Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 3179/2019Usnesení NS ze dne 26.11.2019

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.3179.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 587/20


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 3179/2019-1121

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně EUFI Property Fund a. s., se sídlem v Hostivicích, U Chýně 1130, identifikační číslo osoby 28906501, zastoupené Mgr. Michalem Poupětem, advokátem se sídlem v Praze, Konviktská 291/24, proti žalované Tesco Stores ČR a. s., se sídlem v Praze 10, Vršovická 1527/68b, identifikační číslo osoby 45308314, zastoupené Mgr. Luďkem Šrubařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hanusova 1537/1, o zaplacení částky 45.763.325 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 68/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, č. j. 35 Co 66/2019-1035, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 6. 12. 2018, č. j. 28 C 68/2014-968, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 45.763.325 Kč (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) a rozhodl o tom, že žalobkyni se vrací ze zaplacené zálohy na náklady znaleckého posudku částka 74.173 Kč (výrok III.).

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 4. 2019, č. j. 35 Co 66/2019-1035, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že žaloba o zaplacení částky 45.763.325 Kč se zamítá (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči státu (třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

K dovolání žalobkyně se žalovaná dle obsahu spisu nevyjádřila.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.).

Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal Nejvyšší soud, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka namítá, že odvolací soud „nesprávně právně posoudil otázku, jakým postupem lze měnit hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně“. Uvádí v tomto ohledu, že odvolací soud z desítek až stovek důkazů provedených soudem prvního stupně provedl znovu tři důkazy a u ostatních změnil jejich hodnocení, aniž by je při jednání provedl, případně aniž by se s nimi vůbec seznámil. Dle dovolatelky odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces, když nenaznačil, kam tímto postupem směřuje, a neumožnil stranám se k jeho úvahám vyjádřit. Dále dovolatelka dodává, že odvolací soud tímto postupem porušil zásadu přímosti dokazování.

Tyto námitky však nejsou samy o sobě způsobilé vyvolat přípustnost dovolání a dovolací soud se jimi nemohl zabývat, neboť jimi dovolatelka vytýká vady řízení, k nimž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což ve zde projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatelky o uvedených procesních pochybeních totiž nezahrnují žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, či ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3728/2018).

V této souvislosti lze dále rovněž odkázat i na nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny), které jsou součástí právního řádu. Neznamená to tedy, že by dovolání bylo "projednatelné", aniž by obsahovalo náležitosti stanovené mj. v § 241a o. s. ř., anebo splňovalo předpoklady jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř.

V části své argumentace pak dovolatelka brojí proti samotnému hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu – konkrétně proti hodnocení svědecké výpovědi pana P. A. a proti hodnocení důkazů, jejichž prostřednictvím dovolatelka vyvracela její zařazení do „červené kategorie“. Ani těmito námitkami však nezakládá přípustnost dovolání, neboť samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 11. 2019

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru