Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 3336/2012Usnesení NS ze dne 25.04.2013

HeslaPoučovací povinnost soudu
Rozhodčí doložka
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.3336.2012.1
Dotčené předpisy

§ 118a o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 3336/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce J. G., zastoupeného JUDr. Vlastislavem Karlem, advokátem se sídlem v Praze 3, Chlumova 10, proti žalovanému J. S., zastoupeného Mgr. Tomášem Malinovským, advokátem se sídlem v Praze 10, Černokostelecká 89, o vydání věci, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 156/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2012, č. j. 12 Cmo 3/2012-45 takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2012, č. j. 12 Cmo 3/2012-45, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. srpna 2008, č. j. 16 Cm 156/2010-32, zamítl námitku žalovaného o nepravomoci soudů České republiky v rozhodování ve věci. Své rozhodnutí odůvodnil s odkazem na mezi účastníky uzavřenou smlouvu o dílo obsahující rozhodčí doložku. Podle soudu prvního stupně se však žalobce nedomáhá po žalovaném splnění svých práv z předmětné smlouvy o dílo, ale vydání svého majetku, tedy osobního automobilu. Rozhodčí doložka dohodnutá ve smlouvě o dílo se proto na projednání nároku o vydání věci nevztahuje.

K odvolání žalovaného proti usnesení soudu prvního stupně odvolací soud citovaným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (první výrok) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (druhý výrok).

Podle odvolacího soudu spor o vydání automobilu se týká smlouvy o dílo ze dne 21. července 2009, kdy vozidlo žalobce bylo předáno žalovanému k provedení opravy. Jde o spor majetkový, založený předmětnou smlouvou, neboť je zřejmě zasaženo do majetkových vztahů (práv) účastníků této smlouvy. U žalobce tím, že žalovaný mu odmítá vydat věc v jeho vlastnictví, u žalovaného tím, že věc patřící žalobci zadržuje. Nárok uplatněný žalobou je třeba posoudit proto podle ujednané rozhodčí doložky. Rozhodčí doložka podle odvolacího soudu byla sjednána v souladu s § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení (dále též jen „zákon o rozhodčím řízení“), kdy je v ní dohodnuto, že spory ze smlouvy budou rozhodovat tam jmenovitě určení rozhodci. Podle odvolacího soudu se žalobce mýlí, tvrdí-li, že smlouvou měla být sjednána pravomoc rozhodčího soudu, který však není soudem zřízeným podle zákona, neboť takové ujednání ze smlouvy nevyplývá. Předmětná smlouva o dílo není smlouvou spotřebitelskou. Podle odvolacího soudu jak ze smlouvy samé tak i z okolností sporu vyplývá, že předmětná smlouva o dílo byla mezi účastníky uzavřená jako smlouva mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti a je jí založen mezi žalobcem a žalovaným obchodní závazkový vztah. Rovněž žalobcem namítaná nezpůsobilost osob, které rozhodčí smlouvu uzavřely, nebyla obsahem spisu osvědčena. Odvolací soud proto podle § 104 odst. 1, ve spojení s § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, nedostatek pravomoci soudu, usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a zčásti vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací námitky lze rozdělit do tří skupin.

1. Dovolatel namítá, že rozhodčí smlouvu, jako právní úkon procesní povahy, žalobce nepodepsal, přičemž k platnosti rozhodčí doložky by bylo třeba, aby ji žalobce uzavřel osobně nebo prostřednictvím zmocněnce na základě procesní plné moci. Odvolací soud přitom nedůvodně tuto již dříve uplatněnou námitku odmítl s odůvodněním, že „žalobcem namítaná nezpůsobilost osob, které rozhodčí doložku uzavřely, nebyla obsahem spisu osvědčena“. K výzvě soudu přitom žalobce sdělil, že smlouvu za žalobce podepsal D. M., který do servisu žalovaného přivezl předmětný automobil a který je u žalobce zaměstnán jako technik. Smlouvu s rozhodčí doložkou nepodepsal ani osobně žalovaný. Skutkové zjištění soudu proto nemá oporu v provedeném dokazování, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly v řízení najevo. V řízení tak vyšlo najevo, že rozhodčí smlouvu neuzavřela za žalobce osoba, která byla k takovému úkonu oprávněna, odvolací soud takovou skutečnost pominul a dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním.

2. Dovolatel dále namítá, že rozhodčí smlouva má povahu spotřebitelské smlouvy. Způsob, jakým bylo sjednáno vyloučení pravomoci obecných soudů při projednání sporu, představuje z hlediska ochrany spotřebitele zcela nepřiměřené ujednání, neboť je zjevné, že v daném případě žalobce jako spotřebitel neměl žádnou reálnou možnost projevit jinou vůli. Odvolací soud pouze uvedl, že jak ze smlouvy samé, tak i z okolností sporu vyplývá, že předmětná smlouva o dílo byla uzavřena jako smlouva mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti a je jí založen mezi žalobcem a žalovaným obchodní vztah. Podle dovolatele je nesprávný právní závěr odvolacího soudu, že jakákoliv smlouva, která je uzavřena mezi podnikateli a která zakládá obchodní vztah, již předem vylučuje charakter spotřebitelské smlouvy. I bez ohledu na charakter smlouvy je neplatné ujednání v rozhodčí doložce, podle něhož reálná nemožnost ovlivnit výběr rozhodce v daném případě je natolik zjevná, že vyjádřená vůle ze strany žalobce ohledně způsobu projednání případného sporu a ustanovení rozhodců činí úkon uzavření smlouvy neplatným. Šlo o nedostatek svobody vůle jako podstatné náležitosti právního úkonu.

3. Dovolatel konečně namítá, že oba zvolení rozhodci jsou členem S. n. r., tedy orgánu, který nebyl zřízen na základě zákona jako stálý rozhodčí soud a vzhledem k tomu, že v rozhodčí smlouvě není výslovně uvedeno, že se jedná o samostatné rozhodce, jsou na místě důvodné pochybnosti o způsobu projednání případného sporu, například s ohledem na použití jednacího řádu sdružení, který by mohli rozhodci „automaticky“ aplikovat, aniž by došlo k dohodě mezi účastníky sporu.

Dovolatel tak vzhledem k uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání žalobce nevyjádřil.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, je – bez dalšího – přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož podmínku, aby šlo o usnesení odvolacího soudu, ohledně kterého dovolací soud dospěje k závěru, že má po právní stránce zásadní význam, má Nejvyšší soud za obsolentní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011,

sp. zn. 29 Cdo 1507/2011).

Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odstavec 1, § 229 odstavec 2 písmeno a) a b) a § 229 odstavec 3 o. s. ř., popřípadě jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti.

Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že „žalobcem namítaná nezpůsobilost osob, které rozhodčí smlouvu uzavřely, nebyla obsahem spisu osvědčena“. Odvolací soud tak neměl za prokázané žalobcovo tvrzení (které uvedl již před soudem prvního stupně), že předmětnou rozhodčí doložku obsaženou ve smlouvě o dílo podepsal D. M., nikoliv žalobce. Odvolací soud dále ve vztahu k tvrzení žalobce o tom, že smlouva uzavřená mezi účastníky má povahu spotřebitelské smlouvy, uvedl, že „ze smlouvy samé, tak i z okolností sporu vyplývá, že předmětná smlouva o díla byla mezi účastníky uzavřena jako smlouva mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti a je jí založen mezi žalobcem a žalovaným obchodní vztah“.

Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobce neprokázal, že smlouvu uzavřela jiná osoba než žalobce a dále, že závazek ze smlouvy uzavřené mezi účastníky měl jinou povahu než závazek obchodní, aniž by žalobce poučil podle § 118a odst. 2, 3 o. s. ř., o nutnosti označit důkazy k prokázání svých tvrzení, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Smyslem ustanovení § 118a o. s. ř. je, aby účastníkům nebyla žaloba zamítnuta proto, že neunesli břemeno tvrzení, aniž by byl poučen, že takové důkazní břemeno má a o čem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011).

Účelem poučovací povinnosti podle § 118a odstavec 1 až 3 o. s. ř. je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něj nepříznivého, tedy překvapivého, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl možnost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy (srov. usnesení ze dne 29. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010).

Odvolací soud tak měl žalobce poučit podle § 118a odstavec 2, 3 o. s. ř. o nutnosti označení důkazů na prokázání svých tvrzení o tom, že smlouvu o dílo obsahující rozhodčí doložku podepsal D. M. Obdobně měl odvolací soud žalobce poučit, aby označil důkazy k prokázání svých tvrzení, že předmětný závazek ze smlouvy o dílo obsahující rozhodčí doložku měl jinou povahu než výkon podnikatelské činnosti žalobce.

Neučinil-li tak odvolací soud, zatížil řízení tzv. jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Vzhledem k tomuto závěru se proto již dovolací soud nezabýval dalšími uplatněnými dovolacími důvody, když dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. byl v projednávané věci naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu v napadeném rozsahu, jako i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), zrušil podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř.

Prokáže-li žalobce, že smlouvu o dílo obsahující rozhodčí doložku podepsal jeho zaměstnanec D. M., jak tvrdí (a půjde-li o výkon podnikatelské činnosti žalobce), nepřehlédne odvolací soud úpravu zákonného zmocnění podnikatele podle § 15 odst. 1 obchodního zákoníku, včetně posouzení případného překročení zmocnění podle § 15 odst. 2 obchodního zákoníku.

V případě, že žalobce prokáže, že závazek ze smlouvy o dílo obsahující rozhodčí doložku má jinou než obchodněprávní povahu, tedy že se netýká podnikatelské činnosti žalobce, bude se zabývat námitkami žalobce vycházející z povahy spotřebitelských smluv podle § 51a a následujících občanského zákoníku. Ve vztahu k námitkám o ujednáních v rozhodčí smlouvě o volbě rozhodců a způsobu projednání případného sporu odvolací soud nepřehlédne závěry vyslovené v judikatuře Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. dubna 2013

JUDr. Pavel Horák, Ph. D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru