Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 3362/2007Rozsudek NS ze dne 22.09.2009

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.3362.2007.1

přidejte vlastní popisek

23 Cdo 3362/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně U. R. E. F. P., spol. s r. o., zast. JUDr. M.B., advokátem proti žalovaným 1) V. K., zast. JUDr. J. K., advokátem, a 2) B. s. s., a. s., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 142/2004, o zaplacení 4.000.000,- Kč s přísl., o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2007, č. j. 1 Cmo 270/2006-140, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. března 2007, č. j. 1 Cmo 270/2006-140, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 5. dubna 2006, č. j. 41 Cm 142/2004-113, jímž tento soud zamítl žalobní návrh, aby oba žalovaní byli uznáni povinnými zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 3.300.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % p. a. z této částky od 25. 6. 1999 do zaplacení a aby žalovaná 2) byla uznána povinnou zaplatit žalobkyni částku 300.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % p. a. z této částky od 25. 6. 1999 do zaplacení, dále rozhodl o náhradě nákladů před soudem prvního stupně tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na jejich náhradu 96.615,- Kč k rukám jeho právního zástupce JUDr. J. K., advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na jejich náhradu; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) k rukám jeho právního zástupce na jejich náhradu 48.552,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na jejich náhradu.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že žalobkyně požadovala zaplacení částky ve výši 4.000.000,- Kč z titulu nároku na slevu z ceny díla pro jeho skryté vady, které se na díle objevily a nebyly přes reklamace odstraněny, přičemž žalovaná částka představuje rozdíl mezi hodnotou díla bez vad a díla vadného. Svůj nárok na zaplacení částky ve výši 3.300.000,- Kč vůči oběma žalovaným z důvodu vad střešního pláště a na zaplacení částky 400.000,- Kč vůči žalované 2) kvůli prasklinám a trhlinám a částky 300.000,- Kč pro vady kamenného obkladu žalobkyně opřela o smlouvu o dílo uzavřenou dne 28. 9. 1996 s žalovaným 1) jako zhotovitelem, jejímž předmětem bylo vypracování projektu opravy a přístavby obytného domu „P. Š. M.“, a smlouvu o dílo uzavřené dne „5. 6. 1998“ – správně 6. 4. 1998 s žalovanou 2) jako zhotovitelkou ve znění dodatků 1 - 5, jejímž předmětem bylo „provést pro objednatele dílo, a to bytový dům „P. II ve Š. M.“. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně promlčení nároku žalobkyně k datu podání žaloby (24. 6. 2004), neboť řádně a včas uplatněnou vadu projevující se zatékáním vody do domu skrz střešní konstrukci domu žalobkyně oznámila žalované 2) dne 23. 9. 1999 a od tohoto data počala běžet promlčecí lhůta pro uplatnění práv z odpovědnosti za tuto vadu. U dalších dvou vytýkaných vad spočívajících v trhlinách a prasklinách a vadně provedeného kamenného obkladu počala běžet promlčecí doba od 3. 1. 2000, resp. 25. 4. 2000 u druhé vady, a proto i tyto nároky jsou dle přesvědčení soudů obou stupňů promlčeny. Odvolací soud neshledal námitku odvolatelky (žalobkyně), že právní závěr soudu prvního stupně fakticky zkrátil záruční dobu, důvodnou. Žalobkyně měla povinnost vytknout vady bez zbytečného odkladu, a v případě, že se vada projeví v počátku záruční doby, začne promlčecí doba k uplatnění nároku z vadného plnění běžet od data včasného oznámení vady ve smyslu ust. § 393 odst. 2 obchod. zák. Názor žalobkyně, že od opravy vady díla běží lhůta nová, neshledal kvůli absenci opory v zákoně a rozporu s ust. § 393 odst. 2 obchod. zák. správným, a argumentaci žalobkyně ohledně aplikace ust. § 407 obchod. zák. na souzenou věc neshledal odvolací soud přiléhavou, poněvadž žalovaná 2) závazek zaplatit v žalobě požadovanou částku nikdy neuznala.

Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.

Dovoláním doručeným soudu prvního stupně dne 20. 6. 2007 napadla žalobkyně rozsudek odvolacího soudu s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť je přesvědčena, že rozhodnutí – pokud jde o řešení otázky běhu promlčecí lhůty u vad díla - má po právní stránce zásadní význam.

V odůvodnění dovolání žalobkyně zejména uvedla, že naplnění dovolacího důvodu uvedeného v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v tom, že reklamace vad ze dne 23. 9. 1999 nezahrnovala všechny tři vady díla (tj. vady střešního pláště, trhliny a praskliny a vady kamenného obkladu), a proto nebylo možné odvozovat počátek běhu promlčecí lhůty všech vad od data uplatnění první vady – vady střešního pláště dne 23. 9. 1999. Dovolatelka s odkazem na znalecký posudek Ing. L. B. namítla, že střešní plášť po odkrytí vykazoval více než jednu vadu, které (podrobně popsané v předmětném znaleckém posudku) u žalované průběžně uplatňoval, a proto názor soudu, jenž dovodil, že oznámení dopisem ze dne 23. 9. 1999 došlo k oznámení všech vad díla, takže od tohoto data je nutné počítat promlčecí dobu, není správný. Dovolatelka dále uvedla, že po provedené opravě jí žalovaná 2) předala střechu domu jako bezvadnou a nebylo prokázáno, že stejná vada střešního pláště vytknutá dne 23. 9. 1999 se projevila po jeho opravě. Dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že v odůvodnění rozhodnutí hovořil o pětileté záruční době, přestože si účastníci ve smlouvě o dílo sjednali pětiletou lhůtu odpovědnosti za vady a záruční doba v předmětné smlouvě vůbec nebyla sjednána. O záruční době je zmínka až v písemném protokolu o předání díla po „odstranění oznámených vad zhotovitelem díla“, z čehož dovolatelka dovozuje, že zhotovitelka jí tímto chtěla poskytnout záruční lhůtu na opravené dílo, a takto byla i sjednána. Z tohoto důvodu je dle žalobkyně názor odvolacího soudu, že od opravy neběží nová promlčecí lhůta, mylný. Je přesvědčena, že okamžikem včasného a řádného uplatnění vady počíná promlčecí doba běžet předáním opraveného díla, popř. okamžikem uplatnění dalších vad, což závisí na tom, zda jde o vadu uplatněnou v rámci záruky či nikoli. Dovolatelka dále upozornila, že odvolací soud neaplikoval ust. § 407 obchod.zák., přestože podstatou jí uplatněného nároku je odpovědnost za vady díla, kterou žalovaná 2) uznala tím, že vady odstraňovala. Závěrem dovolatelka zformulovala otázky, jež dle jejího názoru „nebyly v judikatuře uspokojivě zodpovězeny“, a to zda:

- „je možné odvozovat počátek promlčecí doby pro všechny vady díla od okamžiku uplatnění prvního projevu vady, když dílo i nadále vykazuje vady a v dalších oznámeních vad (reklamacích) jsou zahrnuty i jiné vady tohoto díla“

- „je možné odvozovat počátek promlčecí doby od první reklamace, kterou byla vada uplatněna“, následně vada opravou odstraněna, avšak následně se vada vyskytne opětovně

- „je možné na vztah odpovědnosti za vady aplikovat ustanovení § 407 obchodního zákoníku“ a

- „lze se domáhat nároků z odpovědnosti za vady i v posledním roce pětileté lhůty, která je delší než lhůta promlčecí“.

Vzhledem k přesvědčení dovolatelky, že soudy řešily uvedené otázky nesprávně, závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V podání ze dne 27. 7. 2007 se k dovolání žalobkyně vyjádřila žalovaná 2) a zejména uvedla, že dovoláním napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, a proto není přípustné. Žalovaná v podrobnostech odkázala na své vyjádření ze dne 31. 7. 2006 a poukázala na logický rozpor, když v dovolání žalobkyně tvrdí, že svůj nárok na slevu odvozovala od jedné konkrétní vady, avšak žalobou se domáhala slevy výši 3.300.000,- Kč s tím, že tato částka představuje uplatněný nárok na slevu a vychází z ceny prací, které měla žalobkyně zaplatit za rekonstrukci střešního pláště jako celku, 400.000,- Kč požadovala jako slevu za vady zdiva a 300.00,- Kč jako slevu za vady kamenného obkladu. Žalovaná 2) namítla, že nárok žalobkyně na slevu ve výši 3.300.000,- Kč je promlčen, neboť vada střešního pláště (zatékání) byla reklamována dne 23. 9. 1999, 24. 1. 2000, 6. 3. 2000, 25. 4. 2000 a 8. 6. 2000 a žaloba byla podána až 24. 6. 2004, a promlčení zbývajících nároků v dovolání žalobkyně ani nezpochybnila. Počátek běhu promlčecí doby se dle přesvědčení žalované 2) váže na den předání díla, tj. na 24. 6. 1999. Nebyla-li záruční doba sjednána ve smlouvě o dílo, jak potvrdila i žalobkyně, nemohla být prodloužena prohlášením v protokolu ze dne 4. 11. 2002. Žalovaná 2) poté zdůraznila, že závazek poskytnout žalobkyni slevu nikdy neuznala a že pokusy o odstranění reklamovaných vad nelze za takové uznání závazku považovat.

Z výše uvedených důvodů žalovaná 2) závěrem navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.

Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný 1) se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.

Podle čl. II odst. 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacím soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů s tím, že užití nového ust. § 2743c odst. 2 o. s. ř. tím není dotčeno.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně projednal a rozhodl o něm dle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalobkyní), včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o. s. ř.).

Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Z dovolání je zřejmé, že směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (ohledně zamítnutí žaloby na zaplacení částky 3.300.000,- Kč s příslušenstvím žalovaným 1/ a 2/ společně a nerozdílně a dále částky v celkové výši 700.000,- Kč s příslušenstvím toliko žalovanou 2/) potvrzen.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

V posuzované věci není dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.

Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť v rozhodnutí odvolacího soudu byly řešeny otázky dosud dovolacím soudem neřešené.

V daném případě je mj. stěžejní otázkou položenou dovolatelkou okamžik promlčení práv z odpovědnosti za vady díla zhotoveného žalovanou 2) na základě smlouvy o dílo č. 360/98/033 ze dne 6. 4. 1998 ve znění dodatků ze dne 1. 7. 1999, 15. 10. 1999, 29. 10. 1999, 21. 12. 1999 uzavřené podle obchodního zákoníku, v níž byla sjednána odpovědnost za vady díla v délce 60 měsíců, jež počíná běžet následujícím dnem po protokolárním převzetí celého díla objednatelem (žalobkyní). Záruka za vady dodané technologie a zařízení bude odpovídat záruční době jednotlivých dodavatelů, nebude však kratší než je zákonná záruční lhůta a počne běžet až ode dne převzetí celého díla (čl. V odst. 1 předmětné smlouvy o dílo). Dle čl. V odst. 3 této smlouvy o dílo bylo sjednáno, že zhotovitel má povinnost bezplatně opravit zjištěné vady v nejkratším možném termínu, nejdéle ve lhůtě 1 měsíce, pokud tomu nebudou bránit technické možnosti a rozsah oprav. O dobu, kdy nebude vada odstraněna, se prodlužuje doba odpovědnosti za vady.

Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů dovoláním nezpochybněných dále plyne, že dílo dle smlouvy o dílo ze dne 6. 4. 1998 mezi žalovanou 2) jako zhotovitelkou a žalobkyní jako objednatelnou bylo žalobkyni předáno dne 24. 6. 1999. Žalobkyně následně žalované 2) vytkla četné vady díla, mezi něž patřilo zatékání střešní konstrukcí do jednotlivých bytů, např. do bytu na dvou místech skrze střešní plášť, reklamované přípisem ze dne 23. 9. 1999 či zatékání do bytu č. 23, 30 a 31 reklamované přípisem ze dne 24. 1. 2000, praskliny a trhliny ve stěnách a na podlahách schodišť domu, v garáži a některých bytech, reklamované přípisem ze dne 3. 1. 2000, opětovně přípisem ze dne 8. 6. 2000, a vadný kamenný obklad terasy reklamovaný přípisem ze dne 25. 4. 2000. Dále přípisem ze dne 25. 4. 2000 bylo reklamováno „celkové provedení střešního pláště včetně provedení izolací“. Stejně tak bylo reklamováno provedení střešního pláště již v přípise ze dne 6. 3. 2000.

V dopise ze dne 22. 4. 2004 žalobkyně v případě vad střešního pláště, prasklin a trhlin na stěnách a podlahách a vad kamenného obkladu pod terasou stanovila lhůtu pro odstranění těchto vad, a to do 10. 5. 2004. Vzhledem k tomu, že uvedené vady nebyly v tomto termínu odstraněny, dopisem ze dne 25. 5. 2004 v souladu s ust. § 436 odst. 2 obchod. zák. změnila žalobkyně svůj nárok z odpovědnosti za vady a požaduje slevu z ceny díla v žalované výši, resp. vrácení této části zaplacené ceny díla.

Podle ust. § 393 odst. 2 obchod. zák. platí, že u práv z vad věcí běží promlčecí doba ode dne jejich předání oprávněnému nebo osobě jím určené nebo ode dne, kdy byla porušena povinnost věc převzít. U nároků ze záruky za jakost běží promlčecí doba vždy ode dne včasného oznámení vady během záruční doby a u nároků z právních vad od uplatnění práva třetí osobou.

V posuzované věci je ze skutkových zjištění zřejmé, že žalovaná 2) jako zhotovitelka provedla pro žalobkyni dílo (výstavba bytového domu „P. II ve Š. M.“) dle projektové dokumentace vypracované Ing. K. na základě smlouvy o dílo ze dne 28. 9. 1996. Dále bylo zjištěno, že žalovaný 1) předal zhotovenou projektovou dokumentaci v listopadu 1997 a žalobkyně mu žádné vady nevytkla. Dílo zhotovované žalovanou 2) (výstavba bytového domu „P. II ve Š. M.“) bylo žalobkyni předáno dne 24. 6. 1999 a následně žalobkyně žalované 2) oznamovala vady díla, k nimž patřily i shora uvedené vady projevující se zatékáním do jednotlivých bytů, prasklinami a trhlinami ve stěnách a na podlahách schodišť domu, v garáži a některých bytech a vadným kamenným obkladem terasy.

Podle čl. V smlouvy o dílo uzavřené mezi žalovanou 2) a žalobkyní činila doba odpovědnost za vady díla 60 měsíců a začala běžet následujícím dnem po protokolárním převzetí celého díla objednatelem (žalobkyní). Předmětné vady díla byly žalobkyní, jak vyplývá ze shora uvedeného, uplatněny (reklamovány) v záruční době.

Ustanovení § 393 odst. 2 věty prvé obchod. zák. upravuje běh promlčecí doby v případě práv z odpovědnosti za vady, podle něhož u práv z vad věcí běží promlčecí doba ode dne jejich předání oprávněnému nebo osobě jím určené nebo ode dne, kdy byla porušena povinnost věc převzít. U nároků ze záruky za jakost běží promlčecí doba vždy ode dne včasného oznámení vady během záruční doby (§ 393 odst. 2 věty druhé obchod. zák.).

V posuzovaném případě soudy obou stupňů aplikovaly ust. § 393 odst. 2 věty druhé upravující otázku běhu promlčecí doby u nároku ze záruky za jakost, a tak aplikovaly na souzenou věc správnou právní normu, neboť ujednání v předmětné smlouvě o dílo o tom, že „Sjednaná doba odpovědnosti za vady díla činí 60 měsíců…“ je nutné pokládat za sjednání záruky za jakost (§ 35 odst. 2 občan. zák., § 266 odst. 1 až 4 obchod. zák.), tj. v tomto období zhotovitel odpovídal za vady, které se u díla vyskytly (viz též čl. V odst. 2 až 4 smlouvy o dílo ze dne 6. 4. 1998).

Závěr ohledně promlčení nároků plynoucích z práv z odpovědnosti za vady a to, že obecná čtyřletá promlčecí doba stanovená v § 397 obchod. zák. uplynula, je taktéž správný. Tento závěr platí i v případě, že by nešlo o „jedinou vadu střechy“ - viz reklamace týkající se zatékání do jednotlivých bytů, neboť žalobkyně poté dne 6. 3. 2000 a 25. 4. 2000 reklamovala vadu celkového provedení střešního pláště.

Pokud dovolatelka podala žalobu až dne 24. 6. 2004 a neučinila žádný úkon stavící či přetrhující běh promlčecí doby, je zřejmé, že tak učinila po uplynutí promlčecí doby, která v případě předmětných vad, u nichž je uplatněna sleva z ceny díla, uplynula nejpozději 6. 3. 2004 (vady střechy), popř. 3. 1. 2004 (praskliny a trhliny na stěnách a podlaze) , event. 25. 4. 2004 (vady kamenného obkladu terasy).

Dovolatelka dále v dovolání napadla závěr odvolacího soudu spočívajícího v tom, že žalovaná 2) neuznala závazek k zaplacení slevy ve výši 4.000.000,- Kč a je toho názoru, že žalovaná 2) uznala svou odpovědnost tím, že vady odstraňovala a změna formy kompenzace – sleva namísto odstranění vady, na povaze závazku nic nemění.

Podle ust. § 407 obchod. zák. platí., že uzná-li dlužník písemně svůj závazek, běží nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání. Týká-li se uznání pouze části závazku, běží nová promlčecí doba ohledně této části (odst. 1). Placení úroků se považuje za uznání závazku ohledně částky, z níž se úroky platí (odst. 2). Plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku (odst. 3). Účinky uznání závazku způsobem uvedeným v odstavci 1 nastávají i v případě, kdy jemu odpovídající právo bylo v době uznání již promlčeno (odst. 4).

Z uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelka má za to, že odstraňováním vad (u vad střechy) zhotovitel plnil částečně svůj závazek z odpovědnosti za vady díla a tím uznával i zbytek závazku, tj. odstranit vady, neodstranil-li je předchozím postupem. Došlo-li poté ke změně nároku z vad díla, tj. namísto původně požadovaného odstranění vad objednatel požaduje slevu z ceny díla, odstraňováním vad byl podle dovolatelky uznán i nárok na slevu z ceny díla.

Dovolací soud shodně s odvolacím soudem konstatuje, že názor dovolatelky není správný, neboť odstranění vad díla a sleva z ceny díla představují různé nároky vyplývající z odpovědnosti za vady (viz ust. § 564 obchod. zák. ve vazbě na ust. § 436 a 437 obchod. zák.). Zvolí-li objednatel určitý nárok z odpovědnosti za vady, např. odstranění vad, je oprávněn takto zvolený nárok měnit jen jsou-li splněny stanovené podmínky (viz § 436 odst. 2 a § 437 odst. 3 až 5 obchod. zák.).

Plní-li tedy zhotovitel svoji povinnost (závazek) z odpovědnosti za vady jejich odstraňováním (částečným, neúplným) a dojde-li ke změně nároku z vad díla a poté objednatel požaduje slevu z ceny díla, nelze dospět k závěru, že odstraňováním vad, tedy tímto (částečným) plněním, byl uznáván nárok na slevu z ceny díla, neboť se jedná o jiný nárok (plnění). Je zřejmé, že na nárok na slevu z ceny díla, tedy na tento závazek, nebylo plněno ničeho.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání směřující proti žalované 2) je nedůvodné.

V případě, že dovolání směřovalo i proti žalovanému 1), pak k tomu dovolací soud uvádí, že žalobkyně v dovolání neuvedla žádnou relevantní námitku ohledně odpovědnosti za vady díla zhotoveného žalovaným 1), resp. nekonkretizovala popř. neuplatnila žádné vady projektové dokumentace. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů plyne, že žalovaný 1) předal zhotovenou projektovou dokumentaci v listopadu 1997 a žalobkyně mu žádné vady nevytkla a ani následně neuvedla, v čem spatřuje konkrétní pochybení žalovaného 1), přičemž sama konstatovala, že jej žaluje „z opatrnosti“, jsa sama přesvědčena, že odpovědnost za v žalobě namítané vady díla nese toliko žalovaná 2).

Vzhledem k tomu dovolací soud dovolání směřující proti žalované 2) taktéž zamítl.

Nejvyšší soud České republiky proto podle ust. § 243b odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a s ohledem na to na to, že žalovaným 1) a 2) v tomto řízení žádné náklady nevznikly, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. září 2009

JUDr. Ing. Jan Hušek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru