Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 3353/2020Usnesení NS ze dne 16.12.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3353.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 3353/2020-480

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně H. F., narozené XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Janem Hálkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pštrosova 6, PSČ 110 00, proti České poště, s. p., se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 909/4, PSČ 225 99, IČO 47114983, zastoupené JUDr. Pavlem Utěšeným, advokátem se sídlem v Praze 2, nám. Míru 341/15, PSČ 120 00, o povinnosti odebrat věci a o zaplacení částky 41 494 492,22 Kč, vedené u Městského soudu Praze pod sp. zn. 26 Cm 59/2011, o dovolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2020, č. j. 3 Cmo 98/2019-428, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Dovolání žalované se odmítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 1. 2019, č. j. 26 Cm 59/2011-388, uložil žalobkyni povinnost ve lhůtě 168 dnů od právní moci rozsudku dodat žalované ve výroku specifikované rezortní tiskopisy a žalované uložil povinnost tyto tiskopisy odebrat; dále uložil žalované povinnost zaplatit za předmětné tiskopisy jejich celkovou kupní cenu ve výši 9 462 200 Kč ve lhůtě 30 dnů od jejich dodání (výrok I). Ve zbývající části týkající se dodání tiskopisů specifikovaných ve výroku II soud prvního stupně žalobu zamítl; stejně tak zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 32 032 292,22 Kč jako celkové kupní ceny za tiskopisy uvedené ve výroku II; a také žalobu zamítl ohledně nároku, kterým se žalobkyně domáhala zaplacení DPH ke kupní ceně tiskopisů uvedených ve výroku I (výrok II). Soud dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok III). Soud prvního stupně ve věci rozhodoval již potřetí; první jeho mezitímní rozsudek ze dne 29. 5. 2014, č. j. 26 Cm 59/2011-210, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2015, č. j. 3 Cmo 299/2014-240. Další rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25. 1. 2016, č. j. 26 Cm 59/2011-255, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2017, č. j. 3 Cmo 108/2016-311; dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, č. j. 23 Cdo 2228/2018-333.

Soud prvního stupně vycházel z toho, že mezi žalobkyní jako prodávající a žalovanou jako kupující probíhala od roku 2002 obchodní spolupráce, vycházející z listin nazvaných „rámcová kupní smlouva“, první datované 31. 12. 2002 a druhé 20. 1. 2003, ani jedna z nich však neobsahovala náležitosti kupní smlouvy podle § 409 a násl. obch. zák.; žalobkyně je sama ani nepodepsala, tudíž by ji nezavazovaly pro nedostatek projevu vůle. Svůj podpis žalobkyně řádně připojila až k dodatkům č. 1 k oběma rámcovým smlouvám, které byly oba uzavřeny dne 23. 4. 2004, přičemž oba tyto dodatky obsahují podstatné náležitosti kupní smlouvy. K námitce žalované, že dodatky neobsahují výslovný závazek prodávajícího převést na kupujícího vlastnické právo k předmětným tiskopisům, soud uvedl, že v dodatcích je výslovný závazek žalobkyně zboží dodat a současně závazek žalované zboží odebrat, což je dle soudu zcela dostačující ujednání, jednoznačně směřující k převodu vlastnického práva k předmětným tiskopisům ve smyslu § 443 odst. 1 obch. zák. Za podstatnou okolnost považoval soud dále to, že uzavřením dodatku č. 3 ze dne 26. 8. 2010 byla zrušena předchozí smluvní ujednání (včetně dodatku č. 1) a v příloze č. 1 k tomuto dodatku byl platně sjednán předmět plnění pro rok 2010 s tím, že podle nesporného tvrzení účastnic byly závazky obou stran vyplývající z dodatku č. 3 řádně splněny. Podle soudu prvního stupně se tak po uzavření dodatku č. 3 žalobkyně již nemohla po žalované domáhat jakéhokoliv plnění vyplývajícího z dodatku č. 1. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl v rozsahu tiskopisů specifikovaných ve výroku II a jim odpovídající kupní ceně ve výši 26 969 106,22 Kč navýšené o DPH v zákonné výši.

Pokud jde o vztah vyplývající ze smlouvy 2 ve znění dodatku č. 1 ze dne 23. 4. 2004, nebyl tento vztah podle závěru soudu formálně ukončen; od roku 2006 ale nebyly žalovanou podle tohoto dodatku objednány a žalobkyní dodány žádné tiskopisy, byť žalobkyně v letech 2010 až 2011 i prostřednictvím svého zmocněnce pana XY vyzývala opakovaně žalovanou k odběru tiskopisů. Podle soudu se nejednalo o tzv. fixní smlouvu ve smyslu § 349 odst. 3 obch. zák., u níž by po uplynutí doby stanovené pro plnění závazku nastaly účinky odstoupení od smlouvy. Ve vztahu k plnění z tohoto vztahu však soud shledal důvodnou námitku promlčení uplatněných nároků z období let 2004, 2005, a 2006, proto v rozsahu povinnosti dodat a odebrat tiskopisy za toto období a zaplatit jejich cenu 5 063 186 Kč žalobu zamítl. Nepromlčené jsou podle soudu nároky za léta 2007 až 2011, přičemž v tomto období dle nesporného tvrzení účastnic žalovaná neobjednala a neodebrala již žádné tiskopisy. Soud prvního stupně shrnul, jakým způsobem určil konkrétní výši plnění, jaké si mají účastnice za nepromlčené období poskytnout, a v tomto rozsahu žalobě vyhověl.

K odvolání žalobkyně i žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 6. 2020, č. j. 3 Cmo 98/2019-428, opravil chybu spočívající v záměně „žalobkyně“ za „žalovanou“ ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně, dále rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil, ve výroku III o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně změnil částku, kterou má žalobkyně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně shledal nedůvodnou námitku žalované, že dodatky č. 1 neobsahují výslovnou deklaraci závazku prodávajícího převést na kupujícího vlastnické právo k tiskopisům; odkázal na argumentaci soudu prvního stupně a nad její rámec uvedl, že vůle účastnic při uzavírání dodatků jednoznačně směřovala i k přijetí závazku převést vlastnické právo k tiskopisům, neboť dodatky ve svém textu odkazují na rámcové kupní smlouvy, v nichž je takový závazek výslovně uveden. Dle odvolacího soudu nelze od obsahu předmětných rámcových smluv odhlédnout při posuzování dodatku č. 1, byť rámcové smlouvy nelze považovat za kupní smlouvy ve smyslu § 409 obch. zák. pro absenci podstatných náležitostí (druh a množství zboží a kupní cena). Dle odvolacího soudu odkazem na tyto rámcové smlouvy při uzavírání dodatků č. 1 účastnice projevily vůli být vázány i obsahem rámcových smluv, což platí nejen pro závazek převést vlastnické právo k tiskopisům, ale také pro režim objednávek žalované. Neobstojí proto ani námitka žalované, že jí smluvní povinnost objednat tiskopisy nevznikla. Odvolací soud v tomto ohledu připomenul základní princip priority takového výkladu smlouvy, který nezakládá její neplatnost.

Odvolací soud shledal rovněž nedůvodnou námitku žalované, že pokud žalobkyně nedodala sjednaný objem zboží, dostala se do prodlení se splněním své povinnosti dodat zboží a nastaly účinky odstoupení od smlouvy podle § 349 odst. 3 obch. zák. I v tomto ohledu odvolací soud odkázal na argumentaci soudu prvního stupně a doplnil, že žalobkyně se nemohla dostat do prodlení s dodáním zboží, pokud nebylo žalovanou objednáno. Ohledně zbývající námitek odvolatelek se odvolací soud rovněž ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.

Rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně i žalovaná včasně podanými dovoláními. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v jeho druhém (nečíslovaném) výroku a ve svém dovolání uvedla, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a níže v dovolání vyložila, v čem považuje závěr odvolacího soudu ohledně nedůvodnosti jejího nároku na zaplacení kupní ceny tiskopisů v celkové výši 26 969 106,22 Kč za nesprávný. Podle žalobkyně dodatek č. 3, kterým si účastnice sjednaly, že se ruší veškerá ujednání vyplývající z dodatků č. 1 a č. 2, nemohl mít zpětnou účinnost a není možné jeho ujednání považovat za odstoupení od smlouvy s právními účinky ex tunc. Žalobkyně odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které závazek, který již zanikl splněním, nelze zrušit dohodou. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v jeho druhém (nečíslovaném) výroku, v části, kterou odvolací soud potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně. Žalovaná spatřovala přípustnost svého dovolání podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení tří otázek hmotného práva, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny, příp. se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. První otázka žalované se týkala toho, zda lze závěr o existenci závazku prodávajícího převést na kupujícího vlastnické právo ke zboží (tj. jedné z podstatných náležitostí kupní smlouvy podle § 409 obch. zák.) dovozovat z přítomnosti závazku prodávajícího dodat kupujícímu zboží a současně ze závazku kupujícího zboží odebrat (tedy z jiné podstatné náležitosti kupní smlouvy). Dle žalované tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Podle žalované nelze dodatek č. 1 považovat za kupní smlouvu, neboť neobsahuje jednu z podstatných náležitostí, a to závazek převést vlastnické právo. Žalovaná uvedla, že odvolací soud přehlédl § 269 odst. 1 obch. zák., z něhož dle žalované plyne, že kupní smlouva musí výslovně obsahovat všechny podstatné náležitosti uvedené v § 409 obch. zák. Z pouhého závazku prodávajícího dodat zboží a ze závazku kupujícího zboží odebrat nelze podle žalované dovozovat současně to, že byl ujednán závazek převést vlastnické právo ke zboží. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že otázka je již judikaturou vyřešena, odkázala žalovaná na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se podstatných náležitostí kupní smlouvy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2007, sp. zn. 32 Odo 849/2006, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 682/2002, a tvrdila, že se odvolací soud od citovaných rozhodnutí odchýlil.

Druhá otázka žalované dle jejího tvrzení dosud v rozhodovací praxi neřešená se vztahovala k tomu, zda lze závazek prodávajícího převést vlastnické právo ke zboží na kupujícího, resp. nedostatek jeho ujednání v samotné kupní smlouvě nahradit odkazem na jiný smluvní dokument (v tomto případě na rámcovou smlouvu), kde je tento závazek uveden, ovšem za situace, kdy tento dokument minimálně jednu ze smluvních stran nezavazuje pro nedostatek projevu vůle (v řešeném případě absence podpisu žalobkyně na rámcové smlouvě). Podle žalované nelze absenci jedné z podstatných náležitostí kupní smlouvy zhojit odkazem na jinou listinu, která neváže obě strany.

Třetí otázka žalované formulovaná také jako otázka neřešená se týkala toho, zda lze fixní povahu kupní smlouvy ve smyslu § 349 odst. 3 obch. zák. posuzovat s ohledem na charakter dodávaného zboží a s ohledem na to, že není zřejmé, že by kupující na pozdějším plnění již neměla zájem. Podle žalované soudy pochybily, když dospěly k závěru, že se nejedná o fixní smlouvu s ohledem na charakter zboží (tiskopisy dle soudů nebyly použitelné pouze v jednom roce) a s ohledem na to, že nebylo zřejmé, že by žalovaná neměla na pozdějším plnění již zájem. Žalovaná naopak tvrdila, že kupní smlouva byla fixní smlouvou, a uvedla, že fixní povaha smlouvy by se měla posuzovat dle obsahu smlouvy, nikoli z charakteru dodávaného zboží nebo z toho, zda je či není zřejmé, že kupující na pozdějším plnění nemá zájem.

Žalovaná závěrem navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí v dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání polemizovala s argumentací žalované, dále uvedla, že se ohledně otázek formulovaných žalovanou ztotožňuje s řešením soudů a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl či zamítl a uložil žalované, aby žalobkyni nahradila náklady dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podaly osoby oprávněné zastoupené advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda jsou dovolání přípustná.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné, neboť otázka formulovaná žalobkyní nezaloží přípustnost dovolání z toho důvodu, že napadené rozhodnutí na jejím řešení nezávisí.

Z obsahu dovolání žalobkyně se podává, že žalobkyně spatřovala přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se při řešení otázky, zda je možné, aby dohodou zanikly již splněné závazky, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2104/2010. Na řešení této právní otázky však není napadené rozhodnutí založeno; pro řešenou věc bylo podstatné, že dohodou (dodatkem č. 3) došlo k zániku části nesplněných závazků, nikoli to, zda lze dohodou zrušit závazky již zaniklé splněním. K povinnosti dovolatelky formulovat právní otázku, na které napadené rozhodnutí závisí, viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2019.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ani dovolání žalované není přípustné, neboť žádná ze tří otázek, na jejichž základě žalovaná dovozovala přípustnost dovolání, není způsobilá založit přípustnost dovolání (viz níže).

Ohledně první otázky týkající se posuzování, zda lze existenci podstatné náležitosti kupní smlouvy spočívající v závazku prodávajícího převést vlastnické právo kupujícímu dovodit z ujednání o tom, že prodávající odevzdá zboží a kupující jej převezme, nelze dovolatelce přisvědčit, že by se jednalo o otázku v rozhodovací praxi neřešenou, ani s ní nelze souhlasit v tom, že se soudy při jejím řešení odchýlily od rozhodnutí dovolacího soudu, na která dovolatelka poukazovala.

Z rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se podstatných náležitostí kupní smlouvy nelze dovodit požadavek, aby v kupní smlouvě byl vždy výslovně uveden závazek prodávajícího převést vlastnické právo ke zboží na kupujícího. Závazek k převedení vlastnického práva požadovaný § 409 obch. zák. představuje obecné uvedení cíle, kterého má být dosaženo; § 411 obch. zák. pak závazek prodávajícího formuluje jako povinnost prodávajícího umožnit kupujícímu nabýt vlastnické právo. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 898/2009. Soudy obou stupňů tedy nepochybily, pokud závazek prodávajícího převést vlastnické právo dovodily ze závazku prodávajícího předat zboží kupujícímu a ze závazku kupujícího zboží převzít, a to s ohledem na § 443 obch. zák., podle něhož kupující nabývá vlastnické právo ke zboží, jakmile mu je zboží předáno. Přisvědčit argumentaci žalované, podle níž by pouhá absence výslovného vyjádření závazku prodávajícího převést vlastnické právo k předmětu koupě, který lze dovodit z obsahu smlouvy, znamenala závěr o tom, že nebyla uzavřena kupní smlouva, by vedlo k nepřiměřenému formalismu při posuzování podstatných náležitostí kupní smlouvy.

Druhá otázka dovolatelky nezaloží přípustnost dovolání, neboť napadené rozhodnutí na jejím řešení nezávisí. Otázka, zda lze chybějící podstatnou náležitost kupní smlouvy nahradit odkazem na jiný dokument, který obě smluvní strany nezavazuje, není v kontextu výše uvedeného pro řešenou věc relevantní. Z výše uvedené argumentace k první otázce totiž vyplývá, že v dodatku č. 1 byly obsaženy podstatné náležitosti kupní smlouvy, pozbývá tedy smysl řešit druhou dovolatelčinu otázku. K povinnosti dovolatelky formulovat právní otázku, na které napadené rozhodnutí závisí, viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2019.

Třetí otázka dovolatelky se týká výkladu obsahu smlouvy, neboť fixní povaha kupní smlouvy ve smyslu § 349 odst. 3 obch. zák. musí vyplývat z obsahu smlouvy. Nemůže se tedy jednat o otázku neřešenou, jak uváděla dovolatelka. K judikatorním závěrům ohledně požadavků na výklad obsahu právních úkonů viz blíže například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007. S dovolatelkou lze souhlasit potud, že fixní povaha smlouvy se dovozuje z obsahu smlouvy, což ovšem nemění nic na tom, že závěr soudů o tom, že z dodatku č. 1 nevyplývá, že by kupující neměl na pozdějším plnění zájem, je v souladu s judikaturou. Závěr o tom, že není zřejmé, že by kupující na pozdějším plnění neměl zájem, je výsledkem výkladu předmětného dodatku č. 1 jako právního úkonu. Závěr soudů obou stupňů a dovolatelčina argumentace ohledně toho, že fixní povaha smlouvy má být posuzována podle obsahu právního úkonu tak nejsou v rozporu a napadené rozhodnutí není ani v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí vztahující se k výkladu právních úkonů (viz rozsudek citovaný výše).

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalované není přípustné, neboť žádná z otázek formulovaných žalovanou nezaloží přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, nezabýval se jejím návrhem na odklad vykonatelnosti, neboť podle závěru nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není "projednatelný" ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 12. 2020

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru