Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 3234/2011Usnesení NS ze dne 28.02.2013

HeslaRozhodčí řízení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.3234.2011.1
Dotčené předpisy

§ 13 předpisu č. 216/1994 Sb.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 3234/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně DEREDES s.r.o., se sídlem Praha 8 - Karlín, Sokolovská 366/84 a 131/86, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 26956675, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolovská třída 60, proti žalovanému Ing. P. H., zastoupenému JUDr. Pavlem Povolným, advokátem se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Sadová 553/8, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 403/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. ledna 2011, č.j. 11 Co 536/2010-204, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. ledna 2011, č.j. 11 Co 536/2010-204, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. června 2010, č.j. 36 C 403/2008-163, kterým byl zrušen rozhodčí nález spisové značky 006/08 rozhodce Mgr. O. M. ze dne 30. července 2008 a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Oba soudy vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 4.9.2006 smlouvu o poskytování služeb, v jejímž článku 4. bodě 2. si účastníci sjednali rozhodčí doložku, podle níž veškeré majetkové spory vyplývající z této smlouvy nebo s ní související měly být rozhodovány v rozhodčím řízení s vyloučením pravomoci obecných soudů v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb., před jediným rozhodcem určeným Rozhodčím soudem při EACCL, IČ 26988879, s tím, že rozhodce bude určen a rozhodčí řízení bude vedeno dle rozhodčího řádu Rozhodčího soudu při EACCL, který je přístupný na internetových stránkách www.eaccl.com/soud. Z Rozhodčího řádu bylo zjištěno, že EACCL není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“).

Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že rozhodčí doložka je neplatná. Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že předmětná rozhodčí doložka není zcela konkrétní, určitá a srozumitelná, nevyjadřuje jednoznačně vůli stran se dohodnout na tom, že jejich případný spor bude rozhodovat jiný subjekt než-li soud, když obsahuje pouze odkaz, že rozhodce bude určen a rozhodčí řízení bude vedeno dle Rozhodčího řádu Rozhodčího soudu při EACCL, který není stálým rozhodčím soudem zřízeným podle zákona. Odvolací soud opřel své rozhodnutí o rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) pod č. 45/2010, a jehož závěry plně dopadají i na projednávanou věc. Odvolací soud s ohledem na právní závěr přijatý v uvedeném rozhodnutí dospěl v přezkoumávané věci k závěru, že rozhodčí doložka je svým obsahem neplatná podle § 39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro obcházení ustanovení § 13 zákona o rozhodčím řízení, neboť rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc anebo konkrétní způsob jeho určení, ale stanoví, že rozhodce bude určen ze seznamu rozhodců, resp. z řad osob, které mají uzavřenu smlouvu o výkonu funkce rozhodce se soukromou právnickou osobou. Rozhodčí soud při EACCL, jakožto občanské sdružení, není oprávněn vydávat pravidla rozhodčího řízení a jmenovat rozhodce ze svého seznamu, tedy z řad osob, které mají uzavřenu smlouvu o výkonu funkce rozhodce s tímto občanským sdružením, není-li tato právnická osoba stálým rozhodčím soudem zřízeným podle zákona, ale soukromou právnickou osobou. Odvolací soud proto uzavřel, že soud prvního stupně správně dovodil, že rozhodce Mgr. O. M. nebyl podle rozhodčí smlouvy, kterou je třeba posuzovat za absolutně neplatnou, povolán k rozhodování sporu mezi účastníky, a proto jsou ve smyslu § 31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení splněny podmínky pro zrušení rozhodčího nálezu. Rozsudek soudu prvního stupně proto potvrdil jako věcně správný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, spočívající v odlišnosti stanovisek judikatury k problematice platnosti rozhodčích doložek. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a písm. 2 odst. b) o. s. ř., a že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ]. Vadu řízení spatřuje v tom, že rozhodnutí obou soudů jsou nepřezkoumatelná, a to pro absenci hodnocení provedených důkazů. Namítá dále, že oba soudy pochybily, jestliže rozhodly o zrušení rozhodčího nálezu i z jiných důvodů, než tvrdila žalobkyně v prekluzivní lhůtě určené pro tvrzení důvodů zrušení rozhodčího nálezu. Dovolatel nesouhlasí se závěry obou soudů a je přesvědčen, že neexistují důvody pro zrušení rozhodčího nálezu, neboť má za to, že předmětná rozhodčí doložka byla sjednána platně, když v souladu s § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení z ní jednoznačně vyplývá způsob, jak má být určen počet rozhodců i osoba rozhodce. Poukazuje též na to, že strany se v souladu s § 19 odst. 1 a 3 zákona o rozhodčím řízení dohodly na postupu, kterým má být vedeno rozhodčí řízení odkazem na Rozhodčí řád, což nepovažuje za zákonem nepovolené. Neztotožňuje se se závěrem, že sjednaná rozhodčí doložka je absolutně neplatná pro obcházení zákona a že vedení seznamu rozhodců a vydávání pravidel rozhodčího řízení může činit jen stálý rozhodčí soud. Má za to, že závěr odvolacího soudu nepřiměřeně zasahuje do autonomie vůle svobodného rozhodování soukromých subjektů. Podle dovolatele by bylo namístě obsah sjednané rozhodčí doložky, která byla součástí smlouvy o poskytování služeb, uzavřené v souvislosti s podnikatelskou činností stran, posuzovat jako dohodu o způsobu dodatečného určení obsahu závazku podle § 269 odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), resp. jako odkaz na všeobecné obchodní podmínky ve smyslu § 273 odst. 1 obch. zák.

Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V posuzované věci není dovolání podané proti rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.

Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.

Základním předpisem, který upravuje náležitosti rozhodčí doložky k rozhodnému datu jejího sjednání dne 4.9.2006, je zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném před novelou tohoto zákona zákonem č. 19/2012 Sb., kterým se změnil zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále opět jen „zákon o rozhodčím řízení“).

Ustanovení § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení stanoví, že strany si mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců a nebo stálý rozhodčí soud.

Ustanovení § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení stanoví, že rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý. V § 7 odst. 2 uvedený zákon stanoví, že pokud rozhodčí smlouva nemá ustanovení podle odstavce 1, jmenuje každá ze stran jednoho rozhodce a tito rozhodci volí předsedajícího rozhodce.

Podle ustanovení § 13 zákona o rozhodčím řízení stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona (odst. 1). Stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku; tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet, a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. Statuty a řády mohou též určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s činností stálého rozhodčího soudu a rozhodců včetně pravidel o nákladech řízení a odměňování rozhodců (odst. 2). Jestliže se strany dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak, platí, že se podrobily předpisům uvedeným v odstavci 2, platným v době zahájení řízení před stálým rozhodčím soudem (odst. 3).

V daném případě si účastníci nedohodli, že jejich vzájemné spory bude řešit stálý rozhodčí soud a nedohodli si ani osobu konkrétního rozhodce, nýbrž pouze umožnili třetí právnické osobě - občanskému sdružení, aby určila rozhodce z řad osob, které mají s ní uzavřenu smlouvu o výkonu funkce rozhodce.

Za daného skutkového stavu odvolací soud v souladu s § 13 zákona o rozhodčím řízení správně dovodil, že rozhodčí doložka sjednaná mezi účastníky ve zprostředkovatelské smlouvě ze dne 4.9.2006 je absolutně neplatná pro obcházení zákona podle § 39 obč. zák., jestliže neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc a ani konkrétní způsob jeho určení, ale pouze odkazuje ohledně výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení na soukromou právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem. Závěr odvolacího soudu je v souladu se sjednocující judikaturou, která byla přijata k otázce platnosti rozhodčích doložek v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod označením 121/2011. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil právní závěr, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale pouze odkazuje na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. Nejvyšší soud dále dovodil, že pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jedná se o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu a vzbuzující důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporu. V rámci své sjednocovací rozhodovací činnosti se Nejvyšší soud přiklonil k názoru, že není možno pomocí zásady smluvní autonomie negovat zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky. Demokratický a právní stát totiž nemůže rezignovat na ochranu práv a oprávněných zájmů, které by mohly být ohroženy v řízení alternativním k řízení soudnímu. Závěry tohoto rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu plně dopadají na přezkoumávanou věc.

Namítá-li dovolatel, že soudy nepřihlédly ke skutečnosti, že žalobkyně neuplatnila námitku neplatnosti v prekluzivní lhůtě soudu a rovněž tak námitku nevznesla v rámci rozhodčího řízení, je tato námitka irelevantní.

Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ze kterých vyšel i odvolací soud, a která nemohou být v dovolacím řízení měněna, vyplývá, že žalobní námitku neplatnosti rozhodčí doložky pro neurčitost ujednání uplatnila žalobkyně dne 7.2.2008 a dne 22.10.2009 setrvala na stanovisku, že rozhodčí doložka je neplatná. Z toho vyplývá, že žaloba byla dne 8.9.2008 podána v prekluzivní lhůtě.

Spatřuje-li žalovaný procesní pochybení soudu v tom, že odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem je nepřezkoumatelné, je nutno připustit, že vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je mimo jiné i nepřezkoumatelnost odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem, jež brání dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost (srov. Bulletin Vrchního soudu, seš. 3/94, č. 10 II). Zároveň je však nutno konstatovat, že z důvodu zakotveného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatel brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu, čímž nenastoluje žádnou právní otázku procesně právní povahy.

Zároveň je třeba uvést, že námitky proti hodnocení důkazů nemohou být předmětem dovolacího přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, L. Drápal, J. Bureš, a kol., C.H.BECK, 1. vydání, r. 2009, k uvedenému ustanovení). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak je soud provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2001 sp. zn. 26 Cdo 2045/99 – uveřejněný na webových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud rozhodl v souladu se zákonem a dosavadní judikaturou, tudíž rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalovaného podle § 243b odst. 2 o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému právo, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. února 2013

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru