešlo zabránit činností žalované.

Žalovaná opětovně jako již v odvolání namítá, že bylo třeba zkoumat, zda-li žalobkyni nevzniklo bezdůvodné obohacení dvojím plněním, tj. ve formě vydaného přísudku, a dalšího plnění z pojistné smlouvy, což dovolatelka považuje za zásadní právní otázku. Podle dovolatelky se soudy nedostatečně s touto otázkou vypořádaly a nesprávně byly odmítnuty zásadní důkazní návrhy, kterými by mohlo být prokázáno, zda majetek žalobkyně byl pojištěn.

Za zásadní posouzení považuje i to, zda v daném konkrétním případě nedošlo při havárii dne 18. 1. 2007 k mimořádné události potud, že se jednalo o vyšší moc, kterou nebylo možno dostatečně předvídat, a zda tato událost nebyla příčinou havárie střechy. Poukazuje v této souvislosti na znalecký posudek znalce Ing. Michala Hrubého, který neshledal zásadní pochybení žalované při provedení díla. Se závěry tohoto znaleckého posudku se podle jejího názoru nevypořádal nejen znalecký posudek znaleckého ústavu VUT v Brně, ale ani oba soudy, když závěry uvedeného znaleckého posudku ve svém rozhodnutí nezohlednily.

Odvolacímu soudu vytýká, že nebylo dostatečně vyjasněno, zda-li by přisouzená náhrada měla být a byla přisouzena z titulu vytknutých tvrzených vad, či zda-li byla přisouzená částka přiznána jako náhrada škody.

Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek odvolacího soudu, resp. v napadené části i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření, v němž navrhla jeho odmítnutí jako dovolání bezdůvodného. Poukazuje na to, že dovolatelka v dovolání v podstatě jen znovu opakuje již tvrzené skutečnosti, což nemůže založit přípustnost dovolání, jestliže námitky dovolatelky směřují při poukazované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen do skutkových závěrů soudů. Má za to, že oba soudy se dostatečně vypořádaly s důvody vedoucími ke zřícení střechy a rovněž s odůvodněním, zda přisouzená částka byla přiznána z titulu vytknutých vad díla či jako náhrada škody.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ l0a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání žalované není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jsou-li dovoláním napadány výroky, resp. části výroku, rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť podmínky pro přípustnost dovolání v tomto ustanovení stanoveném nejsou dány, vydal-li soud prvního stupně v dané věci jediný rozsudek. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písmena b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.

Namítá-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplných skutkových zjištění, což spatřuje v tom, že odvolací soud nenapravil pochybení soudu prvního stupně spočívající v neprovedení navržených důkazů, které měly prokázat, že majetek žalobkyně byl pojištěn, dovolává se ve skutečnosti důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je třeba konstatovat, že neúplně provedené dokazovaní je sice vadou řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, avšak z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatelka brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu spočívající v neúplném zjištění skutkového stavu věci.

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že vyšel z nesprávného závěru, že extrémní povětrnostní situace nebyla důvodem zřícení střechy, nutno zdůraznit, že tento závěr je skutkovým závěrem učiněným na základě znaleckého posudku a výslechu znalce, přičemž při dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny. Skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.

Pokud uvedený skutkový závěr o tom, že extrémní povětrnostní situace nebyla důvodem zřícení střechy, dovolatelka konfrontuje se závěry jiného znaleckého posudku, než z jakého vyšel odvolací soud, je namístě též uvést, že námitky proti hodnocení důkazů nemohou být předmětem dovolacího přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, L. Drápal, J. Bureš, a kol., C.H.BECK, 1. vydání, r. 2009, k uvedenému ustanovení). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak je soud provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry - např. namítat, že soud měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2001 sp. zn. 26 Cdo 2045/99 – uveřejněný na webových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).

Vyšel-li odvolací soud ze skutkového závěru, který nelze, jak výše uvedeno, v dovolacím řízení přezkoumávat, a to, že hlavním důvodem destrukce střešní krytiny bylo nesprávně provedené dimenzování počtu střešních latí a dimenzování spojů střešních latí k střešním vazníkům, kdy konstrukce navržená žalovanou neodpovídala obvyklým klimatickým podmínkám v České republice, jak vyplynulo ze znaleckého posudku znaleckého ústavu VUT v Brně č. C1237, a že tedy důvodem zřícení střechy nebyla vichřice Kyril, jak namítá dovolatelka, není možno odvolacímu soudu vytknout nesprávné právní posouzení, dospěl-li k právnímu závěru, že za vadu díla spočívající v destrukci střešní krytiny při poryvu větru dne 18. 1. 2007 odpovídá žalovaná, a že je zároveň odpovědná i za škodu vzniklou žalobkyni v důsledku pádu střechy na jiném majetku žalobkyně a též za škodu vzniklou v podobě ztráty na nájemném z provozu tělocvičny. Odvolací soud správně dovodil, že pokud zhotovitelka (žalovaná) vadu díla neodstranila a objednatelka (žalobkyně) ve snaze, aby omezila škody a zabránila dalšímu vzniku škod, sama zajistila odstranění vad díla, má žalobkyně právo na plnění v podobě náhrady škody vzniklé jí porušením právní povinnosti žalované, jestliže žalovaná, jako zhotovitelka, poté, co žalobkyně vady díla řádně reklamovala, na práce spojené s odstraněním vady díla nastoupila, avšak následně opravné práce přerušila a odešla ze stavby bez řádného vyřízení reklamace. Dovolatelce tak nelze přisvědčit, že se odvolací soud nevypořádal odůvodněním, zda přisouzená částka byla přiznána z titulu vytknutých vad díla či jako náhrada škody a že by nesprávně aplikoval § 564 obch. zák., podle něhož při vadách díla platí přiměřeně § 436 až 441 obch. zák.

Námitky žalované k právnímu posouzení věci odvolací soud správně posoudil jako neoprávněné, jestliže byly založeny na jiných skutkových závěrech, než k jakým oba soudy shodně dospěly.

Z uvedeného je tedy zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje z pohledu dovoláním uplatněných námitek rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., proti němuž by bylo dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jej odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 12 060 Kč § 1 odst. 2, věty první, § 6 odst. 1, § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2 596 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 14 956 Kč.

Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb - advokátní tarif), a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a přihlížeje ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., Nejvyšší soud nicméně uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto usnesení, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 23. ledna 2014

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru