Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 3166/2017Usnesení NS ze dne 26.09.2017

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3166.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 3166/2017-130

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně STAFIN a.s., se sídlem v Plzni - Doudlevcích, Edvarda Beneše 590/31, PSČ 301 00, IČO 26341581, zastoupené Mgr. Pavlem Krpejšem, advokátem, se sídlem v Plzni, Františkánská 120/7, PSČ 301 00, proti žalované Klimentská s.r.o., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 1096/21, PSČ 117 19, IČO 27087816, zastoupené Mgr. Stanislavem Servusem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 394/12, PSČ 186 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 23/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2016, č. j. 18 Co 327/2016-102, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Stanislava Servuse, advokáta, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 394/12, PSČ 186 00.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8. března 2016, č. j. 65 C 23/2015–71, zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky pod sp. zn. Rsp 235/14 dne 16. října 2014 (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. listopadu 2016, č. j. 18 Co 327/2016–102, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (pod bodem I) potvrdil, a ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) změnil tak, že náhradu nákladů řízení je žalobkyně povinna zaplatit žalované k rukám právního zástupce žalované Mgr. Stanislava Servuse, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, když byla přesvědčena, že závěry odvolacího soudu i soudu prvního stupně, týkající se otázky, zda lze rozhodnout kladně o právu na slevu z ceny díla výrokem o tom, že je žalobkyně povinna zaplatit žalované žalobou požadovanou finanční částku i poté, co bylo právě toto finanční plnění ve prospěch žalované v té době realizováno uplatněním bankovní záruky již jednou na úkor žalobkyně, nejsou správné. Tato otázka podle žalobkyně není dosud jednoznačně soudní praxí řešena a tato problematika má po právní stránce zásadní význam. Podle žalobkyně se Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „rozhodčí soud“) dopustil porušení zákonnosti a s ohledem na charakter věci odsoudil žalobkyni k nedovolenému plnění, když v podstatě rozhodl o bezdůvodném obohacení žalované. Žalobkyně dále namítá, že rozhodčí soud porušil rovnost stran v neprospěch žalobkyně, když vadně právě posoudil věc a neprovedl některé důkazy, resp. ignoroval návrhy na provedení důkazů ze strany žalobkyně, konkrétně znalecký posudek, a namísto toho se opíral o posudek, který předložila žalovaná, byť tento byl žalobkyní rozporován zejména z toho důvodu, že nebral v potaz povinnost žalobkyně dodržovat stavební zákon. V této souvislosti citovala dovolatelka rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2013, sp. zn. 23 Cdo 2016/2011, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. června 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. června 2013, sp. zn. I. ÚS 3270/12.

Dovolatelka nemohla předvídat, že když v záležitosti sporu již jednou finančně plnila ve prospěch žalované v plné výši požadavku žaloby, že rozhodčí soud přesto opětovně rozhodne o zaplacení této finanční částky ve prospěch žalované. Jednání u rozhodčího soudu takovému rozhodnutí nenasvědčovalo. Tímto postupem se dle dovolatelky rozhodčí soud odchýlil od nálezů Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 169/09, I. ÚS 3143/08, I. ÚS 1744/10 a I. ÚS 3227/07).

Žalobkyně v další argumentaci v podrobnostech odkázala na žalobu na zrušení rozhodčího nálezu i na odvolání proti zamítavému rozsudku soudu prvního stupně.

Žalobkyně navrhla Nejvyššímu soudu, aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítla, že dovolání žalobkyně nesplňuje veškeré náležitosti dovolání podle občanského soudního řádu a mělo by být odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 241a odst. 4 o. s. ř. nelze v dovolání poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může - li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).

Podle § 241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.

Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který zjistil soud prvního stupně, případně soud odvolací. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. v této souvislosti např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015).

Dovolatelka v dovolání shledávala přípustnost svého dovolání v tom, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. S odkazem na výše citované ustanovení § 237 o. s. ř. se nejedná o řádné vymezení, v čem dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání.

Za řádné vymezení, v čem dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání, lze považovat pouze tvrzení dovolatelky, že rozhodčí soud porušil princip rovnosti zbraní účastníků tím, že ignoroval návrh žalobkyně na vypracování znaleckého posudku a naopak vycházel ze znaleckého posudku, který předložila žalovaná. Žalobkyně v této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2013, sp. zn. 23 Cdo 2016/2011. Žalobkyně v této části tedy obsahově namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Tato námitka však přípustnost dovolání nezakládá. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud posuzoval splnění předpokladů pro zrušení rozhodčího nálezu soudem podle § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, podle něhož soud zruší rozhodčí nález v případě, že straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. Dovodil, že i v rozhodčím řízení je třeba trvat na tom, aby účastníky navržené důkazy byly před rozhodčím soudem projednány tak, že buď budou provedeny, nebo nebudou po řádném odůvodnění připuštěny. Dále dospěl k závěru, že s ohledem na princip rovnosti zbraní účastníků řízení, který se uplatňuje i v rozhodčím řízení, je třeba dát oběma stranám v rozhodčím řízení možnost tvrdit, vlastní tvrzení prokazovat a vznášet námitky proti tvrzení protistrany. Účastníci mají zároveň právo, aby se vznesenými námitkami rozhodčí soudu věcně zabýval.

Odvolací soud se však od tohoto judikátu neodchýlil.

Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, z něhož vyšel i odvolací soud, a jímž je dovolací soud vázán, se podává, že v rozhodčím řízení měli oba účastníci možnost se vyjadřovat ke všem podáním protistrany, což také činili, všechny písemnosti jim byly v rámci řízení doručovány, proběhla dvě ústní jednání, kterých se oba účastníci zúčastnili, měli možnost navrhovat důkazy a tvrdit rozhodné skutečnosti. Rozhodčí soud se vypořádal s důkazními návrhy účastníků a dostatečně zdůvodnil, proč některé důkazy neprovedl a zejména žalobkyní navržené důkazy znaleckým posudkem a rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 8. listopadu 2006. Soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že rozhodčí soud se dostatečně vypořádal se všemi účastníky navrženými důkazy a dostatečně zdůvodnil, proč některé důkazy neprovedl.

Žalobkyně rovněž namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepředvídatelné. Tuto nepředvídatelnost spatřuje dovolatelka v tom, že rozhodčí soud uložil žalobkyni zaplatit žalované (dle tvrzení žalobkyně) již jednou prokazatelně zaplacené plnění. Skutečnost, že rozhodčí soud věc právně posoudil odlišně od názoru žalobkyně, však ještě neznamená, že bylo jeho rozhodnutí nepředvídatelné. Jak správně uvedl soud prvního stupně a odvolací soud se s jeho názorem ztotožnil, přezkum rozhodčího nálezu není možno považovat za odvolací řízení, v němž by mohl soud revidovat skutkové a právní závěry rozhodců (srov. v této souvislosti např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2013, sp. zn. 23 Cdo 1369/2012, a nález Ústavního soudu ze dne 8. března 2011, sp. zn. I.ÚS 3227/07). Ani tato námitka tudíž nemůže založit přípustnost dovolání.

Žádný další důvod přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. dovolatelka nevymezila.

Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů neshledal dovolání žalobkyně přípustné a podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jej proto odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 27. září 2017

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru