Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 3414/2018Usnesení NS ze dne 04.02.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3414.2018.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 3414/2018-253

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně XY., se sídlem XY, PSČ 140 00, IČO XY, zastoupené JUDr. Zbyňkem Pražákem, advokátem, se sídlem v Krásné Lípě, Jugoslávská 112/23, PSČ 407 46, proti žalovanému J. S., advokátu, se sídlem XY, zastoupenému Mgr. Ondřejem Faistem, advokátem, se sídlem v Plzni, Kamenická 2378/1, PSČ 301 00, o zaplacení částky 317 286,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 30 C 482/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2018, č. j. 25 Co 50/2018-235, takto:

I. Dovolání se odmítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 5. 12. 2017, č. j. 30 C 482/2015-204, zamítl žalobu o zaplacení částky 317 286,75 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 30. 8. 2013 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobkyní jako mandantem a žalovaným jako mandatářem byla dne 10. 5. 2003 (správně dne 10. 2. 2003) uzavřena smlouva o poskytování právních služeb. Dne 1. 10. 2003 vznikla a byla zapsána do obchodního rejstříku obchodní společnost Advokátní kancelář S., K., jejímiž společníky a statutárními orgány byli E. K. a žalovaný. Dne 10. 11. 2005 pak žalobkyně udělila žalovanému jako advokátovi Advokátní kanceláře S., K. v XY, plnou moc pro zastupování žalobkyně v řízení vedeném proti J. K. o uhrazení částky 1 500 000 Kč s příslušenstvím. V průběhu řízení Advokátní kancelář S., K., vystavovala žalovanému faktury za provedené úkony právní pomoci a žalobkyně je hradila. Řízení bylo ukončeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2008, č. j. 28 Co 177/2008-122 - zamítnutím žaloby J. K., kterému byla uložena m.j. povinnost uhradit společnosti XY, na náhradu nákladů řízení částku 377 286,75 Kč, a to k rukám zástupce žalované advokáta J. S. Tuto povinnost K. splnil plněním na účet společnosti Advokátní kancelář S., K., tato společnost z částky odvedla DPH. Uvedený rozsudek byl poté rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, č. j. 31 Cdo 678/2009-157, zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K požadavku J. K. mu žalobkyně dne 20. 9. 2013 vrátila částku 377 286,75 Kč a nyní se domáhá úhrady této částky od svého bývalého právního zástupce z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z právního důvodu, který odpadl. Soud prvního stupně ve svých právních závěrech vyšel z toho, že rozhodnutí soudu o nároku na náhradu nákladů řízení k rukám advokáta je pouze označením platebního místa, a také přihlédl k tomu, že žalovaný vystupoval v jednání se žalobkyní jako fyzická osoba a po celou dobu svého zastupování ji neinformoval o jakékoliv organizační změně, tj. že vykonává svoji činnost jako společník veřejné obchodní společnosti, a že až poté, co došlo k promlčení případného nároku žalobkyně a vydání bezdůvodného obohacení vůči veřejné obchodní společnosti, argumentoval nedostatkem své pasívní legitimace. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný není v předmětném sporu pasivně věcně legitimován.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 3. 2018, č. j. 25 Co 50/2018-235, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a akceptoval i jeho právní závěry. Konstatoval, že pro rozhodnutí je zásadní, kdo je za daného stavu pasivně legitimován ve sporu mezi mandantem a mandatářem. Odkázal na § 15 odst. 4 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii“), podle něhož advokáti, kteří jsou společníky společnosti, vykonávají advokacii jménem společnosti a na její účet. Jako účastník právních vztahů založených v souvislosti s poskytováním právních služeb advokátem vykonávajícím advokacii ve společnosti vystupuje vůči klientovi, jakož i vůči třetím osobám vždy společnost. Podle § 15 odst. 8 zákona o advokacii advokát, který vykonává advokacii jako společník společnosti, nemůže současně vykonávat advokacii samostatně, ve sdružení, jako společník jiné společnosti nebo jako společník zahraniční společnosti, ani v pracovním poměru. Advokát je povinen plnit své závazky prostřednictvím založené společnosti a samostatně již výkon advokacie neprovádí. Přijme-li advokát vykonávající svou advokátní činnost jako společník obchodní korporace, plnou moc, přijímá ji jménem a na účet dané společnosti. Pokud bylo tedy v řízení prokázáno, že žalovaný přijal plnou moc jako společník obchodní společnosti a částka 377 286,75 Kč představující přísudek v rámci obchodního sporu vedeného mezi K. a žalobkyní byla uhrazena na účet společnosti Advokátní kancelář S., K., je ve sporu pasivně legitimována veřejná obchodní společnost. Závěry soudu prvního stupně v tomto směru shledal odvolací soud jako zcela správné. Plná moc byla udělena advokátu S. jako společníku veřejné obchodní společnosti a i peníze byly poskytnuty veřejné obchodní společnosti, tedy k vydání bezdůvodného obohacení je pasivně legitimována společnost. Odvolací soud nepřijal ani námitku žalobkyně, že žalovaný jako společník veřejné obchodní společnosti ručí za její závazky, neboť žalobní tvrzení nesměřovala k plnění závazků žalovaného jako ručitele, nýbrž jako dlužníka.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost závisí podle jejího názoru na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena. Jde o to, kdo se obohatil, zda osoba, které mělo být plněno („k rukám J. S., advokáta“), nebo osoba, které skutečně bylo plněno podle pokynů osoby, které mělo být plněno, tj. oprávněného J. S. Podle dovolatelky se současně jedná o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu byla řešena jinak či explicitně nebyla řešena vůbec. Jde o to, zda na základě nového zákona o advokacii účinného od 1. 7. 1996 došlo v případech, kdy se advokát stal společníkem v.o.s., automaticky ke změně subjektů závazkových vztahu mezi advokátem a klientem. Dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 975/2013, v němž dospěl podle jejího názoru k závěrům opačným než odvolací soud.

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 4193/2011, upozornila dovolatelka, advokát nevstupuje při výkonu advokacie veřejnou obchodní společností do právních vztahů s advokátem, ale s veřejnou obchodní společnosti. Z toho dovolatelka dovozuje další – druhou dovolacím soudem dosud neřešenou otázku, a sice zda je advokát povinen poté, co se stal společníkem v.o.s. zabývající se výkonem advokacie, povinen na eventuální přechod práv a povinností z advokáta na jeho společnost klienta upozornit a jakou formou (viz bod 14 dovolání).

Dovolatelka dále poukázala na ustanovení § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, definující bezdůvodné obohacení jako majetkový prospěch získaný určitým plněním. Pod takové plnění však nelze podle jejího názoru zahrnout zvětšení množství peněz na účtě v.o.s. v důsledku události nespojené s něčí vůlí jako v dané věci, což dovozuje ze tří rozsudků Nejvyššího soudu – ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 964/2008, ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4755/2009, a ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 808/2011 (viz bod 15 dovolání).

Třetí otázkou dosud neřešenou dovolacím soudem je podle dovolatelky otázka vztahu mezi advokátem a jeho klientem, který procesně vytvořilo ustanovení § 15 zákona o advokacii ve vztahu k § 149 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Jde o otázku, kdo a kdy se hmotněprávně stává příjemcem a kdo a kdy se stává vlastníkem náhrady nákladů řízení podle citovaného ustanovení o. s. ř., když mezi stranami není žádné konkrétní dohody (viz bod (viz bod 16 dovolání).

Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Dovolání není přípustné.

Otázka, kdo se obohatil, zda osoba, které mělo být plněno („k rukám J. S., advokáta“), nebo osoba, které skutečně bylo plněno podle pokynů té osoby, které mělo být plněno (oprávněného J. S.), a otázka, zda na základě nového zákona o advokacii (č. 85/1996 Sb. účinného od 1. 7. 1996) došlo v případech, kdy se advokát stal společníkem v. o. s., automaticky ke změně subjektů závazkových vztahů mezi advokátem a klientem, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť jednak není na těchto otázkách rozhodnutí odvolacího soudu založeno, jednak jsou judikaturou Nejvyššího soudu již vyřešené, přičemž odvolací soud nerozhodl v rozporu s touto konstantní judikaturou.

Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího, zastupoval J. S. žalobkyni na základě plné moci ze dne 10. 11. 2005, tedy již v době, kdy byl společníkem veřejné obchodní společnosti. Rovněž tato plná moc byla žalobkyní udělena žalovanému jako advokátu – společníkovi veřejné obchodní společnosti – Advokátní kancelář S., K., založené dne 1. 10. 2003, jejímiž společníky byli E. K. a žalovaný.

Podle § 15 odst. 4 zákona o advokacii advokáti, kteří jsou společníky společnosti, vykonávají advokacii jménem společnosti a na její účet. Pokud výkon advokacie jménem společnosti nepřipouštějí v jednotlivých případech zvláštní právní předpisy, vykonávají advokáti advokacii vlastním jménem a na účet společnosti; to samé platí i v případě, byl-li advokát, který je společníkem společnosti k poskytnutí právních služeb určen podle tohoto zákona. Jako účastník právních vztahů založených v souvislosti s poskytováním právních služeb advokátem vykonávajícím advokacii ve společnosti vystupuje vůči klientovi, jakož i vůči třetím osobám, vždy společnost; tyto právní vztahy se řídí tímto zákonem (§ 24 odst. 2 a 3 zákona o advokacii) a zvláštními právními předpisy.

Podle § 15 odst. 8 zákona o advokacii účinném do 31. 12. 2013 advokát, který vykonává advokacii jako společník společnosti, nemůže současně vykonávat advokacii samostatně, ve sdružení, jako společník jiné společnosti nebo jako společník zahraniční společnosti, ani v pracovním poměru (§ 15a tohoto zákona).

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 4193/2011, při výkonu advokacie veřejnou obchodní společností nevstupuje klient do právních vztahů s advokátem (tj. fyzickou osobou, které konkrétní právní službu poskytuje), ale s veřejnou obchodní společností. Přijal-li tedy žalovaný č. 1 jako advokát advokátní kanceláře peněžní částku do depozita, přijal ji jménem a na účet společnosti. Smluvní stranou smlouvy o advokátní úschově tak byla na straně schovatele advokátní kancelář – veřejná obchodní společnost, nikoli žalovaný č. 1 jako samostatný advokát či fyzická osoba.

Závěr odvolacího soudu, že pokud bylo v řízení prokázáno, že žalovaný přijal plnou moc jako společník obchodní společnosti a částka 377 286,75 Kč představující přísudek v rámci obchodního sporu vedeného mezi K. a žalobkyní byla uhrazena na účet společnosti Advokátní kancelář S., K., je ve sporu pasivně legitimována veřejná obchodní společnost, je tudíž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Tento závěr odvolacího soudu je v souladu i se závěrem rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 975/2013. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dospěl ke stejnému závěru jako v rozhodnutí ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 4193/2011. Pokud dovolatelka namítá, že Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dospěl k závěru, že v řízení nebylo zjištěno, že by konkrétní závazek advokáta byl převzat „jeho v. o. s., ani že by byl dán jiný právní úkon, jímž by byl osud závazku advokáta při jeho vstupu do společnosti vykonávající advokátní služby upraven“, pak se jedná o závazek advokáta, který vznikl již před jeho vstupem do obchodní společnosti; v nyní posuzované věci se však jedná o závazek advokáta vzniklý po vstupu advokáta do veřejné obchodní společnosti. Není zde tedy rozpor.

Na otázce uvedené dovolatelkou pod bodem 14 dovolání rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá – odvolací soud neučinil závěr, že došlo k přechodu práv a povinností, ale že závazek vznikl v době, kdy byl žalovaný společníkem v. o. s.

Otázka uvedená pod bodem 15 dovolání souvisí s prvními dvěma otázkami – rozhodnutí, na která dovolatelka odkazuje, jsou nepřípadná.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka uvedená pod bodem 16 dovolání týkající se vztahu advokáta a jeho klienta z hlediska poměru ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. k ustanovení § 15 zákona o advokacii. Takovou otázku odvolací soud neřešil – dospěl totiž k závěru o nedostatku pasivní legitimace žalovaného.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 343f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. 2. 2020

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru