Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 3261/2020Usnesení NS ze dne 18.11.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3261.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 3261/2020-230

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Farfallino s.r.o., se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, PSČ 110 00, IČO 24714836, zastoupené Mgr. Martinem Buřičem, advokátem, se sídlem v Praze, Václavské náměstí 802/56, PSČ 110 00, proti žalované JS EUROLINE s.r.o., se sídlem v Kolíně, K Vinici 1403, PSČ 280 02, IČO 25761811, zastoupené JUDr. Jiřím Sehnalem, advokátem, se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 27, PSČ 280 02, o zaplacení částky 164 752 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 11 C 165/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2020, č. j. 21 Co 259/2019-185,

takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9 680 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Jiřího Sehnala, advokáta, se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 27, PSČ 280 02.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 13. 6. 2019, č. j. 11 C 165/2017-130, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 164 752 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2020, č. j. 21 Co 259/2019-185, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky pod body II a III).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, přičemž „tato otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání žalobkyně projednal a rozhodl o něm podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že ačkoliv dovolatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu výslovně v celém jeho rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje toliko výrok o věci samé. Výroky o nákladech řízení se proto dovolací soud nezabýval.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolání není přípustné.

Nejvyšší soud předně poukazuje na to, že dovolatelka opakovaně označuje jako předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. skutečnost, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení „otázek hmotného práva a tato otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak“. Patrně přitom přehlíží, že takový předpoklad přípustnosti dovolání § 237 o. s. ř. nestanoví. Žádost dovolatelky, aby otázka řešená odvolacím soudem byla soudem dovolacím posouzena jinak, významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v tomto ustanovení, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již například v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále v usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř.

Přes výše uvedené se však z obsahu dovolání podává námitka, jejíž prostřednictvím dovolatelka odvolacímu soudu vytýká odchýlení se od konstantní judikatury dovolacího soudu při řešení otázky hodnocení rozporu ve svědeckých výpovědích. Navzdory svému mínění tak dovolatelka přípustnost dovolání obsahově opírá o první z předpokladů dle § 237 o. s. ř., tedy o tvrzení, že se odvolací soud při řešení vymezené otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

V této souvislosti přitom dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nenapravil pochybení soudu prvního stupně, jenž se dle jejího názoru nedostatečně vypořádal se vzájemně rozpornými svědeckými výpověďmi pana M. a pana D. Z těchto výpovědí pak mělo dle dovolatelky vyplynout, že došlo k dodání zboží žalované, přičemž to mají potvrzovat rovněž další předložené důkazy. Dovolatelka ve vztahu k řešení rozporů ve výpovědích svědků poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu v trestní věci ze dne 11. 11. 1998, sp. zn. 5 Tz 107/98, a dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2906/2006.

Touto argumentací však dovolatelka přípustnost dovolání nezakládá, neboť jejím prostřednictvím zpochybňuje skutková zjištění a hodnocení důkazů odvolacím soudem. Nejvyšší soud vyložil již ve svém usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Stejně tak nelze dovoláním zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelka tedy svými námitkami neuplatňuje způsobilý dovolací důvod.

Namítá-li pak dále dovolatelka s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, že se soudy obou stupňů bez adekvátního odůvodnění nezabývaly navrženými důkazy, pak těmito námitkami uplatňuje možné vady řízení, k nimž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotné tvrzené vady řízení však přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 248/2015).

Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 18. 11. 2020

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru