Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 3355/2011Usnesení NS ze dne 28.11.2013

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.3355.2011.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 3355/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Kongresové centrum ILF a.s., se sídlem v Praze 1 - Josefově, Pařížská 128, PSČ 110 00, IČO 63999871, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, PSČ 128 00, proti žalované AB – CREDIT a.s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1658, PSČ 140 21, IČO 40522610, zastoupené Mgr. Davidem Štůlou, advokátem, se sídlem v Praze 6, Českomalínská 516/27, PSČ 160 00, o zaplacení částky 3 867 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 97/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2011, č. j. 12 Co 120/2011-127, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 29 137 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Marka Nespaly, advokáta, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, PSČ 128 00.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 30. září 2010, č. j. 55 C 97/2009-141, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 3 867 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši specifikované ve výroku rozsudku od 13. prosince 2007 do zaplacení (výrok pod bodem I), co do úroku z prodlení z částky 3 867 500 Kč ve výši 0,75 % za období od 13. prosince 2007 do 31. prosince 2007 žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).

Soud prvního stupně zjistil, že strany sporu uzavřely dne 23. března 2004 písemnou smlouvu, kterou označily jako zprostředkovatelskou (dále jen „Smlouva“). Předmětem Smlouvy (čl. 3, 5 a 6) byl závazek zprostředkovatele vyvíjet činnost směřující k tomu, aby došlo ke zpětvzetí dvou ve Smlouvě specifikovaných žalob podaných společnostmi PINACLE, spol. s r.o. (později DIESEL INTERNATIONAL spol. s r.o.) a Agren Capital s.r.o. u Obvodního soudu pro Prahu 10, závazek měl být splněn okamžikem vydání rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 o zastavení řízení a nabytí jejich právní moci. Závazkem zájemce bylo uhradit za tuto činnost provizi ve výši 3 250 000 Kč, přičemž vznik nároku na provizi byl vázán na předložení rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 o zastavení řízení s vyznačenou právní mocí. Smluvní strany podřídily jejich vztah obchodnímu zákoníku.

K procesu uzavření Smlouvy soud prvního stupně zjistil, že ekonomickou kauzou Smlouvy byla snaha žalované o „odblokování“ vyplacení její pohledávky v konkurzním řízení, které bylo blokováno právě dvěma výše uvedenými žalobami na neplatnost dražby. Pohledávku za úpadcem Diesel a.s. koupila žalovaná v roce 2003. Z dalších důkazů učinil soud skutkový závěr, že žalovaná iniciovala jednání s žalobkyní ve věci zpětvzetí uvedených žalob, rovněž návrh Smlouvy byl předložen žalovanou, a to včetně ceny plnění. Na žalovanou nebyl vyvíjen žádný nátlak k uzavření smlouvy. Žalovaná byla ochotna dostát svým závazkům ze Smlouvy a provizi uhradit, k výzvě žalobkyně ze dne 28. února 2005 však sdělila, že dosud nebyly splněny podmínky pro vyplacení odměny. Poté, co nabylo právní moci i druhé rozhodnutí o zastavení řízení, žalovaná odmítla odměnu zaplatit s tím, že Smlouvu považovala za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Žalovaná částka nebyla do dnešního dne uhrazena.

Předsedou představenstva žalobkyně je od 23. června 2003 MUDr. L. P., členem (od 23. června 2003), resp. místopředsedou (od 3. října 2005) představenstva žalobkyně je Mgr. F. K. Tito byli zároveň od 18. dubna 1997 jednateli společnosti DIESEL INTERNATIONAL spol. s r.o. v likvidaci (dříve PINACLE, spol. s r.o.) a od 30. října 2002 jednateli společnosti Agren Capital s.r.o. Od 15. prosince 2003 je likvidátorem společnosti DIESEL INTERNATIONAL spol. s r.o. v likvidaci Mgr. Miroslav Chochola.

K řízením o dvou výše uvedených žalobách, vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 47 C 224/2002 (žalobce DIESEL INTERNATIONAL spol. s r.o.) a 35 C 107/2002 (žalobci DIESEL INTERNATIONAL spol. s r.o. a Agren Capital s.r.o.), soud zjistil, že (v obou řízeních) došlo soudu dne 23. ledna 2004 podání žalobce podepsané dne 25. června 2003 jednateli žalobce (resp. žalobců), které obsahovalo odvolání plné moci právní zástupkyně žalobců Mgr. Radky Šimkové a zpětvzetí žaloby (resp. žalob). Dne 15. prosince 2003 vstoupil žalobce DIESEL INTERNATIONAL spol. s r.o. do likvidace. Dne 10. února 2004 došlo soudu v obou řízeních podání žalobce označené jako „odvolání zpětvzetí žaloby“, podepsané JUDr. Janem Veselým, i. s. Mgr. Radky Šimkové, jehož obsahem bylo zpochybnění předchozího zpětvzetí žalob z důvodu, že žalobce podmíněně podepsal jednomu z žalovaných zpětvzetí žalob, avšak podmínky naplněny nebyly a tento žalovaný zaslal zpětvzetí žaloby na soud, aniž došlo ke splnění podmínek. V řízení vedeném pod sp. zn. 47 C 224/2002 soud vydal rozhodnutí o zastavení řízení, proti kterému se žalobce dne 15. dubna 2004 odvolal. V obou řízeních došlo soudu dne 24. května 2004 zpětvzetí žalob podepsané JUDr. Veselým, i. s. Mgr. Radky Šimkové. Na základě těchto pozdějších zpětvzetí vydal soud usnesení, kterými zastavil řízení. Právní moci tato rozhodnutí nabyla dne 31. října 2007, resp. 31. (zřejmě 30.) listopadu 2004.

Soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že pokud existovala zpětvzetí žalob podepsaná jednateli žalujících společností ze dne 25. června 2003, avšak doručená soudu se značným odstupem, a to dne 23. ledna 2004, bylo zřejmé, že tato zpětvzetí byla sepsána za účelem řešení jiné situace a bylo možné tak považovat za věrohodné tvrzení žalobkyně, že tato zpěvzetí nebyla podána žalujícími společnostmi, ale jinou osobou, která tohoto zneužila.

Ke konkursnímu řízení soud prvního stupně zjistil, že dne 4. září 2003 vstoupila žalovaná do řízení namísto dosavadního konkursního věřitele. Usnesením ze dne 20. ledna 2004 vyslovil konkursní soud souhlas s tím, aby konkursnímu věřiteli – žalované z tohoto sporu – vydal správce konkursní podstaty částku 33 049 052,81 Kč jakožto výplatu odděleného uspokojení. Žalobkyni (správně žalované) byla dále vyplacena v rámci konečného rozvrhu částka 147 678 825,81 Kč. Usnesením ze dne 20. dubna 2005 byl konkurs zrušen po splnění rozvrhového usnesení.

Na základě zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že strany uzavřely dne 23. března 2004 písemnou smlouvu, kterou označily jako zprostředkovatelskou (dále opět jen „Smlouva“). V čl. 3 vymezily předmět Smlouvy, v čl. 9 ji podřídily režimu obchodního zákoníku. Soud prvního stupně, s přihlédnutím k tomu, že předmětem Smlouvy bylo zajištění zpětvzetí žalob podaných společnostmi PINACLE, spol. s r.o. (později DIESEL INTERNATIONAL spol. s r.o.) a Agren Capital s.r.o. u Obvodního soudu pro Prahu 10, došel k závěru, že nešlo o smlouvu zprostředkovatelskou (Smlouva neobsahovala podstatné náležitosti tohoto smluvního typu), nýbrž o smlouvu inominátní, která byla jasná, určitá, srozumitelná, a že předmět smlouvy byl jednoznačně a určitě vymezen. Soud prvního stupně pak vzal za rozhodné skutkové závěry, že řízení vedená u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 35 C 107/2002 a sp. zn. 47 C 224/2002 byla pravomocně zastavena na základě zpětvzetí žalob doručených soudu dne 24. května 2004, tedy po uzavření Smlouvy. I když byla v obou spisech založena zpětvzetí žalob podepsaná 25. června 2003 jednateli žalobkyň, soudu doručená dne 23. ledna 2004, nemohla tato podání být způsobilá vyvolat právní účinky spojené se zastavením řízení. Ohledně žalobce DIESEL INTERNATIONAL spol. s r.o. přihlédl soud prvního stupně k tomu, že společnost byla od 15. prosince 2003 v likvidaci, a tudíž toto dřívější zpětvzetí žaloby učinila osoba k tomu neoprávněná. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně splnila předmět Smlouvy podle jejího článku 3.

Soud prvního stupně se dále věnoval námitkám žalované, zda je v souladu s dobrými mravy poskytnout někomu úplatu za to, že vezme žalobu zpět. Soud prvního stupně vycházel z úvahy, že k závěru o rozporu s dobrými mravy by mohl dospět tehdy, pokud by bylo prokázáno, že žaloby v řízeních u Obvodního soudu pro Prahu 10 byly zcela nedůvodné, šikanózní. K takovému závěru však soud nedošel, neboť nevyplynul z provedeného dokazování, přičemž v tomto řízení nemohl posuzovat jako předběžnou otázku důvodnost žalob bez toho, aniž by řízení řádně proběhla. Soud prvního stupně uzavřel, že v situaci, kdy žalovaná sama kontaktovala žalobkyni a iniciovala jednání k vyřešení celé záležitosti, nebyla Smlouva v rozporu dobrými mravy.

Jednání žalobkyně nebylo ani v rozporu ani se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), neboť chování žalobkyně nebylo zneužitím práva. Žalovaná sama iniciovala proces, který vyústil v uzavření Smlouvy, aby mohla plně realizovat svůj podnikatelský zisk, přičemž Smlouva jí přinesla značný ekonomický efekt.

Na šikanózní výkon práva nelze usuzovat ani ze zjištěného personálního a majetkového propojení žalobkyně se společnostmi PINACLE, spol. s r.o. (později DIESEL INTERNATIONAL spol. s r.o.) a Agren Capital s.r.o., tedy žalobci v řízeních vedených u Obvodního soudu pro Prahu 10. Dle soudu prvního stupně bylo nerozhodné, zda žalovaná poskytne úplatu za zpětvzetí žalob v řízeních vedených u Obvodního soudu pro Prahu 10 přímo žalobcům nebo mateřské společnosti (žalobkyni v tomto řízení), která díky svému vlivu v dceřiných společnostech tyto společnosti ke zpětvzetí žalob přiměje.

Podle soudu prvního stupně je v daném případě nutné sjednanou úplatu chápat nikoliv jako odměnu za úsilí vyvinuté mateřskou společností pro zpětvzetí žalob, ale jako kompenzaci za vzdání se nároku na základě žalob uplatňovaných u Obvodního soudu pro Prahu 10. Je bez významu, že tato úplata skončila v rámci koncernu u mateřské společnosti, neboť mateřská společnost je povinna nahradit dceřiným společnostem újmu vzniklou vzdáním se nároku, ke kterému je donutila.

Soud prvního stupně neshledal důvodnou ani námitku žalované, že ji žalobkyně uvedla v omyl, neboť žalobkyně se dne 23. března 2004 zavazovala k něčemu, co již bylo uskutečněno. Soud zjistil, že jednání ohledně zpětvzetí žalob probíhala již od října 2003. Pokud existovala zpětvzetí žalob podepsaná jednateli žalujících společností ze dne 25. června 2003, avšak doručená soudu se značným odstupem, a to dne 23. ledna 2004, bylo zřejmé, že tato zpětvzetí byla sepsána za účelem řešení jiné situace a bylo možné tak považovat za věrohodné tvrzení žalobkyně, že tato zpěvzetí nebyla podána žalujícími společnostmi, ale jinou osobou, která tohoto zneužila.

Důvodnou nebyla shledána ani námitka žalované týkající se nepřiměřenosti sjednané provize, neboť se jednalo o obchodněprávní vztah. Soud prvního stupně rovněž přihlédl k tomu, že částka uvedená ve Smlouvě byla stanovená po několika jednáních na základě dohody stran, a že tuto částku si propočítala sama žalovaná.

Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala splnění podmínek pro vyplacení odměny a žalobě vyhověl, co do úroku z prodlení z částky 3 867 500 Kč ve výši 0,75 % za období od 13. prosince 2007 do 31. prosince 2007 žalobu zamítl, neboť v tomto období činila výše úroků pouze 9,75 % namísto požadovaných 10,5 %.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. května 2011, č. j. 12 Co 120/2011-127, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a III potvrdil (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Konstatoval, že tato zjištění byla správně právně hodnocena a plně souhlasil se závěry soudu prvního stupně, tedy že účastnice platně uzavřely nepojmenovanou Smlouvu s jejich jasně stanovenými právy a povinnostmi, a že vznikl nárok na provizi ve sjednané výši. V podrobnostech odkázal odvolací soud na rozsudek soudu prvního stupně.

Odvolací soud dále vycházel z myšlenek uvedených v nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, který se týkal priority takového výkladu smluv, který nezakládá jejich neplatnost. Neplatnost smlouvy má být výjimkou, je preferován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Odvolací soud připomněl, že žalobkyně se zavázala vyvíjet činnost směřující ke zpětvzetí žalob podaných u Obvodního soudu pro Prahu 10 s tím, že závazek měl být splněn vydáním rozhodnutí o zastavení řízení a nabytím právní moci těchto rozhodnutí. Bylo prokázáno, že tento závazek byl splněn, neboť dotčená řízení byla zastavena, resp. v nich byla vydána rozhodnutí o zastavení řízení, která nabyla právní moci. Odvolací námitky žalované posoudil odvolací soud jako účelové, učiněné ve snaze vyhnout se splnění povinnosti, ke které se žalovaná sama zavázala.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Přípustnost dovolání zakládá na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Žalovaná označila pět otázek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí:

1) zda je platné a účinné zpětvzetí podepsané statutárními orgány, když následně společnost vstoupí do likvidace a je jmenován likvidátor;

2) zda dochází k zastavení řízení na základě prvního učiněného zpětvzetí žalob (z 25. června 2003), nebo na základě dalšího zpětvzetí žalob (z 21. května 2004);

3) zda je další zpětvzetí žaloby podané poté, co již bylo podáno jedno zpětvzetí žaloby, platné a může vyvolat účinky, nebo je nicotné;

4) zda je platná smlouva, jejímž předmětem je zajištění úkonů, které již byly před uzavřením této smlouvy provedeny;

5) pakliže by smlouva byla platná, zda může dojít ke splnění předmětu smlouvy provedením právních úkonů, které již byly učiněny před jejím uzavřením.

Dovolatelka připomíná, že svou obranu založila na následujících námitkách:

a) neurčitost Smlouvy,

b) rozpor Smlouvy s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku,

c) uvedení žalované v omyl,

d) nesplnění Smlouvy.

Podle dovolatelky se nižší soudy v odůvodnění vypořádaly víceméně pouze s námitkou ad b).

Podle dovolatelky se soudy nevypořádaly s námitkou neurčitosti Smlouvy a jejího předmětu. Žádný ze soudů neuvedl, co vlastně bylo obsahem smlouvy a jaké povinnosti měla žalobkyně splnit.

Soudy ve svém odůvodnění neuvedly, co přesně bylo předmětem smlouvy (jaká práva a povinnosti), nemohly tedy posoudit, zda došlo ke splnění předmětu smlouvy. Žalovaná v řízení uváděla, že v okamžiku podpisu Smlouvy již byla podepsána zpětvzetí žalob v obou sporech, tato zpětvzetí žalob byla podána na soud a v jednom ze sporů již bylo rozhodnuto o zastavení řízení. Závazek žalobkyně tak nemohl být splněn.

Závěr soudu prvního stupně, že zpětvzetí žalob podepsaná 25. června 2003 a soudu doručená dne 23. ledna 2004 byla podána osobami neoprávněnými a tudíž nemohla vyvolat právní účinky, považuje dovolatelka za nesprávný, když argumentuje tím, že oba jednatelé byli ke dni podpisu oprávnění zpětvzetí podepsat. Vzhledem k tomu, že tato zpětvzetí žalob byla příslušnému soudu doručena dříve než zpětvzetí žalob datovaná 24. května 2004, byla způsobilá přivodit zastavení obou řízení a tato řízení byla zastavena na základě uvedených (prvních zpětvzetí žalob).

Naopak zpětvzetí žalob datovaná 21. května 2004 byla podepsána osobou neoprávněnou, neboť v dřívějších zpětvzetích žalob z 25. června 2003 odvolali žalobci plnou moc své zástupkyni Mgr. Radce Šimkové, přičemž zpětvzetí z 21. května 2004 byla podepsána JUDr. Janem Veselým, i. s. Mgr. Radky Šimkové. Na podporu těchto argumentů dovolatelka argumentuje přípisy Městského soudu v Praze a JUDr. Jana Veselého.

Dovolatelka popsaný nedostatek odůvodnění a nevypořádání se s námitkami žalované považuje za protiústavní. Dovolatelka shrnuje, že první zpětvzetí žalob z 25. června 2003 jsou účinné, protože byla podepsána statutárními orgány daných osob; došlo k zastavení řízení již na základě těchto prvních podání; další podání stejného obsahu (zpětvzetí žalob) jsou nicotná; smlouva, jejímž předmětem je zajištění úkonů, které již byly provedeny, je neplatná pro nemožnost plnění.

Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání poukázala na skutečnost, že většina argumentace žalované obsahuje toliko důvody, jejichž projednání není přípustné buď proto, že jde o zmatečnostní důvody v řízení předcházejícím, nebo proto, že jde o nepřípustnou polemiku nad správností skutkových zjištění, které však nemohou založit podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Žalobkyně na podporu svého názoru cituje usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. října 2006, sp. zn. 22 Cdo 2225/2005, podle něhož „občanský soudní řád ve znění novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. omezil přípustnost dovolání tak, že pro tzv. zmatečnostní vady není dovolání přípustné; dovolací soud k nim přihlédne jen v případě přípustného dovolání podle § 242 odst. 3 o. s. ř.“, a dále usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. září 2011, sp. zn. 2321/2010, kterým připomíná, že „nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu.“ Svůj názor podporuje i odkazy na další judikaturu. Dále odkazuje na rozsudky nižších soudů a svůj závěrečný návrh v řízení před soudem prvního stupně a vyjádření k odvolání žalované. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání odmítl pro nepřípustnost.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle tohoto ustanovení, jen z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro nesprávné právní posouzení věci.

Jak ze shora uvedeného vyplývá, při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se nepřihlíží k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241 odst. 3 o. s. ř. Pouze výjimečně může být v dané souvislosti relevantní dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná.

Podle § 241a odst. 4 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Dovolací soud tedy nemůže v případě v úvahu přicházející přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přezkoumávat skutkové zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, z tohoto skutkového zjištění musí vycházet a nemůže je doplňovat.

Dovolatelka označila celkem pět otázek, kterým přisuzuje zásadní právní význam.

Ad 1) zda je platné a účinné zpětvzetí podepsané statutárními orgány, když následně společnost vstoupí do likvidace a je jmenován likvidátor;

Jak bylo uvedeno shora, soud prvního stupně učinil skutkové zjištění, že zpětvzetí žalob sepsaná 25. června 2003 byla podána u soudu nikoliv žalujícími společnostmi, ale třetí osobou (soud prvního stupně považoval za věrohodné tvrzení žalobkyně, že tato zpětvzetí žalob nebyla podána žalujícími společnostmi, ale jinou osobou, která tohoto zneužila). Podle § 96 odst. 1 o. s. ř. může být žaloba vzata zpět pouze žalobcem. Již z tohoto důvodu nemohlo podání označené jako zpětvzetí (z 25. června 2003) vyvolat příslušné procesní účinky. Totéž se týká odvolání plných mocí účastníky, které mělo být obsaženo v těchto zpětvzetích žalob, když podle § 28 odst. 2 o. s. ř. jsou odvolání plné moci účastníkem nebo její výpověď zástupcem vůči soudu účinné, jakmile mu byl účastníkem nebo zástupcem oznámeny. Zejména však soud prvního stupně učinil skutkové zjištění, že k zastavení řízení došlo na základě dalších zpětvzetí žalob ze dne 21. května 2004. Otázka navozená dovolatelkou tak není pro rozhodnutí ve věci podstatná a nemůže založit přípustnost dovolání.

Ad 2) zda dochází k zastavení řízení na základě prvního učiněného zpětvzetí žaloby (z 25. června 2003) nebo na základě dalšího zpětvzetí žaloby (z 21. května 2004);

Ani tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť soud prvního stupně učinil skutkové zjištění (ze kterého vyšel i odvolací soud), že k zastavení obou řízení došlo na základě zpětvzetí žalob z 21. května 2004. Nejvyšší soud je vázán skutkovým stavem věci zjištěným soudem prvního stupně, resp. soudem odvolacím a není oprávněn – s výjimkou prokázání důvodů dovolání (tj. podle § 241a o. s. ř. důvodů procesní povahy) – do něj jakkoli zasahovat případným prováděním dalších důkazů.

Ad 3) zda je další zpětvzetí žaloby podané poté, co již bylo podáno jedno zpětvzetí, platné a může vyvolat účinky nebo je nicotné;

Ze shora uvedených důvodů nemůže ani tato otázka založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Ad 4) zda je platná smlouva, jejímž předmětem je zajištění úkonů, které již byly před uzavřením této smlouvy provedeny;

Jak bylo uvedeno shora, soud prvního stupně zjistil, že první zpětvzetí žalob (tedy podání sepsaná 25. června 2003) byla soudu doručena nikoliv žalujícími společnostmi, ale třetí osobou. Žalobkyně se tedy nezavazovala k zajištění úkonů, které již byly učiněny, neboť úkon učiněný osobou odlišnou od žalobce nelze považovat za zpětvzetí žaloby podle § 96 odst. 1 o. s. ř. Otázka tedy obsahuje předpoklad, který nebyl naplněn.

Ad 5) pakliže by smlouva byla platná, zda může dojít ke splnění předmětu smlouvy provedením právních úkonů, které již byly učiněny před jejím uzavřením;

Opět jde o otázku, která obsahuje předpoklad, který nebyl naplněn, a to ze stejných důvodů, které byly uvedeny sub „Ad 4)“. Ze zjištění soudu prvního stupně naopak vyplývá, že ke splnění závazku žalobkyně došlo na základě zpětvzetí žalob z 21. května 2004, tedy úkonu učiněného až po uzavření smlouvy. Ani tato otázka tedy nemůže vyvolat přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 23 780 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012 – srov. čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2012), s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 5 057 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tedy celkem ve výši 29 137 Kč.

Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem [jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb., zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování účastníka stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni, je namístě postup podle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 28. listopadu 2013

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru